Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutky beru pořád ze sochařského hlediska

Pokud se v tomto čísle bavíme o mladé a střední generaci výtvarných umělců, kteří se dostali do spárů loutkového divadla, tak nemůžeme pominout tvůrce, jehož jméno se právě v souvislosti s loutkovou tvorbou objevuje stále častěji. Je to sochař, řezbář, experimentální divadelník a také slavný syn slavného otce: František Antonín Skála.

Jak jste se dostal od sochařství a řezbářství k tvorbě pro loutková divadla, či přesněji k tvorbě loutek, které jsou animovány v reálném čase?

Zásadněji jsem se do této sféry dostal díky Robertu Smolíkovi, který mě asi před šesti lety pozval učit dílenskou realizaci na KALD DAMU a posléze mě vtáhl i do projektů, jako byl třeba Malý pán. Od toho se potom odvíjely další pracovní nabídky, které byly zatím tak příjemné, že jsem je neodmítal. Mám rád, když můžu střídat volnou tvorbu s prací na konkrétní zadání. Při výrobě loutek si odpočinu, prostě sedím v dílně a přesně vím, co má vzniknout.

Vaše vůbec první marionety byly ty pro film Malý pán?

Ne tak docela. Už se spolužáky ze střední školy jsme dlouho předtím dělali dost experimentální loutková představení…

Myslíte ono pověstné Nebezpečné divadlo?

Ano. Nebyly to ale propracované loutky jako v Malém pánovi nebo jako loutky, jejichž výrobu se snažím naučit své studenty na DAMU. V Nebezpečném divadle ta výroba většinou probíhala velmi rychle a dost nahodile, protože loutky byly spotřební materiál, který většinou uhořel při představení, takže nebylo žádoucí se tomu nějak déle věnovat. Takže to není tak, že by mě divadlo předtím vůbec nezajímalo…

Když už jsme se dotkli Nebezpečného divadla, vím, že občas hráváte v Anežském klášteře, ale jinak je dost těžké vás vystopovat. Nepřemýšlíte, že byste vystoupili ze sféry inkognito a hráli třeba na nějakém loutkářském festivalu?

Pro nás je každé představení trochu stres, protože nikdo ve skutečnosti nemá čas a jenom se tváříme, že to zvládneme. Potom v průběhu příprav skutečně zjistíme, že na to čas nemáme, a tak to pozvolna spěje k danému datu a napětí se patřičně stupňuje. Přičemž největším zdrojem našeho stresu je fakt, že nikdy nevíme, jestli nedojde k nějaké katastrofě, která by někoho skutečně ohrozila na životě. Už několikrát jsme měli hodně velké štěstí, že k ničemu nedošlo. Pořád se snažíme ty rizikové situace, které mohou nastat, nějak podchytit, ale stále se nám to nedaří. Takže jsme doposud radši hráli na soukromých akcích nebo u našich na festivalu v Dřevíči.

Zrovna o tomhle festivalu jsme si s vaším otcem povídali v rozhovoru pro druhé číslo letošního Loutkáře…

Ale asi už vám neřekl, že tam byla předloni během představení čtvrtina diváků postříkaná montážní pěnou, což byla bohužel naše práce… Část z nich si v první chvíli myslela, že je to šlehačka, tak jsme je vyvedli z omylu, že to oblečení, které mají na sobě, je skutečně nezvratně zničené. Tak přesně takovým věcem se, pokud možno, snažíme vyhnout. Momentálně nás dost stresuje Tomáš Procházka, který se nás snaží zařadit někdy po novém roce do dramaturgického plánu v Alfredu ve dvoře. Doufám, že to aspoň nebude na moc repríz. Jeho nabídka je to pro nás ještě komplikovanější tím, že se bude hrát v interiéru divadla a my jsme zvyklí jen na exteriér, kde se toho hodně snese, protože naděláme spoustu bordelu, kouře a smradu.

Určitě se přijdu podívat! Ale raději si nesednu moc dopředu… Dalším z projektů, pro nějž jste vyrobil loutky-marionety, je Faust od skupiny Handa Gote, který se snaží pietně rekonstruovat iluzivní inscenaci jak vystřiženou z 19. století. Vycházel jste při práci na loutkách – mimochodem nominovaných na Cenu Divadelních novin 2018 v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo – z historických marionet, nebo jste k tomu přistoupil kreativně a tak trochu po svém?

Jistá kontinuita a vazba na historické loutky tam pro mě vyplynula automaticky a přiznám se, že jsem v podstatě velký tradicionalista. V případě Fausta jsou to pro mě jasně dané charaktery s historickou tradicí, a pokud mám takové zadání, tak je spíš nasměruji do baroka, než že bych se zhlédl řekněme v druhé polovině 20. století. Je to něco jiného než Malý pán, kde se jednalo o fantaskní bytosti bez jakéhokoli dřívějšího předobrazu.

Nakolik je podoba loutek z Fausta autentická, ať už jde o jejich řezbu, polychromii, konstrukci vahadla, způsob navázání a podobně? Studoval jste kvůli tomu speciálně třeba barokní řezbu?

