Králová, Andrea: Loutkářka tělem i duší

Život herečky Věry Říčařové-Vítkové je zcela provázán s divadlem a loutkami. S manželem Františkem Vítkem, se kterým tvoří nerozluč-nou dvojici, patří k zakladatelům a dnes již legendám loutkového divadla druhé poloviny 20. století, které se stalo pro český divadelní vývoj zcela přelomovým. V březnu letošního roku získali Cenu Thálie za celoživotní umělecký přínos v oboru loutkové divadlo.

Věra Říčařová se narodila 25. dubna 1936 v Praze a prožila zde i prv-ní roky života. Její dětství však poznamenala válka a zejména pak úmrtí matky, která jako Židovka zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Věru od podobného osudu zachránil její otec, který ji od-vezl k příbuzným do malé vesničky Moraveč na Vysočině. Tady jí bylo v přívětivém evangelickém prostředí umožněno navštěvovat školu a setrvat do konce války. Po dokončení základní školy vystu-dovala Průmyslovou školu keramickou v Bechyni a poté loutkoherec-tví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění. V roce 1959 nastoupila do Východočeského loutkového divadla v Hradci Králo-vé, zároveň krátce působila v literárně-poetickém kabaretu v Pardubi-cích, ale po zákazu činnosti kabaretu zakotvila napevno v hradeckém divadle. Zde také potkala Františka Vítka, se kterým ji nejprve pojily spolupráce a přátelství a od roku 1967 manželství.

Po mnoha úspěšných inscenacích, na kterých zde spolu pracovali, odešli manželé v roce 1981 z Východočeského loutkového divadla (Divadla DRAK) na svobodnou uměleckou dráhu. Svůj herecký i výtvarný potenciál vložili zejména do osobitého divadelního vyznání, autorské inscenace Piškanderdulá, se kterou se vydali na nelehkou cestu. Dnes již tato divadelní seance patří ke kultovním počinům mi-nulého století, které doslova přepsaly dějiny loutkářství. Ve stejné době také Vítkovi prohloubili dodnes trvající spolupráci s Theater am Faden ve Stuttgartu, které vyznávalo podobnou divadelní poetiku a v minulosti jim mnohokrát pomohlo překonat chvíle nouze. V 90. letech 20. století pak jejich tvůrčí aktivity zastřešil ředitel Ondřej Hrab na-bídkou hostování v pražském Divadle Archa, spolu s ním a jeho že-nou také Vítkovi absolvovali několik významných divadelních zájez-dů například do Stockholmu, Antverp, New Yorku, Tokia nebo do Yokohamy. Jejich dalším patronem se stal profesor kunsthistorie Ja-romír Zemina, který je vždy velmi ctil a propagoval.

Herectví, scénografie a loutky

Jako loutkoherečka je Věra Říčařová pověstná skvělou animací loutek a velkým porozuměním výtvarníkovu záměru. Má schopnost ztvárňo-vat postavy s nadsázkou a groteskností, je ochotna se oproti loutce zcela upozadit a veškeré své dovednosti i emoce vložit do souhry s ní, nebo se naopak stát loutce rovnocenným partnerem. Loutka je pro ni důvěrný přítel, prostředník i ochránce, přes kterého se dorozu-mívá se světem.

Jako výtvarnice se Věra Říčařová prosazuje osobitými scénografic-kými řešeními, svéráznými návrhy loutek, kostýmů či plakátů, při-čemž ve svých realizacích uplatňuje záměrně primitivizující styl – její tvorba v některých ohledech připomíná art brut. Stejně jako tento výtvarný styl se i Říčařové práce vztahují k insitnímu umění, inspirují se dětskou kresbou a obsahují prvky nonsensu. Inspiruje se také cir-kusem, jarmareční tradicí, ale i modernou. Jako princip scénického uvažování využívá jednoduchou linku – konturu, kterou opisuje zá-kladní tvary předmětů s pocitem svobodomyslné hry. Právě hravost, záměrný naivismus, geometrická stylizace v jejím výtvarném projevu vyznívá velmi modernisticky a v kontextu výtvarného umění odkazu-je ke stylu abstraktních Miróových kompozic, kresebný brutalistní styl zase odkazuje k dílům Paula Klee. Kromě významotvorné a zá-roveň dekorativní kresby používá při scénických či loutkových návr-zích plochy nelomených barev či nejrůznějších vlepovaných textur. Tyto výtvarné postupy, doplněné o techniky koláže, pak uplatňuje i u svých realizací. Už z návrhů je patrné, že vyrobené a povrchově zpra-cované prostorové loutky sledují důsledně její plošnou výtvarnou ideu, aniž by ztratily něco ze své hravosti. Jak sama říká, snaží se vždy vstoupit zcela bez předsudků do dětského světa, často možná naivně, ale o to odvážněji.

Některé prostředky příznačné pro její výtvarný projev jsou patrné již v její první výpravě pro inscenaci Tři sněhuláci (1960, inscenace na-konec nebyla zařazena do repertoáru, režie V. Říčařová), kterou si na půdě hradeckého divadla mohla vyzkoušet. Jako základ spodových loutek tehdy posloužily záclony vycpané do tvaru koulí, které vytvo-řily jednoduchý tvar sněhuláků. Loutkářka jim nasadila vysoké cylin-dry, do ruky dala koště a výrazně geometricky jim stylizovala obliče-je. Takto výtvarně pojaté figury předjímaly výtvarnou zkratku a hra-vou zábavnost autorčina následujícího projevu. Ten se uplatnil i v pohádce Hrnečku, vař (1964, režie J. Merta), druhé její větší divadel-ní realizaci, která vznikla pro malšovické amatéry (LS TJ Malšovice). Látkový paraván, který scénicky určuje zesílená kontura v podobě kamen, stolu a hrnců, doplnily spodové, v základních tvarech řešené loutky s výraznýma očima. Tyto scénografické prvky, které ve své jednoduchosti i modernosti předběhly dobu, pak Říčařová rozvinula v dalších dvou inscenacích, které ve výčtu její scénografické práce patří ke stěžejním.

První z nich byla inscenace Tygříček (1964, režie M. Vildman), jehož základní scénu tvořily jednoduché látkové paravány. Ty byly opět dokresleny barevnou konturou v podobě znaků okna, rámu postele a deštníku a doplněny školním krasopisným písmem a barevnými plo-chami. Tento paravánový základ pak v jednotlivých scénách oživova-ly další objekty. Jedním z nich byla například velká lesklá plocha ze staniolu představující rybník se žábami – plošnými loutkami, kterým se při zpěvu zvedaly na tyči celé poloviny hlav, což vytvářelo značně zábavný efekt, nebo plošný, hranatý autobus s deštníkovými skelety jako koly, která se otáčela.

Kromě objektů Říčařová pro inscenaci vytvořila silně abstrahované, efektní spodové loutky z geometrických tvarů, které evokovaly mo-dernistickou abstrakci a zároveň pracovaly s poetikou dětské kresby. Zcela signifikantní pro její rukopis jsou postavy vojáků, kteří mají hlavy z kašírovaných, vejčitých polokoulí a těla z hranatých krabic. Těla a kuželovité čapky vojáků byly pojednány v červené, zelené a stříbrné barvě, přičemž dekor tvořily menší geometrické tvary nalepe-né ze stejně barevných staniolů. Hlava byla kolážovitě polepena útrž-ky textu, obličej naznačen jen zahnutou linkou, kroužkem či tečkou. Pomyslná ramena vojáků zdobily epolety v podobě vánočních formi-ček a malých kovových pokliček, které do sebe při vodění narážely a břinkaly o sebe. Ruce tvořily tenké, volně pohyblivé látkové válečky, občas držící plošnou šavličku. Vtipně byla řešena i postava generála. Zatímco ostatní vojáci byli velcí, generál byl malý, zato pořádně širo-ký a měl zasouvací hlavu, což umožňovalo zábavné kousky. Buď mu koukaly pouze oči a kousek hlavy, nebo se při velení hlava vysunula a ukázala se velká díra jako řvoucí pusa. Obdobně výtvarně stylizované byly i prodavačky s kulatými hlavami, které měly drátky ve tvaru spirál jako vlasy, oči ve tvaru kroužků a srdíčka v místě úst. Jejich kostýmy jsou vyrobeny ze sešitých čtverců a obdélníků a tu a tam zdobeny geometrickým dekorem nebo vtipně písmem. K výčtu skvě-lých loutek patřila i loutka malého vylekaného tygříka, navržená opět v dětsky naivistickém pojetí, nebo velcí tygři, které znázorňovaly plošné hlavy pojaté jako štíty, přičemž tělo tvořil a spojoval pás látky s tygřími pruhy sloužící i jako paraván. Tato komplexní a nápady na-bitá výprava, kde každá scéna měla své originální výtvarné pojetí, a zároveň osobitým rukopisem pevně uchopený celek patřila k nejzdařilejším dětským inscenacím své doby.

Druhou velmi povedenou inscenací téhož divadla, pro niž Věra Říča-řová navrhla výpravu a slavila s ní úspěch jak doma, tak v zahraničí, byl Žabák hrdina (1968, režie M. Vildman). Spolu s režisérem zde uplatnila zcela novátorský přístup k inscenování loutkových inscena-cí, o němž František Vítek prohlásil, že znamenal absolutní divadlo.

Základ scénografie tvořila marionetová konstrukce s předsazeným klasickým kukátkovým jevištěm a portálem s oponou. Portál byl po-psaný dekorativním písmem s velkým nápisem Žabák hrdina a měl malovanou oponu připomínající obrazy naivistů. Na oponě byly kon-turou namalované – a Říčařové slovy nazvané – zázraky a divy letící oblohou, což znamenalo nejen vzducholodě a letadla, ale i nejrůznější ptáky. Scénu pak suverénně před oponou i za ní rozhýbávali odkrytí animátoři, černě odění herci. Během chvíle se díky nim jeviště zaplni-lo množstvím skvostných loutek s antropomorfními podobami zvířat, které četly charaktery jednotlivých postav a skvěle parodovaly lidské vlastnosti. Osudy zvířat v lidských šatech a s lidskými starostmi svo-bodomyslně karikovaly a ironizovaly tehdejší dobu, jednalo se o po-slední rok, kdy ještě byla dovolena neideologicky míněná tvorba. Tyto poměrně vysoké marionety na drátě s kašírovanými hlavami a textilním, vycpaným tělem opět ukázaly, že mohou být hercům rov-nocenným partnerem. Loutky měly jednoduše tvarované hlavy s vel-kýma, černou linkou jakoby dětskou rukou kreslenýma očima s dlou-hými řasami a různě otevřené tlamičky, mnohdy s vyčnívajícími zoubky. Postavy hýřily pestrobarevnými kostýmy z vrstvených mate-riálů, použité byly také pleteniny či kožešinky. Mezi nejvýraznější patřil samozřejmě žabák v barevné kšiltovce a pruhovaném triku se skupinou žabek s doširoka otevřenými, klapajícími ústy. Na povrch hlav Říčařová použila opět lesklý zelený staniol a na šaty kontrastní červenou látku s velkým květinovým dekorem. Velmi působivé jsou myšky v čepcích a širokých, cikánsky pestrých kanýrových sukních, krtek v károvaném černobílém kostýmu nebo prasátko s nafukovacím břichem. Velmi vydařená je také dvojice tvořená otylou paní vydrou v parádním kloboučku s panem tchořem s vyčnívajícími ostrými zuby a oblečeným v rubašce parafrázující ruský kroj, což mělo v roce 1968 jistě politický podtext. Každé ze zvířat mělo ojedinělou výtvarnou stylizaci, přesto dohromady tvořily homogenní celek. Výpravu dopl-nily i loutky ve tvaru lidských postav, například soudce v podobě dupáka.

Jak Říčařová sama tvrdí, největší motivací, korektivem i odměnou její práce byl a je dětský smích. Pokud dětské publikum reagovalo podle jejích představ, byla si jista, že její výtvarná koncepce i způsob pro-vedení byly správné. A v obou těchto případech, jak vzpomíná, se nahlas smáli, fandili i skandovali malí i velcí.

V roce 1969 dostala o režiséra Vildmana nabídku k další spolupráci, tentokrát se jednalo o loutky k činoherní inscenaci Shakespearova Snu noci svatojánské (1969, režie M. Vildman) pro Divadlo Vítězné-ho února v Hradci Králové. Vildman požádal scénografku o loutky do noční scény, kterou chtěl pojmout jako jakýsi erotický karneval. Říčařová s entuziasmem sobě vlastním navrhla a zrealizovala poměrně velké loutky elfů pojaté jako fantaskní mechanické loutky, vzdáleně inspirované Miróem a Teschnerem. Loutky z nejrůznějších materiálů v sobě skrývaly erotické motivy, falické symboly, nebo měly schopnost vzrušeného dýchání či erotických pohybů. Ty vytvářel například ske-let otevírajícího se a zavírajícího deštníku obtočeného peřím a stříbr-nými vánočními řetězy nebo komár s křídly ze staniolu, tělem z natahovací girlandy či falickým sosákem.

Další celou výpravou, kterou Věra Říčařová vytvořila, byla ta k in-scenaci Štístko Bonaventura (1973, režie J. Krofta), tentokrát pro br-něnské Loutkové divadlo Radost. Jednalo se o kus inspirovaný tra-diční jarmareční maňáskovou produkcí, který byl zasazený do pouťo-vého prostředí střelnice. Říčařová navrhla groteskní, pestrobarevné maňásky, jimž František Vítek dodal svou řezbou do tváří drsné, sy-rové výrazy, jaké mívaly maňásci tradiční. Výprava lehce koketovala s kýčem a laciným pozlátkem kolotočových zábav a opět kombinova-la nejrůznější zdroje, původní i novodobé. Stejně tak byly tvořeny i kostýmy, za pozornost jistě stojí kostým sešitý ze starých utěrek nebo tenisky podobné koturnům jako lehká karikatura antického kostýmu. Inscenace byla bohužel záhy zakázána a dochovala se pouze na návr-hu a několika fotografiích.

Závěr této části je potřeba věnovat magickému a dnes již legendární-mu divadelnímu experimentu Piškanderdulá, jehož soukromá premié-ra se konala v roce 1977 v ateliéru Vítkových (inscenaci pak v 90. letech nasadilo na repertoár pražské Divadlo Archa a s mírnými ob-měnami se hraje dodnes). Jednalo se o společnou autorskou realizaci dávného snu, představení o loutkách a s loutkami, do kterého by au-torská dvojice mohla vložit veškeré svoje divadelní i životní zkuše-nosti. Vítkovi se chtěli zcela vymanit ze zaběhlých divadelních kon-vencí, nevázat se příběhem, pokusit se na chvíli zastavit čas i za cenu nudy, jak oni sami říkají. Šlo jim o výzkum a hledání nových možnos-tí loutkového divadla v návaznosti na tradiční loutkáře, a především o pravdivost výpovědi. Pracovali s pocitem absolutní vnitřní svobody a odvážili se představení založit pouze na improvizaci. František Vítek, který vyřezal tento jejich úžasný dřevěný svět, stál v pozadí jako technická podpora a obsluhoval staré hrací stroje. Věra Říčařová ex-celovala jako herečka, bravurně ovládala nejrůznější typy loutek a hraček s odkrytým mechanismem. Ty v jejích rukou ožívaly a spolu s ní odkrývaly kus svého života. Fenomenální je třeba etuda s loutkou smrtky, která se v divokém tanci rozloží na spoustu kostí a vzápětí opět složí dohromady, nebo obrovská dřevěná hlava, která vyplazuje jazyk a koulí očima a pak se rozdělí na dvě poloviny a můžeme na-hlédnout dovnitř, kde se perou dva boxeři. Manželé Vítkovi předved-li Piškanderdulá v různých koutech světa a přineslo jim mezinárodní úspěch, hrají ho dodnes, pokaždé, jako by bylo poprvé. Esence lout-kářství v této inscenaci, která se nevešla do žádných kategorií, a ne-kompromisnost jejich postojů narážející na každodenní divadelní pro-voz, se stala také jednou z příčin jejich odchodu z divadla.

Kostýmy

Kromě kompletně navržených výprav ke zmíněným inscenacím se Věra Říčařová podílela na dalších kostýmních realizacích, a to zejmé-na pro inscenace vznikající ve výtvarné spolupráci s Františkem Vít-kem. Výjimku tvořil činoherní Strakonický dudák v Divadle Vítězné-ho února v Hradci králové (1972, režie M. Vildman), jehož režisér po zkušenosti z předchozích loutkových realizací požádal scénografku o kostýmy a masky strašidel pro scénu u šibenice. Ta se nechala inspi-rovat masopustními maškarami, jarmarečním divadlem, ale i mexic-kým kultem smrti a navrhla několik velmi vydařených kostýmova-ných figur s maskami, které osobitě kopírovaly ustálené typy, jako například čert, smrtka, kostlivec či kůň. Při vytváření kostýmů použila staré loutkové principy. Pouze dva, zato velmi nápadité kostýmy vy-tvořila Věra Říčařová pro jednu z nejslavnějších hradeckých inscenací Enšpígl (1974, režie J. Krofta), ve které hrála spolu s Matějem Ko-peckým. Výchozím zdrojem jejích výtvarných úvah se stala parafráze pracovního oděvu středověkých řemeslníků, pro niž jako materiál Vítkovi zvolili použitou džínsovinu. Říčařová získávala od přátel sta-ré džínsy, které rozpárala, rozstříhala a znovu sešila. Vznikly tak za-jímavé variace oděvů. Například obrácené, v rozkroku rozpárané kalhoty, do kterých si herec vlezl, sloužily jako bundička, přičemž ruce měl zastrčené v nohavicích. Další dvoje sešité kalhoty fungovaly jako sukně, z jiných pak byla vytvořena hereččina vestička, která v kombinaci se vzorovaným barchetem odkazovala na svobodomyslný styl hippies. Čepička sešitá z barevných kousků nebo kus plátýnka seskládaného jako plachetka na hereččině hlavě pak dodaly kostýmu skvělou dobovou tečku.

Říčařové kostýmy pro triptych Jánošík – divadelní experiment, který vznikl v česko-slovensko-polské spolupráci (1975, režie J. Krofta, W. Wieczorkiewicz, K. Brožek) – byly silně ovlivněny slovenským folklórem a lidovými motivy. Výtvarnice chtěla kostýmy navodit dojem svátečnosti a zároveň určité obnošenosti, proto sháněla a vy-kupovala staré šaty s původní patinou. Mužům pak oblékla letité, nažehlené bílé košile, tmavé kalhoty, vesty a klobouky, staré ženě tmavé sváteční šaty a šátek. Bosým dívkám dala světlé šaty s drob-ným vzorkem a na hlavu vyřezávané věnečky. Podobným způsobem byly oblečeny i loutky, nahrubo řezané ze dřeva. Tento způsob vý-tvarného uvažování ještě více podtrhl a umocnil určitou syrovost a dramatické vyznění inscenace. Přestože se jednalo o kus velmi úspěš-ný, který na Slovensku a v Polsku dostal několik divadelních cen a v Čechách za něj František Vítek obdržel v roce 1979 Stříbrnou plaketu Pražského Quadriennale, byl u nás po devíti reprízách zakázán.

Další velmi originální dílo, na kterém se Věra Říčařová podílela jako kostýmní výtvarnice a pro nějž František Vítek navrhoval scénu a loutky, byl Don Kichot (1976, režie J. Krofta), který vznikl pro Teatr lalki v Poznani. Zde byly návrhy přímo inspirovány kresbami Rem-brandtových žebráků. Kostýmy měly na začátku inscenace působit jako kupa hadrů válející se na posteli, která se najednou začala hýbat. Posléze z ní vylézali herci oblečení do šedých, otrhaných kostýmů, jejichž funkce byly záměrně zpřeházeny – rukávy sloužily jako noha-vice, sukně jako velký límec, blůza jako čepec. Do šatů se často lezlo obráceně, nebo byly sešité z více různorodých kusů. Jeden herec měl například na nohou rukavice, čepici nosil místo rukávu a jiný si nao-pak nasadil rukáv na hlavu jako čepici. Herci se však v těchto nezvyk-lých kombinacích pohybovali zcela spontánně, čímž vznikla velmi působivá, divadelně kostýmní koláž.

Nedlouho potom Věra Říčařová zkusila vytvořit kostýmy klaunů pro inscenaci Ctibora Turby Klaunerie (1974, režie C. Turba a J. Krato-chvíl). Zpracovala zde představu klaunů s vyřezávanými nosy a ob-lékla jim punčochy sešité z barevných pruhů, velké kostkované kalho-ty, saka s přehnaně vycpanými rameny nebo záměrně obnošená, děra-vá trika.

Neblahé osudy pak potkaly dvě inscenace, pro které také navrhla kostýmy, a to Kašpar Láry-Fáry a Krejčík, švec a Kašpárek, jejichž premiéry se nikdy neuskutečnily. První projekt byl pod záminkou technického nedořešení scény vlastně cenzurně zakázán, druhý byl po první veřejné zkoušce označen za příliš anarchistický, a přestože do něj Říčařová se spolupracujícím Vladimírem Markem vložili množství energie i autorského potenciálu, jejich úsilí přišlo vniveč. Dochovalo se však pár fotografií ze zkoušek, na kterých je patrná invence scéno-grafky a kompilace nejrůznějších divadelních prostředků. Naivisticky znakově pomalovaná opona, díry místo oken ve starém prostěradle, které vytvářely až surreálné pozadí plné stínů, v kostýmech pak od-kazy na cirkusové prostředí (krajkové spodničky, vyšívané vestičky, orientální čelenky) a tradiční marionety, za kterými si herci vlezou do kukátka, to byly inscenační způsoby, které předběhly svou dobu a zřejmě kvůli tomu zůstaly nepřijaty.

Další společnou realizací manželů Vítkových byl Pierot a vynálezce aneb Mechanické divadlo (1978, režie J. Krofta), kde František Vítek vytvořil mechanické dřevěné loutky v životní velikosti, které pone-chal v přirozené barvě dřeva, aby povrch co nejvíce připomínal lid-skou kůži. Věra Říčařová naopak kostýmy herců a rekvizity kompo-novala tak, že divákovi evokovaly staré mechanické figurky a hračky na klíček. Jeviště zaplnili Pieroti, Kolombíny a další postavy v nejrůz-nějších obměnách a parafrázích, mnohdy s odkazy ke komedii dell\’arte, jindy k rokoku.

Volná tvorba

Stůl, u kterého sedí žena a muž, stůl jako středobod setkávání, spo-lečného jídla i práce, večerní rituál. On předčítá nahlas díla světové literatury, ona kreslí. Tak by mohl vypadat začátek romantického fil-mu o idylickém stáří dvou lidí, kteří žijí v absolutním souznění. U manželů Vítkových to je ale každodennost, pro dnešní dobu ana-chronismus. Ale z tohoto rituálu pak také povstávají příběhy. Vznikají z křehké perokresby a barevných skvrn zapíjených do měkkých papí-rů školních sešitů, které Věra Říčařová na své kreslení používá. Po-kreslila už jich desítky, možná stovky. Ze shluku linek se rodí výjevy z jejího fantaskního světa, který se každou další kresbou víc a víc rozevírá. Neplatí tu žádné zákony, hierarchie ani měřítka. V jistým způsobem naivistických, ale zároveň suverénních kresbách se prolíná svět zjitřených lidských tváří, roztodivných figur vystupujících jedna ze druhé, svět cirkusu a varieté s postavami šašků, akrobatů i kostliv-ců. Jiné nás zavedou do míst, kde jsou zvířata lidem rovnocennými bytostmi. Svět zvířat se zcela prolíná se světem lidí a odráží v sobě nebe i peklo, život i smrt. Kresba je lehká, barvy často jakoby zpětně stírané, struktura papíru drásaná. Mnohdy je stránka prorytá až na tu další, na které je schovaný další plán. Jeden list se prolíná s druhým, jsme svědky zastřeného pokračování příběhu. Někdy autorka při kresbě vychází z tvarů spontánních, nahodilých skvrn nebo pracuje formou jakési dadaistické hry s linkou, tečkou, barevnou plochou, jindy nastupuje podvědomí v souvislosti s poslouchaným textem. Vzniká tak stínohra asociací oscilující mezi snem, ilustrací slyšeného, útržky vzpomínek na doby minulé i záchvěvy divadelních prožitků. Jednou je stránka poseta gejzírem barev a zaplněna po okraj, podruhé si výtvarnice vystačí s jedním či dvěma odstíny šedi a malou kresbou někde v rohu stránky. Celé sešity pak působí dojmem originálních deníkových záznamů, které v kresbě intuitivně odráží období či nála-du, v níž vznikla.

Kromě školních sešitů Říčařová podobným způsobem zaplňuje velké archy jemných balicích papírů. Někdy místo tuše použije modrý in-koust, který se poddajně zapíjí a změtí čar pak dotváří kresbu. Jindy perem a pastelkami dokresluje papíry s dekorativní strukturou, či do-konce celé sady papírů dopisních. Čas od času se pouští také do techniky monotypu nebo dřevorytu. S dětskou urputností a zvěda-vostí vyrývá do dřeva nebo vrstev barvy zjednodušené motivy a ty pak mnohokrát obtiskuje, aby byla svědkem zázraku tvoření. Opět se na nich proplétají ornamentálně zdobení Kašpaři, fantaskní postavy, abstrahované tváře a siluety i nonsensové motivy. Příběhy více či mé-ně čitelné, které doplňují širokou škálu výtvarného záběru a obrovské množství práce, které za sebou Věra Říčařová zanechává. Ukryté v deskách, sešitech na policích, veřejnosti téměř neznámé. Byla by mys-lím velká škoda, kdyby tato autorčina volná disciplína se spoustou půvabných výstupů zůstala divákům utajena.

Herečka a výtvarnice Věra Vítková-Říčařová, stejně jako její manžel František Vítek, patří k osobnostem, které zasvětily život loutkám a loutkovému divadlu. Výrazným způsobem přispěli k modernímu po-jetí loutkového divadla druhé poloviny 20. století a k jeho význam-nému postavení ve světě. Jejich rozmanitý život, mnohdy jistě neleh-ký, byl plný hledání i nacházení cest životních i profesních. Za cenu nekompromisního životního i profesního postoje byla Věra Říčařová ochotna podstoupit velké nesnáze i nejistoty, přesto se jí podařilo skloubit mateřství, herectví a výtvarnou tvorbu a zároveň si v tomto dobách občanské a tvůrčí nesvobody udržet osobitý výraz. Z jejích děl je patrná zodpovědnost vůči minulosti a tradici, úcta k řemeslu, ale i modernost a originalita svébytného scénografického stylu. Také je patrná velká empatie a dovednost, která se projevila v jejím herec-kém vztahu s loutkou či maskou nebo ve vynalézavém výtvarném řešení inscenačních záměrů. Do loutek i kreseb promítla své sny, vzpomínky a bezbřehou fantazii a vytvořila nadčasová díla, která nepodbízivě a hravě podněcují dětskou fantazii a zároveň expresiv-ním, syrovým způsobem oslovují dospělého diváka.

Zůstává otázkou, kam by vedly Věřiny, ale i Františkovy cesty, po-kud by zůstali v domovském divadle. Jejich odchod byl ale v jistou chvíli kvůli určité nepřizpůsobivosti divadelnímu provozu nezadrži-telný a úlevný pro obě strany. Možná by vytvořili množství dalších výprav, možná zažili pocit vyhoření. V každém případě šla doba tak-zvané normalizace, která nesnesla jakoukoli originalitu, proti nim. Kdyby žili v jiné době či na jiném místě, jistě by se proslavili a byli celosvětově mnohem více ceněni, ačkoli je otázka, zda by byli šťast-nější. V současné době by jim možná trochu ulehčil bližší ateliér – z původního, v domě, kde žijí, byli nuceni odejít a nyní musejí puto-vat za “panákama” poměrně daleko. Avšak pořád za nimi jezdí a pro-bouzejí jejich duši. Stále s nimi také vystupují a s divadelními plány rozhodně nekončí. A především si pořád hrají! Jejich životní elán a tvůrčí potenciál je v jejich poměrně již pokročilém věku dozajista zá-viděníhodný. Přeji jim ze srdce, aby oběma ještě dlouho vydržel.

Studie vyšla v publikaci Kol. autorů: (O)hlasy žen v české kultuře – Věra Říčařová, vydalo Ministerstvo kultury ČR a Muzeum loutkář-ských kultur 2016, ISBN 978–80–906129–3-8. Redakčně kráceno.

Loutkář 3/2017, p. 5–9.

Králová, Andrea: Loutkářka tělem i duší

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters