Lešková Dolenská, Kateřina: Za Teschnerem do Vídně

Snílek? Podivín se zálibou v mysticismu? Divadelní vizionář? Každopádně velký umělec a jeden z nejinspirativnějších a nejoriginálnějších loutkářů první poloviny 20. století – Richard Teschner. V německojazyčném čísle by rozhodně neměl chybět, a tak jsem podnikla svůj druhý badatelský výlet do Rakouska, abych se s ním seznámila “in situ”.

Pražská teoretická příprava

Karlovarský rodák německého původu Richard Teschner (1879–1948) byl už od dětství okouzlen loutkovým divadlem a je doloženo, že během svého pražského pobytu, kde studoval na Akademii výtvarných umění, s loutkami experimentoval. Na akademii sice navštěvoval ateliér Václava Brožíka, představitele akademické historické malby, nicméně teschnerovský badatel Otto Urban vidí spíše souvislost mezi tvorbou Teschnerových současníků Josefa Váchala, Jaroslava Panušky nebo třeba Karla Hlaváčka a zálibou v démonech a přízracích, kterou je jeho tvorba prosycená. A ještě jedna zdejší inspirace je zcela evidentní, tentokrát pražským geniem loci – v daleko pozdější Teschnerově inscenaci Hodiny života (1935) se na scéně objevuje Staroměstský orloj. Richard Teschner však ve třiceti letech české země opustil a natrvalo přesídlil do Vídně.

Naprosto zásadní, až iniciační zkušeností se pro jeho divadelní práci nečekaně stala svatební cesta v roce 1911, během níž navštívil i Amsterodam, Haag a Bruggy. Zde se totiž v muzeu seznámil s exotickým typem loutek, javánskými loutkami wayang golek, do té doby v Evropě prakticky neznámými. Postupně zdokonalil jejich technologii tím, že jim mimo jiné umožnil systémem vnitřních táhel pohyb krku a hlavy a dodal loutkám novou výtvarnou podobu silně ovlivněnou secesní dekorativností. Jeho precizně řezané, polychromované, přibližně třiceticentimetrové loutky jsou nezřídka zdobené zlatem a drahými kameny a oděny do luxusních látek.

Speciální loutky potřebovaly nejen zcela nové dramaturgické a režijní uvažování (jeho inscenace byly zásadně beze slov), ale i speciální divadelní prostor: prvním byl der Goldene Schrein (Zlatá skříňka) o rozměrech 72 × 109cm, kterou v roce 1932 nahradila tzv. Figurenspiegel (doslova “loutky za zrcadlem”, vhodnější se mi zdá anglický překlad téhož jako Magic Mirror – Magické zrcadlo), tedy velká vypouklá čočka se 110 centimetry v průměru.

Vybavena znalostmi (pro zájemce doporučuji Loutkář 11–12/1998 a 1/1999, kde je Teschnerův medailon podrobně zpracovaný Ninou Malíkovou) jsem nasedla do vlaku.

Vídeňská realita

Vídeňské divadelní muzeum, které sídlí na Lobkovickém náměstí (Lobkowitzplatz 2), se nedá přehlédnout. Velká reprezentativní budova Lobkovického paláce se může pochlubit tím, že je zde uložena téměř celá sbírka Teschnerových teatrálií (pouze sedm loutek je k vidění v mnichovském Městském muzeu). To slovo “může” je docela důležité. Když jsem totiž konečně vystoupala do patra, kde je místnost věnovaná tomuto významného loutkáři, pokoušely se o mě mrákoty. V malém sále byla téměř tma, loutky nepřehledně natěsnané do vitrín nebylo prakticky vidět a “magické zrcadlo” zcela zakrývalo projekční plátno, na němž běžel záznam jakési opery. Z nedostatku místa byl totiž Teschnerův sál použit jako projekční místnost krátkodobé výstavy věnované slavnému španělskému pěvci Plácidu Domingovi. Tolik jsem se těšila a teď tohle!

Naštěstí se v muzeu jako zázrakem objevila restaurátorka Teschnerových loutek Angela Sixtová a vidouc moje zklamání, rozhodla se pošramocenou pověst muzea napravit. Vzala mě do světa za zrcadlem, tedy do zákulisí, a ukázala mi nejen Teschnerovy loutky a způsob, jak jsou animovány, ale i důmyslný systém svícení scény, faksimile Teschnerových scénářů (propracovaných do nejdrobnějších detailů) i laternu magiku, kterou používal ke scénografickým efektům. A mezitím ještě stihla odpovídat na moje všetečné otázky.

Jak se vlastně stala Teschnerova kolekce součástí sbírky divadelního muzea?

Teschner své divadlo rozvíjel v poměrně dlouhém časovém období od roku 1912 až do své smrti v roce 1948. Své první divadlo, takzvanou Zlatou skříňku, a několik raných loutek v javánském stylu prodal v roce 1940 do sbírky Národní knihovny. Po Teschnerově skonu však jeho tři asistentky – Hermy Ottawová, Helene Schreinerová a Lucia Jirgalová – v hraní kvůli velkému zájmu veřejnosti pokračovaly, a to pod uměleckým vedením jeho ženy Emmy Teschnerové. Po její smrti v roce 1953 byla Národní knihovna jedinou institucí ve Vídni, která byla ochotna věnovat samostatný prostor loutkovému divadlu Richarda Teschnera. V souladu s Teschnerovou poslední vůlí zde bylo vybudováno funkční divadlo, loutky vystaveny po místnosti a jeho asistentky zde hrály pro veřejnost od roku 1954 až do roku 1965.

Proč byla v polovině šedesátých let divadelní činnost ukončena?

Ze dvou důvodů – loutky, respektive jejich kostýmy, už byly v dost špatném stavu, a hlavně se nedostávalo mladých lidí, kteří by se naučili specifickou animační techniku. Počátkem 70. let zemřely Teschnerovy asistentky Hermy Ottawová a Helene Schreinerová a budoucnost divadla vypadala celkem beznadějně. Naštěstí se v polovině 80. let loutkář Klaus Behrendt rozhodl Teschnerovu scénu znovu oživit, a to ve spolupráci historičkou Jarmillou Weißenböckovou a poslední Teschnerovou asistentkou Luciou Jirgalovou. Roku 1989 se uskutečnilo první představení zrekonstruované Vánoční hry (Weihnachtsspiel) a poté následoval zrekonstruovaný Sluneční tanečník (Sonnentänzer).

To byla sbírka stále ještě součástí rakouské Národní knihovny?

Ano, divadelní sbírka včetně Teschnerovy kolekce se od Národní knihovny oddělila až v roce 1991. Byla přenesena do prostor Palais Lobkowitz a stala se Divadelním muzeem.

Jaké další inscenace se podařilo zrekonstruovat?

Do roku 2002 zrekonstruoval Klaus Behrendt ještě Teschnerovy inscenace Karneval, Drakobijec (Drachentöter), Hodiny života (Die Lebens-Uhr), Bazilišek (Bazilisk) a Zelená tanečnice (Die grüne Tänzerin). V roce 2008 odešel Behrendt do důchodu, ale protože si vychoval následovníky – Thomase Ettla, Markuse Sieberta a Hannu Hollmannovou –, pokračuje se v hraní dodnes. Pravidelně po celý advent uvádíme Teschnerovu Vánoční hru, která už pro mnoho Vídeňanů k vánočním svátkům neodmyslitelně patří.

Myslíte, že se podaří rekonstruovat ještě další Teschnerovy inscenace?

V květnu a červnu jsem pracovala společně s loutkářem Christianem Pfützem na experimentálním projektu rekonstrukce velmi komplikovaného scénického svícení a projekce pomocí laterny magiky z inscenace Princezna a vodník (Prinzessin und Wasserman). Zdá se, že bude skutečně možné, aby se na repertoár vrátily i další tituly.

Co všechno obsahuje teschnerovská sbírka? Kolik je z toho vystaveno a kolik se skrývá v depozitáři?

Máme tu obě dvě jeho divadla, Goldene Schrein i Figurenspiegel, dále projekční přístroj se čtyřmi světly, asi 136 loutek a více než 20 menších loutek vytvořených pro epizodní role, divadelní rekvizity, zadní prospekty, speciální polyfonní přístroje od firmy Ariston, jimiž Teschner vytvářel podkresovou hudbu, dulciton, originální nábytek, který měl ve svém ateliéru, režijní knihy, technické scénáře s popisem light designu, pracovní deníky a umělecká díla jako obrazy, grafiky a plastiky. Vystavena jsou divadla a v osmi vitrínách je zhruba polovina loutek a několik soch. Vše ostatní je ukryto zde za jevištěm nebo v depozitáři.

Jak jste se vlastně stala kurátorkou Teschnerovy sbírky? Přivedla vás sem k láska k loutkám?

Přivedla mě sem náhoda. Jako studentka oboru konzervátorství/restaurátorství jsem v Divadelním muzeu dostala za úkol vyčistit sbírku loutkáře Heinricha Ruprechta. Seznámila jsem se tu s kurátorkou loutkářské sbírky Karin Neuwirthovou, která mi řekla, že právě hledá někoho, kdo by se zaměřil na péči o křehké loutky Richarda Teschnera. To mě zaujalo a v roce 2008 jsem dokončila diplomovou práci o uchovávání a restaurování Teschnerových loutek, v níž jsem se snažila na tuto problematiku nahlédnout v co nejširším kontextu. Bylo mi už od začátku jasné, a zhlédnutá divadelní rekonstrukce mi to jen potvrdila, že Teschnerův divadelní styl je univerzální umělecké dílo, které musí být stále naživu, aby přežilo. Jinak se všechny poznatky o něm stanou jen krásným, ale mrtvým fenoménem určeným k zapomnění.

Seznámila jsem se s Klausem Behrendtem, který zrovna hledal klavíristu, který by hrál na dulciton během představení Vánoční hry. Okamžitě jsem se mu nabídla na výpomoc, protože jsem toužila se dostat do Teschnerova magického světa “za zrcadlem”. S Behrendtem jsem se bohužel pracovně víceméně minula, protože záhy svou práci v divadle ukončil, nicméně jsem měla možnost spolupracovat i s novým týmem. Dostala jsem na starosti historické úvody před představeními a pomáhala jsem loutkářům v zákulisí. V té době jsem začala v muzeu pracovat jako restaurátorka a ošetřila jsem loutky z rekonstruovaných inscenací.

Vidím, že to s Teschnerem byla láska na první pohled.

Teschnerův svět mě úplně pohltil a začala jsem se do výzkumu jeho práce propadat hlouběji a hlouběji. Podílela jsem se na pětiletém výzkumném projektu, jehož výstupem byla v roce 2013 velká výstava Die Bühne des Richard Teschner. Pro katalog jsem napsala dvě studie o vývoji a konzervaci materiálů, které používal.

Dnes mám kromě svých restaurátorských povinností v muzeu na starosti organizaci představení Figurenspiegel a snažím se věnovat svůj pracovní čas i dalšímu teschnerovskému výzkumu. Například jsme s kolegou Güntherem Zerbesem vytvořili pro potřeby muzea repliku loutky Zipizipa. Zerbes vyřezal všechny dřevěné části loutky, já jsem vytvořila pohybovou mechaniku a pomalovala loutku přesně tak, jak bylo popsáno v Teschnerových pracovních denících. Napsala jsem o tom i studii.

Jaké jsou s Teschnerovou sbírkou plány do budoucna?

Popravdě doufám, že budeme mít v muzeu víc místa, abychom tuto teschnerovskou místnost nemuseli zneužívat k projekcím filmů z jiných výstav, jako se to děje teď. Bohužel jsme dočasně přišli o své hlavní výstavní prostory, což potrvá ještě další tři roky. Jsou v nich umístěny obrazy z galerie Akademie výtvarných umění, protože její budova je v rekonstrukci.

Mým osobním velkým přáním je docílit pro Teschnerovo “Magické zrcadlo” zápis do seznamu dědictví UNESCO a pokračovat v rekonstrukci inscenace Princezna a vodník. Nejbližší velký projekt je však mnohem prozaičtější: chystá se montáž klimatizace do výstavní místnosti, takže musíme odinstalovat celou zrcadlovou scénu a znovu ji nainstalovat. Doufám, že to přežije bez úhony!

Muzeum jsem opouštěla už ve značně veselejší náladě – Teschnerova unikátní sbírka je rozhodně v dobrých rukou. Mimochodem, v muzejním obchodu je stále možné zakoupit si zmiňovaný podrobný katalog k výstavě Die Bühne des Richard Teschner (pouze v němčině), který podává naprosto vyčerpávající přehled o Teschnerově díle, a doprovodné DVD se všemi dostupnými záznamy a rekonstrukcemi Teschnerových inscenací.

Loutkář 3/2017, p. 31–34.

Lešková Dolenská, Kateřina: Za Teschnerem do Vídně

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters