Gregar, Alexandr: Jan Merta devadesátníkem

Dramaturg, režisér, scénograf a loutkoherec, výborný fotograf a neúnavný organizátor, lektor a porotce četných přehlídek, jehož druhým – neplaceným – zaměstnáním byla práce pro amatérské loutkové i herecké divadlo, zejména ve východočeském kraji, kde byl a dosud je jednou z klíčových osobností i jako dlouholetý předseda Volného sdružení východočeských divadelníků (VSVD), člen redakční rady Divadelní hromady a autor desítek vnímavých recenzí, profilů divadelníků a jiných článků. To je ve zkratce Jan Merta, který se narodil 9. září 1927 v Nové Pace, ale již od roku 1928 žije v Hradci Králové, jemuž je celoživotně oddán.

Honza Merta je povoláním chemik a kdysi byl i zdatným sokolským atletem, vzdělavatelem a cvičitelem, ale je rovněž nadšeným loutkářem. Tahle múza si ho přitáhla už v útlém mládí – Mertovo jméno je spojeno s dnes už neexistujícím loutkovým divadélkem Sokola Malšovice. Koncem 50. let minulého století propadl loutkovému divadlu zcela, s vervou zvídavého analytika nasával jeho taje a moderní podoby, brzy se svými inscenacemi, které režíroval a výtvarně zpracoval, dobyl i Loutkářskou Chrudim (1961–1964). Spolupracoval také s dětskými loutkáři, a především ho lákalo divadlo tvořivé, současné, aktuální. Spřátelil se proto s tvůrci tehdy vznikajícího DRAKu, s výtvarníkem Františkem Vítkem, hercem Janem Pilařem a později i jeho legendárním principálem Janem Dvořákem. V DRAKu později působil jako externí fotograf (1964–1976) – dá se říci, že byl jedním z prvních moderních fotografů loutkového divadla.

Honza Merta jako inscenátor zaujal především novým viděním amatérského loutkového divadla, byl inspirován soudobými proměnami jeho výrazových prostředků, které představoval právě Drak, ale i svitavské Céčko a další. Založil v Hradci Králové nový soubor Žížala (1980) s nímž nastudoval inscenaci Neposedný dům a po úspěchu na Loutkářské Chrudimi (1981) s ní reprezentoval české amatérské loutkové divadlo i na festivalu v portugalském Portu.

Loutkové divadlo bylo Honzovi předmětem celoživotního vzdělávání, absolvoval Východočeskou lidovou konzervatoř, byl členem Klubu autorů, který vedla Eva Machková, své poznávání zúročil nejen jako inscenátor, ale také coby lektor, porotce okresních, krajských i národních přehlídek, pedagog vzdělávacích seminářů, redaktor slavného časopisu Mladá scéna, od osmdesátých let i jako člen poradních sborů pro loutkové divadlo, krajského i ústředního. Byl samozřejmě u toho, když se v roce 1991 zakládalo Volné sdružení východočeských divadelníků. V letech 1993–2000 byl jeho předsedou a spolu se svými přáteli sdružení převedl hektickou dobou pochybností o smyslu této organizace a pomohl ji vybudovat jako svébytný subjekt divadelnické vzájemnosti. V roce 2002 obdržel Zlatý odznak J. K. Tyla a ke svým osmdesátinám Cenu ministra kultury (2007).

Alena Exnarová a Blanka Šefrnová o něm před časem napsaly: Jan Merta byl celá desetiletí především spiritus agens loutkářů z východních Čech, ale v mnohém přesahoval hranice této oblasti i hranice loutkového divadla. Opravdový služebník Thálie. Jeho divadelně-osvětová práce celou tu dobu stmelovala loutkáře velké východočeské oblasti. Dokázal jim předat jistou vizi; přiváděl je ke smyslu jejich amatérské tvorby a měl vždy pochopení pro všechny. Vyzvedával vždy tvoření vycházející z upřímných pohnutek a potřeb jako cennou součást života. Tím se možná také přihodilo, že v kraji mohou koexistovat divadelníci různě zaměření, s různou úrovní zkušenosti v úctě k sobě a své práci navzájem. Jeho názory na divadlo, podložené studiem a zkušeností, mají platnost a amatéři je od něj stále chtějí slyšet.

Když jsme se sešli oslavit devadesátiny Jana Merty, venku zdatně pršel začínající podzim, ale v sálku hradeckých Jesliček bylo hřejivo – jak jinak. Jan Dvořák ve svém přípitku připodobnil jubilanta k remorkéru, jehož funkcí je buď táhnout, nebo tlačit lodě, které by jinak unášel náhodný proud. Dovést je ke kýženému cíli, který, jak víme, je v umění vždycky někde poblíž horizontu nebo až za ním. To vždycky bylo a zůstalo smyslem Mertových aktivit, proto i dnes vyzařuje tvořivým duchem (stále někdy usedá ke stolu s řezbářským náčiním, aby umně vyřezával postavičky svých betlémků, další své životní radosti), proto zůstal kamarádem, jemuž je mezi divadelníky dobře a s nimiž sdílí své radosti i pochybnosti o našem současném světě. Přejme si, aby takových setkání jako 23. září 2017 v hradeckých Jesličkách, bylo ještě mnoho.

Loutkář 4/2017, p. 106–107.