Vondráková, Adéla: Poslední premiéra v Lampionu pod vedením Braňa Mazúcha

V kladenském Divadle Lampion je toho nového mnoho. Začněme ale zatím nejnovější inscenací Mijoko a hvězda, s níž do Středočeského kraje vnikl závan tajemného východu.

Pohádky, které si běžně vyprávějí v Japonsku, nám připadají velmi exotické. To proto, že Japonsko je tak daleko, že zde i lidé žijí v jakoby zcela jiném světě. To se píše v programu inscenace, jak ale ve skutečnosti tento vzdálený svět na jevišti vypadá?

Lampion je jedna z těch scén, které se rády otevírají novým tvůrcům vstupujícím do světa divadla pro dětského diváka. Třeba před rokem tu ve svém režijním debutu (mimo půdu školy) uvedla na scénu Záhadu hlavolamu Tereza Volánková. Tentokrát do Lampionu zavítal tvůrce sice ostřílený, ale známější pro svůj alternativní přístup k divadlu než pro zálibu v tvorbě pro dětského diváka – Tomáš Procházka. Mijoko a hvězda nicméně není úplně první inscenací pro děti, kterou Tomáš Procházka vytvořil. Už loni režíroval v Divadle Alfa velmi podařenou Cestu do středu Země (sopouchem Milešovky) a jako autor hudby a člen souboru se také podílel na vzniku řady dětských inscenací v Buchtách a loutkách.

Mijoko je křehká, drobná inscenace stavící na blízkosti diváka a loutky. Na rozdíl od ostatních inscenací Lampionu tentokrát sedí diváci nikoli v sedačkách v hledišti, ale v půlkruhu na scéně, na lavičkách a polštářcích. Možná je to malý krok pro jiná divadla, ale je velký pro Lampion, kde byla dosud jediným vybočením z tradičního rozložení divadelního prostoru Malá indiánka, která se hraje uvnitř velikého teepee ve zkušebně.

Scénu v zadní části uzavírá plátno, na které se v průběhu inscenace promítá – asi největší úspěch má noční obloha tvořená z prosvícených barevných roztoků, promítaná zřejmě ze skrytého meotaru. Před plátnem stojí nízký stůl, na něm leží tmavě červený perský koberec s třásněmi na okrajích. Uprostřed je vyříznutá jen málo znatelná točna, která se v průběhu inscenace použije hned několikrát. A to je vše.

Dřevění manekýni a loutky vyrobené z recyklovaných objektů se pohybují výhradně na hrací ploše stolu, která tvoří veškerý jejich svět jen v náznacích. Někdy vtipně ilustruje vyprávěný příběh – třeba cestu k domu Mijoko, kdy se její dům nejdřív zdá malý, pak větší a nakonec je úplně velký, což je zobrazeno pomocí několika stejných, ale různě velkých domů, které se do sebe skládají jako matrjošky. Jindy se pomocí točny postavy přesunují z jednoho místa na další.

Kladný vztah k předmětům běžné potřeby a materiálům, který lze pozorovat v inscenacích Procházkova domovského divadla Handa Gote, se promítl i do kladenské inscenace. Kromě hlavní postavy Mijoko, která je ztvárněna jako drobná dřevěná postava s typickým asijským účesem, oblečená v kimonu, jsou ostatní postavy vytvořeny předměty denní potřeby. Také některé projekce tvoří známé předměty, které na okamžik propůjčí svůj obraz jiným – třeba plot u domu vzniká ze stínu pánského hřebenu.

Paradoxně je největší slabinou inscenace to, co ji v prvopočátcích inspirovalo – japonská pohádka. Příběh Mijoko, která by si přála mít vlastní hvězdu a která se v noci vydá z domku na kopec si nějakou utrhnout. Cestou ale potká lva, který ji s sebou odnese do Afriky na soutěž květin (?!). Naprostou většinu příběhu tak tvoří jednotlivé výstupy různých zvířat (tuším, že jich je šest), která prezentují své květiny. Jde stále o stejný princip, což působí velmi zdlouhavě. Navíc se rázem vytratí i ten inzerovaný exotický nádech dálného východu, ze kterého nezbývá nic než Mijočino černé mikádo s drdůlkem na šošolce.

Epizodický, nepříliš nosný příběh je ale důkladně podepřen něčím podstatně zajímavějším – vnitřní strukturou inscenace, která je velmi logická, hravá i obrazivá. Po celou dobu představení se vznáší nevysloveno, že se to celé Mijoko jen zdá, což je linka, kterou se tvůrci rozhodli následovat. To proto tvoří snový svět předměty denní potřeby, to proto je Lev vlastně jen Mijočin pes Goro s nasazenou hřívou, proto buvola vytváří kožená aktovka s přidělanými řídítky z kola (i se zvonkem) a proto je Mijočin otec dřevěný manekýn s protáhle deformovanou postavou – je přece o tolik větší než malá Mijoko. Proto také postavy nikdy neopustí bezpečí vzorovaného koberce. Svět fantazie je vždy v důsledku tvořen jen neobvykle poskládanými, ale důvěrně známými věcmi, a tak je to i v této inscenaci.

Snový princip se uplatňuje i ve způsobu odvíjení příběhu – i když už není tak organický. V průběhu květinové soutěže se čas od času dějí bizarní věci, na které ale postavy nereagují. Třeba hroch, tvořený z pomačkaného barelu na vodu, se po svém výstupu s květinou zapojí ocáskem do zásuvky a uvnitř mléčně bílých stěn se rozjede barevná světelná show. Velbloud zase odklopí hrb a odkryje funkční fontánku. Mijoko se na tyto úkazy jen zadívá, stejně jako fascinovaní diváci. Inscenace je tak mnohem víc jen vytvářením pozoruhodných, ale jednorázových obrazů. Je podobnější výtvarnému umění než divadlu založenému na dramatické situaci – a to je možná právě průsečík Procházkova neohroženého hledání alternativy v divadle pro dospělé a jeho vstupu do ještě bizarnějšího prostředí, kde si někteří diváci s sebou do divadla přinesou bagr a jiní celých padesát minut nepřetržitě šustí sáčkem s rozmixovanou mrkví. (Na tomto místě by asi bylo dobré podotknout, že inscenace je určena dětem od čtyř let.)

Mijoko a hvězda je nejistě rozkročená inscenace, které by neškodilo přehoupnout se na jednu nebo na druhou stranu – a pravděpodobně spíš k výtvarnému pojetí divadla než k tomu vypravěčskému. Od našich tradičních pohádek očekáváme poučení, v japonských pohádkách být nemusí, zato je v nich častěji důležitý vtip, oznamuje text programu. Vzhledem k tomu, že pointa celého příběhu je, že nejkrásnější hvězda je naše země (což je pak také v programu uvedeno na pravou míru), je nějaké poučení/naučení celkem vyloučené. Na druhou stranu možná někdy není od věci oprostit se od všech výchovně-vzdělávacích kritérií, kterých je beztak všude dost, a prostě se jen dívat.

Epilog: Kauza Lampion

Nedlouho po premiéře Mijoko a hvězda se v Lampionu v naprosté tichosti odehrály zásadní personální změny. Na postu uměleckého šéfa skončil Braňo Mazúch a k 1. říjnu 2017 byl nahrazen Lucií Radimerskou. Společně s ním na pozici dramaturga divadla vystřídal Matouš Danzer Helenu Kebrtovou, která působila ve funkci hlavního dramaturga teprve od dubna 2017.

Je několik důvodů, proč se kolem této změny objevuje řada znepokojivých otazníků. Předně je asi třeba pojmenovat to nejzjevnější – zatímco pedagog KALD DAMU, bývalý umělecký šéf Západočeského divadla Braňo Mazúch je dobře známý jak v Česku, tak i v zahraničí, se jménem Lucie Radimerská není tak jednoduché se setkat.

Podle webu Lampionu je absolventkou oboru loutkového a alternativního divadla na VOŠ herecké v Praze, kde studovala pod vedením Hany Zezulové a Bohuslava Šulce. Během studia byli vedoucími jejích absolventských inscenací Jiří Středa a Marek Bečka. Po ukončení studia pracovala jako produkční v Divadle Na Prádle, následně jako vedoucí pražského Pidivadla, ve kterém působila až doposud.1

Z databáze IDU, i-divadla a dalších dostupných zdrojů vyplývá, že vlastní režijní zkušenosti Lucie Radimerské se skutečně omezují pouze na tvorbu na půdě VOŠ a Divadla Puls (bez vlastní kmenové scény), přičemž při sečtení všech inscenací, kde figuruje jako inscenátorka, autorka či spoluautorka, bychom se stěží dostali na dvouciferné číslo. A ani při přičtení inscenací, ve kterých sama účinkuje, se číslo ke dvaceti nevyšplhá.

Matouš Danzer je jméno podobně neznámé a Danzerovy dramaturgické zkušenosti se opět dotýkají jen Pidivadla a Divadla Puls. Tentokrát by k sečtení všeho stačily prsty jedné ruky.

Divadlo Puls založila Lucie Radimerská v roce 2008. Do roku 2011 ovšem působilo divadlo pod názvem Divadelní společnost Kulich, která se podle svých webových stránek zaměřovala na děti ve věku od 3 – do x let a nabízela i zájezdová představení na objednávku. Text dodává, že divadlo již vytvořilo tři inscenace pro tuto věkovou skupinu, což jsou také jediné tři dohledatelné premiéry v rámci loutkového divadla pod vedením či v režii Lucie Radimerské (v dalších několika účinkovala na půdě VOŠ jako herečka). Inscenace Piráti a Tadeášovy Vánoce Radimerská sama režírovala, Mravenec a slon vznikl pod režijním vedením Marka Bečky, přičemž se jedná původně o školní inscenaci.2

S Divadlem Puls3 v současnosti spolupracují členové souboru Lampionu Jiří Hajdyla, Kristýna Sitková, dále pak například Jiří Kniha, Natálie Presslová, Natálie Kocábová, Václav Rašilov a Tereza Brodská. Momentálně divadlo uvádí celkem sedm inscenací. Všechny jsou činoherní.

Samotný odchod Braňa Mazúcha a jeho skutečné důvody zřejmě zůstanou navždy zahaleny tajemstvím. Ředitel Městského divadla Kladno, pod které Lampion spadá, Jan Krafka mi v oficiálním vyjádření sice napsal, že důvody změny uměleckého vedení divadla Lampion nejsou nijak dramatické. Odchod uměleckého šéfa, Braňa Mazúcha, proběhl po vzájemné dohodě, nikoli jednostranně, a to z důvodu jeho velkého pracovního nasazení mimo Divadlo Lampion. Braňo Mazúch se ale k celé situaci nechtěl vyjadřovat a vzhledem k tomu, že jeho plánovaná inscenace Enšpígl byla z “technických důvodů” (viz rozhovor L. Radimerské pro ČTK) zrušena, idylický obraz rozchodu ve vzájemném porozumění nabývá zřetelných trhlin.

Zbývá jen několik jistot. V první řadě se určitě nejednalo o dlouhodobě plánovaný krok. S vědomím toho, že soubor divadla Lampion nemůže být dlouho bez uměleckého šéfa, jsem se rozhodl vstoupit do jednání s Lucii Radimerskou. […] Po několika osobních jednáních, kde jsme probírali koncept budoucího uměleckého směřování divadla a jejího možného působení, jsem Lucii Radimerské pozici uměleckého šéfa nabídl, píše dál Jan Krafka v e-mailu.

A co se tedy v Lampionu změní? Do konce sezóny by měl pokračovat dramaturgický plán vytvořený předchozím uměleckým vedením, plán na další sezónu bude schválen a zveřejněn v únoru 2018. Jan Krafka ale dodává: Naši diváci pocítí změnu ještě do Vánoc. Ve foyeru divadla bude instalována výstava loutek a pro naše malé diváky interaktivní prvky směřující k našim představením. Lampion ovšem díky nejrůznějším dílnám, Noci divadel i drobnostem, jako bylo sbírání puzzle-dílů stolní hry připomínající jakýsi věrnostní program, v práci se svým publikem vynikal i v předchozích letech. Ostatně ani výstava, která se má uskutečnit zhruba dva měsíce po nástupu nové umělecké vedoucí, už z časových důvodů nepůsobí jako její vlastní iniciativa. Vypadá spíš jako projekt připravený předchozím uměleckým vedením – což je samozřejmě z mé strany jen domněnka.

Lucie Radimerská podle svých slov také hodlá pokračovat ve spolupráci s předními osobnostmi českého loutkového divadla. Do připravované sezóny 2018/2019 jsem oslovila režiséry, kteří jsou špičkou současného loutkového divadla. Společně plánujeme jistý návrat ke klasičtějšímu loutkovému řemeslu a divadlu. […] Společně s režisérem Jakubem Maksymovem bychom také rádi zkusili připravit loutkové představení pro dospělého diváka. Tak, aby si cestu k loutce opět našli i dospělí a nejen jejich děti, říká Lucie Radimerská ve svém vyjádření v emailu a je těžké odpustit si poznámku, že je jen těžko představitelné klasičtější loutkové divadlo, než bylo vidět v posledních sezónách v Lampionu. Také propojení “klasičtějšího loutkového řemesla a divadla” – ať už to v důsledku znamená cokoli – ve spojení s tvorbou Jakuba Maksymova působí jako oxymorón. Nicméně, Radimerská dále plánuje spolupráci také s Markou Míkovou, Jiřím Jelínkem a Vladimírem Novákem. Byla bych také moc ráda, aby se Lampion opět začal účastnit divadelních festivalů a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Společně s režisérem Vladimírem Novákem jednáme např. o spolupráci Lampionu a slovinského Mariboru, doplňuje Radimerská. A v plánech Radimerské na další roky Lampionu nechybí ani současné super-populární téma: Naším dalším cílem je být mnohem blíže divákům skrze komunikaci přes sociální sítě.

Na začátku textu jsem slíbila znepokojivé otazníky vznášející se nad kauzou Lampion. A tady některé z nich jsou: Proč byla oslovena zrovna Lucie Radimerská? Čím je její působení na poli loutkového divadla tak výjimečné, že se má stát určující silou Lampionu? Jaký umělecko-společenský kredit má mít umělecký šéf jedné z velkých kamenných loutkářských scén Česka? Proč vedení Lampionu o odchodu dosavadního uměleckého šéfa neinformovalo?4 Jaké jsou skutečné důvody odchodu předchozího vedení? A je skutečně jedním z úkolů uměleckého šéfa vymýšlet kreativní kampaně na facebooku?

Snad alespoň na některé otázky odpoví příští divadelní sezóna.

Tomáš Procházka, Jošitomo Imae: Mijoko a hvězda

režie Tomáš Procházka, scéna a kostýmy Robert Smolík, loutky Veronika Svobodová

Premiéra 10. 9. 2017.

Inscenace je podobnější výtvarnému umění, než divadlu založenému na dramatické situaci.

1 http://divadlolampion.cz/lucie-radimerska

2 Nutno podotknout, že v případě Divadelní společnosti Kulich se skutečně jedná o jakýsi pilotní projekt, o čemž svědčí i způsob sebeprezentace souboru – Radimerská by v současnosti jistě neinzerovala jako své vzdělání “studium včelky dělnice” a ani nepojmenovala svou funkci v souboru (nebo kdekoliv) jako “Vendulka utěšitelka”, viz http://kulich.webz.cz

3 http://divadlopuls.cz

4 Na webových stránkách divadla byl ještě 25. října stále jako umělecký šéf uveden Braňo Mazúch. A současně ani v té době nebylo možné dohledat žádné články, tiskové zprávy ani další informace o změně vedení.

Loutkář 4/2017, p. 66–69.

Vondráková, Adéla: Poslední premiéra v Lampionu pod vedením Braňa Mazúcha

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters