Loutkar.online

Makonj, Karel: Peter Schumann bezelstný

V kapitole věnované slavnému americkému souboru Bread and Puppet Theatre si dovolíme vrátit se v čase a zalistovat Loutkářem z roku 1988, kde vyšla velice erudovaná recenze inscenace Fire (Život a smrt hasičova) uvedené v Junior klubu Na chmelnici v rámci 2. Přehlídky mladého divadla 27. 10. 1987. Autorem textu je osobnost tohoto čísla Karel Makonj a jeho postřehy o tvorbě Petera Schumanna rozhodně stojí za to číst i po třiceti letech. (red)

(…)

Jídlo bylo vždy v Schumannově tvorbě symbolem pospolitosti, vzájemného stýkání se, obdarovávání. Odtud vlastně i název divadla, neboť Schumann dává divákům představení nejen loutky, ale i chléb, skutečný domácí chleba pečený z obilí, které sám se svými spolupracovníky pěstuje na své farmě ve Vermontu. […] Bezkonfliktnost Schumannova divadla vyplývá vždy ze subjektivně nesložitého vidění objektivně složitého světa. Schumann vždy předvádí jakési moderní mýty.

Vztahem k mýtu byl známý třeba i Jerzy Grotowski. Pro Grotowského byl však tradiční mýtus prostředkem k seberealizační polemice, diskusi, přehodnocení. U Schumanna tomu tak není. On si vybírá mýty, s kterými se může ztotožnit a které může s klidným srdcem předvést. To mu stačí. Schumannova poetika si je vědoma všech složitostí a protikladností současného světa, zůstává však nedeprimovaná, jasná a čistá, prostě věřící v naději. To není málo. Není to ani nejlehčí.

(…)

Jak vlastně charakterizovat co nejvýstižněji Schumannovu poetiku? Vybavují se mi dva základní principy: demonstrativnost a expresivita. Na první pohled se tyto tendence navzájem vylučují, ale není tomu tak docela. Ostatně nebylo tomu tak ani u Brechta, snad nejvýraznějšího představitele a vlastně zakladatele demonstrativního divadla v evropských podmínkách.

Rád bych v této souvislosti upozornil na místo narození a dětství P. Schumanna. Narodil se totiž v polském Slezsku, na území patřícím tehdy Německu. Bez vulgární schematizace bych rád upozornil, že obojí vlivy – polské i německé – jsou v jeho tvorbě patrny. Nezapírá krajinu svého dětství. Německý vliv vidím právě v linii demonstrativnosti, polský v užité expresivitě, tak příznačné pro polskou avantgardu našeho století – včetně té kantorovské, principálské přítomnosti Schumannově na jevišti při představení.

Demonstrace příběhu s omezováním emocionálního vcítění i lidské subjektivity jako jedinečné individuální struktury vede k posilování objektivní platnosti mýtického subjektu. Expresívní linii pak v představení prezentují především loutky. Loutky všech možných druhů a technologií (včetně předmětů), prostě všechna organizovaná hmota. Naddimenzovanost loutek – celých loutek, hlav i jednotlivých končetin – lidské rodiny spolu s expresivním pojetím, plným dramatičnosti boje, lidského zápasu o identitu, zápasu plného bolesti a utrpení, není samoúčelná. Tady nevystupují loutky jen proto, že Schumann dělá loutkové divadlo. Fakt, že Schumann hovoří o člověku vždy skrze loutku, je významotvorný. Vždy. A v tomto představení Schumann doslova fyzicky zmohutňuje člověka, monumentalizuje ho, akcentuje jeho důstojnost zbytněním kvantitativním (velikostí), stejně jako kvalitativním – expresivitou lidského dramatu o vlastní důstojnosti i sochařskou statičností gest a prostorových vztahů.

(…)

Předpokládám, že Schumann si dobrovolně volí prostotu,

chudobu, až asketickou střízlivost ve volbě prostředků. Nechce udivovat, nechce dávat na odiv svou fantazii, nechce soutěžit v invenci s ostatními tvůrci. Divadlo mu není cílem, ale součástí života a stejně, jako si svobodně volí lidskou existenci na farmě vzdálené velkoměstského hluku, volí si svobodně i typ divadla, ve kterém je vše podřízeno myšlence nezbytnosti. V představení zůstává skutečně jen to nezbytné. Velké umění bývá prosté. Prosté – znamená to také nedokonalé?

(…)

Vidím odpověď v jediném (přičemž se již opakuji): v záměrnosti této nedokonalosti divadla, které je součástí života, nikoli jeho cílem. Přímo programovým odmítáním profesionalismu ve všech složkách, v pojetí divadla výhradně jako překypění tvůrčí atmosféry komunity. Tito lidé na vermontské farmě se neznepokojují současnými výboji na hlavních evropských scénách, snaží se zůstat věrni pouze sami sobě.

Je to málo?

Je to dost?

Mezi těmito dvěma tendencemi – profesionalismem a amatérismem – lze asi těžko volit. A hlavně nejde tyto tendence slučovat. Nelze sloužit dvěma pánům. Nelze do dokonalosti dotáhnout nedokonalost, ztratila by se sama podstata, ztratili by sami sebe. A tak Schumann zůstává tím, kdo se bezelstně zabývá svým tématem, svým viděním světa.

Text byl publikován v Československém loutkáři 1988/X, s. XX, redakčně kráceno.

Loutkář 4/2017, p. 52.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.