Loutkar.online

Laně, Ondřej; Martinů, Kateřina; Šimek, Michal; Pelcl, Petr;: Dana Jandová očima svých žáků

Neopakovatelná škola měkkých dovedností

Text: Ondřej Laně

K Daně Jandové na dramaťák do LŠU jsem začal chodit ve čtvrté třídě ještě na Skvrňany. Byl to rok 1986. A pokračoval jsem určitě nejméně do maturity, možná ještě o rok déle. Z legrace říkám, že LŠU je mým nejdelším ukončeným vzděláním. A bez legrace, že tím nejdůležitějším. Pro mne byla Dana alternativní mámou. Skrze dramaťák, recitaci, divadlo, výjezdy na přehlídky, sdílený humor, svobodné diskuse dospívajících bytostí a často nevídanou míru volnosti nám Dana dala neopakovatelnou školu měkkých dovedností a mezilidského chování a vystupování, které bez nejmenších pochyb využívám a stavím na nich dodnes v celém svém rodinném i pracovním životě. Nevím to jistě, ale myslím, že náš ročník patřil mezi ty, co přetrvaly tehdy nejdéle. Dana byla základní esencí. Dramaťák forever! Aspoň zlomek štěstí, které nás tehdy skrze Danu potkal, bych přál všem dětem.

Krásná vzpomínka na dětství i dospívání

Text: Kateřina Martinů

Danuščiny vzpomínky na mě budou asi o pár let starší (zná mě vlastně od narození) než moje vzpomínky na ni. Vybavuji si ji zhruba ze začátku 90. let, jak sedí na režisérské židli ještě ve starém Střípku ve Staniční ulici. V ruce drží text a tužku a připomínkuje probíhající zkoušku. Po pár letech jsem k Danušce začala chodit na dramaťák. V té době měli moji spolužáci ze základní školy jako koníčka fotbal nebo hudebku, takže já s dramaťákem jsem byla trochu za podivínku. Nicméně u Dany se nás sešla fajn parta (tehdy) dětí. Občas mě mrzelo, že neděláme “to divadlo”, ale teď s odstupem času vím, že hlavním úkolem těch etud, dramatických her a cvičení bylo stmelit nás v dobrý a fungující kolektiv. A to se rozhodně povedlo. Na oslavě Danuščiných narozenin se sešla snad celá loutkářská rodina zblízka i zdaleka. Po mnoha letech jsem tak opět potkala kamarády z dramaťáku a úžasné bylo, že i po těch letech si máme pořád co říct; jako by ty roky, kdy jsme se neviděli, byly jen pár měsíců. Dana Jandová pro mě znamená krásnou vzpomínku na mé dětství, oporu a pomoc v době dospívání a jistotu v současnosti.

Uměla donekonečna poslouchat a chápat

Text: Michal Šimek

Danuška byla prvním dospělým, který mě za nic nesoudil. A tak jako nás učila vžívat se do charakterů loutek a postav, ať už kladných, či záporných, uměla se obout do našich náctiletých komplikovaných bot a donekonečna poslouchat a chápat. To jí jsem a vždycky už budu dlužen…

Učila nás svobodně myslet

Text: Petr Pelcl

Dramaťák s Danuškou Jandovou měl na mě nepochybně formativní charakter, považuji ho za jeden ze základních stavebních kamenů svého vzdělání. Teď se všude vzývají jako nezbytná součást dovedností tzv. soft skills a ona nás to učila už v 80. letech. Učila nás mluvit a poslouchat, učila nás upoutat na sebe pozornost, anebo se naopak upozadit. Díky dramaťáku vím, jak dýchat, jak správně stát, jak frázovat, jak pohnout rukou nebo hlavou, rozumím řeči i řeči těla ostatních lidí. Naučil jsem se rozumět textu a rozebrat si ho, ale hlavně jsem se naučil rozebírat text v debatě s ostatními, kdy se musíme dohodnout, co s tím vším uděláme a co chceme společně sdělit ostatním. Všimněte si důrazu na spolupráci, skupinové pochopení, budování soudržnosti v týmu. Jsem přesvědčený, že bez dramaťáku bych to určitě nedotáhl tak daleko. Za svou kariéru jsem vystřídal spoustu institucí, a když jsem z každé z nich odcházel, zůstával po mně funkční tým, který byl schopen pokračovat i beze mě, a když k tomu byly podmínky, fungoval pak ještě spoustu let. A to jsem ještě neřekl ani slovo o divadle. Danuška je tou osobou, která způsobila, že ho mám rád a že mu i trošičku rozumím, i když jsem se uměleckému oboru nakonec rozhodl nevěnovat a vydal se na konformnější právnickou dráhu. Ona byla tou, která formovala náš vkus a která nás vlastně učila svobodně myslet. Bylo to určitě také tím, že jsme spolu strávili úžasná 90. léta, kdy jsem bral rozum, a díky společenské atmosféře mohla jí zasazená semínka v nás snadněji klíčit, ale to její vlastní vliv nikterak neumenšuje. Na dramaťák jsem chodil od svých deseti do dvaadvaceti let. Když jsme všichni dospěli a už jsme nemohli papírově propadnout, tak jsme holt pod vedením Dany Jandové založili loutkářský soubor a pracovali dál. Jen pro Danu to znamenalo, že to je v jejím volném čase. Prostě Dana Jandová byla, je a bude v mém životě vpravdě rodičovskou postavou. A takový vůbec nejsem sám.

Loutkář 2/2018, p. 76–77.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.