Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Exkurze do jiného světa

Nejnovější inscenace Divadla bratří Formanů Deadtown diváky zavede na Divoký západ konce 19. století, kde jim bude dělat průvodce kabaretiér Petr Forman s mrtvolně bílou tváří. Deadtown se vyznačuje naprostou dokonalostí formy, která je vpravdě fascinující a která – jak už to u dokonalých věcí často bývá – utlačuje vnitřní význam. Zbraněmi v nekonečném souboji formy s obsahem se tentokrát staly kolty zavěšené proklatě nízko a celkem sedm projektorů.

Podtitul Deadtownu zní Forman Brothers\’ Wild West Show a tomu odpovídá i prostor, ve kterém Divadlo bratří Formanů tentokrát hraje. Dřevěný saloon pro 250 diváků sedících na lavicích s obzvlášť strmou elevací si divadlo vozí v kamionu a na každé štaci znovu postaví. V momentě, kdy divák vkročí do saloonu, jako by vstoupil do jiného světa.

První část inscenace totiž skutečně tvoří jakási Wild West Show: v rychlém sledu se střídají taneční a hudební čísla i cirkusové výstupy. Diváci sledují kovbojské tance, kankán, zpívající femme fatale, číslo se třemi pistolníky na kolečkových bruslích i akrobacii na kole na trampolíně (předvádí Jacques Laganache), která sklízí celkem bouřlivé reakce. Živá kapela hraje ve strhujícím tempu a od podlahy. Nohy se pistolníkům zběsile míhají, dobové kostýmy se blyští, křečovité výrazy a americké úsměvy naopak zůstávají naprosto beze změny. Pokleslá show, která zpočátku působila celkem ohromujícím dojmem, se ale postupně vyčerpává. Přeci jen je její rejstřík možností značně omezený. Působivé intro inscenace najednou hrozí tím, že bude i celým obsahem. A to je právě ta chvíle, kdy konferenciér přeruší představení a prohlásí, že magie je jinde.

Druhou část inscenace tvoří příběh z městečka Deadtown, které je zkurveně poklidné a do kterého přijíždí cizinec kouzelník-podvodník. Majitelka saloonu se v něm rázem zhlédne a rozhodne se ho oženit se svou dcerou, která už miluje jiného. Je to banální příběh, který ale ctí vše, co je žánru westernu vlastní. A právě na půdorysu tohoto příběhu začíná ten pravý hon za bezbřehou divadelní magií.

Až doposud byl dominujícím prvkem inscenace obraz Divokého západu, nyní se pozornost tvůrců upřela k dobovému zasazení inscenace na přelom 19. a 20. století, k období vzniku kinematografie. Mým přáním bylo udělat inscenaci, která by vzdávala hold průkopníkům, kteří v té době vymysleli zázrak, řekl Petr Forman v rozhovoru pro festivalový zpravodaj Skupovy Plzně1 a jeho záměr je dobře znát.

Hra s principy a znaky, které jsou bytostně vlastní filmovému plátnu (konkrétně grotesce), je hlavním zájmem inscenátorů. Vše je navíc až zarážejícím způsobem věrohodně provedené. Na scénu se spustí polopropustná opona, skrze kterou diváci sledují děj na jevišti a na kterou se promítá filmové zrnění. Společně se svícením vzniká dokonalý sépiový efekt, který je navíc doplněn i hraným flicker efektem (chvějící se obraz), slow motion, zrychleným přehráváním apod. Inscenátoři ctí i to, že v dané době šlo o němý film, takže ani v inscenaci se nemluví a všechny nezbytné promluvy obstarávají klasické zdobné titulky na černém pozadí.

Projekce a sofistikovaný light design (jehož autory jsou Louise Gibaud a Petr Forman) jsou určujícím technickým prvkem druhé poloviny inscenace. Starý svět rodící se kinematografie vznikl za pomoci sedmi projektorů, které promítají tak rafinovaně, že to diváka mnohdy přiměje k přemýšlení nad vlastním technickým provedením. Nejednou jsem se přistihla při úvahách nad tím, odkud se promítá, nebo jak je možné, že herci neházejí stíny na plátno. Ať už ale divák uvažuje nad čímkoliv, rozhodně mu nemůže uniknout důmyslnost, a hlavně objevnost projekcí.

Projekce takřka nikdy neslouží jen jako pouhé kulisy. Tvůrci plně využívají jejich možností – hrají si s perspektivou a optickými klamy. I když se třeba jedná o velmi jednoduché triky, bratři Formani vždy přicházejí s něčím navíc. V jedné chvíli se pohybuje pozadí a herci předstírají chůzi, což je očekávaný vizuální trik, tvůrci přidávají kaktusy na kolečkách, které si herci posílají po scéně. Je to taková drobná komplikace, výzva a zábavný nesmysl, který na sebe inscenátoři nastražili a nechávají diváka se bavit. Plně využívají i polopropustnou oponu, na kterou lze promítat i tak, že přestane být průhledná. To umožňuje například rychlé střídání mezi dějem uvnitř saloonu a před ním: na plátno je promítnuta animovaná, stylizovaná fasáda saloonu, v momentě, kdy se za oponou rozsvítí, projekce zmizí, odhalí interiér saloonu a průchod dostane i zvuk zábavy uvnitř. Opona je také nástrojem pro zaostření divákovy pozornosti k detailu i nástrojem pro převedení filmového střihu do divadla.

Petr Forman v jednom rozhovoru řekl: Zvolil [jsem] cestu současné technologie proto, že mi dřív vadila a teď mě začala fascinovat. Ty nové technologie jsme přitom použili k návratu do starého světa.2 Myslím, že na Deadtownu se fascinace projekcemi a zároveň dobře zažitý odpor k nim projevují zejména ve schopnosti využít je s vědomím jejich slabin, silných stránek i smyslu. Projevují se také neochotou tvůrců podřídit pozlátku projekcí vizuální stránku díla. Pro Formany není projekce snadným řešením komplikovaných problémů; naopak, projekcemi si komplikují jinak snadno řešitelné inscenační problémy. To vše navíc dělají ve jménu co nejpřesnější evokace dávno zašlého světa – nikoli jeho dokonalé rekonstrukce, nechtějí vytvořit umělý skanzen. Cílem a středobodem jejich zájmu zdá se být jakýsi pocit, nálada, atmosféra.

Vizualita inscenace je také kapitolou sama pro sebe. Neustále využívá klasické vizuální pilíře westernové poetiky a předvádí všechny základní znaky spojené s Divokým západem (podoba pistolníků s klobouky, kaktusy, pouštní běžci, dvoukřídlé dveře do saloonu apod.), zároveň se ale odkazuje i k filmům Georgese Mélièse (měsíc s obličejem) a evokuje i poetiku filmů Karla Zemana.

Inscenace se neustále pohybuje na hranici mezi iluzívností a divadelní nadsázkou. Vedle sebe se tak na jevišti objevuje realistická loutka pásovce, která je na dálkové ovládání a sama o sobě se pohybuje po jevišti, s přiznanými kulisami kaktusů. Bratři Formani přišli navíc s řadou nesmírně okouzlujících a svébytných výtvarných řešení, jako jsou třeba koně, bez kterých by si šlo Divoký západ představit jen těžko. Koně jsou na jevišti ztvárněni z bicyklů: koňské tělo s koly na nohou, které se kývají sem a tam v místě vidlice kola. Na jevišti působí tito koně-kola velmi esteticky, zároveň však také jako jakási divadelní nutnost, na filmovém plátně jsou při útěku prérií vysloveně éteričtí. Oba tyto obrazy dohromady ústí v jednolitou dokonale divadelní metaforu, plnou poetičnosti, hravosti a lehkosti zároveň.

Ten, kdo vypráví příběhy, vládne světu. To je citát, kterým se tvůrci Deadtownu zaštiťují. Tohle krédo, hrdě vystavené v záhlaví na webových stránkách Deadtownu, má ale trochu hořkou příchuť. Příběh je totiž tím nejslabším článkem inscenace; v tomto smyslu Formani rozhodně světu nevládnou. Ostatně sám Petr Forman v rozhovoru uvedl: Příběh pro nás v téhle inscenaci není to zásadní, není tím nosným prvkem. Vím, že jsou lidé, kteří jsou zmatení, když příběh nemají. Pro nás bylo ale důležitější vytvořit nějaký obraz a vtáhnout do něj diváky.3 Jistě, je to jen drobnost, marketingová věta, součást propagace. Ukazuje ale na dramaturgickou neukotvenost inscenace.

V první polovině dokonalá, profesionální kabaretní čísla kombinovaná s přesnou prací s variabilní scénografií (na milimetr a vteřinu přesně zkoordinované přestavby zakomponované do jednotlivých čísel) je v druhé polovině vystřídaná dokonale vytvořenými projekcemi, zkomponovanými scénami, které mnohdy hraničí s kouzelnickými triky. Mně osobně představení fascinovalo od první minuty až do úplného konce. Co se provedení týká neexistuje v současné chvíli v Česku srovnatelná inscenace. Zároveň jsem však pociťovala zoufalou touhu ani ne tolik po příběhu, jako spíš po nějakém smyslu, tématu, sdělení.

O čem se hraje, totiž není úplně jasné a příběh tím být skutečně nemůže. Je to snad povzdech nad starými časy? Je mrtvé město Deadtown nějakou paralelou dnešnímu světu? Je Česko také takový Deadtown? A o čem vypovídá podivné propojení první kabaretní (freak)show a naivního příběhu z druhé půlky? Jde o kontrast bezduchého divadla-pozlátka a divadla o lásce a smrti? Má přicházející cizinec něco společného se současnou politicko-společenskou situací? Úvahy nad sdělením inscenace mne zavedly daleko, mnohdy až k absurdně vykloubeným konstrukcím. Žádnou z nich bych ale nedokázala suverénně obhájit, protože inscenace poskytuje žalostně málo indicií. Zároveň se ale dá jen těžko uvěřit, že by uvnitř sofistikované formy nebylo skutečně vůbec nic.

V závěru inscenace zazní z gramofonu česká hymna, která je asi tím nejvíc matoucím znakem. Možná mám ale jen tendenci se ve všem zbytečně vrtat. Tomu by ostatně nasvědčovala i slova Petra Formana, že česká hymna je v tom představení především proto, že to nazpívala Emma Destinová. Mně ani nedošlo, že to bude v Čechách vnímáno silněji. Všude v cizině to prostě považují za krásnou píseň, která má v sobě charakter své doby. A o té době – nejenom o Divokém západě – to představení je.4

Inscenace od své premiéry v březnu loňského roku prošla množstvím změn. Řada scén byla vypuštěna a celkově se inscenace zkrátila o hodinu. Než tvůrci dospěli k verzi, která byla k vidění například i na Skupově Plzni, trvalo to rok. Tuto verzi inscenace ale už Petr Forman považuje za stálou.5

Deadtown je extrémně profesionálně provedené divadlo, fungující s neuvěřitelnou přesností a nasazením herců, kterému dominuje skutečně funkční a vrcholně divadelní využití projekcí. Není to žádná showcase nových technologií, jde spíš o showcase bohaté fantazie tvůrců a jejich smyslu pro divadelní obraz i jejich schopností.

Nicméně snaha o vytvoření dokonalé formy zaměstnala pozornost tvůrců natolik, že hlubší význam celku zůstal opomenutý. Možná ale, že ne všechno s sebou musí nést nějakou převratnou životní pravdu, možná že ne všechny inscenace musí nutně změnit můj pohled na svět, otřást mým žebříčkem hodnot. Možná občas postačí se jen dívat na něco krásného a nechat se tím unášet.

Ivan Arsenjev, Petr Forman: Deadtown

Režie: Petr Forman, scénografie: Josef Sodomka, Matěj Forman, choreografie: Veronika Švábová, Marek Zelinka a kolektiv, kostýmy: Andrea Sodomková, animace a filmový obraz: Josef Lepša, kamera: Jaromír Kačer, světelný design: Louise Gibaud, Petr Forman

Premiéra 7. 3. 2017 ve Francii, česká premiéra 9. 6. 2017 v Praze. Psáno z reprízy 16. 6. 2018 uvedené v rámci mezinárodního festivalu Skupova Plzeň.

Poznámky pod čarou

1 Břeská, K.: Vždycky se nám to nějak vymkne z rukou, Skupa\’s Daily, 17. června 2018, s. 1.

2 Král, K.: Bankrot a svoboda, Svět a divadlo, 2017, č. 5, s. 25.

3 Břeská, K.: o. c., s. 1.

4 Král, K.: o. c., s. 17.

5 Břeská, K.: o. c., s. 2.

Deadtown: A Trip to Another World

A review of Deadtown, a production by the Forman Brothers. The reviewer describes the show, dividing it into two parts: the first, styled as a cheap but well performed wild west show, and the second which tells a fairly banal story of a stranger in the Wild West. She commends the production\’s perfectly tuned formal aspect, creatively using projections to achieve various stage effects that often resemble magic tricks. The reviewer is more doubtful about the message of the show since its theme and any deeper meaning seem to be hidden. The production contains many confusing motifs. The reviewer makes reference to interviews with Petr Forman published in Svět a divadlo and the newsletter of the Skupa\’s Plzeň 2018 festival.

Loutkář 3/2018, p. 40–41.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.