Chalupová, Simona: Cesta k loutkám a život s nimi

V chrudimském Muzeu loutkářských kultur měla u příležitosti Světového dne loutkového divadla 21. března vernisáž výstava Věra Říčařová: Hrát si, která návštěvníkům vůbec poprvé představila volnou výtvarnou tvorbu této mimořádné loutkářky a výtvarnice. Vernisáž doprovodil i křest nové publikace z cyklu (O)hlasy žen v české kultuře věnované Věře Říčařové, z níž pochází následující rozhovor.

Chtěla jste vždy hrát s loutkami, nebo byla cesta k nim složitější?*

Když jsem končila základní školu, udělala jsem zkoušky na Průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Keramiku jsem chtěla dělat proto, že jsem si přála něco vytvářet, ale trochu jsem podceňovala technickou stránku práce. Nebyla jsem moc dobrá. Začalo se mi líbit divadlo, i když jsem s ním neměla žádné zkušenosti. Když jsem se s tím svěřila otci, nařídil mi, že musím školu dokončit, a nechtěl o ničem jiném ani slyšet.

Po absolutoriu jsem se tajně přihlásila ke zkouškám na divadelní fakultu na herectví, ale neměla jsem příliš vhodné podmínky, abych se připravila zodpovědně. Zkoušky se mi samozřejmě nepovedly. Ještě téhož roku jsem viděla malou skupinu v Bechyni, která hrála loutkové divadlo. Líbilo se mi to. Následně jsem se v aktualitách v kině dozvěděla, že na AMU otevřeli loutkářskou katedru, která čeká na zájemce. Opět jsem se tajně přihlásila ke zkouškám, tentokrát jsem přípravu nepodcenila a o prázdninách mi bylo sděleno, že jsem zkoušky udělala. To bylo v roce 1955.

Jaké bylo tehdy studium na loutkářské katedře divadelní fakulty?

Chodila jsem do divadla, na výstavy a začala jsem sledovat – možná naivně, ale nadšeně – kulturní život. Poznávala jsem spolužáky i studenty jiných uměleckých škol (UMPRUM, AVU) a chodila na přehlídky filmů na FAMU. To, co jsem v té době viděla v loutkových divadlech, se mi většinou nelíbilo. Začala jsem uvažovat, jak bych si to představovala já.

Nastoupila jste do loutkového divadla v Hradci Králové. Proč právě tam?

Přála jsem si pracovat v divadle bez konvencí a zavedených klišé a vybrala jsem si nejmladší loutkové divadlo v republice, v Hradci Králové. Nastoupila jsem na začátku srpna 1959. V divadle byly nastudovány již dvě inscenace. Trochu mě překvapilo, že byly docela konvenční. Byla jsem přijata jako herečka s loutkou, ale byla jsem ráda, když jsem se pak později v divadle dostala i k výtvarné práci.

Seznámila jsem se tu s Františkem Vítkem a směle jsem se ho zeptala, jestli si také myslí, že tohle není ta pravá cesta, a řekla jsem mu, že si to představuji jinak. K mému milému překvapení se mnou zcela souhlasil. Byla jsem šťastná, že mohu s někým mluvit takto otevřeně. Velice jsme si rozuměli. Stále jsme kriticky hodnotili jeden druhého a toto přátelství mě udržovalo ve víře, že v divadle bude nalezena nová cesta. Naše divadlo se skutečně poměrně rychle začalo měnit a za krátký čas se hledali jak noví autoři, tak nový způsob inscenování.

Vybavíte si atmosféru té doby?

Byli jsme lační dozvědět se nějaké zprávy o novém umění. Všechno se ve světě začalo hýbat a hledat nové cesty, zároveň se začaly znovu objevovat zprávy o starých komediantech, které byly dříve tabu. Vědomosti o novém výtvarném světě a zprávy o novém divadle pocházely většinou ze Západu, ale pokud byly z Východu, překvapovaly nás ještě více. Namátkou: Grotowski a Kantor, v Moskvě Divadlo na Tagance, ve Švédsku Meschke. Hltali jsme zprávy o divadle Bread and Puppet, které hrálo s obrovskými loutkami, které vážně hovořily k dospělým.

Poměrně zakrátko se v divadle sešli noví lidé, kteří neměli velké zkušenosti s loutkovým divadlem, ale divadlo hráli, malovali si nebo vyřezávali sochy, psali si svoje texty nebo byli muzikanti. Doba ideální nebyla. Otevřeně se mluvit nemohlo. Hledali jsme i v historii, vzrušovalo nás románské umění, baroko, lidové umění, tradiční umění, loutkové divadlo v různých dobách a zemích. Tyhle objevy nás posilovaly. A právě loutky nám připadaly jako výborní tlumočníci našich pocitů.

Vznikl tým, který se stále mírně obměňoval, a bylo možné, aby se každý zrodu divadelního představení zúčastnil, i když tam třeba neměl velký úkol. Nakonec tak vznikl celek, který vyjadřoval náš názor. Hledal se pokaždé nový způsob inscenační, výtvarný i herecký. Bylo to krásné dobrodružství, při kterém jsme se často hádali, ale mělo to vcelku pozitivní výsledek.

Na jaře roku 1959 jsme měli první premiéru. Ten rok přišel do Hradce také Matěj Kopecký, který mohl být formálně přijat jako jevištní mistr, nikoliv jako kumštýř, protože se v té době vedl oficiální boj se soukromými podnikateli – a kočovní loutkáři jimi v očích těch, kdo rozhodovali, také byli. Ředitel divadla Mirko Matoušek si lidových loutkářů vážil a žádosti Matěje vzdát se kočování, aby děti mohly chodit do školy, vyhověl. Věděl, že s Matějem Kopeckým do divadla přichází vzácná tradice a vztah k marionetě.

V divadle jste se také konečně dostala i k výtvarné práci, a pokud vím, tak velmi úspěšně!

Asi v roce 1962 odjeli pan ředitel Matoušek, Mirka Kostřábová a Josef Vystrčil na loutkářský festival do Polska. Poláci byli odvážní a byla jsem celá nedočkavá, co nám budou o festivalu a polském divadle vyprávět. Pan Matoušek přijel se zprávou o jedné krásné hře pro malé děti. Jmenovala se Tygříček. Nadšeně jsem poslouchala a moc jsem si přála pro malé děti něco takového vytvořit. Pan ředitel rozhodl, abych se o to výtvarně pokusila.

Byla jsem nadšená a bez předsudků jsem vklouzla do představ a myšlení těch malých. Postupovala jsem zcela naivně a bylo mi v tom báječně, bavila jsem se, jako by mi nebylo víc než pět či sedm let. Když rybník, tak ze staniolu, když tam měly zpívat žáby, tak jsem jim oddělila ústa zepředu i zezadu, od ucha k uchu. Obdivovatelů jsem moc neměla, vše jsem dělala jako dětskou kresbu a musela jsem si to vybojovat, ale děti, když začaly žáby zpívat, se smály, až řvaly. A to mi lichotilo. Jen František mě podpořil tím, že mi věřil. Myslím, že to byla moje nejlepší práce v životě.

Zdá se, že jste v té době prožívala velmi šťastné období. Vydařená inscenace, pracovní i osobní souznění s Františkem Vítkem… Na které inscenace ráda vzpomínáte?

Naše přátelství s Františkem přerostlo v hluboký vztah a v roce 1967 jsme se vzali. V roce 1968 jsem udělala inscenaci Žabák hrdina, s níž jsme měli v roce 1969 v Západním Berlíně v Akademii der Künste obrovský úspěch. S realizací mi opět velice pomohl František, inscenaci režíroval Miroslav Vildman.

V roce 1972 se hrál v DRAKu velmi úspěšný Johanes doktor Faust. František dělal výpravu a já, ještě nabitá jeho informacemi, jsem se zájmem připravila program, který ale musel dokončit František. Musela jsem do porodnice, kde se 3. května narodil náš syn David.

Roku 1973 si ode mne režisér Josef Krofta přál výpravu do brněnského Divadla Radost pro hru Štístko Bonaventura. Navrhla jsem nejen výpravu a loutky, ale také kostýmy a plakát. Výpravu jsem vytvořila jako koláž, inspirovala jsem se lidovými loutkami, kýčem, střelnicí a kolotočovou kulturou. František mi pomohl s realizací, já vše malovala a on vyřezal krásné dřevěné maňásky se surovým výrazem. V Brně si učitelé stěžovali, že dříve měly loutky alespoň hezké obličeje. Po krátkém hraní byla inscenace stažena z repertoáru.

V roce 1974 měla u nás v divadle v Hradci Králové premiéru inscenace Enšpígl. Režisér Josef Krofta tehdy projevil názor, že by Enšpígl měl být takový, že by se to všecko “hejbalo”. František tu “hejbavou věc” hledal po mnoho večerů moc a moc hodin a nakonec byl Enšpígl, alespoň podle mě, jedna z nejhezčích výprav, které udělal. Jako hlavní prvek scény i loutek zvolil dřevo. Scéna představovala něco jako řemeslnický krámek. Mohla jsem v této inscenaci hrát po boku Matěje Kopeckého s marionetami. Hrálo se nám spolu dobře, rozuměli jsme si, zároveň se mi dostalo potěšení vytvořit pro mě a Matěje kostýmy.

V roce 1975 se Divadlo DRAK stalo jedním z účastníků na tu dobu poměrně rozsáhlého mezinárodního divadelního projektu Jánošík. Jak vznikala podoba české části inscenace?

Představení jsme nazkoušeli společně se Slováky a Poláky. Inscenace byla rozdělena do tří dílů. Polská část byla koncipovaná jako hra oživlých lidových plastik, hrubě řezaná a naivní. Slovenská část byla vytvořena jako rekonstrukce náboženské lidové hry. Naše část byla inspirována slovenským barokem a lidovým uměním s důrazem na religiozitu.

Studovali jsme s Františkem, který dělal scénu a loutky, slovenské lidové motivy té doby a tradiční lidovou architekturu. Šaty na kostýmy jsem kupovala v různých městech od starých lidí. Získala jsem tak krásné, nažehlené košile a šaty rovnou ze skříní, někdy rozežrané od molů.

František měl za úkol udělat základní, rozkládací část, jakési otáčivé pódium s autonomním spodním osvětlením, které mělo sloužit všem třem souborům. Loutky i scénu hrubě tesal sekyrou a velkými dláty, dřevo nepatinoval. Poprvé se úplně vyjádřil ve dřevě jako při skutečné soše. Vyřezal řadu jakýchsi figur – pastýřských trub s jedním tónem. Za tuto výpravu byla Františkovi udělena Stříbrná plaketa Pražského Quadriennale, ale až roku 1979, kdy směl výpravy a loutky vystavit. Inscenace DRAKu byla totiž po devíti reprízách zakázána.

V roce 1977 jste měla v divadle neplacené volno, proč?

Odmítla jsem hrát v inscenaci Šest malých tučňáků, její námět se nelíbil mně ani Františkovi. Dostala jsem v divadle neplacené volno, aby tuto inscenaci mohli obsadit někým jiným.

Ve stejném roce měla premiéru vaše dnes již legendární inscenace Piškanderdulá s podtitulem Josefe!. Hrajete ho s Františkem už 40 let. Jaký byl váš inscenační záměr?

František a já jsme v roce 1977 realizovali náš dávný sen – svoji inscenaci o loutkách, s loutkami, naše celoživotní poznání loutkového divadla. Nebyl to ani divadelní kus, celé představení Piškanderdulá byla improvizace. Soukromá premiéra představení byla v našem ateliéru v Tomanově ulici a směli jsme ho předvést na Skupově Plzni. Od té doby inscenaci Piškanderdulá stále hrajeme, ale s neustálými mírnými obměnami, takže je trochu jiná, než když se hrála poprvé. Pro tuto inscenaci vytvořil loutky František a já jsem dělala kostýmy a některé rekvizity. Chtěli jsme tím vyjádřit svůj životní pocit s loutkou i bez ní.

Mezi lety 1977 až 1981 se vaše cesty pomalu začaly rozcházet s těmi, kterými se ubíralo Divadlo DRAK. Připadá mi, že kromě nesouladu vašeho způsobu tvorby s oprávněnými provozními potřebami divadla šlo i o změnu generační a názorovou.

V roce 1979 jsem směla v divadle nastudovat hru Krejčík, švec a Kašpárek. Měla to být inscenace trochu jiného druhu, než jsou běžné inscenace. Navrhla jsem též kostýmy pro mě a Vladimíra Marka, který se nabídl, že se mnou bude hrát. Připravovali jsme se velice dlouho a vážně, s pocitem zodpovědnosti, humorem a obdivem k loutce i její naivitě. Na veřejnou zkoušku jsme pozvali přátele, děti z divadla i děti z dětského domova. Bohužel jsme představení nemohli dokončit připravovanou klaněčkou, protože náhle zhasla všechna světla v divadle. Dozvěděli jsme se, že náš počin nemůže být vzat v potaz, protože, ač dobře zahrán, byl příliš anarchistický a surrealistický. To však vůbec nebyl náš úmysl! Inscenace se pak už nikdy nehrála.

V roce 1979 pro nás v divadle nebylo moc práce. František chtěl zkusit Pinokia. Oba dva jsme pracovali doma a skoro vše se vyrábělo u nás, ale nebylo kde zkoušet. Jistý čas jsme mohli zkoušet na zámku v Doudlebách nebo v hradeckém muzeu. Ztížené podmínky se podepsaly na naší práci. Inscenaci jsme nestihli během roku 1980 připravit a vše skončilo nezdarem.

A to byl vlastně konec vašeho působení v Divadle DRAK.

V roce 1981 jsme odešli do svobodného povolání. Stali jsme se výtvarníky na volné noze a zároveň divadelníky pod agenturou. Pomohlo nám divadlo Theater am Faden, které nás pozvalo s inscenací Piškanderdulá do Německa. V Praze jsme hráli jen čas od času, když nás někdo pozval. Jinde v republice jsme hráli velmi zřídka, většina hraní byla na festivalech.

Výtvarně jsme pracovali především pro sebe, někdy si od nás něco přáli i naši přátelé. Občas jsme dělali grafiky, například programy či grafické listy pro Theater am Faden. S tímto divadlem jsme také později v letech 2006–2009 společně uskutečnili inscenaci Skřet půlnoc levou vzhůru vznes, ve kterém hrajeme s různými historickými i současnými loutkami a předměty.

Po revoluci jsme začali spolupracovat s Archou, někdy jsme s nimi vyjížděli na společné zájezdy. Máme tam dobré přátele, od ředitele až po techniku. Každý rok tam hrajeme představení Piškanderdulá a často jsme i improvizovali malá představení při výjimečných událostech, jako byly narozeniny divadla nebo znovuotevření divadla po povodních.

V roce 1996 jsme museli odejít ze našeho ateliéru v Tomanově ulici a od té doby jsme mírně nevyrovnaní. Ale mohlo by být hůř. Přes náš věk a i přes občasné různé zdravotní potíže věříme, že se nám podaří někde konečně zakotvit a začít pracovat pro sebe. Ač to působí směšně, my tomu věříme, i když budoucnosti do tváře nevidíme.

Rozhovor vyšel v publikaci Kol. autorů: (O)hlasy žen v české kultuře – Věra Říčařová, vydalo Ministerstvo kultury ČR a Muzeum loutkářských kultur 2016, ISBN 978–80–906129–3–8. Redakčně kráceno.

Loutkář 3/2017, p. 10–13.

Chalupová, Simona: Cesta k loutkám a život s nimi

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters