Lešková Dolenská, Kateřina: William Kentridge (1955)

Jihoafrický grafik, malíř, animátor, scénograf a divadelní režisér. Je evidentní, že jde opět o tvůrce, kterému nestačí statická podoba výtvarných artefaktů. Kromě akademie výtvarných umění v Johannesburgu vystudoval navíc i herectví na L’École Internationale de Théâtre Jacques Lecoq.

Do dějin loutkového divadla se zapsal několika inscenacemi, které vytvořil ve spolupráci se souborem Handspring Puppet Company, skupinou založenou v roce 1981 Adrianem Kohlerem a Basilem Jonesem v Kapském městě, proslulou prací s dřevěnými loutkami v téměř životní velikosti. Jako režisér, scénograf a autor animací se podílel na (většinou koprodukčních) inscenacích Woyzeck on the Highveld (Vojcek na Highveldu, 1992)1 podle klasické německé předlohy Georga Büchnera a Faustus in Africa (Faust v Africe, 1994)2 podle Johana Wolfganga Goetha. Jako režisér a autor animací je podepsaný pod inscenací Ubu and the Truth Commission (Ubu a Komise pro pravdu, 1998),3 které předcházela jeho série grafických listů Ubu Tells the Truth z let 1996–1997 inspirovaná stejně jako inscenace hrou Alfreda Jarryho Král Ubu a veřejnými slyšeními tzv. Truth and Reconciliation Commission (Komise pro pravdu a usmíření pracující po skončení apartheidu).

Ve všech těchto inscenacích sloužila projekce svým způsobem jako “basso-continuo” k tomu, co se dělo na scéně: zobrazení zranění od střelné zbraně, vrány, nebo obrazy rozpouštění, naplňování, vyprazdňování, rozpadávání, znovu sestavování. Kentridge je dlouhodobě fascinován encyklopediemi, kde jsou v juxtapozici botanické kresby, umělecká díla, mapy a anatomické pitvy a dohromady vedou k jakémusi tanci obrazů.4

Inscenace Monteverdiho opery Il Ritorno d’Ulisse (Odysseův návrat, 1998), kterou režíroval v koprodukci HPC a Luna Theatre z Bruselu (scéna a loutky Adrian Kohler), je podobně jako v předchozích případech autorskou (výrazně zkrácenou) verzí známé předlohy, zasazenou do jihoafrických reálií – Odysseus je zde pacientem johannesburské nemocnice. Kentridgeovou zatím poslední spoluprací s HPC je inscenace Confessions of Zeno (Zenovo vyznání, 2002), na níž se opět podílel jako režisér i scénograf a která zkoumá svět evropské společnosti před vypuknutím první světové války.

William Kentridge spolupracuje i s významnými operními domy a ani v těchto inscenacích neopouští své inspirace a zkušenosti s loutkovým divadlem: v roce 2003 nastudoval v bruselském Théâtre de la monnaie Mozartovu Kouzelnou flétnu, v newyorské Metropolitní opeře měl v jeho režii premiéru Šostakovičův Nos (2010) a Bergova Lulu (2015, v koprodukci MET NYC a Nizozemské národní opery a baletu z Amsterodamu) a jeho nejnovějším divadelním opusem je Vojcek opět od Albana Berga, premiérovaný loni v létě na prestižním salzburském festivalu.

Poznámky pod čarou

1 Recenze viz Loutkář 2013/4, s. 21–22.

2 Recenze vyšla v Loutkáři 1995/11, s. 249.

3 Recenze viz Loutkář 1998/11–12, s. 280.

4 Wendel-Poray, D.: Le Théâtre est son double, in: kol. autorů: William Kentridge – Thick Time, London, 2016, s. 160.

Loutkář 2/2018, p. 34–35.