Vojtíšková, Zuzana: Kašpárek v Egyptě díru do světa neudělal

První premiéra sezóny 2017/18 v Divadle Alfa se navrátila ke klasické maňáskárně a k základní postavě tradičního českého loutkového divadla. Ve hře Kašpárek a mumie doprovází veselý, všemi mastmi mazaný šibal diváky do Egypta a zpátky do Čech. Plzeňská inscenace je ukázkou toho, že ne každý návrat musí být šťastný a úspěšný, přestože je zdařilý.

Alfa nastudovala v posledních patnácti letech minimálně čtyři iluzivní maňáskové inscenace: Tři mušketýry na motivy Alexandra Dumase (2006), grotesku CHA CHA CHA aneb Charlie Chaplin a jiná cháska podle synopse Víta Peřiny (2015) a již zderniérovanou inscenaci Kašpárek a indiáni podle textu Jiřího Skovajsi (2007). A právě na ni nepřímo navazuje Skovajsův nový příběh Kašpárek a mumie. Všechny tyto maňáskové plzeňské inscenace spojují osobnosti režiséra Tomáše Dvořáka, výtvarníka Ivana Nesvedy, dramaturga Pavla Vašíčka a dále paravánová scéna s kukátkovým podlouhlým jevištěm, někdy i dvěma, která umožňuje pohodlné iluzivní hraní s maňásky. Čtyři inscenace připravené v podobném výtvarném řešení se však v některých ohledech v základním principu liší a přinášejí tak rozdílné divácké zážitky.

Úspěch Třech mušketýrů, kteří získali významné ceny u nás i v zahraničí a stále je o ně ve světě zájem, spočívá nejen v popularitě literární předlohy Alexandra Dumase st., ale také v groteskním pojetí inscenace, v jejím svižném rytmu, akčnosti a absenci slov. Situace jsou založené na akci, dobře vypointované a postavy si ve svém mluvním projevu vystačí s pouhými citoslovci nebo všeobecně srozumitelnými zástupnými výrazy. Přitažlivost CHA CHA CHA aneb Charlie Chaplin a jiná cháska spočívá v loutkové reflexi dějin kinematografie, v grotesknosti, dotaženosti gagů a také v živě hraném klavírním doprovodu Daniela Čámského, který připomíná běžnou hudební praxi původních němých filmů. Ostatně CHA CHA CHA si také vystačí s minimem slov a s pečlivou stavbou komických situací. A právě to maňáskovým komediím sluší: jednoduchá čistá akce, přesnost pohybu loutek, rytmus podporovaný živým zvukem nebo hudbou. Přidá-li se k tomu technologická nápaditost, je radost se na takové představení dívat i v dnešní době digitálních animačních zázraků.

Samotný princip maňáskového divadla, ani postava Kašpárka však nejsou v současnosti automaticky divácky přitažlivé, dokážou oslovit teprve ve spojení s nějakým zajímavým nápadem. V inscenaci Kašpárek a mumie tímhle tahákem má pravděpodobně být Egypt a tajemná mumie.

Inscenace nastudovaná na základě hříčky brněnského herce Jiřího Skovajsi začíná veselou elektronickou hudbou puštěnou z reproduktorů. Kašpárek – výtvarně totožný s tím, co vystupoval v inscenaci Kašpárek a indiáni – tančí mezi párky a vuřty a zpívá píseň o tom, jak ho trápí hlad. Chtěl by zajít na jídlo ke Škrholům, ale ti ho nemají rádi, a tak se Kašpar rozhodne zahnat hlad spánkem. Zdá se mu, že se před vraty Škrholovic statku potká s vnukem Jirkou a sebere mu řízek. Když si kluka udobří kotrmelci a roztočenou vrtulí své kašpárkovské čepice, vydají se společně k rybníku, aby se tam od třech vodníků dozvěděli, že babička a dědeček Škrholovi odjeli na tři týdny na dovolenou do Egypta. Kašpárek s Jirkou se na pramici plaví po Vltavě a po Labi do moře a přes něj až do Egypta, kde pomocí naložených utopenců přemůžou krokodýly v Nilu, setkají se s muslimem Kásimem a jeho velbloudem Pepou a dostanou se až k tajemné pyramidě, do které je zakázaný vstup, protože se v ní ztrácejí lidé. Jako správní Češi do ní však Kašpárek s Jirkou vstoupí a “překvapivě” v ní potkají babičku a dědu Škrholovy. Babička je zrovna ve svízelné situaci, je vězněna mumií faraóna Neferbiteje, a tak ji Kašpárek za pomoci Jirky zachrání. Vše se skončí dobře, Škrholovi s vnoučkem odjíždějí a Kašpárek se probouzí pod stromem doma v Čechách, aby si uvědomil, že se mu všechno jenom zdálo a že svůj hlad spánkem nezahnal. Takže se přeci jen vydá ke Škrholovým vyškemrat kousek jídla. Nakonec je i v tom úspěšný, i když jinak, než by si sám přál.

Jednoduchý příběh je napasován na tradiční kašpárkovský model, kdy se rolničkový rozporuplný hrdina dostane ne vlastní vinou do nějaké svízelné situace, kterou dokáže vyřešit, dílem díky svému originálnímu nápadu, dílem náhodou. Plzeňskou inscenaci nezrazuje samotný příběh, ale text Jiřího Skovajsi. Není napsán příliš zručně a nápaditě, pracuje s nevalným jazykem, s velkou mírou klišé, s předvídatelným slovním humorem. Ano, dá se říci, že taková je valná většina historických textů s Kašpárkem. Ale má smysl tohle neumětelství opakovat? Množství vět se valí a diváky často válcuje doslovností (Škrhola volá na ztracenou ženu “Božetěcho!” a pak si povzdechne “bože, to je ticho”, faraón se jmenuje Neférbitej a Škrhola je svojí ženou “nefér bitej”). Nepříliš velkou autorskou invenci bohužel nezakryje ani jevištní akce, která by mohla nepovedený slovní gag povýšit gagem loutkovým, výtvarným. Jako by si tvůrci tentokrát vystačili s tím, co už dávno znají a umějí, jako by jim došla síla pohrávat si s detaily, vymýšlet nové “ptákoviny”, překvapení pro diváky. Hra s loutkou poměrně věrně kopíruje text, rezignuje na situační nápaditost, timing, a tak nezbývá než se spokojit se sledováním řídkého děje, s osvědčenými technologickými vychytávkami (dopis vyskakuje z láhve, loutka prská vodu, vyfukuje kouř), současnými odkazy (lehká žena v Děčíně, plavba kolem pevnosti Boyard, kde musejí Kašpárek s Jirkou odpovědět na zadanou otázku) a s poslechem reprodukované hudby, která cituje známé šlágry bez výraznější invence (Ježkovi Tři strážníci jako Tři vodníci).

Herci plzeňské Alfy jsou zruční a zkušení loutkovodiči, kteří animují s jistotou a suverénně, stejně tak loutky (maňásci s řezbovanými hlavami) a scéna mají kvalitu zdejšího osvědčeného divadla. Profesionální provedení rozhodně pomáhá dobrému vyznění inscenace, která může dětem zprostředkovat docela příjemné seznámení s loutkovým divadlem a s jeho zázraky. Pro toho, kdo od Alfy čeká víc, je Kašpárek a mumie provozním titulem, který nepřináší nic nového.

Divadlo Alfa, Plzeň

Kašpárek a mumie

Autor: Jiří Skovajsa, úprava: Pavel Vašíček, režie: Tomáš Dvořák, výprava: Ivan Nesveda, hudba: Michal Vaniš, j. h., texty písní: Blanka Josephová-Luňáková, dramaturgie: Pavel Vašíček, Petra Kosová

Psáno z 2. premiéry 13. 10. 2017.

Loutkář 4/2017, p. 72–73.