Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Lešková Dolenská, Kateřina: Nejinspirativnější inscenace roku má nezapamatovatelný název

Po posledním představení letošního Přeletu nad loutkářským hnízdem byla jako obvykle udělena putovní cena Erik. Do Prahy ji na slavnostní vyhlášení přivezli zástupci Naivního divadla, které ji před rokem získalo za inscenaci Čechy leží u moře v režii Michaely Homolové.

Liberečtí divadelníci si ovšem zlatého Erika odvezli hned zase zpátky: inscenací roku byl totiž vyhlášen unikátní experimentální titul, tentokrát v režii Filipa Homoly, s předlouhým názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (premiéra 16. 2. 2017), určený dospívajícímu a dospělému publiku. Sluší se doplnit, že 23. listopadu byly Ostrovy ověnčeny i Cenou Divadelních novin za sezónu 2016/2017 v kategorii Loutkové a výtvarné divadlo. Jak se zrodil nápad zdivadelnit výpravnou knihu Atlas odlehlých ostrovů, mi v rozhovoru objasnil režisér, herec a muzikant Filip Homola.

Byla na začátku nabídka ze strany vedení divadla na experimentální inscenaci pro dospělé, nebo to naopak vzniklo z touhy knihu Judith Schalanské nějak pojmout a musel jsi o svém záměru všechny přesvědčit?

Tu knihu jsem měl v hledáčku už dříve, ukázal mi ji Luděk Joska a mě tak zaujala, že jsem po prvním přečtení viděl obrazy, viděl jsem scénu, viděl jsem detaily a věděl jsem, že je to krásná předloha pro inscenování. Vždy když přemýšlím o hudbě nebo o divadle, tak potřebuji “něco” vidět, protože, když “nic” nevidím, tak nevím.

Za to, že jsem mohl Ostrovy u nás dělat, vlastně může Petr Matásek a bez něj by nikdy nevznikly. Je to smutné, ale je to tak. Petr byl zrovna v takovém stavu, že nemohli s Michalem Dočekalem připravit plánovanou inscenaci pro Naivní, a tak jsme seděli s ředitelem, Vítkem a Míšou na obědě a tam jsme se domluvili, že to připravím. A pak už to byla jedna velká smršť. Bělohlávek–Kořán–Peřina–Doubrava–Doubrava–Peřina–Kořán–Bělohlávek and back again! Takže Petrovi jsem vděčný a měl bych mu Ostrovy dedikovat. A dedikuji!

Mimochodem, v tom naprosto nezapamatovatelném názvu inscenace má prsty kdo?

Říkal jsem si, že potřebujeme název, který na první pohled zaujme, a věděl jsem, že po tom všem, co jsme s Kamilem vymysleli, se to nemůže jmenovat například Příběhy z odlehlých ostrovů, to by tu inscenaci úplně zabilo. Hledal jsem dlouhý, takový “novovlný” název, aby nebyl tak úplně jednoznačný, nebo aby si protiřečil, aby byl matoucí. Popravdě, na předávačce se nesetkal s úplně vřelým přijetím, myslím, že tam padlo na můj návrh i nějaké ostřejší slovo, ale jak nakonec víme, tenhle nezapamatovatelný název zůstal.

Významnou úlohu má v inscenaci hudba formace Kora et le Mechanix, což jsi ty a Michal Kořán. Zase se budu ptát stylem, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce: ta ambientní a elektronická hudba, která v inscenaci zní, byla napsána přímo pro ni, nebo byla zpětně využita pro její potřebu?

Vznikla přímo pro ni. Každý “ostrov” má svou hudbu, je něčím charakteristický, má svůj hudební příběh. S Michalem tvoříme společně hudbu už třicet let a vydali jsme jako Kora et le Mechanix pět řadových alb, napsali hudbu pro rozhlasovou hru, vytvořili hudební kompozice k výtvarným instalacím a tak dál. Ten proces tvorby jsme ale v tomto případě otočili, nejdříve vznikla hudba a na ní se pasovaly “obrazy”, vlastně by to klidně mohly být takové videoklipy, jen trochu pomalejší.

Já osobně mám rád původní věci, nemám rád, když se používá hudba, která vznikla pro něco jiného, z nějakého jiného důvodu. Ten výraz “používá” je naprosto přesný pro systém Použít –Využít–Zneužít. To se stále ještě děje a to máme 21. století, kdy si může každý vytvořit scénickou hudbu sám a pracovat s ní jako s nedílnou složkou celé inscenace. Každý má možnost vytvořit něco originálního, osobitého a jedinečného a nemusí být ani “opravdovým” skladatelem. Může například použít mobilní telefony jako rekordéry a mixovat terénní nahrávky do inscenace a tak dál. Hlavně přemýšlet o hudbě, pracovat se zvuky a nepoužívat písničky. Písnička zabíjí divadlo!

Naprosto souhlasím! Ale od hudby se teď přesuňme k výtvarnu. Jaký podíl měl na přípravách inscenace scénograf Kamil Bělohlávek, protože výtvarná složka inscenace je rozhodně významná?

On je tím, kdo dal Ostrovům vrcholně estetickou formu. Měl jsem v sobě nějaký “obraz” a on mě vyslechl, poté ten můj “obraz” posunul, proměnil, převrátil, reálně vytvořil a vložil do inscenace. A já na to koukal a žasl jsem nad tou krásou.

Když už rozebíráme podíl jednotlivých tvůrců, nakolik určovali výslednou podobu herci? Jsi režisér-diktátor, který má jasnou představu, nebo jste tvořili společně?

Tak to už je otázka na to, co si obecně myslím o herecké práci na tvorbě inscenace. Co je důležité? Můžeš mít režiséra, který má všechno do detailu promyšlené. Loutka přijde zprava sedne si na pařez, vstane, jde k levému portálu, řekne repliku a odejde. Ale myslím, že herec potřebuje být součástí tvůrčího týmu, potřebuje mít pocit, že tohle a tohle vymyslel on, že se s jeho pomocí posunuje inscenace dál, chce vložit do procesu svoji imaginaci, chce být chvilku “nesmrtelný”.

U nás to probíhalo tak, že jsme měli hudbu, měli jsme scénu, měli jsme představu, věděli jsme kudy, ale ostatní už bylo na společné práci. Chtěl jsem, aby se práce na inscenaci podobala spíše laboratoři, například abychom zkoušeli, za jak dlouho se nám hlavička z těsta rozpustí ve vodě a zkoušeli různá těsta a různou teplotu vody, abychom nakonec zjistili, že tak to nepůjde. A to jsme dělali celé dny.

Máme teď v divadle skvělý tým, a to nemyslím jen herecký soubor, máme Petra, máme skvělou techniku, máme Martina – parádního osvětlovače. Všichni dokážou něco vymyslet. A máme Blážu. Krásně se se všemi spolupracuje a za to jim patří velký dík.

Na inscenaci jsem ocenila zejména důvtipnou práci s předměty a loutkami a to, že mluví metaforickým jazykem symbolů a silných vizuálních obrazů. To u nás k vidění příliš často není. Měl jsi pro tuto formu případně nějaký inspirativní předobraz ze zahraničí?

Nevím, myslím, že ne. Mám rád to, co dělá Karel Van Ransbeeck, ale nějakou konkrétní inspiraci bych v tom neviděl, ono se to v našem prostředí ani použít nedá. Inspiraci bych spíše hledal v tom, co mě nějak zasahuje už od mládí, ať to byli Wilson, Wenders, Castorf, Tarkovský, Warhol, Marthaler, Lynch, Pitínský, nebo Lébl. Později Jonas Mekas, Bill Morrison, Heiner Goebbels, Ben Rivers, Jan Švankmajer, Makoto Šinkaj nebo bratři Quayové.

Ale také Matásek, Smolík, Procházka, Brožek, Makonj, Buchty a loutky, Homolová, asi proto, že loutkové divadlo někam posouvali nebo posouvají. A to, co umí marionety, tak to čerpám z Dvořáka, ale to je jiná kapitola.

Myslím si, že inspirací pro nás musí být všechno, co se v umění děje, ať to jsou filmy, výtvarné umění, hudba. Důležité je umět to v sobě transformovat. Výtvarné umění bych upřednostnil, protože gros loutkového divadla je hlavně v obrazech. Myslím, že díváním se jen a jen na loutkové divadlo se nic nenaučíme. To už se mi zdá vyčerpané.

Inscenace Jsou místa oblíbená tmou… je určena mládeži od 14 let a dospělému publiku. Jaké jsou na ni reakce? Je poměrně dost ponurá, troufám si odhadnout, že něco takového většinový divák v loutkovém divadle nejspíš nečeká… Nebo už jste si své publikum patřičně vychovali?

Ano, temná, chladná, bezvýchodná… Reakce od dětí máme hodně pozitivní, je to, jak říkáš – nejsou na to zvyklí, nejsou na tohle připravení. A to mě baví. Po představení bývají jako opaření. Zatleskají, to ano, ale potom ještě sedí a je tam kolem stolu takové hutné ticho; a pak k nám do divadla přijdou dopisy, že nikdy nic podobného v divadle nezažily a že by přišly znova, jestli bude něco podobného. To považuji za úspěch.

Pokud mám správné údaje z databáze IDU, jsou “Ostrovy” tvou druhou režií – první bylo v roce 2009 Pandemonium určené také dospělému publiku. Chystáš se na další režírování, když se inscenace Jsou místa oblíbená tmou… setkala s velmi pozitivním ohlasem nejen v loutkářské komunitě, ale rezonovala i mimo obor v kontextu inscenací činoherních uvedených na plzeňském festivalu Divadlo? Co by tě případně lákalo?

Já se ještě na “profipoli” hlásím k Trilogii od Jona Fosseho, jejíž první dvacetiminutovou část s názvem Bdění jsem dělal před dvěma lety u nás v Naivním. První a zároveň poslední uvedení proběhlo v rámci Mateřinky v jednom z večerních bloků pro dospělé. Chtěl bych se k tomu ještě někdy vrátit, protože si myslím, že je to krásné téma, je to brilantně napsané, takovou – a nechtěl bych se Fosseho dotknout, protože si ho nesmírně vážím – “bernhardovskou” formou, a to mám rád. Je to smutný, temný, chladný příběh o lásce.

Teď připravuji s Kamilem a Vítkem inscenaci pro děti předškolního věku na motivy knihy Daniely Fischerové pod názvem Žluté–Modrá–Zelený, která bude mít premiéru v lednu 2018. A dál? Něco jsme se dopředu domlouvali na Erbenovi. Na velký sál. To jsem zvědavý, to mi přijde jako další výzva. Pokusit se dostat diváky pod vodu a nenechat je nadechnout.

Během letošní Loutkářské Chrudimi skončil první dvouletý výukový cyklus Loutkářské konzervatoře, který se na závěr prezentoval po mém soudu velmi vydařenými instalacemi v místní sladovně na motivy za života významného chrudimského rodáka Josefa Ressla. Proč jste nakonec dospěli k vytvoření instalací a nenazkoušeli jste “absolventskou inscenaci”, což by se u závěrečného výstupu konzervatoře dalo předpokládat?

Můžu mluvit jen za sebe. Absolventskou inscenaci jsme s nimi dělali na konci prvního ročníku. Tam jsme si vyzkoušeli, co to obnáší, co znamená najít téma, vytvořit synopsi, text, scénografii, loutky, hudbu, nasvítit a zahrát. No, není to málo, ale nám to nestačilo. To, že někdo bude lépe vodit loutku než před rokem, mě nezajímá a myslím, že by to ani nikoho nebavilo. Kdybychom tohle opakovali i po druhém ročníku, byl by to takový “zaprděný” model, takže jsme museli sáhnout k něčemu radikálnějšímu, k něčemu, co se trochu vymezí té čtvrté stěně. Ale pro mě osobně to stejně bylo loutkové divadlo, lepší loutkové divadlo, i když se to mohlo zdát jako výstava.

Jak – už s mírným odstupem – s Míšou hodnotíte své dvouleté pedagogické působení? Jste s průběhem výuky spokojeni?

Byla to velká zkušenost, našli jsme přátele, se kterými si máme co říct. Dokázali jsme něco vytvořit, přinést divákovi zážitek, emoci a možná i podat určitou výpověď o našem pohledu na divadlo, a přitom Michal Drtina nemusel ani zastavit dům, ani prodat svůj citroën, ani dát rodinu do otroctví. To už samo o sobě je úspěch. Byly to náročné, ale skvělé dva roky s lidmi, které mám rád.

Budete společně s konzervatoristy ještě nějak pokračovat už nad rámec výuky?

Něco takového se plánovalo, ale myslím, že by to bylo příliš komplikované. Zvláště pro Míšu a mě kvůli vytížení v divadle i jinde. Takže nebudeme “rozjíždět” nic většího, ale to neznamená, že se někde nesejdeme a nepůjdeme třeba na výstavu nebo do kina, že si nedáme kávu a cigaretu a na Chrudimi se po představení nesejdeme a neřekneme si: Bože! Viděli jste to? To bylo strašný, jak to takhle můžou dělat?

Loutkář 4/2017, p. 97–99.

MEZINÁRODNÍ MAGISTERSKÝ PROGRAM PUPPETRY – VÝZVA

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.