Brandesky, Joe: Petr Matásek – přítel a kolega

Velice mě zarmoutilo, když jsem se dozvěděl o úmrtí Petra Matáska. Petr byl nejen velmi talentovaný kolega, kterého znal celý svět pro jeho umělecké nadání, ale také dobrý přítel a učitel našich studentů na Státní univerzitě v Ohiu (OSU). Protože jsem znal jeho práci se studenty různých zemí, včetně Spojených států, napadlo mě poprosit ho, jestli by se nemohl o svůj talent podělit i v Ohiu. S našimi studenty se poprvé setkal v Praze, kde přednášel mé skupině na naší zahraniční návštěvě na DAMU. Jeho vstřícnost, ochota a jedinečná umělecká vize vedly až k týdennímu intenzivnímu workshopu na našem kampusu. Pro naše studenty byl velkou inspirací, a to zejména poté, co mohli vidět ukázky jeho díla na výstavě Metafora a ironie II, která putovala po celých Spojených státech. V katalogu výstavy Metafora a ironie pak byla jeho práce zdigitalizována a stala se nedílnou součástí mých kurzů o českém divadle. Některé z jeho nákresů a jeho loutku-objekt Naděžda z Cirkusu Unikum jsme získali do sbírky českých divadelních předmětů Divadelního výzkumného ústavu univerzity v Ohiu. Dalším logickým krokem proto bylo pozvat Petra na náš kampus, kde by mohl spolupracovat s našimi studenty na společném projektu.

O podrobnostech jsme začali diskutovat na Pražském Quadriennale 2011. Během dalších osmnácti měsíců jsme s Petrem rozpracovávali myšlenku, která by propojila jeho jedinečný přístup k inscenování textu s dobře známým americkým tématem – poezií a prózou Edgara Allana Poea. Naše spolupráce se vyvíjela způsobem, který bych sám nedokázal předvídat. Bylo to velké dobrodružství, na jehož konci byla inscenace aPOEtheosis. Text a vizuální složku inscenace jsme dávali dohromady během několika měsíců, než jsme začali zkoušet, a výsledná inscenace byla představena v Columbusu na OSU. Příležitost k tomu poskytla výstava Strings Attached (jejíž českou kurátorkou byla Nina Malíková), která se věnovala dlouholeté loutkové tradici českých zemí a která obsahovala i několik Petrových artefaktů – a stejně tak i video, na němž ukazoval, jak se z obyčejného kusu dřeva vyrábí hlava loutky. Petr a já jsme spolu strávili v naší galerii mnoho příjemných chvil, během nichž jsme mluvili o výstavě, jeho díle i jeho plánech do budoucna. Chtěl se začít víc věnovat roli režiséra a tvůrce, který by se od loutek pustil dál do sféry divadla objektů. To samozřejmě změnilo způsob, jakým jsme na Poeovi spolupracovali. V jednom rozhovoru Petr popsal naši spolupráci takto:

Přesněji řečeno je to takhle: Joe je UCHEM celé inscenace, zatímco já jsem OKO. On je zodpovědný za DOTEK, já za CHUŤ. Pak máme ještě SRDCE, ale to asi sdílíme oba, protože si plně rozumíme. Joe vnímá všechno, co se na jevišti děje, a nic mu neunikne. Takže jsme společně schopní najít správnou techniku a stejně vnímat a chápat i text.

Petrovo laskavé zhodnocení našeho pracovního procesu je dokonalou ukázkou jeho vřelé povahy. Naši studenti na bakalářské i magisterské úrovni na jeho otevřené srdce a geniální hlavu reagovali s nadšením. Řada z nich mi poté, co se dozvěděla o jeho úmrtí, napsala vyznání, kolik toho pro ně čas, jenž s ním strávili, znamenal. Dovolte nám vyjádřit z Ohia naši nejhlubší soustrast i obrovský vděk za to, že jsme tohoto výjimečného a báječného člověka mohli poznat jako přítele.

Loutkář 3/2017, p. 103.