Sümegi, Ulrike: Stručný vhled do dějin rakouského loutkářství

S Rakouskem nás dlouhá století pojil jeden státní celek, umělci putovali z rakouských zemí přes naše území a koneckonců i kořeny populárního českého Kašpárka vyrůstají z tohoto dědictví. Není tedy na škodu si připomenout jména dávných loutkářů, kteří formovali i náš organizací UNESCO ověnčený fenomén, a nejzajímavější soubory, které se podílely na rozvoji loutkářského oboru v celosvětovém kontextu. (red)

Evropská kulturní výměna

Z 16. až 18. století jsou doloženy produkce italských komediantů a loutkářů, kteří kočovali z Rakouska do severní a východní Evropy. Je zcela jisté, že kočující loutkáři pravidelně využívali jako příležitost ke hraní četná tradičně navštěvovaná tržiště. Dalšími místy, kde hráli, byly hostince či taneční sály. Ačkoli jsou komické postavy úzce spojeny s národními kulturami zemí svého původu, navzájem se mezinárodně ovlivňovaly, což potvrzuje jejich podobný zevnějšek a jejich charaktery. Tato rozmanitá kulturní výměna vedla v Rakousku v pravém slova smyslu k “italské invazi”.

Například v roce 1649 to byl představitel Pulcinelly Manfredi, původem z Malty, dále v roce 1657 Pietro Gimonde, v roce 1669 Stephan Landolfi, v roce 1676 Johan Pelcio. Od roku 1667 po dlouhých čtyřicet let byl pravidelným hostem na náměstí Judenplatz ve Vídni Peter Resonier se svou loutkářskou boudou. Pulcinella, jenž patřil do výbavy Italů, v Rakousku rychle zdomácněl. Přišel o svou černou škrabošku, naopak dostal orlí nos, hrb a břich. Mnozí představitelé Hanswursta, jak se nazýval, jako např. i Joseph Anton Stranitzky (1676–1726) ovládali též vedení marionet.

V roce 1669 se objevují první zmínky o Iorisi Hilferdingovi, jenž hrál postavu Pulcinella (“Pulzinella Spiller”). Byl to člen rodiny, jež měla v dalším století dominovat vídeňskému loutkovému a jarmarečnímu divadlu. Jde o jméno, jež, jak se zdá, upadlo v dějinách loutkového divadla v zapomnění. Přinejmenším slavný Stranitzky se ale prokazatelně učil loutkoherectví od Johanna Baptisty Hilverdinga, jenž je také považován za “duchovního otce” Hanswursta. (Pro širší kontext: podle badatelky Alice Dubské je Hilverdingovo vystoupení v českých zemích doloženo v letech 1698 a 1699, Stranitzky zase vystupoval v letech 1706 a 1713 v Brně, více viz Dvě století českého loutkářství, s. 22, pozn. red.) Nesmírnou popularitu získala tato postava samozřejmě až díky Stranitzkému, jenž s ní byl identifikován jako nikdo jiný. Jak to komentuje renomovaný vídeňský divadelní historik Otto G. Schindler ve svém eseji Von Pulcinella zu Kasperl. Über historische Namensgeber des Puppenspiels (Od Pulcinelly ke Kašpárkovi. Po kom se jmenovaly loutkové hry): A zde se objevuje onen vzácný případ, kdy aktér prezentuje svou roli, díky níž byl na hereckém divadle slavný, současně i jako loutku.

Komik Johann Laroche (1745–1806) uvedl do vídeňského lidového divadla postavu Kašpárka. Jméno Kašpárek či Kašpar se stalo nejpopulárnější německojazyčnou postavou. Laroche jako Kasperl slavil v divadle Leopoldstädter Theater skutečný triumf – podobně jako Guignol, jenž psal ve stejnou dobu kulturní dějiny ve Francii –, zároveň ale existoval Kašpárek jakožto maňásková postava na jarmarcích a v Prátru. (Opět pro doložení rakousko-české kulturní provázanosti: Josef Balvín uvádí, že se Laroche jako Kašpárek/Casperl objevil v roce 1764 v Praze jako člen Brunianovy společnosti, více viz Vídeňské lidové divadlo, s. 64, pozn. red.)

Loutky jako děděné řemeslo

Mnozí loutkáři pocházeli z hereckých kruhů, působili se svými hrami a postavami, jež se dědily z generace na generaci, po dlouhá léta. Doloženým příkladem může být herec Johann Hahn v Laxenburgu, který žádal v roce 1807 o koncesi ke hraní. Avšak většina dokumentů se zabývá rodinou Schmidů (psaných i jako Schmidtů). Jako první je doložen komediant Johann Wilhelm Schmid, který žil v Leopoldstadtu v domě Johanna Sporawitze. V roce 1785 žádala o povolení pro svou loutkovou scénu Katharina Schmidin (Schmidová). V roce 1797 to byl Johan Schmidt z Währingu, který chtěl uvádět svou loutkohru “na venkově”. V roce 1801 a 1802 žádal o koncesi loutkář Christian Schmid.

V roce 1884 se seznámil vídeňský spisovatel a kulturní filozof Richard Kralik s loutkohercem Leopoldem Schmidtem. Toto setkání je zmíněno v knize Deutsche Puppenspiele (Německá loutkohra), kterou vydal v roce 1885 spolu s Josephem Winterem. Jak z knihy vyplývá, celý repertoár odpovídá tradici historického kočovného loutkového divadla 19. století. Jako jediná sbírka obsahuje texty osmi loutkových her, jež se hrály v Dolním Rakousku ještě v pozdním 19. století. Když uvážíme, že se tyto hry udržely po období více než padesáti let, je repertoár malý. Nicméně to přesně odpovídá obrazu, který nám nabízejí scény kočující po dalekých cestách. Neboť oproti scénám, jež působily v úzce ohraničené oblasti, nebyly kočovné společnosti odkázány na to, že musejí svému publiku nabízet stále něco nového. Jak je také patrné z knihy, repertoár se dědil z generace na generaci a předával se ústně divadelní praxí. Materiály, jež jsou k dispozici, dokazují nápadnou stálost repertoáru po dobu více než třiceti let – jde o fenomén, jenž je zřetelný u loutkářů této “staré školy”.

Co všechno tvořilo repertoár? Hry přejaté z profesionálního i laického divadla jako legenda o hraběnce Jenovéfě, loupežnické hry o bavorském Hiaselovi a o Schinderhannesovi. Také Faust a Don Juan našli své zpracování v lidovém podání, přičemž průběh děje – až na pár rozdílů jednotlivých verzí – je v podstatě všude stejný.

Tradiční hry dnes

Starý loutkářský repertoár dnes hraje ve svém divadle Märchen an Fäden (Pohádky na nitích) už třetí generace loutkářů Grausamových, jmenovitě Leo Grausam. Uvádí i klasické pohádky a pověsti, ale i díla světové literatury, přináší příběhy od antiky až do dneška a inscenace pro děti. V současnosti má jeho loutkářská rodina k dispozici kolem čtyř set ručně vyrobených marionet. Divadlo “Märchen an Fäden” rodiny Grausamových bylo založeno v roce 1972 ve městě Deutsch-Wagram.

Loutková scéna Ultima Ratio rodiny Kukelkových z Karnabrunnu v Dolním Rakousku (mezi lety 1916–1991 divadlo Altwiener Marionettentheater rodiny Walcherových) si dalo za úkol oživit už prakticky neexistující žánr. Ultima Ratio pečuje o herecký styl starého lidového loutkového divadla, avšak ve svých autorských inscenacích, v nichž jsou ovšem zachovány tradiční charaktery (Kasperl – Kašpárek, Pimperl – Pimprle).

Loutky jako výsostné umění

Nepříliš často se setkáváme s fenoménem, že by loutková scéna asociovala jméno nějakého města a představovala jeden z jeho “vývěsních štítů”. V roce 1913 založil akademický sochař prof. Anton Aicher Salzburger Marionettentheater (Salcburské marionetové divadlo), skutečné umělecké loutkové divadlo. Původní postava, salcburský Kašpárek, vznikal po vzoru tehdy mezi lidem populární postavy “Lungauer Sauschneider” (klestič prasat z Lungau), kterou kdysi ztvárňoval i J. A. Stranitzky. Divadlo umělecky vedli po smrti Antona Aichera (1839–1930) jeho syn Hermann (1902–1977) a poté jeho dcera Gretl Aicherová (1928–2012).

Vídeňské divadelní muzeum uchovává jednu z největších cenností dějin nejen rakouského loutkového divadla. Je to originální loutkové divadlo Richarda Teschnera, jež jako jedno z mála přispělo k vývoji uměleckého loutkářství. Teschner vytvořil na základě javánského stínového divadla a jeho spodových loutek nový výrazný loutkový typ pro “pantomimu” s hudebním doprovodem. Překonání tradiční kukátkové scény vedlo k jedinečnému efektu dutého zrcadla, do něhož se výstupy loutek promítají. Výsledný obraz je zcela odhmotněn, zataven do zázračné skleněné koule. Teschner je považován za jednoho z nejvýznamnějších zástupců “mikrokosmického gesamtkunstwerku”. Zároveň je jedním z oněch univerzálních géniů, kteří se stěhovali z Čech, Moravy a Slezska do Vídně – jako např. Alfred Roller či Josef Hoffmann –, aby navázali na ideu rovnoprávnosti uměleckého řemesla s tradičními “volnými” uměními a na ideu prolínání všech oblastí života do umění.

Loutkář 3/2017, p. 23–24.