Kubina, Matěj; Maksymov, Jakub; Němečková, Monika; Prášilová, Kateřina; Valášková, Edita: Jaroslava Holasová očima svých žáků

Díky za lásku k divadlu

Text: Matěj Kubina

Napsat článek o Jarce Holasové je jako sepisovat paměti, nemělo by to však být suché, nudné a o mě. Aha. Jak začít? Tedy, když je ten osmičkový rok, nelze nezačít tím, čím se Jarka zabývá: Jarka je učitelka. Jarka je herečka. Jarka je průvodkyně, rádkyně a přítelkyně v krajině amatérského divadla, zejména loutkářství. Zpátky k oslímu můstku výročí – v letošním roce totiž slaví jaroměřský literárně-dramatický obor třicet let. Dlouhý čas plný pilné práce, trpělivosti, víry ve své žáky, smíchu, života a tvorby loutkového divadla. Třicet let poctivě budovaných vztahů, schopností a inscenací. Třicet let žáků, kteří prošli pod rukama jen jediné osoby – Jarky Holasové. Je s podivem, kolik všem souborům věnuje času. Zde nutné upozornit na zajímavý jev: čím Jarka učí déle, tím více má souborů a zdánlivě i stejně času.

Přemýšlel jsem nad spoustou příhod od běžných zkoušek, příhod z představení, po různé festivalové příhody z cest a vzpomněl jsem si na jednu akci, kde se projevila Jarčina ryze praktická vlastnost. Hráli jsme na jednodenním festivale na Rýzmburku, Jarka si chystala dřevěný paraván na představení a chtěla ode mne a Jakuba Maksymova pomoci při jeho sestavování. Bylo mi tuším třináct let. Naše koncentrace na zadaný úkol trvala asi tak minutu, co jsme rozbalili věci. První nám do rukou vpadly dřevěné stojny. Dlouhé dřevěné hranolky. Bez větších rozpaků začala lekce šermu. Švih, švih a jdeme na to. Braň se! Tu máš! Výpad. A ještě jednou a znova a znova. Pošesté se naše dva skvělé kordy setkaly a jeden z nich se v půli zlomil. Průšvih byl na světě. Bylo mi to hrozně líto, nevěděl jsem, jak to vysvětlit. Jdeme za Jarkou, v rukách tyčky. Nic neříkáme. Jarka to vidí. Jarka se neptá. Řeší. Volá muži, jestli to přijede opravit. Přijel, tyčku vyztužil a Jarka představení stihla. Neřešila dva lumpy, co jí rozbili divadlo, protože by to v danou chvíli k ničemu nevedlo. Myslím, že mohu říct, že takto Jarka funguje i při chystání inscenací. Nezaobírá se příliš věcmi, které nesměřují k cíli, a když padne nějaký nápad, potřebuje si ho nejlépe ihned ověřit, vyzkoušet. V tomhle je Jarka motor a je to velmi důležité pro tvorbu.

Nerad bych však, aby to vyznělo, že Jarka takto přistupuje i k předlohám. Po zvolení předlohy dochází u každého díla na zákeřné otázky: Co to je? O čem to je? Jak na to? Od zkoumání textu, načtení textů souvisejících a významného sběru informací přes četné debaty a usměrňování se. Po získání odpovědí, za obecné spokojenosti všech zúčastněných, nastává odpich směrem k fyzické tvorbě inscenace, což ovšem neznamená, že je vždy vše zodpovězeno. Hledá se společně, objevuje se společně, tvoří se společně, prožívá se společně, a to je na tom to nejkrásnější.

Vždy se brodila bahnem tvůrčího procesu s námi

Text: Jakub Maksymov

Čím začít? Co vypíchnout? Nač nezapomenout? Žákem Jarky Holasové jsem byl celých třináct let a takhle dlouhý proces se zkrátka nedá shrnout do pár odstavců. Abych se vyhnul sentimentu, nebudu zde zabředávat do úplně nejrannějších vzpomínek (které jsou beztak mlhavé) na naše první společné setkání, kdy to celé začalo – tenkrát mě v mých šesti letech přivedli do základní umělecké školy v Jaroměři rodiče –, a rovnou přeskočím o sedm let dále, do roku 2006, kdy před nás, její toho času nejstarší skupinu, Jarka postavila nečekanou výzvu: ať si každý sám přineste téma/námět/předlohu pro svůj samostatný projekt. Nejspíš intuitivně vycítila, že přišel ten správný čas. Tehdy se to nějak dobře sešlo, a já (mám-li mluvit za sebe) se na to zadání chytnul a přepnul jsem se z vegetativního režimu do aktivního. V tu chvíli to pro mě celé začalo podruhé.

To, co dřív bylo hraní si na dramaťáku ohraničené dvěma hodinami týdně, se najednou proměnilo ve vědomou tvůrčí činnost a z paní učitelky se znenadání stal spolutvůrce a kouč. Od té doby otázky Proč to chceš dělat? Co tě na tom baví? O čem to chceš hrát? nepřestávaly viset ve vzduchu a byly doprovázeny dlouhými řetězci e-mailové konverzace, ve kterých jsme se přetahovali téměř o každou větu vznikajícího scénáře. Jarka tvrdě potírala “ukecané” divadlo. Žádný potenciálně zdvojený význam neměl šanci na přežití. Inscenace jsme stavěli na základě vyprávění obrazem s vírou v sílu loutky a účinek divadelní metafory.

Jarka v nás pěstovala touhu neopakovat se a odvahu opouštět již prozkoumané formy, ve kterých jsme se cítili bezpečně. To už jsme dělali loni, říkala. Nejednalo se však o experimentování pro experimentování. Vždy se hledal takový způsob vyjadřování, který byl dramaturgicky zdůvodněný a nápomocný artikulaci zvoleného tématu. Do každého nového zkoušení se Jarka pouštěla naplno s námi. Vedla nás k tomu, že chceme-li něčeho dosáhnout, bude nutné tomu věnovat značné úsilí i čas. A sama šla příkladem. Těch společných víkendových soustředění bylo bezpočet a taky nikde jinde jsem zatím nikdy nezažil tak dlouhé zkoušky jako na ZUŠce v Jaroměři. Jarka se nás s neutuchající trpělivostí snažila povzbuzovat k samostatnosti, ale nikdy se neupozadila do bezpečné pozice supervizora. Vždy se brodila bahnem tvůrčího procesu s námi. Zkrátka byla to společná cesta a učili jsme se my i ona. Ti, kteří i přes klopýtání, pády, rozepře, hádky a nezdary vydrželi, Jarka nakazila jen těžko léčitelnou posedlostí divadlem. A činí tak dodnes.

Nevěří, že něco nejde

Text: Monika Němečková

Jarka Holasová je velice výjimečný člověk. Je obětavá a oddaná své práci. Ví, co dělá, a dělá to s chutí, a pokud to zrovna neví a spíš jen tuší, hledá, je pilná a neúnavná. Svým zápalem pro věc a přirozeným entusiasmem motivuje každého, s kým přijde do styku, a mnozí by pro ni i hory přenášeli, protože tak je to správně a dává to smysl. Slovo “problém” Jarka ze svého slovníku vyřadila, protože jsou pouze “témata k řešení” – a s těmi si vždy hravě poradí. Snad proto, že Jarka nevěří, že něco nejde.

Cením si na ní zejména toho, že je lidská. Své žáky se snaží dobře poznat, dává si záležet na tom, aby plně rozuměla individuálním potřebám každého jednotlivce, který se svěřil do její péče a své požadavky na něj plně přizpůsobuje jeho dispozicím. Je to moudrá žena, která vás ve správnou chvíli upozorní, abyste se chovaly tak, abyste nechovaly, holky! A je s ní legrace, mnohdy i dlouho do noci. Jarka je parťák, spiklenec i záškodník. Bez debat.

Patřím k lidem, na které měla Jarka zásadní vliv, nejen jako pedagog, ale i jako přítel. Je tomu téměř dvacet let, co moji rodiče svedli naše cesty dohromady; rozpustilé dítko ještě zdaleka ne školou povinné a Jarku, takovou maličkou paní s ošatkou a kamínky, co jsou zakleté štěstí. Dramatický kroužek. Hra na pavouka, na čaroděje, kulhavá baba. Otloukej se píšťaličko. Jácíček. Neskutečná trpělivost. To jsou jen útržkovité vzpomínky na naše začátky, kterých si velice cením, stejně jako společné cesty, která následovala. Jarka v mnohém ovlivnila můj život a dělá to stále, za to jí patří velký dík.

Stále tahá nová esa z rukávů

Text: Kateřina Prášilová

Jarka Holasová má na Jaroměřsku na dramaťák vlastně monopol. Dodnes děkuji rodičům, že byli tak prozřetelní a svěřili mě zrovna do její péče. Bylo mi tehdy deset let a Jarka mě (tedy s odpuštěním) posedla. Byla o něco málo větší než já, promlouvala svým nezaměnitelným hlasem a šířila kolem sebe auru, kterou jsem začala chápat až v pozdějším věku – auru nezměrné činorodosti. Zeptáte-li se Jarky obligátním: Jak se máš? Co děláš?, nikdy se neuchyluje k tak častému prohřešku a nestěžuje si na nedostatek času. Obvykle spustí chrlení všech nápadů, které jí zrovna v leží hlavě, projektů, na kterých pracuje, a ještě obvykleji ve vás probudí touhu se všech těch projektů účastnit. Jarčina osobnost přitahuje a spojuje, a to nejen děti. Těžko lze najít divadlo, jehož technik by pro Jarku s úsměvem na rtech nešplhal po tazích. Nedílnou součástí této spolupráce je i vztah čistě osobní. Až si teď nejsem jistá, zda se nad literaturou a loutkami scházíme proto, že se máme rády, anebo je to obráceně. V každém případě mě to nesmírně těší.

Po třiceti letech jejího působení v jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka Jarka stále kypí nápady, stále tahá nová esa z rukávů a králíky z klobouků. Jsem naprosto přesvědčená, že je takto ve svém počínání nezastavitelná a nic jiného jí nepřeju; málokoho tak viditelně naplňuje jeho práce. Tak bych to přála všem.

Do všeho jde naplno

Text: Edita Valášková

Vezmu to rovnou od začátku. Do ZUŠky v Jaroměři jsem přišla, když mi bylo deset let. Přivedla mě tam moje nejlepší kamarádka, a když jsem ve dveřích uviděla Jarku, jak se směje a vítá mě, trochu jsem se této malé paní lekla. Ale po krátkém rozkoukávání jsem zjistila, že to, co se děje v té malé místnosti literárně-dramatického oboru, mě ohromně baví. A za to vděčím hlavně jí. Taková energie, nadšení do práce a tvoření se vidí málo, a možná právě proto jsem tam vydržela tolik let. Zaklíčilo ve mně obrovské nadšení pro loutky, za které jsem jí nesmírně vděčná a troufám si říct, že nejsem jediná. Všichni jsme si užívali proces zkoušení a tvoření. Každý rok s Jarkou přinesl něco jiného a nového. Jednou to byl maňásek, pak marioneta, pohádky, horory, baroko, všechno dohromady. Pokaždé přišla s něčím jiným, pro nás novým. Postupem času se z paní učitelky stala Jarka, naše kamarádka a náhradní máma. I když to nebylo vždy růžové, měla nervy z ocele a vydržela s námi celou naši pubertu a vše, co s ní souvisí. A nejen s námi. Před námi a po nás proběhlo pod jejíma rukama takové množství dětí, puberťáků, dospělých a ona každému věnovala a stále věnuje stejnou péči, kterou jsme měli my. Do všeho jde naplno a ničeho se nebojí. V loutkovém divadle je možné všechno. A jestli tohle není pravda, tak pro Jarku je. A učí to všechny kolem sebe, za což jí všichni děkujeme.

Redakčně kráceno, kompletní verze textů jsou dostupné na www.loutkar.eu

Loutkář 1/2018, p. 75–77.

Kubina, Matěj; Maksymov, Jakub; Němečková, Monika; Prášilová, Kateřina; Valášková, Edita: Jaroslava Holasová očima svých žáků

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters