Lešková Dolenská, Kateřina: Občas si vyřežu i nějakou loutku

Dalším z výtvarných umělců, který se po jistý čas aktivně věnoval loutkovému divadlu, je pozoruhodný muž, jenž k umění zběhl od takzvaně “normálního života”, založil divadelní soubor s naprostými esy současného loutkářství, na Malou Lhotu se k němu sjíždějí umělci z celého světa a mimo jiné prožil několik let v Indii, kde vedl vlastní kamenickou dílnu. Sochař Petr Kavan (1949).

Jak jste se jako vystudovaný ekonom a posléze řezbář a sochař vůbec dostal k loutkovému divadlu? Lákalo vás své skulptury oživit, nebo to bylo ze zcela jiného důvodu?

V druhé polovině 70. let jsme měli s kamarádem scénografem Tomášem Paulem v jihočeské vesnici od církve pronajatou faru a každý rok jsme tam pořádali Svatojánské kulturní léto s výstavami děl našich přátel a muzikou. Když jsme našli v místním kině pár starých loutek, rozhodli jsme se, že sehrajeme loutkové představení. V roce 1980 jsme narychlo secvičili ještě s Janem Čágem Ungerem hru lidových loutkářů Don Šajn. Hráli jsme na improvizovaném jevišti na schodech před kostelem. Představení mělo úspěch, a tak jsme příští rok v létě přizvali ještě Václava Poula a ve třech jsme nazkoušeli hru Johannes Doktor Faust podle textu, který nám opatřil Václavův nejlepší kamarád Tomáš Dvořák od svého otce z Divadla DRAK. Já jsem se v té době začal věnovat práci se dřevem a rozhodoval jsem se, že ukončím kariéru inženýra zahraničního obchodu. Navrhl jsem, že bychom mohli v naší loutkoherecké činnosti pokračovat a zkusit nastudovat Fausta na poloprofesionální úrovni. Václav Poul oslovil své spolužáky z loutkářské katedry, přidal se k nám scénograf Jakub Krejčí, který navrhl scénu a namaloval portál, já jsem dořezal chybějící loutky a s režií nám pomohl Tomáš Dvořák. A tak byl na podzim roku 1981 soubor Pedluke Padluke na světě.

Premiéra se konala také během Svatojánského kulturního léta?

Inscenaci jsme nazkoušeli u jedné kamarádky v bytě v Nerudově ulici, kde také proběhla předpremiéra. Premiéra se pak uskutečnila 28. února 1982 na Malé Straně v Baráčnické rychtě a zájem byl tak velký, že jsme museli odehrát dvě představení za sebou. Premiéru zachytil ve svých Malostranských humoreskách spisovatel Karel Pecka, ale ne úplně všechno, co se o nás v povídce Doktor Faust na Malé Straně píše, je pravda.

Jana Ungra, který se v té době věnoval více pantomimě, pak v souboru nahradil Milan Hugo Forman. Kulturní dům na Smíchově nám nabídl, že můžeme občas hrát v klubu Futurum. Při vystoupení 21. května 1982 jsme před Fausta zařadili jako kulturní předkrm promítání krátkých animovaných filmů Petra Síse, z nichž film Hlavy byl v roce 1980 na Berlinale oceněn Zlatým medvědem. Několik představení jsme tam ještě do léta odehráli, přestože bylo obtížné domlouvat termíny, protože Václav Poul byl v té době v angažmá v Divadle Alfa v Plzni. Toho roku jsme navíc dostali výpověď z fary, protože se naše aktivity nelíbily socialistickým orgánům. Léto 1982 jsme proto strávili na Malé Skále, kde měl Václav Poul chalupu a inscenaci Posvícení v Hudlicích jsme nazkoušeli v jeho stodole. Režie Tomáš Dvořák, Jakub Krejčí navrhl scénu, kterou jsme spolu vyrobili z toho, co nabízela chalupa jeho rodičů, a já jsem vyřezal loutky. Novým členem souboru se místo Milana Formana stal František Váša. Premiéra Hudlic se uskutečnila v rámci Maloskalského subkulturního léta. Na podzim jsme se vrátili do Futura, kde jsme střídavě hráli Fausta a Hudlice. V té době se k nám přidal mladičký Petr Forman, který uvažoval o studiu na loutkářské katedře AMU a chtěl získat nějaké zkušenosti s loutkovým divadlem a vlastně v souboru vystřídal Milana Formana. Bylo však stále těžší dávat herce dohromady, protože Václav Poul přešel do angažmá v Naivním divadle v Liberci a Tomáš Dvořák a František Váša dojížděli z Plzně. Tak jsme hráli jen sporadicky.

Dokdy tedy trvala činnost souboru Pedluke Padluke?

V létě 1983 jsme se ještě sešli u Václava Poula na Malé Skále s úmyslem nastudovat inscenaci s maňásky, které vyřezal Kuba Krejčí, ale už jsme neměli sílu zkoušení dokončit. Ještě jsme pak nějakou dobu hráli představení Fausta a Hudlice pod Pražským kulturním střediskem ve složení Petr Forman, jeho spolužák Robert Laurinec a Vladimír Tausinger. Pro PKS jsme popravdě nebyli příliš zajímavý artikl a vystoupení postupně ubývala, až jsme se rozhodli činnost souboru v roce 1985 ukončit.

Na jaře v roce 1986 jsem se natrvalo přestěhoval z Prahy na Malou Lhotu v Českém ráji, kde jsme s manželkou koupili chalupu, a týž rok na podzim jsme se ještě naposledy sešli s některými bývalými členy Pedluke Padluke. Důvodem bylo pozvání, abych měl výstavu soch v Muzeu moderního umění Louisiana nedaleko Kodaně. Při té příležitosti jsem chtěl představit i své loutky, takže jsme s Václavem Poulem, Petrem Formanem a Robertem Laurincem přezkoušeli obě inscenace a na deset dní odcestovali do Dánska, kde jsme zahráli několik představení.

Všechny texty, které jste inscenovali, a koneckonců i samotný název souboru, vycházejí z tradičního repertoáru kočovných loutkářů. Nelákala vás tehdy i vlastní autorská tvorba?

Měl jsem nápad inscenovat knihu J. R. R. Tolkiena Hobit jako site-specific s metr dvacet vysokými loutkami, které už jsem začal řezat, ale to se bohužel nakonec nerealizovalo. Tradiční marionety mi vlastně vyhovovaly. Řezal jsem jejich hlavy rovnou, bez nákresů, takže nejsou ani symetrické, ani stylizované, ani realistické.

Loutkové divadlo mě pohltilo, ale mezi samými loutkářskými profesionály jsem se stejně pořád cítil víc jako sochař. I na venkově jsem se nadále věnoval volné tvorbě a řezal jsem figurální sochy, které jsem polychromoval. Zkušenost, kterou jsem získal při výrobě marionet, mě přivedla k nápadu, abych při tvorbě velkých figur použil loutkářské technologie, a tak jsem sestavoval skulptury z jednotlivých částí, takže ruce a nohy zůstávaly pohyblivé. Vznikaly tak jakési sochy-loutky.

Jaký je tedy podle vás obecně vztah loutkového divadla a výtvarného umění? Nakolik jsou si blízko, nakolik vzdálené?

Myslím si, že je to úplně jedno a neodděloval bych je od sebe. Vždycky jde o výtvarnou kvalitu, protože oba tyto světy produkují dobré i špatné věci, a také záleží na sdělení. Podívejte se třeba na tvorbu souboru Bread and Puppet – není důležité, co je nositelem sdělení, jestli malířské plátno, film, nebo loutka.

Ukončením činnosti souboru Pedluke Padluke ovšem vaše loutkářská činnost zdaleka neskončila, protože jste vytvářel loutky i pro jiné soubory.

Ještě bych doplnil, že jsem předtím ještě dvakrát spolupracoval se studenty pražské loutkářské katedry DAMU. V roce 1984 to bylo se studenty 2. ročníku na inscenaci Krysař, kterou režíroval Jiří Břeněk, a o rok později jsem vyrobil loutky trpaslíků pro Gajdošovu dramatizaci Tolkienova Hobita. Inscenaci se čtvrťáky nazkoušel Ctibor Turba, scénu a masky navrhla a vyrobila Irena Marečková.

Těch příležitostí bylo po ukončení činnosti našeho souboru hned několik. V roce 1987 jsem vytvořil scénu a vyrobil loutky pro Janu Hrabovou a její inscenaci O Honzovi. V roce 1988 mne oslovil Tomáš Dvořák, abych vyřezal marionety a navrhl scénu pro inscenaci Oberon v Divadle Alfa. V ní jsme experimentovali, jako už kdysi ve Faustovi, s otevřeným ohněm, který tentokrát chrlila hlava obra. Jednou z toho dokonce při představení chytla opona.

V roce 1990 přijel do Prahy soubor Théâtre les montreurs ze Ženevy a po návštěvě Malé Lhoty mě režisérka Monique Déscosterdová požádala, abych pro její inscenaci Lumen udělal soubor loutek a dřevěných masek. Pro Divadlo pod věží z Jičína vznikl v roce 1992 soubor marionet a také návrh scény pro inscenaci Don Šajn v režii Jiřího Wildy. O rok později mě oslovilo Divadlo Agnes – pro něj jsem vytvořil výpravu pro inscenaci Ukradený měsíc v režii Miroslava Koláře.

Poslední inscenace, na níž jste se podílel, měla premiéru před více než čtvrt stoletím. Nelákal by vás ještě jednou návrat k “prknům, která znamenají svět”?

V letech 1996–2006 jsem střídavě pobýval na Malé Lhotě a v městečku Mahabalipuram nebo také Mamalapuram v jižní Indii, kde jsem si založil kamenickou dílnu a sekal jsem sochy z černé žuly. Tvary mých výtvorů se stále více zjednodušovaly a vzdalovaly se od figur, které jsem vytvářel ze dřeva. Kámen má jiné vlastnosti a také způsob, jakým se dá zpracovávat, je jiný, a to přirozeně vede k novým výrazovým možnostem. Nicméně jsem stejně zkusil udělat si dvě marionety ze žuly, ale dodneška jsem nepřišel na to, jak ty jednotlivé žulové časti pospojovat tak, aby se s rukama a nohama dalo hýbat. Práci se dřevem jsem ale nikdy zcela neopustil a po návratu z Indie jsem se k ní zase vrátil a vedle volných věcí si občas vyřežu i nějakou loutku. Takže jsem loutky sice nikdy nechtěl dělat, ale znáte to – odpíraného chleba bývá největší krajíc.

Loutkář 2/2018, p. 48–51.