Loutkar.online

Soprová, Jana: Může být loutkové divadlo imerzivní?

Taková otázka by mě asi nenapadla, kdybych nezažila ten zvláštní pocit… Totiž to, že se člověk začne cítit jako součást právě probíhajících dějů, že se doslova “ponoří” (což je přímý překlad slova “immerse”) do hry a stane se její součástí.

Je to v současné době jeden z módních divadelních trendů, který souvisí i s dalším nepřeloženým (a nepřeložitelným) slovem site-specific. Tomu, aby bylo dosaženo pocitu imerzivnosti, bezprostředního sdílení alternativní reality, obvykle napomůže nějaké zvláštní nedivadelní prostředí, kde lze vytvořit příběh či spíše atmosféru, která splyne s geniem loci konkrétního prostoru. Lze ovšem pocit, který navodí především autentické a realistické rekvizity, spojovat s loutkovým divadlem? Z vlastní zkušenosti si troufám říci, že ano. Zažila jsem to totiž na loňské a letošní Loutkářské Chrudimi.

Poprvé mě otázka uvedená v záhlaví napadla po totálním ponoření se do atmosféry představení Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých Naivního divadla Liberec. Diváci sedí ve tmě kolem devítimetrového stolu, a zatímco vyprávění zní ze tmy zpoza jejich hlav, příběhy osamělců na mrazivě opuštěných místech se odehrávají před nimi na bílé ploše stolu. Přihlížející lidé se tedy stávají součástí fiktivního ostrova (metaforicky možná připomínajícího naši planetu kroužící v nekonečném vesmíru), který se zrodil v představách scénografa Kamila Bělohlávka, a je jim dáno pocítit mrazivost a bezútěšnost, společně s děsivou, křišťálově bílou samotou. V tomto případě sugestivitě prostředí a pocitu vtažení do prostoru příběhu pomohla scénografie, kterou lze přenést a vytvořit kdekoli.

S jiným případem jsem se ovšem setkala letos prostřednictvím semináře Prostor jako inspirace. Skupinka seminaristů s dvěma lektorkami – Katarínou Aulitisovou a Markétou Plachou, které už mají za sebou nejeden společný site-specific projekt a také průběžné vyučování předmětu Divadlo v ne-divadle na katedře Bábkarské tvorby na VŠMU v Bratislavě – dostala na týden k využití opuštěný dům, který prý kdysi obýval český obrozenec, vlivný regionální politik a divadelní autor Karel Pippich se svou rodinou. Když jsem poprvé vstoupila průchodem, za nímž se divoce zelenal zaplevelený vnitřní dvorek, do tohoto kouzelného domu, dýchl na mě svou tajemností a omšelostí. Katarína Aulitisová k záměru semináře ve festivalovém zpravodaji poznamenala: Prostor je pro mě základ a všechno se od něj odvíjí. Dostali jsme na pár dní k dispozici starý dům a budeme se pokoušet o dialog s ním, s prvky loutkovosti. Tenhle dům je za léta velmi zničený, poškozený drastickými zásahy, a my se tu budeme snažit pracovat s věcmi, které jsou pomíjivé, které mizí. […] Nechceme sem přinášet nic, co by dům ještě víc zničilo, takže nebudeme zatloukat hřebíky, měnit strukturu věcí. Chceme vycházet z ducha domu, o jehož historii něco víme. Na počátku jsme zkoušeli nasát do sebe atmosféru tohoto místa, jak na nás dům na první pohled zapůsobí. Je tu velmi mnoho podnětů. Cítíme, že se tu děly různé věci, mnoho zajímavého. Uvidíme, co se nám z toho podaří vytáhnout…1

Za týden jsem jej společně s dalšími zájemci měla možnost objevovat důkladněji. Seminaristům Kataríny Aulitisové a Markéty Plaché, kteří prostor po celý týden zkoumali, se podařilo vytvořit dokonalou iluzi živoucího organismu, plného bůžků lárů a penátů. Či snad jen rozmarných duchů, kteří rozechvívají vzduch, šplhají po zdech, vykukují z každé škvíry, hrají si se světly a stíny? To, co lektorky slibovaly, opravdu dodržely. Žádné cizorodé prvky, pracovalo se jen s vodou, prachem, puklinami, omítkou, hlínou, dřevem, přirozeným světlem, stínem a vzduchem. A to citlivě a vynalézavě. Papírové postavičky neurčitých tvarů (pohybující se pomocí vlasců, tzv. saturnů) překvapovaly příchozí na každém kroku. Vykukovaly odevšad, šplhaly po římse či po neviditelných provázcích, bušily zvenčí na okna, cloumaly závorami, zabydlovaly s neomalenou hlučností starý rozvrzaný nábytek, vyluzovaly rozmanité zvuky. A přitom využívaly jen torza nábytku a odpadků, které zbyly ve starém domě. A z přineseného jen papír, dřevo, provázky, kameny, papírové lepicí pásky… A já se dokonale ponořila do iluze alternativní reality, která se vymyká racionálnu a fandí dětské fantazii, někde napůl cesty mezi radostnou hravostí a tísnivým pocitem nejistoty, co kde na mě vybafne. Bylo to tak sugestivní, že bych se sem asi sama bála… Takže ano, i loutkové divadlo má schopnost být imerzivní, pokud máte dětskou duši.

Poznámky pod čarou

1 Soprová, J.: Česko-slovenské hledání prostoru, Zpravodaj 67. Loutkářské Chrudimi, č. 2, 1. 7. 2018, s. 1.

Can Puppet Theatre Be Immersive?

A detailed presentation of the results of the seminar titled Space as Inspiration, led by Katarína Aulitisová and Markéta Plachá at this year\’s Puppeteer\’s Chrudim. For several days, they occupied an old house and attempted to establish a dialogue with it, working with things that are transient and disappearing. The reviewer Jana Soprová believes they managed to create the perfect illusion of a living organism populated by small gods or perhaps just mischievous spirits who move the air, climb the walls, peer out of every hole and play with shadow and light. She concludes that yes, puppet theatre can be immersive if you have a child\’s soul.

Loutkář 3/2018, p. 66–67.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.