Loutkar.online

Malíková, Nina: Bábková Žilina jako potěšení pro oko i pro duši

Loutkářský festival v Žilině, který je koncipován jako národní přehlídka těch nejinspirativnějších a nejvýraznějších inscenací, které se na Slovensku za poslední dva roky urodily, předcházela velmi dobrá pověst. Nadšená hodnocení, která se týkala výborné dramaturgie a vysoké kvality festivalu byla výzvou přesvědčit se o jeho úrovni na vlastní oči.

A žilinský “živý festival”, jak zní podtitul Bábkové Žiliny, v tomto ohledu nezklamal a byl navíc – podle soudu pamětníků – opravdu zřejmě nejlepším ve srovnání se čtyřmi předešlými ročníky.

Historie současné Bábkové Žiliny začala v roce 2008, kdy se konal první ročník tohoto festivalu, který si de facto vyžádali slovenští loutkáři sami poté, co se Bábkarská Bystrica stala prestižním mezinárodním festivalem, na kterém je slovenská loutkářská tvorba zastoupena jen zčásti. Touha předvést své současné domácí výboje – ať už to bylo v tvorbě profesionálních slovenských loutkových divadel, nezávislých skupin, či v ukázkách z prací posluchačů loutkářské katedry VŠMU – byla také hlavní osou dramaturgického výběru i letošního, již pátého ročníku.

Co diváky i odbornou kritiku (vycházím z neformálních diskusí v kuloárech, oficiální hodnocení a debaty se na festivalu, který je nesoutěžní, nekonají) na Bábkové Žilině 2017 tak zaujalo? Docela určitě promyšlená dramaturgie, která podle všeho měla v posledních dvou letech na Slovensku z čeho vybírat, a tak mohl program potěšit jak nejmenší diváky, tak dospělé, zviditelnit festival i pro “domácí” Žilinčany a ještě přidat navrch skutečnou událost – na závěr a mimo festivalový program kritikou aplaudovanou starší inscenaci Teatra Tatro Mistra a Markéty uvedenou v netradičním prostoru obrovského stanu za městem. Nevím, jestli to také bylo záměrem pořadatelů, ale i fakt, že byly dvě inscenace uváděné na festivalu (Na slepičích křídlech, Zhavranělí) při závěrečném ceremoniálu oceněné prestižní cenou Hašterica vyhlašovanou slovenským Divadelním ústavem, Občanským sdružením Rázcestie a Slovenským centrem UNIMA a udílenou na základě hodnocení odborné poroty každoročně za tvořivý čin v oblasti loutkového divadla na Slovensku, přispěl k dobrému zvuku festivalu jako celku.

Při podrobnějším zamyšlení nad skladbou programu, který jsem mohla zhlédnout (z časových důvodů jsem absolvovala jen jeden celý den z třídenního festivalového programu) mi vyplynulo několik styčných bodů, kterými se inscenace shodně vyznačovaly. Byl to humor, dobrá práce s loutkou a velmi dobré herecké výkony. Také práce s tématem “jinakosti”, jedinečnosti individuality a právu na tuto jedinečnost, které by se dalo najít jako spojnice jak v Kůzlátkách a vlkovi, Zhavranělých, Na slepičích křídlech, Ošklivém káčátku, Eduardovi a jeho zázračné cestě, ale s přesvědčivou silou i v nefestivalovém Mistrovi a Markétě. Jako by dramaturgie festivalu i jednotlivých divadel podvědomě pracovala s aktuálním tématem přijímání či odmítání této jedinečnosti i vztahu k akceptování jiných kulturních zvyklostí a názorů. Zajímavá byla ve festivalové paletě i volba několika rozmanitých hracích prostorů – kromě domácího jeviště žilinského loutkového divadla a komorní scény Klubu Labyrint to byla Stanica Žilina-Zárečie, Budatínský park a Mariánské náměstí v centru města. Loutkové divadlo a jeho současné varianty se přirozeně rozbíhají z velkých i menších divadelních sálů do netradičních prostorů, které se snaží integrovat do svých inscenací. Těžko se mi z osmi zhlédnutých představení vybírá ten největší zážitek, vezmu to tedy z viděného popořádku.

Eduard a jeho zázračná cesta

Inscenace Eduard a jeho zázračná cesta je one woman show posluchačky loutkářské katedry VŠMU Viktórie Jenčkové. Mohla by být jen bujně rozehranou “puťovkou” či etudou inspirovanou příběhem jedné plyšové hračky, která se dostává díky řadě náhod a nedorozumění do různých dobrodružných, groteskních i dojemných lyrických situací, kdyby zde od počátku nebyl výrazný herecký (a loutkářský) vklad protagonistky. Její zdvojení a ztotožnění se s figurou, dané s loutkou shodným kostýmem i účesem, násobí prolnutí herecké postavy s hlavním loutkovým hrdinou. V rozmanitých dobrodružstvích ztracené hračky je tématem hledání citu a odpovědnosti za něj, které je i tématem postavy holčičky, původní majitelky figurky zajíce. Vrstevnatý, ale jevištně trochu zdlouhavý příběh končí znovunalezením a předáním hračky (tj. dětství) další generaci. Výtvarně si inscenace pohrává s atmosférou dickensovské Anglie a není daleko od inspirujícího vzoru Carrollovy Alenky v říši divů.

Na slepičích křídlech

O inscenaci toho bylo v posledních dvou letech ve slovenském i našem odborném tisku už hodně napsáno. Divadelní adaptace autobiografické knížky Ireny Brežné v režii Kataríny Aulitisové zaujala už při své premiéře (2016) aktuálním (a dnes paradoxně tak málo neschematicky zobrazovaným) tématem dotýkajícím se naší nedávné minulosti – budovatelských a tíživých 50. let, tentokráte v zrcadle vnímání této doby dospívající dívenkou. Její jinakost nespočívá jen ve vnímání rozporu soukromého problémového života její rodiny a “neproblematické” společnosti, ale i v jejích rozporuplných pocitech při vnímání pravdy a lži a skrze tuto konfrontaci postupném uvědomování si práva na vlastní názor, úsudek a cestu. Inscenace sršící režijními nápady, scénickými a výtvarnými metaforami, hravostí, groteskností danou tématem i jeho zpracováním, jakési slovenské Pelíšky – to vše je celek, který tuto inscenaci právem řadí mezi jednu z nejlepších, které jsou za poslední dobu na Slovensku (nejen v loutkovém divadle) k vidění.

Kůzlátka a vlk

V interpretaci nitranského Nového divadla a v režii Šimona Spišáka a kolektivu jsou Kůzlátka a vlk z rodu “pohádek naruby”. Těmi ohroženými nejsou totiž kůzlata, ale malé zatoulané a hladové vlče, nikoli zlý pohádkový vlk, před kterým kůzlátka varovala jejich matka. Zpočátku se pohádkový příběh odvíjí podle známého schématu (a tak jak ho děti znají z vyprávění i klasické verze slovenského autora Dobšinského, kterého inscenace na několika místech cituje). Kůzlátka se na nebezpečného vlka, který údajně obchází kolem jejich chaloupky, pečlivě připravují, včetně fyzických cvičení téměř vojensko-táborového režimu. Ale ouha! Když se nejmladší a nejzvědavější z kůzlat jde v noci před chaloupku podívat, narazí celé vystrašené na ještě vyděšenější “cosi”, kterým není nikdo jiný než onen obávaný, ale ve skutečnosti malý a neškodný vlček. Oba se spolu bez vědomí kůzlečích sourozenců spřátelí a smířlivý optimistický konec je opravdu docela jiný než ve známé pohádce. I když pochybuji, že tato verze Kůzlátek a vlka najde jednoznačné pochopení u starší generace a pedagogů, královsky jsem se bavila – nejen velkou energií v hereckých výkonech Lubomíry Dušaničové, Agáty Spišákové, Kataríny Petrusové, Andrey Ballayové v rolích kozy a kůzlat a Natálie Častové jako vlčka, ale celkovým traktování příběhu, jednoduchou scénou a nápaditými kostýmy Karla Czecha, spoustou špílců vycházejících z dětských her i dětské psychologie, a konečně i chutí postavit se zaběhnutým, nejen dramaturgickým klišé. Není sporu o tom, že hlavním tématem této verze známé pohádky je tolerance (a intolerance), předsudky a citlivý přístup k “jinakosti, o které už byla řeč.

Tuláček a Klára

Další z komorních inscenací představených na festivalu pod hlavičkou Divadlo Lečo ze Senic v komorním prostoru Studia Labyrint hostitelského žilinského loutkového divadla byl sledem drobných situací inspirovaných knihou Ericha Jakuba Grocha Tuláček a Klára. Výtvarně herecké sólo Kláry Jediné nezapřelo původní rozměr studijního úkolu na loutkářské katedře VŠMU (pod dramatizací a režií je podepsaná Katarína Aulitisová – pedagožka na této katedře), které výrazněji nepřekročilo rozměr hereckých etud. Pozitivem velmi komorní inscenace ale nebyl jen sympatický výkon jediné protagonistky a její práce s jednoduchou loutkou, ale snaha zapojit pro dětské publikum výtvarné prvky a přímé vytváření scénického prostoru, atmosféry i dílčích detailů přímo na scéně. Byla to další ukázka cílené tvorby bratislavské loutkářské školy, tentokráte pro interakci s nejmenšími diváky. Na posledních festivalech u nás i v zahraničí ukázaly prezentace tvorby této školy, že zde loutkové divadlo získalo dost důstojného prostoru pro následnou veřejnou prezentaci či pro inspiraci v dalším profesním pokračování tvorby jednotlivých tvůrců (nejen soubor Lečo, ale i starší Odivo…).

Zhavranělí

Režisér Peter Palik ve svém režijním podání Mokošova přepisu známé klasické pohádky o statečné dívce Bohdance, která musí projít řadou zkoušek i utrpení, aby mohla vysvobodit své zakleté bratry, nezapírá inspiraci ve folklorních prvcích své domoviny. Zhavranělí jsou oblíbeným loutkářským číslem nejen na Slovensku, ale i v Čechách (u nás je známá tato pohádka v častém divadelním zpracování jako Sedmero krkavců či Sedmero havranů) a jejich pohádková struktura dává výpravné podívané opravdu velkou šanci. Stejně jako před lety Karel Brožek ve své inscenaci Sedmi havranů pro brněnskou Radost i Peter Palik vyšel z lidových obyčejů (vynášení Morany) a ve volbě výtvarných prostředků od loutek, masek či stínohry z jejich kombinace s přírodními materiály ve scénografii i loutkách. Baladický příběh se šťastným koncem je v Palikově inscenaci opřen především o chór a sugestivní atmosféru a je příspěvkem bratislavské loutkové scény k repertoáru pro starší mládež, která představení na festivalu sledovala s napětím a zaujetím. Pro mne však výtvarně bohatá a trochu nesourodá podívaná ve svém celku i rytmu poněkud překryla dramatický účin příběhu se silným etickým poselstvím, který tato pohádka i Mokošova adaptace ukrývají.

Ošklivé káčátko

Inscenace určená původně pro hraní v plenéru a uvedená na festivalu v ”sálové“ verzi jako změna programu za očekávaného Tracyho tygra je typickým případem známé pohádky, kterou si její režisér Šimon Spišák (a s velkou chutí i herci Bábkového divadla Žilina) přizpůsobili svém divadelními názoru. V celé dramaturgické řadě festivalu nemohl být výmluvnější příklad příběhu jedince – v tomto případě káčátka, které jeho nejbližší nechápou a který navzdory své ”jinakosti“ najde pro sebe svůj vlastní prostor a uplatnění. Jednoduchý příběh rozehrává režisér Spišák komediálními vsuvkami od těch, které charakterizují život nepohodlného mláděte na rodném dvorku, jeho uvědomění si vlastní odlišnosti (zde prostřednictvím výtečné taneční etudy ve které baletní kreace hlavního hrdiny výmluvně ční nad upachtěným popelením se jeho bratří) až po téměř muzikálový konec ”vzatí“ káčátka-labutě na hvězdnou oblohu ke společnému letu s dvojicí dvou leteckých kapitánů ve slavnostních oprýmkovaných uniformách a s labutími (andělskými?) křídly. Trochu sentimentální Andersenův příběh zde dostává díky jemně perziflujícímu nadhledu novou komediální dimenzi, která nikterak nepopírá jeho silné etické vyznění. Vedle Kůzlátek a vlka to bylo pro mne další příjemné překvapení a zjištění, že práce pro dětské publikum nemusí být opravdu omezená jen na již vyzkoušené prostředky a inscenační klišé.

Mistr a Markétka

Všechny pochybovače o tom, že se dá převést Bugakovův román Mistr a Markétka na divadelní scénu vyvedl z omylu už před mnoha lety v pozoruhodné inscenaci Divadla Na Tagance Jurij Ljubimov. Byla to od Ondřeje Spišáka určitě velká troufalost sáhnout po Ljubimovovi znovu po Bulgakovově předloze, která ve svých mnoha rovinách zobrazuje nejen tísnivou, nevypočitatelnou a surreálnou atmosféru Moskvy 30. let, ale i tvůrčí muka autora románu, který svou ”jinakostí“ nemohl překročit dobová omezení a stejně jako Josua-Ježíš v jeho románu narazil na absolutistickou a rafinovanou moc. Inscenace Teatro Tatro je po všech stránkách výjimečná – od neuvěřitelně širokého autorsko-režijního konceptu, který ale zachovává konzistenci románu i jeho atmosféru, až po využití všech scénografických možností, které nabízí cirkusové šapitó (celý příběh je jedním velkým cirkusem a jeho výjevy drastickými čísly), ale i exteriér mimo něj, kde v přízračném světle v průzoru odkryté části stanu skotačí ve hře stínů a světla obnažená těla aktérů tohoto podivného podobenství. Není zřejmě v kritikových silách postihnout všechny roviny mnohovrstevnaté inscenace, jejíž součástí je i celá přestávka s aranžovaným fotografováním se Stalinovým dvojníkem a prodej občerstvení. To všechno je jednou velkou iluzí nikoli románového mága-Satana Wolanda, ale Ondreje Spišáka a jeho dobře sehrané herecké manažerie. Předlouhý čas inscenace (začátek byl kolem jednadvacáté hodiny večer a konec notně po jedné k ránu) trochu zeslabil moji diváckou pozornost, ale nikoli hluboký dojem, kdy se nechce přemýšlet o analýze viděného a člověk se jen nechá unášet se Spišákovým a Bulgakovovým strojem času do všech jeho panoptikálních výjevů a mystifikací. Kdysi mě okouzlila inscenace Bianca Brasseli stejného tvůrčího týmu Teatra Tatro, která jako by byla jen skicou k této velkolepé podívané, při které se tají dech i přechází mráz po zádech.

Žilinský festival je komornější, sevřenější, ”domácnější“, s takřka rodinnou atmosférou, která se přelévá z hlediště na jeviště a naopak. Začíná to improvizovanými společnými snídaněmi a končí někde hluboko v noci neformálními diskusemi v klubu nebo v přilehlých kavárnách a restauracích centra města. Je trochu paradoxem, že se v naší neformální ”české reprezentaci“ (Jaroslav Blecha, Michal Drtina, Daniela Jirmanová a autorka tohoto článku) sešli ti, kteří byli na žilinském festivalu poprvé a všichni jsme se shodli na tom, že rozhodně ne naposledy. Bylo totiž nejen na co se dívat, ale i o čem přemýšlet. Současné slovenské loutkové divadlo nemá jen dobře nakročeno, ale jak se zdá, už několik let velmi zajímavě a inspirativně kráčí, a v některých podnětech ve srovnání s námi možná dokonce o prsa vede. Zhlédnuté inscenace na mne působily oproti současné české produkci jako celek veselejším, hravějším dojmem, s důmyslným hledáním příležitostí pro loutku i její metaforické možnosti. Ale jak jsem už napsala – žilinský festival byl a je nesoutěžní. Programově je ”jen" pro potěchu srdce a duše.

Loutkář 3/2017, p. 82–84.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.