Drtina, Michal: Dětské fantazii dospělí nerozumí

Divadlo Rozmanitostí si jako první premiéru letošní sezony připravilo inscenaci Pozor, děti, přijela k nám pouť! v režii Jiřího Ondry. Dramaturgicky na ní spolupracovala Helena Kebrtová. Hra je určena pro děti od deseti let a byla zařazena do repertoáru na základě úspěšného uvedení inscenační skici v rámci projektu Trojčtení v roce 2015.

Napsal ji britský autor her pro děti Mike Kenny, který je pro svoji dramatickou činnost pro mládež v Británii uznávaný a obdržel několik cen. Periodikum Independent jej zařadilo mezi první desítku nejlepších žijících britských dramatiků. Je autorem originálních her a mnoha adaptací klasických pohádek, mezi něž se řadí například Popelka, Kráska a zvíře, Jeníček a Mařenka a další, které se s úspěchem hrají po celém světě.

Příběh hry Pozor, děti, přijela k nám pouť! začíná v dětském pokoji, který na horizontu uzavírá velká stěna s prosklenými dveřmi. Před stěnou na pravé straně z pohledu diváka stojí postel na kolečkách, na straně levé jednoduchá pojízdná skříňka a před ní vlevo hajtka a stojan s mikrofonem. V průběhu představení se střídmý dětský pokoj mění na pouť s domem hrůzy nebo na kuchyni, kam maminka chodí po večerech vařit. Jednoduchost scény umožňuje rychlé změny prostředí, vytknout by se dala až přílišná popisnost. Pouť se zarámuje bochánky cukrové vaty na špejli, které se umístí na okraj jeviště, kuchyně se dovybaví policemi s noži, hlavami, těly a končetinami panenek a aby nebyla mýlka, varná deska je zdobená obrázky hlaviček, které připomínají vařící se děti. Tato scénografická doslovnost Jany Hauskrechtové nepodporuje základní pojetí textu.

Jednotlivé dramatické postavy jsou současně vypravěči, kteří posouvají děj, uvozují atmosféru i prostředí, a to bez zřejmého oddělení od dramatických dialogů. Celý příběh si jen zlehka pohrává s klasickou pohádkou O perníkové chaloupce. V tomto případě nejsou však děti zavedeny do lesa a opuštěny, protože je rodiče neuživí, ale jsou maminkou, která musí vydělávat na živobytí, opouštěny každý večer. Den co den se stejným rituálem.

Nepotkávají cestou k samostatnosti, k odpoutání se od rodičů zlou ježibabu, která se je snaží sníst a kterou musí svojí důmyslností obelstít. To náhodný příjezd pouťových atrakcí, maminčina nutnost odcházet za prací a Mařenčina přebujelá fantazie stvoří nad reálnými skutečnostmi svět, do kterého si oba sourozenci projektují motivy z klasické pohádky o Perníkové chaloupce. Na jejich základě dochází k jejich spolupráci a odpoutání se od rodičovských jistot.

Stavbu textu, plynulé střídání prožitku a vyprávění vnímavý divák, zejména dětský, přečte už na začátku a nechá se strhnout fantazií, s kterou se před našimi zraky příběh vyvíjí. Ač se nám dospělým mohou zdát některé části morbidní a zcela za hranicí vkusu, je příběh v intencích dětského vnímání světa, do něhož by dospělý divák neměl zasahovat, a v intencích pohádkového příběhu O Jeníčkovi a Mařence, v němž je podle výkladu významného amerického psychoanalytika Bruna Bettelheima ukázáno, že když sourozenci spolupracují na své záchraně, uspějí. Takové pohádky vedou dítě k překročení nezralé závislosti na rodičích a k dosažení vyššího stadia vývoje: k docenění podpory, kterou je možné získat od vrstevníků. Závislost zaměřenou pouze na rodiče bude dítě při plnění životních úkolů muset nakonec nahradit spoluprací s vrstevníky… Dítě podle Bettelheima nevidí existenciální nebezpečí objektivně, ale v souladu se svým nezralým strachem fantasticky zveličeně – ztělesňuje je například čarodějnice, která požírá děti. V tomto případě jsou tím nebezpečím klauni, pro které matka-čarodějnice vaří malé děti.

Uvedená hra Divadla Rozmanitostí přesně plní to, co Bettelheim ve svém výkladu pohádek uvádí. Můžeme mít ale pochybnost, zda právě popisnost ve scénografii či pojetí Jeníčka, kterého hraje Petr Čulík tím nejjednodušším způsobem, přičemž sází na svou osvědčenou šarži lehce “přitroublého” dospěláka převlečeného za malého chlapce, tento pro dítě potřebný příběh příliš nezjednodušuje a nedegraduje.

Čarodějnice, kterou stvořila dětská úzkostná fantazie, dítě pronásleduje, avšak může-li ji strčit do její vlastní pece a spálit, pak věří, že je možné se jí zbavit. Dokud děti věří na čarodějnice – a vždycky na ně věřily a věřit budou až do věku, kdy už necítí nutkání dávat beztvarým obavám lidskou podobu –, potřebují slyšet pohádky, v nichž se nevinným způsobem zbaví osob, které je v jejich představách pronásledují. Když se jim to podaří, mnoho z této zkušenosti vyzískají tak jako Jeníček s Mařenkou.1

Pozor, děti, přijela k nám pouť!

autor: Mike Kenny, překlad: David Košťák, režie: Jiří Ondra, dramaturgie: Helena Kebrtová, scéna, kostýmy, loutky: Jana Hauskrechtová, hudba: Tomáš Alferi

Psáno z předpremiéry 13. října 2017.

1 Bettelheim, B.: Za tajemstvím pohádek, Praha, 2017, s. 203.

Loutkář 4/2017, p. 76.