Popravdě jsem to příliš nestudoval a v podstatě jsem ty loutky navrhoval podle svého citu s tím, že se snažím spíš, aby soubor loutek tvořil celek, než že by zpracováním odpovídaly nějakému konkrétnímu období. Barokní řezbu beru jako inspirační zdroj automaticky, ale u ní mě zajímají především ty lehce amatérské vstupy, ty drobné neumětelské anomálie. Třeba v kostelích bývají takoví ti nepodstatní andělíčci, kteří jen něco přidržují, a člověk si při pohledu na ně často říká, jaké jsou to pěkné zrůdy. Zajímá mě, čím to je, že jsou tak obludní, jestli jen divnými proporcemi nebo čím…

Jste vystudovaný řezbář, takže předpokládám, že jste si ty loutky nejen navrhl, ale sám vyřezal. Je to tak?

Pro mě je to daleko snazší postup, protože pokud mám někomu zadat, aby to vyřezal podle mých představ, tak musím udělat model, protože s tím většinou jinak nejsem spokojený. Takhle jsem si udělal kresby do bloku, a pak jsem rovnou řezal. Ten charakter se totiž do značné míry v té řezbě ještě vyvíjí, takže tenhle postup práce nemohu nikomu delegovat a o to víc si potom stojím za výsledkem.

Kromě klasických figurativních marionet jste se jako scénograf podílel i na zcela odlišné inscenaci – “trashpunkovém” batoláriu Moment! z produkce Studia Damúza, kde se na jevišti objevují různě použité a poskládané ready made věci, s nimiž se pracuje jako s loutkami i jako s objekty ve smyslu rekvizit. Jaká byla geneze tohoto projektu? Byla na začátku hromada šrotu, se kterou si herci hráli, a vy jste to nějak koordinoval, nebo naopak přišli herci za vámi, ať jim nějakou haldu šrotu najdete? Právě použití kovových materiálů v tomto typu produkcí mi přijde poměrně neobvyklé a vymyká se tomu, jak se obvykle pro nejmladší věkovou kategorii pracuje…

Aby se to vymykalo, byl v podstatě požadavek toho uskupení lidí, které inscenaci připravovalo, a popravdě mě ta geneze samotného dost překvapila. Byla to pro mě první zkušenost s takhle komplexní scénografií, protože s divadlem nemám nic moc společného a vlastně jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Postup práce byl následující: řeklo se, že se začne s něčím zkoušet, herci Pavol Smolárik a Richard Fiala si přinesli tašku s bordelem odněkud z Damúzy a říkali, že by to chtělo, aby ta skrumáž věcí měla nějakého ducha, že tohle je opravdu jenom bordel. Ale že si to půjdou rovnou vyzkoušet do nějaké školky. Požádali mě, ať tam přijdu také a zkusím ještě něco přinést. Tak jsem prostě čtvrt hodiny před tím, než jsem běžel na autobus, proběhl dílnou a posbíral jsem předměty, které mi přišly, že by se případně mohly nějak použít, že by se s nimi něco dalo odehrát, a které zároveň nebudu úplně postrádat. Protože vím, že co divadlo schvátí, to už nikdy nenavrátí. Až na pár předmětů to byl opravdu spíš odpad a nic jiného jsem už neudělal, protože jsem si myslel, že to bude jen taková pomůcka na začátek. Nicméně asi dvě třetiny z těch předmětů se nakonec skutečně staly součástí scénografie a já už jsem jenom dodělal tu hlavní loutku.

Pokud vím, chystá se filmové pokračování Malého pána. Budete se na něm opět podílet?

Zatím je pro mě celá ta věc jeden velký otazník. Momentálně mám v batohu vytištěný scénář od Radka Berana a už půl roku se o něm bavíme. Zatím je to otevřené, protože pokud mám do něčeho investovat minimálně rok času, tak si chci být jistý, že mě to bude bavit.

Už jste objevil, co vás na loutkovém divadle nejvíc láká, zajímá a baví? Nebo vidíte loutky spíš jako oživlé sochy?

Když to vztáhnu k našemu Nebezpečnému divadlu, tak mě na něm zajímá, že je to tak trochu prodloužená část dětství, která umožňuje pokračovat v hraní si na profesionálnější úrovni. Loutky beru pořád především ze sochařského hlediska, pořád jsou to pro mě zmenšeniny nějakých figur, a to je vlastně to, co mě na tom zajímá nejvíc. Navíc mám hrozně rád obličeje a podivné charaktery. Vždycky, když někde najdu nějaký svůj papír s poznámkami, tak je z velké části pokreslený hnusnými obličeji. Takže při navrhování loutek to mohu jednou za čas dělat za peníze a bez pocitu, že se jedná o prokrastinaci.

František Antonín Skála (1984)

Výtvarník a řezbář, absolvent oboru řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a sochařského ateliéru prof. Jiřího Beránka na pražské UMPRUM. Jako pedagog působí na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Je autorem výpravy pro loutkový film Malý pán (2015), čím dál častěji spolupracuje jako scénograf i s divadelními soubory. Hraje ve skupinách Kabela a Finský barok, je členem souboru Nebezpečné divadlo.

I Still Approach Puppets as a Sculptor

Interview with sculptor, woodcarver, experimental theatre artist and famous son of a famous father: František Antonín Skála. The interview covers how he became involved with projects such as Malý pán or the origins of the student theatre ensemble Nebezpečné divadlo which for safety reasons only performs at private events. F.A. Skála has also made puppets for two successful recent theatre shows – the first was Handa Gote\’s Faust for which he designed and carved marionettes, and the other was Moment!, a “trashpunk show for toddlers” by Studio DAMÚZA for which he designed the sets. When asked what he likes the most about puppet theatre, he replies: “I still mainly approach puppets as a sculptor; for me they\’re small versions of figurines which is what makes them interesting for me.”

Loutkář 4/2018, p. 18–20.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.