Loutkar.online

Kerbr, Jan: Spolu s Peřinou a spol. on the road

Dopolední představení rozverného kousku Divadla Alfa Tři siláci na silnici jsem sledoval s žáky prvních a druhých tříd a jejich spontánní reakce tvořily pro můj celkový zážitek nepřehlédnutelnou přidanou hodnotu.

Když mě ředitel divadla Jakub Hora (který se pak také objevil na jevišti) usadil na kraj druhé řady, smělý klouček se mnou suverénně zapředl hovor, z něhož vyplynulo, že je v divadle už podruhé a že je to tady super. A když rocková kapela v motorkářských bundách nastoupila na pódium, Petru Borovskému nečinilo žádné potíže, aby publikum několika dobře mířenými výkřiky rozehřál.

Road story Víta Peřiny v režii Tomáše Dvořáka, vycházející z pohádkářského archetypu o iniciačním putování tří bratří, z nichž ten nejmladší musí nutně být tím nejhodnějším a nejspravedlivějším, je totiž rámována rockovým koncertem (hudba Petr Vydarený). Muzikanti v přestávkách mezi nedlouhými songy vodí hodně malé marionety (snad je ostrozrak neunavených dětských očí zaznamená i ze zadních řad hlediště) a prezentují příběh o třech silácích. Divadelní skutečnost je pochopitelně taková, že přehrávání rozpustile výchovného traktátu rozsahem i významem převažuje. Za kytarami stojí tři siláci, Chlapi jako hora, jak se ostatně podle úvodního sdělení tato kapela jmenuje (což obsahuje i narážku na příjmení již jmenovaného, sedícího za bicí soupravou). Jsou to Petr Borovský, Martin Bartůšek a Josef Jelínek, kteří také představují tři bratry. Muzicírují i představitelé dalších rolí Robert Kroupar a Petr Vydarený i vokální dívčí trio Martina Hartmannová, Radka Mašková a Marie Mrázková, které pak do silničního příběhu vnáší, jako protiklad k pánskému chlapáctví, prvky převážně diblíkovské ženskosti.

Jak se příběh odvíjí? Maminka sdělí třem bratrům, silákům Petrovi, Martinovi a Josefovi (nesou stejná křestní jména jako jejich divadelní představitelé), že je čas, aby vyrazili do světa hledat nevěsty, zesnulý tatínek jim totiž kromě činek odkázal i doposud v kůlně zamčené motorky. Chlapi si je – ne zrovna spravedlivě, spíše podle práva silnějšího – rozeberou tak, že ve výtvarné stylizaci Ivana Nesvedy připadne barevně svá k svému (motorka k oděvu mladíka), máme tu jezdce žlutého, modrého i červeného. Tím je nejmladší Jozífek, jemuž jedinému nevadí, když ho matka oslovuje zdrobnělinou křestního jména. Ta také synům klade na srdce, ať vždy táhnou za jeden provaz, dva starší už ovšem odfrčeli na svých silnějších mašinách, aniž by vyslechli matčino nabádání. Všichni se potkají až u benzinové pumpy, kde se dostaví kolektivní “láska na první pohled” k obsluhující Marcelce. Bratři se rozhodnou o její přízeň soutěžit, v čem jiném než v siláckých výkonech. Aniž může být o vítězi rozhodnuto (všichni jsou pochopitelně skvělí), dorazí k pumpě se svým nákladem obmyslný kamioňák, do soutěže se zapojí a hrubým podvodem mládence oklame, a Marcelku dokonce ve svém postrachu dálnic unese. Co dělat? Pochopitelně ho pronásledovat a nebohou dívčinu osvobodit! Starší bratři odjedou opět kvapně, publikum má možnost putovat převážně s Jozífkem. Hodný chlapec nejprve natrefí na postaršího stopaře, připomínajícího hipíky z šedesátých let. Sympatického mudrlanta (i cesta může být cíl) předtím Petr vůbec neakceptoval, Martin ho sice za sebe posadil, ale rychlost způsobila, že originální chlapík se na motorce neudržel. Až Jozífek s ním pohovoří, také o tom, jaký je momentální pronásledovatelský úkol bratrů. Stopař splňuje oba sémantické významy své “profese”, nejenže se vozí zásadně stopem, ale vyzná se i v četbě stop. Určí tedy správně podle otisků pneumatik, kterým směrem kamion pokračoval. V dalších peripetiích příběhu potkáme rázovitý pár manželů-trempíků, kterým kamion zlikviduje jejich zálesáckou pohodu, zastavíme se u servisu, kde si padouch nechá opravit vůz a bez zaplacení pláchne (a také zaregistrujeme, že kromě Marcelky jsou v kamionu uvězněny další dvě dívky, jedna ve žlutém, druhá v modrém, Marcelka má ostatně červený oděv, proč asi?). Jozífek překonává zpoždění za bratry postupně tak, že oni svými pažemi pomáhají těm, jimž kamion něco zboural či poškodil, sil všech tří je pak zapotřebí k nadzdvihnutí povaleného jeřábu, který po opětném vztyčení poslouží jako rozhledna, z níž dámská obsluha technického monstra bratry informuje, že kamion je před nedostavěným mostem a neví, kam dál. Pronásledovatelé negalantního tiráka dostihnou, opět dojde k soupeření, při přetahování motorek a kamionu už bratři doslova táhnou za jeden provaz. Pomůže jim ovšem i lest, vždyť maminka jim kladla na srdce, že síla jenom ve spojení s rozumem může slavit úspěch. Padouch padá s odpojenou řídící kabinou do řeky nebo propasti, či snad letí do vesmíru? Hovořil totiž o síle svého stroje jako o raketě. Všechny tři dámy jsou z přívěsu osvobozeny, láska na první pohled už není naštěstí kolektivní, a tak pěkně svá k svému podle barev, vše šťastně končí, což dostane ještě řádnou rockovou tečku.

Na manipulátory s marionetami a muzikanty zároveň je při inscenaci sice vidět, ale jsou v černém a také v relativním příšeří, pozornost vůči nasvíceným loutkám tedy není příliš rozptylována. Nesvedova výprava nepostrádá humor, loutku stopaře lze ohodnotit jako něžnou, pěkný je i trempíř, který na přání své družky “hrábne do strun” a jeho ručička nad kytarou – pevnou součástí marionety – s pořádným odpichem komíhá. Osvobozené slečny se honosí vysokými demodé účesy, mají zkrátka “pěknou ránu”. Nesvedův výtvarný vklad a dynamická Dvořákova režie (tempo kousku je obdivuhodné) umocňují Peřinův verbální humor, jenž má pochopitelně i body navíc, které prvňáčci ještě nerozklíčují. Mnoho jemných legrácek vznikalo jistě i během zkoušení. Například v úvodu si maminka povzdechne: Nebudu tady věčně, a synové nato: Mami, ty někam jdeš?, chlapci se později zaštiťují odkazem na soutěž Česko hledá siláka, manžel tramp ohodnotí vztyčení stanu svou ženou replikou: Ty nejsi žádný béčko, když dokážeš postavit takový áčko, příkladný Jozífek je v jedné situaci okřiknut: Brzdi, Dušíne, padouch se před rozestavěným mostem ptá: Kdo sem postavil tuhle díru?, při finálovém osvobození vězněných dam jedna z nich uslyší: Slečno, jste volná? a po kladné odpovědi hned: A nechtěla byste být vdaná? A kamion, v němž dámy musely v kleci pánovi otrocky sloužit domácími pracemi, překvapí při odklopení stěny nápisem Home, Sweet Home.

Děti byly soustředěné, při rockových písničkách vytvářely ten správný “kotel” a vůbec nehleděly do mobilů. Věk šest a výše je správný odhad cílové skupiny publika, jíž jsou Tři siláci na silnici určeni.

Divadlo Alfa Plzeň

Vít Peřina: Tři siláci na silnici

Režie Tomáš Dvořák, výprava Ivan Nesveda, hudba Petr Vydarený, dramaturgie: Petra Kosová

Premiéra 22. 5. 2017.

Loutkář 3/2017, p. 50–51.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.