Lešková Dolenská, Kateřina: Možnosti interpretace faustovské látky

Faustovské téma, ať už jde o lidovou anonymní hru, nebo o variantu, u níž autora známe, ať už jím byl lidový loutkář, nebo poučený autor, který vytvořil umělý text kompilující jiná faustovská zpracování, neoddiskutovatelně patří do dosti malého loutkářského dramaturgického fondu – a navzdory dynamickému a mnohdy turbulentnímu vývoji českého loutkářství po druhé světové válce z jevišť nikdy nezmizelo. Jaká témata tedy svým inscenátorům nabízelo a nabízí dnes?

Přestože je cílem tohoto textu sledovat na vybraných inscenacích zejména interpretační přístup v období, kdy byla loutkářská tvorba tradičních marionetářů nevratně ukončena, nebude myslím na škodu stručně shrnout předchozí etapy.

Původní podoba faustiád

Faustovská legenda byla nezbytnou součástí repertoáru kočovných marionetářů a každá loutkářská rodina si hýčkala svou mírně modifikovanou verzi. Nejstarším fyzickým dokladem, že Fausta hrávali i čeští loutkáři, je cedule Jana Jiřího Bráta z roku 1804, inzerující uvedení v němčině, ovšem s českou dohrou (Böhmiches Nachspiel) Kmotr Mrdílek a kmotr Čuchálek. Což potvrzuje hypotézu, která se objevila už v předchozím textu, že se k nám legenda dostala z německojazyčných oblastí a přesunem do jiné kultury doznala významné dramaturgické změny, zejména akcentováním komediálních motivů. Je vysoce pravděpodobné, že těmi inzerovanými kmotry z české dohry nebyl nikdo jiný než dva popletení hlídači doktora Fausta, kteří dostanou místo slíbené odměny výprask.

Faustovské inscenace si ale jistě neudržely popularitu jen díky komickým scénám, ale i díky atraktivnosti tématu a jeho spektakulárnímu ztvárnění – mám na mysli zvukové a ohňové efekty a zejména fantazijní scénu Faustova koulení kuželek na moři, kde vystupuje i podivuhodná “mořská drůbež”. To, co se nám dnes zdá (ale popravdě už před sto lety se zdálo) insitní a úsměvné, bylo jistě v 18. a první polovině 19. století publikem spatřováno jako velký div a přispělo k tomu jistě i sporé nasvícení scény a divácká nezkušenost.

Produkce tradičních loutkářů sice pokračovala i ve 20. století, otěže vývoje oboru však dávno převzali tvůrci rozvíjející loutkové divadlo jako uměleckou disciplínu nebo ti akcentující jeho pedagogicko-didaktickou funkci. Na marionetářských jevištích se tak sice stále hrála zakonzervovaná podoba faustovské legendy, nicméně její půvab se stále více posouval do polohy nostalgické až sentimentální. Lidoví loutkáři se také museli postupně vyrovnat s velkou změnou ve skladbě publika: jejich představení se stala zejména zábavou pro děti, pro něž se tato lehce pikantní a v promluvách plebejského Kašpara poměrně zemitá látka nezdála bez úpravy vhodná. Úplně fascinující je v tomto ohledu i flexibilita četně zastoupených germanismů, které sloužívaly k charakterizaci učených a výše společensky postavených osob a jejichž užití se s postupujícím národním obrozením přesouvalo na charakteristiku postav nesympatických odrodilců – typicky sluha Wagner – a výraznou úlohu hrály i v komických zkomoleninách od dvou popletených strážců, kteří německy nerozumí.

Snahy o vylepšení

Ne všechny faustovské texty si ovšem tuto fazetu udržely, našli se i autoři, kteří v touze hru vylepšit právě všechny germanismy a šroubované věty s německými slovosledy pečlivě vyčistili. Doložené jsou dokonce pokusy lidovou hru o doktoru Faustovi povýšit doplněním pasážemi a motivy ze slavné verze legendy od Johana Wolfganga Goetha, jak to učinil například tradiční – a dramaturgickým smýšlením velmi progresivní – loutkář Jan Nepomuk Lašťovka.1

Snahy o zušlechtění Fausta bychom ale spíše než u těch tzv. lidových loutkářů našli na uměleckých amatérských scénách, kde šlo textové cizelování ruku v ruce s úvahami, jak tradiční texty interpretovat na moderním jevišti. Na stránkách Loutkáře se ve stati Jak se hrál Faust tímto tématem zabývala např. herečka Národního divadla a zakladatelka Umělecké loutkové scény Liběna Odstrčilová, která se nakonec přiklání k civilnějšímu hereckému přednesu. Respektujeme oblibu pamětníků pathetických lidových loutkářů – ale jako děti své doby přizpůsobujeme recitaci rychlejšímu vznětu, barevnějšímu projadřování a spádu. A nedovedu si představit, že by pathetický Mefisto mohl tolik podat ve svém přednesu jako lidsky přirozený Mefisto Umělecké loutkové scény.2 Podobné otázky si musí zodpovědět každý tvůrce, který se s touto lidovou hrou dodnes jevištně utkává a Odstrčilová už před sto lety bystře předpověděla, že i dobře myšlené hraní si s deklamační manýrou starých loutkářů povede spíš k parodickému vyznění. Zde bych jako novodobý příklad uvedla rozhlasovou inscenaci Josefa Henkeho, která vznikla v druhé polovině 60. let3 a která je pro mě osobně svým vyzněním daleko za hranicí nostalgie a tlačením na “pimprláčtinu” se láme do čisté parodie.

Faust jako předmět výzkumu

Od druhé poloviny 19. století se také objevují seriózní teoretičtí badatelé, kteří se loutkovým faustiádám věnují ve svém historiografickém výzkumu. Někteří vytvářejí nové, případně kompilativní textové verze na půdorysu těch starých. Alice Dubská např. uvádí, že dramaturgicky podnětná byla premiéra Johana doktora Fausta (1903) v úpravě faustologa Arnošta Krause a přebásnění Jaroslava Vrchlického,4 uvedená na scéně Loutkového divadla Klubu vlasteneckých přátel dr. Paříka a Třebenicka pod vedením Aloise Rady. Dalším z upravovatelů byl loutkářský badatel Jindřich Veselý, který text obnovil podle starých rukopisů, loutkářských tradic a Matěje Kopeckého.5 Pokud ale mohu po přečtení jeho verze soudit, naložil s textem poněkud necitlivě, když se snažil jej “vylepšit” rádoby vtipnými replikami, čímž setřel původní kouzlo naivního lidového jazyka.

Celoživotním tématem se faustovská látka stala i pro muže mnoha divadelních talentů Jana Malíka, který patřil mezi nejprogresivnější tvůrce prvorepublikového loutkářství a po válce se stal nadšeným propagátorem iluzivního javajkového divadla po sovětském vzoru. Jeho již poválečná inscenace Johannes doktor Faust6 uvedená na vzorové scéně ÚLD měla být zúročením Malíkových hlubokých znalostí z mnohaletého studia faustovské problematiky, jeho triumfálním chef d\’oeuvre. K práci na textu si přizval básníka Kamila Bednáře, aby dal našemu loutkovému jevišti nového “Fausta”, který by obsahově čerpal ze všech zřídel lidové tradice (tedy nejen z lidové hry, nýbrž i z lidové prózy a jarmarečních písní), který by nesl zřetelné znamení našeho letopočtu a který by svou formou byl opravdu dílem básnickým.7 Bednářovu úpravu však podrobil recenzent J. A. Novotný naprosto zdrcující kritice: […] mnohde je přitlačeno na zábavnost a efektnost výstupů, loutky (použity byly javajky, marionety a “mimické loutky”, pozn. aut.) dovedeny k maximálním ukázkám svých specifických možností; grunt příběhu ale, prazákladní příčina faustovské existence nebyl vůbec dořešen. Či lépe: básník se ho nezmocnil a zastínil jej hravými podružnostmi. Novotný vytýká zejména vynechání Boha jakožto protikladného principu k ďáblovi, který byl údajně nahrazen hlasem dobra. Týž recenzent pak Malíkově inscenaci vyčítá, že je přebujelá a rozkošatěná příliš mnoha motivy, a vzhledem k obsahu tohoto textu až vizionářsky pokračuje: Tu musíme jenom konstatovat, že Johanes doktor Faust je podívaná plná omylů. A že staré téma faustovské zůstává nepřekonatelným vzorem, byť v kostrbatých a šroubovaných větách lidové klasiky. S kolika již jmény jsou spojeny pokusy dobrat se jeho velikosti a křišťálové ryzosti? Bednářovo je poslední. Kdo bude následovat?8

Malíkův Faust byl poměrně neobvyklý v tom, že vznikl v éře vrcholícího socialistického realismu, tedy v období, které sice přálo lidovosti, ale nikoli kočovným marionetářům. Zásahem shora byla jejich činnost ukončena a jen málo z nich u “kumštu” zůstalo. O to muselo být pro jeho autora trpčejší si v odborném tisku přečíst, že to uměli staří loutkáři autentičtěji a lépe.

Faust tváří v tvář profesionálnímu divadlu

Uvolněná 60. léta přála návratu tradičních marionet, a tak se po období hegemonie javajek mohly opět vrátit na jeviště – a s nimi se vrátily i staré loutkářské texty. Můžeme tedy J. A. Novotnému odpovědět, že jen v další dekádě se na profesionální scéně dnešních statutárních divadel objevil Faust hned ve třech provedeních – v neotřelé podobě, kterou mu vtiskl režisér, scénograf a později světoznámý filmař Jan Švakmajer9 (o níž se více dočtete v následující studii), v javajkové inscenaci Oskara Baťka,10 kterou recenzent F. Sokol označil poněkud překvapivě za optimistickou s ne vždy šťastnými textovými aktualizacemi a v níž byla příznačně vypuštěna krucifixová scéna,11 a v brněnské inscenaci Jana V. Dvořáka,12 velkého propagátora klasických marionet, k níž se překvapivě nedají dohledat žádné bližší informace, natož recenze.

Tato Dvořákova inscenace (s půvabnými marionetami Františka Vítka evokujícími staré tradiční loutky) nicméně prokázala neobyčejnou životaschopnost – v roce 1976 byla režisérem Josefem Kroftou přezkoušena do zjednodušené zájezdové podoby13 určené pro turné po Latinské Americe,14 a ta byla následně v roce 1991 obnovena režisérem Karlem Karasem.15 Stejné – a tedy do jisté míry ikonické – Vítkovy loutky, které použil Dvořák a po něm i Krofta (a tedy i Karas), se v roce 1971 objevily v asi nejslavnější faustovské inscenaci od Matěje Kopeckého,16 člena nejznámějšího loutkářského rodu u nás. Jejich divadelní cesta tím ale zdaleka neskončila: v roce 1991 je využil pro studentskou inscenaci Matěj Kopecký ml. (viz dále) a zatím naposledy byly tyto loutky zapojeny do inscenace Osum – Polib prdel kosům17 tvůrčí dvojice SKUTR, kde hrál vybrané pasáže z dědečkova Fausta Kopeckého vnuk Rostislav Novák ml. (mimochodem představitel titulní role Fausta z chebské inscenace souboru Kaše a párek,18 hrané s marionetami a naddimenzovanými maskami).19 Faustovi se zkrátka nedá uniknout.

Parádní sólo Matěje Kopeckého20

Inscenace Johan doktor Faust z počátku 70. let navázala tvůrčím, a přitom velmi pietním a citlivým způsobem na staré dědictví tradičních loutkářů, především díky mimořádnému hereckému výkonu Matěje Kopeckého. Ten nastoupil do Východočeského divadla v roce 1959 nikoli jako herec, ale jako jevištní technik a postupně se propracoval mezi hereckou elitu souboru. Před časem jsme zrušili všechny staré loutkáře, kterým nezbylo než zavézt maringotky do stodol a loutky rozprodat do muzeí. Ovšem i mezi těmito loutkáři, často zajisté pochybné umělecké úrovně, bylo několik rodin, které opravdu něco uměly. Dvě, tři se mohly zachovat, abychom měli dokumentován v autentické podobě i tento tradiční proud. Proto jsem se snažil při studování Fausta rozpomenout co nejvíce na to, jak jsme ho hrávali doma.21 Celkový velmi jednoduchý koncept inscenace Johanes doktor Faust souzněl s náznakovým řešením scény a nechal vyniknout barvitému hereckého projevu, který konvenoval s Vítkovými výjimečnými loutkami. Kopecký ve své interpretaci faustovské látky neinscenoval parodii: Při veškeré úsměvnosti textu jsem chtěl, aby náš Faust nebyl karikaturou, ale aby mu lidé uvěřili. Chtěl jsem hrát Fausta trochu jako tragédii moderního člověka, který překročil své možnosti.22 Iluze tradičního Fausta byla v této inscenaci dokonalá, ve své jednoduchosti a věcnosti však moderní a zachovaná nahrávka působí dodnes velmi živě. Ani tehdejší recenzenti nešetřili superlativy: Je jistě zvláštní, že v dnešní době, kdy hledáme vyvážení myšlenkově závažného obsahu a divadelní zábavné formy, dostalo se nám v tak naprosté umělecké jednotě lekce z divadla, které vlastně rekonstruuje staré loutkové produkce, kde mravní ponaučení bylo nedílnou a nenásilnou součástí divadelní zábavnosti a kde dramatický zápas o duši člověka byl ve faustovské látce výrazem lidové filosofie, která ve faustovském motivu řeší tragédii individualismu a nezkrotné pýchy. Zároveň jsme si opět uvědomili, že loutkové divadlo nebylo u nás vždy jenom zábavou pro nezletilá dítka, ale že si i v současné době zachovává hluboký etický obsah.23 Je také důležité doplnit, že tato inscenace bývala uváděna v různém prostředí, třeba i po hospodách, tak jak dávní marionetáři skutečně hráli, což představením dodávalo bezprostřednější kontakt s publikem a velkou živost, kterou faustiády v potemnělém divadelním sále někdy až bolestně postrádají.

Faust komprimovaný

Když už byly zmíněny faustovské zástoje Jana V. Dvořáka, je vhodné připomenout, že ani jeho syn režisér Tomáš Dvořák, taktéž velký proponent tradičního loutkářství, nesmrtelné legendě neodolal (nebo neunikl?). Jeho zhuštěná třicetiminutová faustiáda24 se hrává společně s taktéž notně zkráceným Donem Šajnem a pro obě Dvořák vytvořil i výpravu a loutky z porůznu nalezených starých ready-made věcí (kusy nábytku, nářadí – rýč, hoblík, lopatka na uhlí, kliky ze starých dveří, vidličky, uhlák, pružiny apod.). Loutky proto váží kolem 15 kilogramů.25 Důvodem pro krátkou stopáž a maximální úspornost je prostý fakt, že inscenace vznikly pro zahraniční turné – uváděny byly nejprve v italské, francouzské a německé verzi a teprve poté je Alfa představila českému publiku.26 Co této maximálně zhuštěné verzi nechybí, jsou velká nadsázka a humor, a je tedy jedním z nejlepších příkladů pokračování české faustovské tradice.

Faust nostalgický

A od Tomáše Dvořáka je jen krůček k souboru Pedluke Padluke, jehož býval členem a který působil na české loutkové scéně v první polovině 80. let. Další člen souboru Václav Poul na inscenaci Fausta27 vzpomíná takto: Nazkoušeli jsme ho v bytě u jedné kamarádky na Malé Straně; naše úsilí dokonce zachytil Karel Pecka v jedné ze svých malostranských humoresek (myšlena je povídka Doktor Faust na Malé Straně, pozn. aut.). Premiéru jsme měli v Baráčnické rychtě – bylo vyprodáno, a tak jsme museli jedno představení přidávat. Hodně lidí si myslelo, že půjde o nějaký protest proti režimu nebo o něco provokativního – a tak čekali, kdy TO shodíme, kdy TO konečně přijde, a my zatím nazkoušeli totálně iluzivní loutkové divadýlko se vším všudy, s oponkami a zvonečky…28 Recenze inscenace se bohužel nedochovala žádná a je tedy možné si udělat obrázek pouze ze vzpomínek přímých účastníků, které se v detailech mírně rozcházejí.29

Podobně pietní způsob, akcentující starosvětský půvab tradičního marionetového divadla najdeme – a ta inscenace se, podotýkám, hraje dodnes – ve Faustovi z Říše loutek.30 Inscenace Johan doktor Faust, která vyhrála na Loutkářské Chrudimi 1968 cenu v kategorii souborů dospělých, je pojata jako iluzivní, čistě marionetová a uplatňuje se v ní dělená interpretace. Tento Faust je podle recenzentky Evy Křížkové hraný prostě, bez ironie s doslova naivní důvěrou v tradiční loutkové divadlo, oživený především krásnými marionetami Bohumíra Koubka.31 Tvůrci se přidrželi tradiční interpretace podle stylu lidových loutkářů, včetně nešvaru protahování hlásek (např. vymalovát, čarovát atp., tedy toho, čemu se například M. Kopecký ve zmiňované inscenaci vyhnul), a pečlivě dodržují i znělky jednotlivých postav. Recenzent z Loutkářské Chrudimi nicméně konstatuje, že navzdory všem šprýmům zůstalo představení svým způsobem akademické, což je nejkrajnější protiklad lidového divadla.32

Pokud jsme se díky této – dnes už skutečně kultovní – inscenaci Říše loutek opět přesunuli na půdu amatérského loutkářství, je třeba doplnit, že se i zde Faust pravidelně objevoval a objevuje (v poslední době například v pozoruhodné meotarové verzi Tomáše Hájka). Jak ale uvádí Luděk Richter, úplně nejčastěji to bývá ve formě výsměšné parodie, protože trvalým proudem moderního [amatérského] loutkového divadla se staroloutkářské hry nikdy nestaly.33

Loutkářská koketerie s Marlowem

Snahy o povýšení a doplnění české lidové hry o Faustovi jsou dohledatelné i v poslední třetině 20. století a ve století jednadvacátém. Například v ostravském Divadle loutek nastudoval takového Fausta34 v roce 1978 činoherní režisér Jan Kačer, který se kvůli zákazu působit v Praze pracovně vracíval i do loutkových divadel (velmi úspěšná byla např. jeho ostravská Zlatovláska, která získala v roce 1977 hlavní cenu na Skupově Plzni). Podle Miroslava Česala bylo původním inscenačním záměrem tvůrců nastudovat hru alžbětinského dramatika a teprve potom sáhli po textu českých lidových loutkářů.35 Marlowovská verze ovšem v inscenaci zůstala v podobě herce-vypravěče, zatímco loutky – v Ostravě nezvyklé marionety – hrají text lidových loutkářů.36 Tuto nesourodost a přílišnou kultivovanost vidí recenzent jako zásadní problém jinak mimořádného inscenačního počinu. To, co nás na lidovém […] Faustu ještě dnes přitahuje, není jeho filosofický náboj, ten bychom asi marně rozkrývali […]. A zřetelné ideové sklenutí nevnesl v ostravské úpravě svými vložkami ani Marlowe, ba spíše ho zatemnil nebo aspoň posunul jinam, než směřuje lidový text. To, co je dnes na lidovém Faustu aktuální a divácky nosné, je jeho neotřelá zlidovělá původnost a komediantský fortel, s jakým je látka traktována. A tyto hrubé, pastózní barvy se ozvaly v ostravské inscenaci velmi tlumeně, daleko víc tu vládl akvarel.37

Tak trochu “malíkovský” osud potkal i velmi ambiciózní inscenaci Karla Brožka, kterou nastudoval v 90. letech v kladenském Divadle Lampion.38 V inscenaci byl použit nejen Marlowův Faust, ale i text Kamila Bednáře a verze českých loutkářů. Ostře kritickou recenzi napsal (opět) J. A. Novotný, který ve velmi emotivním textu vytýká Karlu Brožkovi přílišnou překombinovanost inscenace – textovou, vizuální i hudební. Zřejmě mu šlo o novou objevnou variantu, o nový výklad; proč by jinak mobilizoval tolik “pomocníků”? Anebo – nevěřil sevřené jednoznačnosti a prostotě faustovského příběhu a zavalil jej – jako kdysi Jan Malík – vším, co by mohlo inscenaci zpestřit a umocnit? […] Jeho kladenský “Faust” je mixtum compositum, připomínající pověstnou techniku čapkovských zvířátek, dělajících dort. Důvody? Inu, Karel Brožek si umanul pospojovat, co se mu zdálo možným, nikoli co bylo nutné po zákonu dramatického řádu… Jak mohl doufat, že slepí rozmanité útržky z rozmanitých zdrojů (pimprláčtinu, verše, odstavce z Marlowa, zahušťované i citáty operních árií) bez […] vydobytí zcela nové struktury stavebné!39 V inscenaci se hrálo s marionetami, některé charaktery měly interpretaci zdvojenou a s Novotným nelze nesouhlasit: méně skutečně bývá někdy více.

Dalším poněkud překombinovaným Faustem byla ostravská inscenace s podtitulem Kabaret o třech kapkách krve,40 která byla velkou hereckou příležitostí pro doyena souboru Jiřího Volkmera a jíž divadlo oslavilo 50 let své existence. Nicméně i obvykle velmi nekritický kritik J. P. Kříž konstatuje, že je Faust v kabaretním hávu žánrově poněkud nesourodý,41 což je přesně ten dojem, který mi z dávného zhlédnutí inscenace zůstal.

Zatím poslední “loutkářský Marlowe”, tentokrát bez jakéhokoli propojení se starými loutkářskými texty, se objevil v roce 1999 na scéně českobudějovického Malého divadla. Z recenze Jany Bohutínské vyplývá, že soubor využíval pod režijním vedením Romana Meluzína masky a převleky a o loutkové inscenaci tedy nemůže být v tomto případě vůbec řeč.42 Každopádně se nemohu ubránit dojmu, že přidávání alžbětinské tragédie (o faustovských operních árií nebo Goethova veledíla nemluvě) do české komické faustiády zatím nic dobrého nepřineslo.

Dvakrát Faust z Dlouhé

Školní inscenace Johanes doktor Faust43 byla prvním titulem, kterým se v Dejvickém divadle počátkem 90. let uvedl nový herecký soubor, přišedší ještě během studia loutkářství na DAMU44 pod vedením pedagoga a režiséra Jana Borny. Inscenaci režíroval Matěj Kopecký ml. ve spolupráci s Matějem Kopeckým st. a byl v ní použit stejný text i stejné loutky Františka Vítka jako v DRAKu. Herci vodili na jevišti loutky odkrytě, jen postava Mefistofela (což je přece jenom herecky poněkud vděčnější úloha) doznala dvojího ztvárnění – loutkového i činoherního, a to v podání Pavla Tesaře. Tvůrcům inscenace nešlo o iluzivní rekonstrukci staré loutkové hry v dobové divadelní poetice. Na jedné straně se tu pozoruhodně plní pedagogický úkol: studenti se naučili hrát s marionetami, ale zároveň nejsou přitom nikde tlačeni do divadelní formy, s níž by se vnitřně míjeli. Právě osobní vklad, osobní postoj k tomu, co jako loutkoherci prezentují, divácky imponuje.45 Studentská inscenace Fausta byla “DRAKovské” verzi ze 70. let v lecčems podobná. Především v pojetí ústřední postavy – paradoxně má Jan Vondráček daleko civilnější a střídmější projev, když hraje postavu Fausta s loutkou než bez ní, nepřehrává a snaží se hlavnímu hrdinovi dodat i jakýsi stín “marlowovského” smutku. Týž soubor, který z Dejvic přešel do Divadla v Dlouhé, se totiž k faustovské látce ještě jednou vrátil, když nastudoval v režii Jana Borny inscenaci Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí,46 tentokrát ve verzi neloutkové, byť s použitím autentických textů starých loutkářů. V jevištní realizaci ale po mém soudu nápad s neloutkovou interpretací loutkářského textu selhal. Přítomnost herce na jevišti zákonitě přináší průnik psychologie (byť může být stejně jako zde potlačovaná kostýmem, maskou nebo líčením a loutkovitostí hereckého projevu), a pokud si režisér neujasní, zda jde o poctu, nebo parodii, působí jednoduchý text v činoherním podání podivně, neřkuli nudně. Nedostatečnost inscenace konstatovala i recenzentka Kamila Černá: Je patrné, že Borna přistupoval k textům starých českých loutkářů s láskou, úctou i s patřičným odstupem. Někdy jim možná sloužil až příliš oddaně – jako režisér zůstává spíše v pozadí a jemně dolaďuje, než aby se snažil důrazněji prosadit.47 Hraní groteskního loutkářského textu herci, zdá se, také není příliš funkční.

Faust jako studnice “hlášek”

Pražské Divadlo Minor nastudovalo svého Johanna Doktora Fausta s podtitulem Strašlivá komedie s čertem a ještě strašlivějším do pekla zmizením Fausta při strašném faierverku a hrůzyplném hromobití48 v rámci oslav Barokní Čechie, které probíhaly v roce 2001, a to pod vedením jinak operního režiséra Jiřího Nekvasila (šlo o jeho už třetí režii v loutkovém divadle).49

Tvůrci sice zvolili iluzivní podobu inscenace se zakrytými vodiči, ale zároveň vsadili na civilní herectví, komediálnost a úsměvný odstup, patrný zejména v pojetí Mefistofela – jeho představitel Petr Vodička získal prostor pro drobné herecké improvizace, např.: Budiž světlo! Totiž, co to povídám?! Rozsviťte! nebo Tvůj pán je odtud 3 tisíce mil. To je co?!

Nejen této inscenaci na celkovém vyznění také velmi pomohla zvolená textová verze faustiády signovaná dosud nerozluštěnou zkratkou A. B. a vydaná Johannem Spurným v roce 1862 – je totiž mnohem propracovanější, než jsou jiné dochované loutkářské varianty. Její velkou předností je dodnes živý jazyk a smysl pro pointování situací. Pro současné uvádění také vyžaduje pouze minimální úpravy.

Inscenace byla původně určena pro letní uvádění na nádvoří Novoměstské radnice a až později byla krátce přenesena i do interiéru divadla (v podobě značně ochuzené o pyrotechnické efekty). Celkově vydařenému dílu lze možná vytknout občasné překrytí příběhu bohatou spektakulárností [velkou měrou se na ní podílela kukátková scéna / Faustův dům a krásné marionety od Petra Matáska, pozn. aut.], podívaná, vycházející z nejlepších tradic českého loutkového divadla, je to ovšem parádní.50

Podobnou cestou kratochvilné komedie pro pobavení se podle ohlasů vydal i Faust51 Divadla Toy Machine z roku 2016, kterého kritik Vladimír Mikulka popisuje jako nic extra originálního a (v dobrém) pod silným vlivem “buchtoloutkovského” školení aktérů, nicméně dodává, že je hrán s nakažlivou energií, a především velmi zábavně. Oceňuje i drobné textové aktualizace, např.: Sluha se chce stát pánem, pán zemanem a Zeman Číňanem,52 kterými letitý – a ruku na srdce, místy dnes už opravdu nevtipný – text získává na atraktivitě i pro současného diváka.

Faustovské rojení v roce 2018

Pokud pominu faustovské inscenace z poslední doby, které jsem ještě neměla příležitost zhlédnout (Faust od českobudějovického Studia dell\’arte, který měl sice premiéru již roku 1996, ale stále je na repertoáru, a Loutková FAUST inscenace [sic!] v podání Waxwing Theatre z roku 2016), objevily se v letošním roce hned tři (!) zpracování této legendy. Což možná nějak volně souvisí se zápisem českého a slovenského loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO (2016), které na loutkové divadlo přece jen upřelo pohled odborné i laické veřejnosti a mohlo tvůrce ponouknout k jistému utkání se s jeho fundamentem v podobě tradiční hry o Faustovi.

Faust hudební

Utkávání se s marionetářskou klasikou provozují ovšem třeba Buchty a loutky už dávno, bez ohledu na UNESCO. První takovou výzvou se stala v roce 2013 Jenovéfa, v roce 2014 přišlo na řadu Posvícení v Hudlicích, o další rok později Don Šajn a letos tedy Faust.53 Jeho východiskem se stala hudba skladatele Jiřího Temla, zkomponovaná speciálně pro tuto příležitost (Faust se tak propojil nejen se staroloutkářskou dramaturgickou linkou souboru, ale i s výrazně hudebními inscenacemi v režii V. Bruknera, na nich že se podílí soubor Colleguim Marianum). Navzdory všem ušlechtilým záměrům, navzdory vysoké interpretační úrovni živě hrané hudby (cembalo: Monika Knoblochová, housle: Adéla Štajnochrová, violoncello: Hana Fleková) je výsledek více než rozpačitý. Podobně jako u poměrně bezkrevného Dona Šajna zapomněli Buchťáci i u Fausta na nalezení nosného dramaturgického klíče, proč tuto starou hru dnes uvádět (hudební alibi divadelnímu publiku opravdu nestačí). Zatímco v energií nabitém Posvícení v Hudlicích rozpoutali pravé šovinistické peklíčko plné sžíravé ironie a trefně zahráli na pseudovlasteneckou notu, která je dnes bohužel tak aktuální, Faust nevzrušivě plyne a je pouhou vizuální ilustrací hudebního díla. A podotýkám, že nezáživnou ilustrací, kterou ještě umrtvuje zjevné a pohříchu dost kostrbaté čtení textu, nulový kontakt s publikem a u Buchet nečekaně nevtipné komické scény. Kam se poděla ironie, sebeironie, improvizace, nesnesitelně infantilní trapnosti, a hlavně nadsázka a černý humor, které jsou pro ně tak příznačné? Vážná hudba přece neznamená nudná!

Faust rituální

Podobně nevzrušivé tempo nasadil i Faust od souboru Handa Gote, který je naprosto originálním úkazem na českém divadelní scéně. Pro mnohé jde o těleso kontroverzní (i po více než deseti letech kontinuální činnosti, v níž testují samotné hranice divadla), pro mnohé nedostižně inspirativní. Svým příklonem k tradiční faustovské látce v nejpietnějším možném pojetí soubor šokoval obě skupiny a zasloužil se o nenapodobitelné prvenství – zatímco z jeho inscenace Mission uvedené na Skupově Plzni v roce 2015 demonstrativně odcházeli milovníci tradičního loutkářství, o tři roky později při Johanu doktoru Faustovi54 (SP 2018) za sebou okázale bouchali dveřmi naopak ti nejtvrdší alternativci.

Důvodem byla délka představení (90 minut) a rozhodnutí souboru hrát Fausta, jak praví anotace, jako rekonstrukci představení z druhé půli 19. století, přičemž napodobují dobové svícení i ozvučení a hru nastudovali typickým hlasovým projevem tehdejších herců, tzv. pimprláčtinou.

U Handa Gote to – na rozdíl od B+L – nepřekvapí. Čas v jejich inscenacích není rozhodujícím činitelem, blízký je jim jevištní obřad, pohrávání si s vytvářením atmosféry magického, tajemného, nebo naopak vykloubeného, nesnesitelně repetitivního, nonsensového a nelogického. Uvádí Fausta jako rituál, obřadně vyhrávají každé slovo, každou přestavbu, každé zalomození velkým plechem. Tomu rozumím a jsem schopná to v kontextu jejich divadelního uvažování akceptovat – jako čistý laboratorní experiment. Má to ovšem podstatný háček: i když přijmu fakt, že dnes vnímáme čas, a tedy i divadelní čas, mnohem rychleji a vyžadujeme dynamičtější akce než diváci 19. století, nedokážu si představit, že by dávný marionetář hrál Fausta tak pomalu a monotónně, jako to předvádí Tomáš Procházka. Lidový Faust se nám může zdát naivní nebo směšný, ale rozhodně nemohl být ani v 19. století nekontaktní a zapouzdřený sám do sebe – vždyť by principálovi utekli diváci! A navíc by opravdový kumštýř nikdy nedopustil, aby se závěrečná vrcholná komická scéna nekonečně vlekla bez jediného s publikem rezonujícího vtipu (čemuž popravdě příliš nepomáhá ani volba textové verze od Jindřicha Veselého).

Tento Faust tak může sloužit jako parádní vývozní artikl (už jen pro krásné loutky F. A. Skály) pro ortodoxní příznivce tradičního marionetového divadla, jako dokonale oživená muzejní expozice věnovaná zápisu do UNESCO. Ale divadlo jako komunikace komunikací o komunikaci to tedy rozhodně není.

Mimochodem, na podobné úskalí a přehnanou bezzubou pietu jako Buchty a loutky nebo Handa Gote narazil při střetu s loutkářským repertoárem i cyklus tradičních inscenací (Johanes Faust, Trúchlohra o svätej Genovefe, Don Juan alebo Márnotratný syn ad. uváděný od r. 2011 pod hlavičkou Slovenského marionetového divadla) v podání Dezorzova lútkového divadla, jinak dost podobných divadelních punkerů, jako jsou právě B+L a HG.

Faust postmoderní

Zatím posledním přírůstkem do faustovské rodiny, a to poměrně specifickým, je verze v režii Jakuba Vašíčka uvedená k šedesátinám královéhradeckého Divadla DRAK.55 Vzhledem k motivaci inscenátorů uctít výročí divadla a připomenout některé inscenace a významné osobnosti uplynulých dekád ji neberu jako regulérní repertoárový kus (však se také hraje v divadelním šapitó). Ono to popravdě ani moc nejde: do poloviny jde sice o dobře rozehranou remízu s tradiční faustiádou (až po podpis pekelného kontraktu), od druhé poloviny jsme však svědky zběsilého “bulgakovovského” reje oslavujících postav (Mezistáflův kabinet múz), kde vystupují kromě Fausta a Mezistáfla třeba básnířky Sapfó a Izumi Šikibu, královna Kleopatra nebo špiónka Mata Hari a kde kauzalita událostí a logika zdaleka nejsou určujícími principy. Abych to doložila konkrétně, v jeden okamžik se k veselícímu se ansámblu obrátí Petra Cicáková v tradičním kimonu a pronese: Prosím vás, můžete mi někdo vysvětlit, proč jsem oblečená jako Japonka? Odpověď zní, v postmoderním duchu vlastně naprosto logicky: Protože Matásek měl rád Japonky. V tento okamžik musí jakýkoli vykladač inscenace složit zbraně; argument, že jde o postmoderní přístup, je neprůstřelný – však se také tvůrci ústy Mezistáfla odvolávají na teoretiky postmoderny, filosofa Jeana-Françoise Lyotarda a sociologa Zygmunta Baumana. Neměla jsem ale pocit, že by v tomto případě šlo jako u několika předchozích inscenací o snahu tím loutkářskou hru nějak “vylepšit” nebo povýšit na umělečtějšího a závažnějšího Fausta. Asociativní postmoderní koláž je prostě jen Vašíčkovi s Jarkovským blízká tvůrčí metoda; stejně jako nadsázka a cílený ironický odstup od jevištního dění (např. vzpomínání dvojice Poul–Popela, co by asi tomuto Faustovi říkal Josef Krofta: No, on by škrtal. / To rozhodně. A taky by svítil. / No, úplně jinak…).

Ale abych se vrátila k tomu, čím se tato práce doteď zabývala: v první polovině představení se hraje poměrně vtipná verze loutkářské hry (místy doplněná o úryvky z obou dílů Goethova Fausta a spisů Tomáše Akvinského) s odkrytě vedenými marionetami, v níž nechybí aktualizační špílce, slovní hříčky a loutkářské gagy – z loutkohereckých výkonů si určitě zaslouží vyzvednout Václav Poul jako akurátní Wagner, jemuž zdařile sekunduje Jan Popela jako Kašpárek; vážná role Fausta (Jiří Vyšohlíd) je pojata spíše činoherně, zejména ve druhé části. Je určitě škoda, že tvůrci loutkám neuvěřili a nenechali je příběh dovyprávět. Přinejmenším by tak bylo Faustovo dopeklavzetí mnohem katarznější, tady vlastně jen zkazí rozjetou oslavu divadelního jubilea. A třeba by našli i důvod, proč Fausta dnes uvádět, z inscenace jiná motivace než výroční (protože to byl přece kdysi DRAKovký majstrštyk) znát, při vší úctě, příliš není.

Co z toho všeho vyplývá?

Jak zde bylo již několikrát zdůrazněno, faustovská látka u nás hluboce zakořenila. Její atraktivita a popularita se v osobité variantě přenesla i do světa loutkářů a stala se jeho nedílnou součástí. Cesta inscenátorů okouzlených naivitou textu s akcentem na zkomoleniny, zastaralé tvary a germanismy podle mě není nosná – hravá nápodoba loutkářské dikce se původnímu laskavému záměru snadno vymkne a stane se karikaturou. Mnohem inspirativnější způsob je ten, jímž tuto látku uchopil v DRAKu Matěj Kopecký – tedy civilní a hravý. Ne každý má v sobě ovšem tak hluboce zakódovanou loutkářskou tradici, aby na ní mohl stavět s takovou suverenitou, a proto za nejschůdnější možnost považuji nenapodobovat staré loutkáře, ale najít pro látku herecky civilní podobu s přesahem do současného divadla – jako se to podařilo v několika soudobých inscenacích (např. z Alfy nebo Minoru), které nezapomněly na to, že je český Faust především komedie. Překombinovanost motivů a snaha o vylepšení lidové hry výpůjčkami z “vyšších” zpracování látky zatím také k příliš přesvědčivým výsledkům nevedly. Nicméně, pracuje-li se se starým textem ohleduplně a je-li inscenace sdostatek promyšlená, má smysl faustiády stále znovu a znovu uvádět. Jednoduchý příběh o zaprodání se zlu totiž svou aktuálnost nikdy neztratil, byť mám pořád silné pochybnosti, zda je vůbec vhodný pro děti, jimž především je posledních sto let v divadle servírován.

Poznámky pod čarou

1 Více viz Dubská, A.: Dvě století českého loutkářství, Praha, 2004, s. 125.

2 Celé znění přetištěno v Loutkáři z roku 1994, č. 7, s. 167.

3 Prem. 24. 12. 1966, režie: J. Henke, rozhlasová úprava: J. Štefánek, hudba: V. Petrov.

4 Tamtéž, s. 156.

5 Veselý, J.: Komedie a hry podle starých rukopisů, loutkářských tradic a Matěje Kopeckého, č. sv. II, Praha 1928.

6 Johannes doktor Faust, ÚLD Praha, prem. 28.  11. 1957; text: K. Bednář, režie: J. Malík, výprava: V. Cinybulk, hudba: O. Rödl.

7 Novotný, J. A.: Johanes doktor Faust v ÚLD, ČsL, 1958, č. 3, s. 55.

8 Tamtéž, s. 57.

9 Johanes doktor Faust, Divadlo Semafor Praha, prem. 31. 3. 1961; text: M. Kopecký, režie a výprava: J. Švankmajer.

10 Doktor Faust, Severočeské loutkové divadlo Liberec, prem. 6. 3. 1965; text a režie: O. Batěk, hudba: P. Doubravský, výprava: V. Kábrt.

11Sokol, F.: Pro koho? Co? Jak? Hrajeme, ČsL, 1965, č. 5., s. 99–100.

12 Johanes doktor Faust, Loutkové divadlo Radost Brno, prem. 31. 1. 1969; text: J. V. Dvořák aj. A. Novotný, režie a výprava: J. Dvořák, hudba: Ivan Holubář.

13 Johanes doktor Faust, Loutkové divadlo Radost Brno, prem. 28. 5. 1976; text: J. V. Dvořák a J. A. Novotný; úprava: M. Matoušek a P. Aujezdský, režie: J. Krofta; výprava: V. Houf; loutky: F. Vítek; hudba: I. Holubář.

4 (z): Obnovené premiéry v Brně, ČsL, 1976, č. 10, s. 220.

15 Johanes doktor Faust, Loutkové divadlo Radost Brno, obnovená prem.: 21. 6. 1991; text: J. V. Dvořák a J. A. Novotný; úprava: M. Matoušek a P. Aujezdský; režie: J. Krofta (pův. insc.) a K. Karas (obn. insc.); výprava: V. Houf; loutky: F. Vítek; hudba: I. Holubář.

16 Johanes doktor Faust, Východočeské loutkové divadlo DRAK Hradec Králové, prem. 19. 11. 1971 (společně s inscenací Princezna s ozvěnou); text a režie: M. Kopecký; výprava: F. Vítek.

17 Osum – polib prdel kosům, Divadlo Archa, prem. 19. 4. 2005, režie: M. Kukučka, L. Trpišovský a R. Novák ml.; scéna: L. Kuchinka; hudba: P. Kaláb.

18 Johannes doktor Faust, Západočeské divadlo Cheb (Kaše a párek), prem. 21. 3. 1999; text: Anonym [A. B.], režie: F. Hromada, hudba: V. Hálek, výprava: T. Zmrzlý.

19 Více viz Huttová, Z.: Doktor Faust živý a dřevěný, Loutkář, 1999, č. 2, s. 87–88.

20 Režie: M. Kopecký, scénografie a loutky: F. Vítek, prem. 19. 11. 1971. Ve videotéce IDU je k dispozici záznam inscenace.

21 Uher, J.: Faustovská reminiscence a dodatkem interview se současným Matějem Kopeckým, ČsL, 1972, č. 8–9, s. 8–9.

22 Tamtéž, s. 8–9.

23 Tůma, M.: Klasická hra loutkového divadla, Tvorba, č. 11, 15. 3. 1972, s. 16.

24 Don Šajn a Johanes doktor Faust, Divadlo Alfa Plzeň, prem. 8. 1. 2005 (inscenace Don Šajn měla premiéru v roce 2001); text: J. Pek, T. Dubský, A. Lagron a F. Maizner; úprava: P. Vašíček a J. V. Dvořák; režie a výprava: T. Dvořák; hudba: J. Koptík.

25 Luňáková, B.: K Donu Šajnovi se přidal Faust, Plzeňský deník, 2005, č. 25, s. 4.

26 Dvořák, P.: Alfa zahraje dva slavné příběhy podle starých lidových loutkářů, Plzeňský deník, 2005, č. 4, s. 25.

27 Johannes Doktor Faust, Pedluke Padluke, prem. 28. 2. 1982. autor: M. Forman, P. Kavan, J. Krejčí a V. Poul.

28 Tichý, Z. A. (ed.): Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky, Plzeň, 2016, s. 120.

29 Srovnej Poul, V.: Tomášovi neříkejte, že něco nejde, in: Tichý, Z. A. (ed.): Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky, Plzeň, 2016, s. 118–123 a rozhovor s Petrem Kavanem Lešková Dolenská, K.: Občas si vyřežu i nějakou loutku, Loutkář, 2018, č. 2, s. 48–51.

30 Johan doktor Faust, Říše loutek Praha, prem. 9. 3. 1968; režie, scénografie, loutky: B. Koubek, úprava: V. Kawon, hudba: V. Petrov.

31 Křížková, E.: III. Skupova Plzeň, ČsL, 1969, č. 3, s. 42.

32 -ČŘ-: Československé jaro, chrudimské léto, ČsL, 1938, č. 8–9, s. 148.

33 Richter, L.: Amatérské loutkové divadlo – trendy, proudy a směry, které formovaly dnešek, in: Vojtíšková, z.: (ed.): Živé dědictví loutkářství, Praha a Chrudim, 2013, s. 105–106.

34 Johann doktor Faust, Loutkové divadlo Ostrava, prem. 8. 12. 1978, text: Ch. Marlowe a anonym [A. B.]; režisér: J. Kačer (j. h.) a Z. Miczko (j. h.); hudba: P. Skoumal (j. h.); výprava: O. Schindler (j. h.); dramaturg: Z. Stoklasa.

35 Česal, M.: Minifestival – tentokrát v Ostravě, ČsL, 1979, č. 3, s. 57–58.

37 Tamtéž, s. 58.

38 Tamtéž, s. 58.

39 Tragická historie o doktoru Faustovi, Divadlo Lampion Kladno, prem. 18. 10. 1996; text: Ch. Marlowe a K. Brožek; režie: K. Brožek; výprava: A. Tománek; hudba: Ch. Gounod, H. Berlioz, C. Debussy, M. Kabeláč a P. Eben; dramaturgie: N. Malíková. Videozáznam inscenace mi laskavě zapůjčila Nina Malíková.

40 Novotný, J. A.: Brrrrrr… Brožku, zanech té ošemetné školy nápadománie!, Loutkář, 1997, č. 6–7, s. 142.

41 Faust aneb Kabaret o třech kapkách krve, Divadlo loutek Ostrava, prem. 12. 12. 2003; text a režie: M. Františák (podle lidových loutkářů), režijní spolupráce: J. Volkmer; výprava: T. Volkmer; hudba: T. Rossi; dramaturgie: H. Motýlová.

42 Kříž, J. P.: Padesátku oslavili Faustem, Právo, 2004, č. 6, s. 11.

43 Bohutínská, J.: Budu císařem nad celým světem, Loutkář, 1999, č. 2, s. 88; převzato z DN 1999/7.

44 Loutkářská katedra DAMU Praha, prem. 4. 6. 1991; režie: M. Kopecký ml., scéna: P. Hubička, loutky: F. Vítek, hudba: V. Roubal. V IDU je k dispozici televizní záznam inscenace.

45 Kromě podrobně zmíněné inscenace loutkářské katedry DAMU se v novém tisíciletí popasovali s Faustem i posluchači loutkářského oboru Vyšší odborné školy herecké v Praze, a to v poměrně konzervativní inscenaci: Johannes doktor Faust a rej čarodějnic, prem. 26. 10. 2007, text a režie: J. Prokeš, scéna: J. Homolka; hudba: P. Kovařík a O. Lážnovský. Uvedena byla na Skupově Plzni v r. 2008 s nepříliš velkým ohlasem.

46 Königsmark, V.: Hledání divadla i podoby školy, ČsL, 1991, s. 218.

47 Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí, Divadlo v Dlouhé Praha, prem. 17. 1. 2004; text a režie: J. Borna; výprava: J. Milfajt; hudba a texty písní: J. Vondráček.

48 Černá, K.: Ve službě starým loutkářům, Loutkář, 2001, s. 20.

49 Johannes doktor Faust, Divadlo Minor Praha, prem. 12. 7. 2001 na nádvoří Novoměstské radnice; text: Anonym [A. B.]; režie: J. Nekvasil; výprava: P. Matásek; hudba: J. Matásek; dramaturgie: K. Hamanová.

49 Tichý, Z. A.: Náš Faust je tragický i komický, MfD, 9. 7. 2001.

50 Kerbr, J.: Faust v Minoru, Divadelní noviny, 2001, č. 14.

51 Faust, Divadlo Toy Machine Praha, prem. 4. 6. 2016; text: Anonym; režie: T. Běhal; výprava: T. Běhal a P. Heřman; inscenaci jsem zatím neviděla a zcela spoléhám na kritický úsudek kolegy Mikulky.

52 Mikulka, V.: Faust na každé náměstí, http://nadivadlo.blogspot.com/2016/06/mikulka-faust-toy-machine-festival.html (citováno 11. 8. 2018).

53 O Doktoru Johannesi Faustovi, Buchty a loutky Praha, prem. 4. 4. 2018, text: Ch. Marlowe a staří loutkáři; režie: V. Brukner; výprava: V. Brukner a Z. Bruknerová; hudba: J. Teml; dramaturgie: K. Schwarzová

54 Johan Doktor Faust, Hand Gote Research & Development Praha, prem. 10. 6. 2018; text: J. Veselý; loutky: F. A. Skála; režie: R. Smolík, T. Procházka, J. Dörner, V. Švábová, R. Mizerová, J. Hybler, J. Svatoš a J. Brejcha

55 Faust, Divadlo DRAK Hradec Králové, prem. 23. 6. 2018; text: T. Jarkovský a J. Vašíček; režie: J. Vašíček; scéna: K. Bělohlávek; kostýmy: T. Venclová; loutky: J. Bareš; hudba: D. Čámský; dramaturgie: T. Jarkovský

The Varied Interpretations of the Faustian Myth

The Faust legend has undoubtedly been a core part of the rather small canon of puppetry classics, and despite the dynamic and often turbulent development of Czech puppetry after the Second World War never left our stages. The author focuses on selected productions to illustrate the prevailing interpretations of the source material at the end of the era of traditional marionette performers. The article also examines the themes that Faust offered to artists before and which it offers today, and how this ancient text fares in the competition of modern theatre.

Loutkář 3/2018, p. 88–94.

Lešková Dolenská, Kateřina: Možnosti interpretace faustovské látky

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters