Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Myslím, že je na co navazovat

Tematický blok věnovaný německojazyčné kulturní oblasti, přesněji německojazyčnému loutkovému divadlu, nelze zahájit jinak než historickým přehledem a hledáním vzájemných vazeb s českým loutkářstvím. Jak těsné tyto vazby byly a jsou, objasňuje v rozhovoru historička Nina Malíková, která je ostatně také autorkou onoho zmiňovaného seriálu o významných loutkářských osobnostech.

Německojazyčná kultura tu českou historicky vzato vždy velmi silně ovlivňovala, dá se říci, že měla dokonce bezprostřední vliv i na formování české národní a kulturní identity, ať už to bylo díky navazování na ni, nebo naopak vymezování se vůči ní. Předpokládám, že to bezezbytku platí i v loutkovém divadle…

Je to dáno nejen naší geografickou polohou a historií, v níž jsme byli konfrontováni s německojazyčnou kulturou, i když reakce na ni byla někdy plná eklekticismu a někdy měla podobu oponentury. Nezapomeňme také, že němčina byla dlouhou dobu oficiálním úředním jazykem a její znalost byla nutná jak pro kulturní kontakt a vzdělání, ale i pro nejrůznější formy zábavy – od té nejvznešenější až po profánní. Do té poslední sféry platří loutkové divadlo, které bylo ovlivněno jak repertoárem německy hrajících loutkářských trup, tak způsobem jejich hraní. V prvopočátcích českého loutkového divadla byli čeští loutkáři totiž jen pozornými asistenty zahraničních loutkářů, od nichž se postupně loutkářskému řemeslu “vyučili”, dodali mu osobitější styl a převzali i jejich nejpopulárnější loutkový nástroj – marionetu. Ostatně o této kapitole úsvitu dějin českého loutkového divadla podala zasvěcené svědectví Alice Dubská například ve své objevné studii o rodině Brátů a Pratte. (Alice Dubská: Cesty loutkářů Brátů a Pratte Evropou 18. a 19. století, NAMU, Praha 2011, pozn. aut.)

Je opravdu “typickou tradiční německou loutkou” marioneta jako u nás?

Je tomu skutečně tak, převážně je to marioneta, která prochází staletími. Ale známé jsou především díky Maxi Jacobovi, poválečnému prezidentovi UNIMA, i “hohensteinské loutky” – maňásci z hamburské oblasti – a pak také stínové loutky (i vystřihované siluety) z německo-francouzského pomezí, které jsou však spíše dány oblibou stínových loutek od konce 18. století v Evropě vůbec. Zvláštní kapitolou by byly nejrůznější podoby teatra mundi – od jednoduchých forem připomínajících populární “hrací” obrazy až po opravdové mechanické scény s plošnými i trojrozměrnými loutkami, které známe i z produkcí českých loutkářů a jejich “nachšpílů” a které jsou k vidění v Německu i Rakousku v nejrůznějších mutacích dodnes. V souvislosti se specifickým českým fenoménem rodinných loutkových divadel nelze nepřipomenout velmi oblíbené německé tištěné série papírových plošných loutek i dekorací pro miniatury oper i činoher v loutkovém provedení, které byly jeho předobrazem.

Přežilo v německojazyčné oblasti tradiční loutkářské řemeslo, nebo se také vytratilo během 20. století jako u nás? A pokud ano, z jakých důvodů? Direktivním zásahem shora to asi nebylo…

Tady opravdu těžko hledám odpověď. Současné německé loutkové divadlo znám především z prestižních loutkářských přehlídek, kde se tradiční loutkové divadlo vyskytuje jen zřídka – možná právě pro svou současnou problematickou úroveň, či prostě proto, že se na takových setkáních čeká “něco nového”. V tomto ohledu byl výjimkou výtečný mladý loutkář Peter Waschinski, který vycházel z tradičních loutkářských postupů a kombinoval je s jistým ironickým nadhledem. Ale jak je vidět, vzpomínám si jen na tenhle jediný příklad. Zdá se, že se germanofonní oblast ve vztahu k tradičnímu loutkářskému řemeslu od naší situace příliš neliší – jen ji asi, na rozdíl od českého loutkářství, nikdo nepodrobuje takové kritice.

Přiznám se, že mi je trochu záhadou loutkářství rakouské. Rakouští loutkáři přece museli být přinejmenším v 19. století s těmi českými ve styku, vždyť patřili do stejné monarchie, ale nepamatuji si, že bych četla o nějaké významnější tradici hraní loutkového divadla u našich jižních sousedů… Synonymem pro rakouské loutkářství tak pro mě zůstávají jen specifické salzburské marionety a pochopitelně Richard Teschner.

Je to s podivem, ale o rakouském loutkářství toho víme opravdu poměrně málo a dluhem zůstává zmapovat nejen dodnes existující a hrající historická loutková divadla v oblasti Horního Rakouska, předvádějící betlémský příběh s jednoduchými spodovými mechanickými loutkami velmi podobnými těm provensálským, ale z moderní historie třeba avantgardní tvorbu Oskara Kokoschky a jeho autorskou tvorbu pro loutky i experimenty s tyčovými loutkami, které okouzlily v jiné výtvarné podobě i možnostech Richarda Teschnera.

Dá se zmiňovaný Teschner považovat i za součást českého loutkářského světa? Stihl během svého pražského působení vůbec zanechat větší stopu ve zdejší loutkářské aktivitě?

S Richardem Teschnerem to není jednoduché. Původem byl Němec, narodil se v Karlových Varech. Za doby svého působení v Praze byl součástí onoho německo-židovsko-českého kulturního prostředí a živlu a část jeho života ovlivnila rakouská Vídeň v plné kráse “jugendstilu”. Čeští loutkáři ho nepochybně znali, i když o konkrétních dokumentech či setkáních nevím, ale loutky, které mohl vidět v té době i v Praze, se vyskytují na raných Teschnerových obrazech. Teschner odešel do Vídně už v roce 1909 a vrcholné renesance českého loutkového divadla se tudíž nemohl účastnit, ale například časopis Loutkář o něm referuje už od 20. let. Většinou také namítám při neochvějných tvrzeních, že se čeští loutkáři seznámili s “javajkami” až v souvislosti s hostováním Obrazcovova divadla, že tenhle systém spodových loutek znali už dávno od Teschnera – i když šlo o jinou dimenzi loutek, repertoár i styl hraní!

Vraťme se zpátky k Německu – odkdy se podle vás dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním německém loutkářství a kdo jsou jeho představitelé? Začalo to podle vás už činností mnichovské dvojice Pocci a Schmid, nebo až později – napadá mě nejspíš Paul Brann a jeho umělecké divadlo. A v této souvislosti se také nelze nezeptat na jejich případný vliv na loutkáře české!

Moderní německé loutkářství lze opravdu datovat až od Brannova Loutkového divadla mnichovských umělců, ale i Puhonného Baden-badenského uměleckého loutkového divadla. Obě scény byly inspirující především dramaturgicky – objevily pro loutkové divadlo třeba Maeterlincka nebo Schnitzlera, a to nejen pro německé a rakouské loutkové divadlo. Zapomenout bychom neměli ale ani na mnichovskou éru zmiňovaného Josepha Schmida a jeho dvorního autora Franze von Pocciho. Pocciho dílo bylo bezprostřední inspirací pro našeho Vaška Sojku a překlady Pocciho her jsou na repertoáru českých loutkových scén – ať už v adaptacích či v originální podobě – dodnes. Ostatně ráda bych někdy bezradně hledajícím dramaturgům doporučila se na Pocciho hry znovu podívat! Možná by stály i za nový překlad.

Jaký podíl měl na rozvoji celého loutkářského oboru výmarská škola Bauhaus? To přece nebyli “pravověrní” loutkáři.

Bauhaus ovlivnil výtvarné i divadelní vnímání v tehdejší Evropě vůbec. Byla to zároveň i “zlatá doba” loutkového divadla, kdy se o loutce začalo díky Maeterlinckovi, Craigovi a dalším přemýšlet úplně jinak. Šlo přece i o hledání možností a výrazu těla/předmětu v prostoru a v čase! Výboje týkající se loutkového divadla v Bauhausu ale nebyly vůbec v oddělení dramatického umění. Zrodily se ve třídě, která se věnovala práci se dřevem! Dlužno ale doplnit, že všechny kabinety byly v Bauhausu vnitřně propojeny. O tom, že se Bauhaus projevil i v české moderně, svědčí v oblasti loutkového divadla mimo jiné práce Anny Suchardové-Brichové pro Večer tříkrálový v Říši loutek. Podobnost například se soustruhovanými marionetami pro curyšského Krále jelenem či Skřínku hraček rozhodně nejsou náhodné. Časopis Loutkář o všech nových směrech, scénách i jednotlivých umělcích informoval od samého počátku – v historických seriálech, portrétech i informativních přehledech. Rozsah znalostí Jindřicha Veselého, který byl autorem valné většiny těchto článků, ať už pod vlastním jménem či pseudonymem, je v tomto ohledu dodnes obdivuhodný.

Se vzájemnými kontakty a ovlivňováním souvisí i má poslední otázka: jak moc o sobě loutkáři z německojazyčných zemí, kam pro potřeby tohoto čísla poněkud neobratně zahrnujeme i vzdáleně příbuznou kulturu nizozemskou, a někdejšího Československa, respektive dnešního Česka, věděli a dodnes vědí? Existovala a existuje intenzívní kulturní výměna?

V období první republiky byly styky s loutkáři z těchto oblastí četné, po druhé světové válce se na ně navazovalo zpočátku velmi obtížně i vzhledem k rozdělení Německa na to “dobré” a “méně dobré”. Nesmírně pozitivní roli zde sehrála UNIMA, a to i díky osobním přátelstvím navázaným už před válkou. “Západoněmečtí” loutkáři byly v prvních letech znovuobnovené UNIMA velmi aktivní a pomohli hlavně díky výtečně organizovaným festivalům a setkáním v Bochumi a v Braunschweigu k popularizaci českého loutkového divadla, a hlavně ke zvednutí železné opony.

V posledních letech se mi zdá, že naše vzájemné kontakty nejsou ani tak časté, ani tak vřelé. Možná, že si ve vzpomínkovém optimismu příliš připomínám krásnou kolegiální spolupráci mezi mým otcem a Hansem Richardem Purschkem nebo prvním ředitelem mnichovského muzea Ludwigem Krafftem či občasné výměny malých loutkářských delegací do rodin ve Švýcarsku, účast na festivalech a loutkářských výstavách v rakouském Mistelbachu… Každopádně je to výzva nejen pro aktivity Českého střediska UNIMA, ale také pro větší spolupráci vysokých uměleckých, nejen loutkářských škol. Myslím, že je na co navazovat – umělecky i lidsky.

Loutkář 3/2017, p. 14–15.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.