Kerbr, Jan: Zapáchající operní diva

Když jsem dorazil do plzeňské Alfy na Tajemný hrad v Karpatech, těšil jsem se, jak bude tato lehce mysteriózní verneovka “nakopnuta” zpracováním pro loutky, a připomněl jsem si zároveň, jak svéráznou poetiku vtiskl látce Jiří Brdečka scénářem pro film Oldřicha Lipského (s lehce obměněným názvem Tajemství hradu v Karpatech).

Libreto Víta Peřiny nese standardní znaky kvality především v řadě verbálních hrátek, jevištní realizace významného tvůrce Tomáše Dvořáka ve formě činoherně-operetní parodie moje očekávání však zcela nenaplnila.

První výstup působí slibně, hrabě Telek (Petr Vydarený) sní při svém karpatském výletu o ztracené milence, operní pěvkyni Stille. Nad střechou stanu se v “loutkové formě” objevuje ztracená diva i on samotný, sen však končí, když je hrabě svým věrným sluhou Rockem (Bohuslav Holý) probuzen. Telek se zavine do deky (to byl onen stan, pověšený pouze na šňůře), Rocko si připevní na záda objemnou “kufroskříň” a poutníci se vydávají na cestu. Vzápětí se setkají s bodrým lesníkem Ruprtem Slavíčkem (Josef Jelínek), který v těchto končinách poněkud překvapivě prokládá svoji mluvu němčinou (později se dozvíme, že zde žije coby domestikovaný cizinec), a jeho nastávající Miriotu (Andrea Ballayová), ta je naopak němá, či přesněji vydává ze sebe pouze samohlásky. Buclatý lesní muž pozve hraběte s doprovodem do vsi, kde se bizarnosti stupňují. Starosta Kolc (Robert Kroupar), jinak Miriotin otec, má tři nohy a představí hostům svou ženu Hanelore (Martina J. Hartmannová), která je zase “siamsky” neoddělitelná – přirostlá jednou paží – od sestry Nadji (Marie Mrázková). Přátelskou, leč podivnou atmosféru venkovské pospolitosti doplňuje šest mužů, ztvárněných techniky divadla Tomášem Jerešem a Matějem Sieglem plus čtyřmi loutkami člověčí velikosti. Oba šikovní chlapíci vedou každý dvě, ovládají je oběma rukama, občas jim pootevřou ústa v zanedbaně zálesáckých obličejích. Scénu tvoří nábytek ve venkovské hospodě, místnost je ohraničena “rámečkem” jakoby na loutkovém divadle, v horní části tohoto výtvarného prvku se objevuje maketa hradu. Na jeho existenci přijde přece jen řeč, ačkoliv venkované se o něm zmiňují neradi, nějaké informace však přes ústa procedí poměrně jednoduchý lesník. Když se Telek dozví (a vlastně i na vlastní uši doslechne), že se z hradu ozývá krásný ženský zpěv, zavětří a přes varování venkovanů se vydává vzhůru temnými lesy. Tady ovšem nějaký prvek tajemna či “hrůzostrašna” zřetelně schází, vzpomeňme na šerosvitnou anabázi ve filmu s výskytem hororově působícího pohůnka barona Gorce.

Rázem se totiž přeneseme na hrad, kde se Gorc (Petr Borovský) opájí zpěvem zesnulé Stilly, pochvaluje si, jak má hrad “stylově” (či stillově?) zařízený. Oproti verneovsky smělé vizi (z roku 1892), kdy ho pěvkyně vokálně uspokojuje vlastně z televizního záznamu, je v této verzi do již zapáchající, ne nejlépe konzervované mrtvoly voperován gramofon, který se do chodu uvádí páčkou zvenčí. Tuto atrakci Gorcovi přichystal vynálezce Orfanik (Matin Sádlo Bartůšek), “hlava otevřená” (herec má na hlavě pod průhledně lesklým materiálem realisticky vyvedeny dvě mozkové polokoule). Na jiné technické vychytávky – i při absenci televize – ovšem díky Orfanikovi dojde. Sestrojil pro Gorce kupříkladu hlasový deformátor, jímž padouch může mást okolí použitím cizího hlasu, zde konkrétně Telekova. Když zákeřný baron vyláká na hrad kromě tam spěchajícího neohroženého hraběte a jeho sluhy i vesničany, kteří jsou jako sympatický “lid” odhodláni Telekovi pomoci, hodlá sídlo se všemi (i mrtvou Stillou a Orfanikem) pomocí vynálezcem vyrobené třaskaviny vyhodit do povětří, sám předtím ovšem prchnout. Jeho nehezké plánování se mu však vymstí, je Orfanikem, který prohlédl jeho podlý úmysl, oklamán a hyne po zmáčknutí “katastrofického” knoflíku ve výtahu, jímž se hodlal katapultovat ze svého sídla pryč. Hrad sice vybuchne, žádné větší škody však nezpůsobí, naopak, Miriota promluví, starosta má rázem normálně dvě nohy, “siamské” sestry se od sebe osvobodí, jen lesník ohluchne (ale stejně měl vždy rád božské ticho karpatských hvozdů). Mužské a ženské protějšky se spárují, pouze Telek smutně zůstává nad zahnívající mrtvolou svého idolu (tato ironická koncovka se mi jeví poněkud “přes čáru” především vzhledem k dětskému divákovi, i když vím, že ten bývá často otrlejší než vnímatel dospělý).

Inscenace se nijak neprohřešuje proti dobrému vkusu, výprava Karla Czecha má styl, z herců je činoherně nejtvárnější Petr Vydarený, “tři siláci” Bartůšek, Borovský a Jelínek se na jevišti také neztratí a reprezentují v inscenaci svůj spolehlivý standard, dámské role jsou oproti tomu už v libretu plošší, takže je nejde příliš herecky propracovat. V textu lze vychutnat řadu povedených momentů, k lokalitě Plzeňska se například vztahuje i pyšné padouchovo tvrzení: Mám i jiné hrady, Orfaniku, přece nejsem žádnej žebrák. Byl jsi někdy na Točníku?

Myslím, že kdyby mělo jít o horor nebo naopak parodii, chtělo by to razantnější režijní gesto včetně ještě výraznější stylizace figur. A vkusné písničky, zkomponované Vratislavem Šrámkem, jsou poněkud nevýrazné. Záměrem bylo možná udržet celé dílko na hraně “mezi žánry”, i tak to ale vyšlo jen napůl.

Divadlo Alfa Plzeň

Vít Peřina (na motivy Julese Verna): Tajemný hrad v Karpartech

Režie Tomáš Dvořák, výprava Karel Czech, hudba Vratislav Šrámek, dramaturgie Vít Peřina a Petra Kosová.

Premiéra 26. února 2018.

Loutkář 1/2018, p. 62–63.