Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Muzeální půvab iluzivního divadla

Když člověk vstoupí do nově zrekonstruované budovy Salzburského marionetového divadla, jako by se o sto let propadl v čase. Ve zšeřelém prostoru u šatny odpočívají ve vitrínách staré loutky, stěny reprezentativního foyer s kavárnou zdobí historické plakáty a fotografie ze starších inscenací. Návštěvníka upoutá i honosný divadelní sál, ozdobený pozlacenými štuky, freskami a s nepřehlédnutelnými křišťálovými lustry.

Historie Salzburger Marionetten Theater se však začala psát v prostoru zcela jiném a mnohem skromnějším. První premiérou souboru, který založil salzburský sochař prof. Antona Aicher (1859–1930), byla na začátku roku 1913 Mozartova krátká opera Bastien a Bastienka. Nové divadlo působilo v tělocvičně arcibiskupského boromejského semináře (a to po téměř dalších padesát let) a zároveň podnikalo zájezdy po celé Evropě, od 50. let už po celém světě. Po svém otci převzal divadlo Hermann Aicher (1902–1977) a po něm koncem 70. let zase jeho dcera Gretl Aicherová (nar. 1928), která je vedla až do své smrti v roce 2012. Do někdejšího hotelu Mirabell, postaveného koncem 19. století, který byl upraven pro potřeby divadla, soubor přesídlil počátkem 70. let.

Dominantu repertoáru od počátku tvořila nastudování hudebních děl (pochopitelně zejména Mozartových oper), což ostatně přetrvává dodnes. Kvůli tomu však soubor velmi limitovaly (a na počátku jeho existenci doslova ohrožovaly) vysoké finanční náklady, protože bylo třeba platit i hudebníky a sólisty. Od 50. let se proto přikročilo k užívání hudebních nahrávek. Druhým pilířem repertoáru byly inscenace s nesmírně populárním Kasperlem.

Nostalgie a zvláštní bezčasí jsou charakteristické i pro zdejší produkce: k vidění je zde dokonalá animace loutek na dlouhých nitích v přísně iluzivních divadelních inscenacích. Abych nebyla nespravedlivá: jeden divadelní vtípek porušující iluzi během předehry ke Kouzelné flétně, kterou jsem zde zhlédla, přece jen proběhl, ale vážně jsem během představení chvíli přemýšlela, který se píše rok. Takhle přesně jsem si totiž vždycky představovala loutkové inscenace z éry výtvarnické hegemonie a raných pokusů o povýšení loutkového divadla mezi umělecké disciplíny.

Přiznám se, že tento divadelní styl zdaleka nepatří mezi mé divácké preference, ale jistý půvab se mu na druhou stranu upřít nedá – zejména ze zadních řad má decentně nasvícená scéna až magickou atmosféru. (Pominu-li tedy fakt, že představení využívá diletantsky sestříhanou nahrávku s nepříjemnými “švy” mezi áriemi, včetně dramaturgicky překvapivého vynechání té nejslavnější v podání Královny noci.) Nicméně dětské publikum, kterého byl plný sál, se začalo ošívat už po deseti minutách velmi volně plynoucího představení. Není divu, jde totiž o inscenaci z roku 1951 v režii Gézy Recha, která podle programu patří k nejúspěšnějším titulům v celé stoleté historii divadla a dynamickými akcemi zrovna neoplývá.

Hned po představení se mě ujala energická ředitelka divadla Barbara Heubergerová a provedla mě zákulisím, kde tiše odpočívají staré i aktuálně používané loutky (pochopitelně výhradně marionety), dílnami a zázemím pro herce. Měla jsem možnost vstoupit i na vodičskou lávku nad překvapivě malým jevištěm. Náš rozhovor tedy vznikal doslova za pochodu: během stoupání po schodech, přelézání praktikáblů a vyhýbání se složeným dekoracím.

Jaké jsou umělecké kořeny a výchozí inspirace Salzburského marionetového divadla?

Naše divadlo bylo ovlivněno zejména mnichovským loutkový divadlem. Anton Aicher osobně navštívil Papa Schmida, aby se inspiroval jeho loutkami a způsobem divadelní režie. Nadchl se pro marionety a začal promýšlet, jak zkonstruovat nový a dokonalejší typ vahadel. Jinou jeho inspirací bylo vídeňské divadlo v Prátru. Antonův syn Hermann Aicher zase kontaktoval Richarda Teschnera. Ten nicméně pracoval jinou technikou – rozvíjel hraní se spodovými loutkami – a popravdě se zdá, že nebyl možnou spoluprací s naším divadlem, které preferovalo loutkovou nápodobu lidského pohybu na scéně, nijak nadšen.

Jak funguje chod vašeho divadla během roku? Cestujete s produkcemi jako vaši předchůdci, nebo hrajete výhradně v Salzburgu?

Plánujeme maximum cest, kolik jen zvládneme, protože nám to přináší peníze na obživu. Což zase narušuje komfort pro naše diváky. Beru to trochu intuitivně. Když mám pocit, že máme víc hrát pro své domácí publikum a můžeme si to finančně dovolit, zůstáváme ve městě, hodně zkoušíme a věnujeme se přípravě nových inscenací. Snažíme se také přibrat do souboru mladé zájemce o hraní s loutkami a postupně je zaučovat.

Jak velký je váš divadelní soubor a kolik lidí působí na neuměleckých pozicích, tedy v dílnách, kostymérně a administrativě?

Máme celkem dvanáct loutkoherců a osm lidí, kteří pracují v divadelním zázemí. Nicméně je naprosto běžné, že i herci pomáhají se svícením nebo zvukem během představení a vypomáhají s kostýmy či prodejem suvenýrů. Máme také herce, který ovládá řezbářské řemeslo.

Jak jste se vy osobně součástí týmu? Pokud vím, původně jste se věnovala biologii…

Byla jsem před lety požádána, jestli bych se nechtěla věnovat managementu divadla. Tak jsem biologii v roce 1999 opustila, přesně po dokončení své disertační práce. Protože když jsem se seznámila s tímhle malým zázračným světem iluzí a fantazie, okamžitě jsem se zamilovala.

Hrajete i pro dospělé? Je rakouské publikum vůbec zvyklé chodit do loutkového divadla i na jiné produkce než ty určené dětem?

Loutkářství pro dospělé je stále něco výjimečného. Věnuje se mu třeba Nikolaus Habjan, vídeňský Kabinetttheater a koneckonců i my jsme zkusmo uváděli Prinzessinendramen (I, II a V) od Elfriede Jelinekové, ale že by nás to uživilo, to opravdu ne. Proto také hrajeme tak často Kouzelnou flétnu nebo Sound of Music. Jak jsme zjistili z analýzy prodeje vstupenek, chodí k nám převážně rakouští diváci a s dětmi. Tak se trochu obávám, že budeme donuceni se jim i nadále přizpůsobovat a hrát jen to, co mají rádi – tedy inscenace s Kašpárkem a lidovou hudbou. Nebo něco o Sisi.

Silný zájem je předpokládám i o inscenace spojené se salzburským mozartovským kultem.

Samozřejmě. Například když se v roce 2006 slavilo velké mozartovské výročí, hrálo se v Salzburgu všech dvaadvacet Mozartových oper. Naše divadlo uvedlo dvě krátké – Bastiena a Bastienku a Divadelního ředitele – v režii Thomas Reicherta, mimochodem bratra Julie Reichertové, která vede již zmiňované slavné loutkové divadlo Kabinett ve Vídni. Požadoval pro tuto inscenaci loutky s hlavičkami bez fyziognomie, tedy bez jakéhokoli tváře. A divadelně to fungovalo skvěle! Jenže jak už jsem se zmiňovala, na takové experimenty nám nikdo nedá peníze. A přitom bychom se jim rádi věnovali.

Jaké je tedy podle vás postavení loutkářství v rakouské společnosti? Neexistují u vás loutkářské školy, loutkám se věnuje jen několik souborů, které čelí nezájmu a mizivé finanční podpoře…

Myslím si, že jeho pozice je taková, že jde o obecně přijímanou uměleckou formu s dlouhou tradicí, která je vhodná pro děti. Ale pokud mohu být upřímná, moc velký rozvoj loutkářského oboru nevidím, kromě ojedinělých snah salzburského nebo bergenského festivalu pozvat si progresivní loutkáře nebo umělce, kteří také pracují s loutkami, jako jsou třeba britský režisér Julian Crouch nebo nizozemský soubor Hotel Modern.

Salzburské loutkové divadlo, přesněji jeho praxe hraní s loutkami, bylo loni zaneseno na rakouský seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Je už zřejmý nějaký dopad této události na chod divadla?

Zatím jsme nedostali žádné peníze, ale uvidíme za měsíc. Stále zůstávám optimistkou. Doufám, že to nějaký dopad mít bude, minimálně se nám navýšil počet diváků a doufejme, že stále poroste.

Loutkář 3/2017, p. 28–30.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.