Malíková, Nina: Emil Havlík devadesátiletý

Úctyhodné životní jubileum (narozen 6. května 1927) oslavil doyen Ústředního loutkového divadla bytostně spojený s tímto profesionálním loutkovým divadlem. Jeho vynikající javajkářské kreace i herecké role (ke kterým měl velmi ambivalentní vztah) žijí v paměti několika generací diváků. Patří ke generaci, která pomáhala svou tvůrčí prací na svět poválečnému českému loutkovému divadlu, vychoval jako pedagog loutkářské katedry DAMU řadu žáků a po roce 1990 působil mnoho let v sokolské loutkové scéně Nazdárek, kde se uplatnil znovu jako pedagog, režisér i technolog. (red)

Emil Havlík (pro všechny loutkáře známý jako Míša Havlík) – bytostný a pravověrný loutkář, vzdělanec a pedagog – není bytost jednoduchá. Snoubí se v něm perfekcionismus, v psaném i mluveném slově vytříbený cit pro češtinu a radost z žonglování v jejích zákrutech a možnostech, smysl pro humor (ve všech jeho podobách – od ironického, sarkastického, až po jemňoučký pro “fajnšmekry”), vzdělanost, zájem o kulturu, smysl pro spravedlnost, hrdost na své povolání, a především věrnost loutce, které zasvětil svůj život. Ale aby to nebyla jen samá pozitiva, je v něm i jistá urputnost, prchlivost (o které by mohli vyprávět nejen jeho spolupracovníci a studenti, ale jistě i jeho blízcí) a až nepříjemná pravdomluvnost a tvrdohlavost. A tenhle Míša Havlík se dožil v květnu v plné duševní svěžesti hodně kmetského věku.

Nešlo mi ubránit se při té příležitosti vzpomínkám na všechna setkáním s ním, která jsem sobě i jemu už několikráte připomínala – od těch prvních, kdy mě jako malou holku okouzlil svým zvonivým (někdy až “kašpárčím”) tenorem a smyslem pro humor při mých návštěvách mého otce v zákulisí ÚLD i svými bravurními hereckými kreacemi zejména v práci s javajkou (a také například až rytířským uznáním, že kolega Zdeněk Červený to s javajkami umí ještě lépe!). Nejsem vůbec jediná, kdo zná jeho uctivý a neochvějný obdiv k loutce a jejím možnostem, jeho kroucení hlavou nad občasným blouděním současného loutkového divadla a neznám většího obhájce tradiční role loutky, který svá tvrzení neopírá jen o alibistické pokrčení rameny, ale schopnost se s veškerou slovní erudicí umět za ně postavit.

Snad o málokom jako o Míšovi se dá říci, že byl a je svůj. Tato jeho charakterová pevnost (nikdy o píď neustoupil ze své niterné věrnosti odkazu masarykovské první republiky a zásadám jeho milovaného Sokola) je jeho poznávacím znamením – včetně nepříjemností, které při konfrontaci s těmi, u kterých to není jejich nejsilnější vlastností, jim tím způsobuje.

Všechno nejlepší a díky, Míšo.

Loutkář 3/2017, p. 110.