Josephová Luňáková, Blanka: Hlavně plánuji ještě aspoň chvilku docela obyčejně žít

Pro rozhovor s jubilujícím Pavlem Vašíčkem jsme oslovili jeho dlouholetou kolegyni z Divadla Alfa. Redakční zadání, aby výsledný text vyvážil dvě předchozí odborné teatrologické studie, splnila dokonale: o divadle se v něm totiž prakticky vůbec nemluví. (red)

O čem jiném než o divadle se s tebou dá mluvit?

Třeba “vo životě”… Ostatně divadlo v tuto chvíli už jistě není středobodem mého zájmu a moje žena Zdena odvedla na mém (relativním) polidštění perný kus práce! Také mám díky ní tři děti a tři vnoučata, to už se člověk životu těžko vyhne…

Jak tedy trávíš volný čas?

Kromě událostí, jež přináší rodinný život, mi mnohé nabízí i náš byt nabitý kumštem i zábavou všeho druhu, knihami, filmy, hudbou, mluveným slovem, výtvarnými publikacemi. Jsem fanatický nahrávač a archivář… V jakoukoli chvíli mohu sáhnout po knížce, DVD, CD jakéhokoli žánru a stylu. Což také činím, kdykoli je to možné. Ale je to leckdy problém, není těžké vybrat si jednu ze čtyř knížek, ale ze čtyř tisíc už ano. Jen detektivky jdou do stovek! A to jsem přece jen občas něco prodal či daroval… A totéž platí o filmech a muzice. I kdybych žil do stovky a sloužil mi zrak i sluch, všechno už přečíst, zkouknout, vyposlechnout, nestihnu. A vše ještě nekonečně zkomplikoval internet… Bohužel knihkupectví a antikvariáty miluji stále, za “totáče” – pokud jsem se zrovna neznal s prodavačkou, která si mě zařadila mezi své V.I.P. – stával jsem čtvrtek co čtvrtek, v dešti i mrazu, třeba v šest ráno před prodejnou. S některými knihomoly už jsme se znali… Navíc mám touhu a potřebu všechny ty věci dokonale uspořádat. Loni o prázdninách jsem provedl zásadní reformu knihoven, abych umístil ještě i knihy, které jsem měl v divadle, což se mi jakž takž podařilo, ale pořád něco přebývá. A ještě čeká asi pět beden materiálů v kanceláři… A to nehovořím o katalogu audio a video nahrávek, o odborném archivu, osobním a rodinném archivu – mám třeba dva kufry výstřižků z pozůstalosti svého brněnského dědečka…

Pověz mi o něm něco. A vůbec o svých předcích… Kde jsou tvé kořeny?

Ve dvou vinařských oblastech na jižní Moravě a na Mělníku… Já su Brňák! Těsně po narození jsem na tom nebyl nejlíp, pokřtily mě pro jistotu jeptišky (jinak bych se asi, nedej bože, jmenoval Ivan), ale zachránil mě doktor jménem Smertkin… Onen zmíněný dědeček byl učitelem (právě jako jeho otec), ale i redaktorem časopisu Péče o mládež, divadelním kritikem Zemského divadla v Brně, fejetonistou (pod pseudonymem Pierre) a povídkářem, vydal asi šest knížek, byl přítelem Mahenovým.

Když mi bylo čtrnáct let, vzal mě na návštěvu do Mahenovy vily a strávili jsme dvě hodinky s paní Mahenovou, ta si s dědečkem zavzpomínala a pak mi vepsala věnování do několika Mahenových knížek. Vlastním i pár drobností psaných Mahenovou rukou… A to mám ještě několik sešitů, v nichž dědeček zaznamenal osudy svých (a tedy i mých) předků, k nimž jsem se taky zatím nedostal…

Mimochodem, když už jsem u své brněnské rodiny, babička Štěpánka byla údajně tajnosnubně šlechtického původu, (že by něco jako Božena Němcová?) a dlouhá léta zpívala ve filharmonickém sboru Beseda brněnská. Snad do osmdesáti nebyla u doktora a v 87 letech ji přejela motorka, když doslova pelášila z návštěvy u nás a v tom spěchu se na křižovatce řádně nerozhlédla…

Dědeček se jmenoval Zdenko (měl několik bratrů, mezi nimi Jánošíka a Ilčíka, bratr Jaroslav byl šéfredaktorem brněnské Svobody), tatínek Zdeněk (ten měl bratra jménem Zorro), maminka Zdeňka, o sedm let starší bratr Zdeněk (bohužel zemřel v r. 1992) a moje žena se jmenuje… jak jinak než Zdeňka. Moji rodiče se seznámili na plese studentů vinařské školy na Mělníku, kde tatínek tehdy studoval. Za války žili ve Velkých Karlovicích, kde si pronajali zahradnictví, a pak se přestěhovali do Brna. Otec vstoupil do armády, byl důstojníkem s kulturními zájmy a působil například jako náčelník klubu na vojenské akademii. Díky tomu jsem se dostal na různé kulturní akce, měl jsem k dispozici výtvarný ateliér a také jsem tehdy začal nahlížet do kulturních časopisů, které měli v čítárně. Vzpomínám si, že když mi bylo deset let, nastoupil k němu na cvičení Jan Skácel, s tatínkem našli společnou řeč a ještě v uniformě k nám jednou večer přišel na návštěvu, občas pak spolu poseděli ve vinárně, kde už třeba seděl i Oldřich Mikulášek…

Maminka byla úřednicí, ale nakonec prodávala v cukrárně, což se mi moc líbilo. Náklonnost ke sladkostem mi bohužel zůstala. Oba se dožili milénia, odešli v požehnaném věku.

A co mělnická větev rodiny?

Maminčin otec Václav Kerner byl tesař (podílel se například na stavbě či opravách známé mělnické kostelní věže). Půl roku nato, co se maminka narodila, povolal ho císařpán do I. světové války, jako legionář prošel až do Vladivostoku, vrátil se v r. 1920 a o čtyři roky později zemřel, takže ho znám jen z jediné fotografie. Babička Anna se tedy měla s pěti dětmi co ohánět. Dožila se 90 let, zemřela v roce 1970…

Na Mělník jsem jezdil každé prázdniny až do 18 let do domečku se zahrádkou, kde žila babička (vdova), teta Máňa (stará panna), teta Jarka (rozvedená) a její dcera (svobodná), moje nejmilejší, o sedm let starší sestřenice Eva, s níž jsem si velice rozuměl. Shodou okolností jsme měli narozeniny ve stejný den, bohužel zemřela v 37 letech. Teta Jarka i Eva hrály s ochotníky, kde jsem samozřejmě rád zacláněl na zkouškách… Na Mělníku jsem si zapálil své první “cígo”, vypil své první dvě deci, samozřejmě proslulé mělnické Ludmily z lahve tvaru kalamáře a samozřejmě v zámecké vinárně s výhledem na Říp. Taky jsem se tu naučil plavat, až jsem doplaval na soutok Vltavy a Labe a každou nohu smočil v jedné z těchto řek. Mělnické říční lázně jsem miloval, byly vskutku jak z Rozmarného léta, v jedenáct hodin dopoledne rozvážně sestoupil do bazénku na voru pan profesor Drahorád, aby udělal svých pravidelných deset temp… U této mně drahé vzpomínky raději skončím.

Kdybych se tě měla zeptat na tvé oblíbené knihy, filmy, hudbu, asi by to byl hodně dlouhý výčet…

Pravdu díš! Byl jsem a jsem otevřen mnohému… To je na samostatný rozhovor!

A co divadlo? Máš čas chodit do jiného divadla než do Alfy?

Čas bych asi měl, ale divadlo už příliš nevyhledávám… Radši si o něm čtu.

Jak to?

No nediv se, já jsem v životě zhlédl čtyřciferný počet představení všech žánrů, u nás i v zahraničí. Zažil jsem mj. Sokolovského éru v Mahenově činohře a Večerním Brně, zhlédl celý repertoár Semaforu, Činoherního klubu, Divadla Na zábradlí, Divadla Za branou v jejich vrcholné éře, představení Ctibora Turby, včetně cirkusu Alfréd, libereckou Ypsilonku už od 60. let, první vrcholnou éru “Provázků” a Bolka Polívky, HaDivadlo, hradeckou Besedu, o DRAKu nemluvě… Nyní absolvuji každý rok festival Divadlo, který se naštěstí koná v Plzni, sem tam hradecký festival, loutkářské festivaly… A samozřejmě bedlivě sleduji práci týmu Tomáš Jarkovský–Jakub Vašíček a své ženy Zdeny, v jejímž souboru Rámus působí i dcery Klárka a Jarmilka, zeť Martin a vnučka Terezka. Pravidelní návštěvníci LCH je jistě dobře znají. Do DJKT zabloudím jen výjimečně.

Moji potřebu divadla to momentálně naplňuje. Už mne více lákají a uspokojují knihy, filmy, CD a mým celoživotně nejoblíbenějším médiem, médiem bez nějž bych se nedokázal obejít, je pak rozhlas. Vstávám s ním i usínám. Miluji soustředěný poslech stereo nahrávek rozhlasových her, namátkou třeba Horčičkovy čtyřdílné Vojny a míru. Rozhlasových her mám velikou sbírku a stále se rozrůstá. Ale sluch se horší…

Zpátky do života! Co cestování?

O svém milovaném Mělníku jsem se už zmínil. Díky tomu, že leží kousek od Prahy, jsem už v dětském věku zvládl i pražské památky, Národní muzeum s velrybou a podobně. Taky jsem měl to štěstí, že už jako kluk jsem díky rodičům navštívil Nízké, Vysoké, ale i nádherné Belianské Tatry, Malou a Velkou Fatru, Jeseníky, Krkonoše. Viděl jsem kamzíky, muflony, zubry, byl jsem na “ozajstné” salaši, u “ozajstného” bači.

Musím vzpomenout i na měsíční pobyt nedaleko sovětských hranic, v Kamenici nad Cirochou, spojený s cestováním po východním Slovensku. Jeli jsme tam 18 hodin vlakem, s pěti přestupy. Otec tam tehdy – v r. 1955 – byl, pokud vím, převelen k Vojenským lesům a statkům coby vinař a předseda komise pro zakládání vojenských vinic na východním Slovensku, což zahrnovalo i studijní pobyty v jihomoravských vinných sklepích. Krásné zaměstnání… Byl to zcela jiný svět, přírodní, se svobodnějším povětřím, jaksi doopravdický.

Mimochodem, ani tam jsem neunikl divadlu. V Prešově na stánku jsem si koupil 7. číslo Čsl. loutkáře (tehdy se dal koupit skutečně leckde) a v Kamenici jsem pak v narvané hospodě, přímo pod pódiem zhlédl představení prešovského divadla. Co hráli, už nevím, ale byla to nějaká veselohra. V 80. a 90. letech jsme s dětmi jezdili na dovolenou do Poněšic…

A co zahraničí, moře…?

Poprvé jsem překročil hranice směrem do Polska v r. 1971 (šok: pivo se sirupem). Moře jsem poprvé spatřil v sedmadvaceti letech rovněž v Polsku, tedy na Baltu. Vstoupil jsem do něj v botách a oblečen, nemohl jsem jinak! Bylo to na poloostrově Hel, z jehož druhé strany byl sladkovodní záliv, kde jsem zažil tajuplný noční lov úhořů, mezi rákosím jsem si připadal jako někde v Japonsku… Úhoře jsme pak upekli opět na mořském břehu při západu slunce. Kromě Poznaně, kde jsem pár týdnů režíroval Dürrenmattova Dvojníka, jsem poznal i jiná polská města – Gdaňsk, Toruň, Krakov, Wroclav, Bielsko-Bialou – a především znamenité kumštýře i noblesní a srdečné lidi z Marcinku v čele s ředitelkou a výtvarnicí Leokadií Serafinowiczovou a režisérem Wojtkem Wieczorkiewiczem. Oba už, žel, nejsou mezi námi.

Kromě Polska jsem navštívil všechny (tehdy) sousední země… Ohromujícím dojmem na mě zapůsobily chrámy v Zagorsku, z nichž mám díky Pípovi Ptáčkovi nádhernou sérii fotografií, samozřejmě tam bylo zakázáno fotit. Navštívil jsem taky festivaly v Lublani, Charleville- Mézières a Mariboru, na skok jsem zavítal i do Itálie, kde měl v San Michelle all\’Adige premiéru alfácký Don Šajn. Jeli jsme přes Alpy a v Brixenu jsem zavzpomínal na klasika. Téměř všechny ty cesty byly “služební”.

Ale naprosto zásadní a nezapomenutelný byl v r. 1977 dvouměsíční zájezd s LD Radost na Kubu, do Mexika a Venezuely, kterého jsem se účastnil jako účinkující a technik. Hráli jsme Veselá medvíďata a Fausta (zde jsem hrál španělsky Krále portugalského) plus několik přídavků, jako byla kapela z Broučků apod. Už jen let přes Grónsko a baladickou kanadskou krajinu do Montréalu, kde jsme ovšem na letišti kvůli zákazu starému dva dny nesměli vystoupit. Ale byli jsme odměněni výjimečně dobrou viditelností, takže jsme posléze spatřili New York jak na dlani…

A pak už Miami Beach a Havana. V Čechách ještě sníh, na Kubě v noci okolo 30 stupňů. Havana, týden pláž na Varaderu, Ostrov borovic, resp. Ostrov mládí (a údajně onen legendární “Ostrov pokladů”). Nepopsatelně krásné dívky všech odstínů pleti a jejich umění chůze a tance, anebo jen vyklánění se z okna, noční kluby, stará Havana, kabaret Tropicana, noční bary na Varaderu, exkurze do cukrovaru a továrny na doutníky, rum, který jsme si nabírali naběračkou z kbelíku, doutníky, leč… Charakteristická momentka z Havany: krásná velká masna, s dlouhým mramorovým pultem, nikde žádné zboží a na tom pultu šachovnice, na níž prodavač se “zákazníkem” hráli šachy… V Čechách zcela běžný okresní kemp na Ostrově borovic označovali slovem “sen”. Navštívili jsme tam i obrovské deprimující kruhové vězení, kde věznili Fidela. Jo a jméno Fidel jsme na veřejnosti raději nevyslovovali… Na Varaderu to bylo úžasné, do tří hodin jsme se na téměř liduprázdné pláži slunili a koupali, poté jsme odjeli do ospalého “westernového” městečka Pedro Betancourt. Tam jsme po pět odpolední sehráli to samé představení, vždy se stejným úspěchem. Už druhý den nás vítali jako Beatles… Na jedné z pláží jsem si také poprvé přečetl Hemigwayova Starce a moře, vesničku Cojimar, k níž se příběh váže, nám ukázali, žel, jen z autobusu…

Mexiko – konečně (pro mě poprvé!) kapitalismus, hotel Ritz, knihy, filmy, desky, džíny u nás nedostupné… Potkali jsme se kolegy z Vinohrad, kteří těsně před námi rovněž objížděli putovní cervantovský festival s centrem v Guanajuatu. Kaktusy, indiáni, tortilly na nejrůznější způsoby… Antropologické muzeum, největší zážitek aztécký Teotihuacan, před těmi pyramidami ztratíš řeč… K nim jsme ovšem jeli okolo mnohakilometrových slumů. Plavání v hotelovém bazénu ve výšce 2 500 m s výhledem na zasněžený Popocatepetl. Přejmenování jedné čtvrti hlavního města na Lidice, po měsíci putování mě tam česká hymna docela dojala…

Pokud vím, tím tvé dobrodružné cesty nekončily…

Let do Venezuely byl poměrně dramatický, propady a turbulence. Na letišti v Caracasu nás přivítal velvyslanec a hned nás varoval, ať nechodíme s náramky a drahými hodinkami na odhaleném předloktí, mohli bychom o ně jedním švihnutím mačety přijít… Organizace tentokrát poněkud vázla. Částečně to bylo způsobeno tím, že našim průvodcem byl Pablo indiánského původu, tedy občan druhé kategorie, s nímž leckde odmítali jednat. Rasismus v praxi. Není divu, například v jednom městečku asi na 8. rovnoběžce jsme se setkali s potomky italských fašistů. Na stěnách obchodů i bytů visely portréty Hitlera a Mussoliniho (a dokonce i Stalina), i fotky zachycující nadšené hajlování obyvatel domu. Pointou jedné trapné anekdoty bylo, že větší absurdita je spát s černoškou než s krokodýlicí… Mimochodem, jiná místní anekdota pravila, že zde se lidé nerozvádějí, stačí jít na procházku k řece plné piraní… Možná to ani anekdota nebyla. Dotyčný Pablo byl přitom mimořádně talentovaný herec. Na závěrečném setkání na velvyslanectví v Caracasu poprosil, jestli by nám nemohl něco zahrát. Předvedl dva krátké strhující výstupy, které jsme odměnili nadšeným potleskem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pak v září zhlédl v Divadle na provázku představení hry Daria Fo Mistero Buffo a ty dva výstupy identifikoval. Myslím, že Pablo by byl hercům Provázku důstojným soupeřem.

Pro mě je ovšem Venezuela také – řečeno s Jiřím Suchým – ta nejkrásnější krajina, co znám. Například cestou do Méridy. Ráno jsme vyjeli z nadmořské výšky nula a večer jsme skončili ve výšce asi 3 200 m, kde byl japonský hostinec! Ale mezitím nám proběhly před očima “všechny krásy světa”. Z Caracasu jsme pak už letěli domů, naštěstí s celodenní zastávkou v Paříži, městě mých snů… Atmosféru jsem nasál a po deseti letech jsem se tam ještě jednou vrátil. Třeba se mi poštěstí ještě do třetice… Nejhorší část cesty z Caracasu do Brna byla z Holešovic do Brna! Nedlouho poté vyšla reportáž v časopise Svět v obrazech, u níž bylo mj. foto, na němž hladím krokodýlici jménem Negra… Bylo to nádherné, ale přece jen, jak praví básník: Na druhém konci světa leží Čechy, krásná a exotická země…

Cítíš se spíš Brňákem, nebo Plzeňákem?

V Plzni žijícím Brňákem. Samozřejmě Plzeň už dnes považuji za svůj domov, ale přece jen druhý domov. Vše, co mě utvářelo, je spojeno s Brnem… Lidi, domy, ulice, Špilberk i s kasematy, baron Trenck, Kraví hora a dědečkova zahrádka na jejím úpatí, přehrada, Šelepka, korzo na České ulici, kam jsem v jistých letech vyrážel dnes a denně a kde jsem téměř vždy někoho potkal, kavárna snů, kavárna u Očků, kde vždycky seděl někdo známý, a když jsem tam už jako Plzeňák přišel po roce, přinesli mi bez objednání “jako vždycky”, kavárna Opera, noci v klubu u Mrštíků – jak říkal Jirka Bulis: Sraz ve 22.00 na seřadišti! – divadla, rozhlas, dabing, kina Lucerna, Čas a Art a samozřejmě i hantec… Mám raději burčák a víno než pivo. Ale je zvláštní, že sentiment ve mně neprobouzí ani tak občasné, stále řidší návštěvy Brna, kde se, jako všude jinde, mnohé změnilo, ale spíš na mne působí romány, které se v Brně odehrávají, rozhlasové pořady, v nichž slyším hlasy lidí, které jsem dobře znal a kteří třeba i vzpomínají na události, které jsem také zažil. A asi vůbec nejvíc mě dokážou roztesknit písničky kamaráda Bulise, zvláště pak Podzimní popěvek, jehož noty nám autor daroval ke svatbě. Už předtím jsme chodívali s ním i s dětmi na výlety a někdy zašel ve 22.00 místo na seřadiště k nám a Zdena mu udělala krupicovou kaši, kterou miloval.

Pořád se bavíme o kultuře, sportoval jsi také někdy?

Možná se budeš divit, ale ano! Bruslit, jezdit na kole a plavat jsem se naučil docela brzo. U nás v Brně-Táboře, kde jsme bydleli, bylo mezi dvěma bloky dost velké hřiště. A když udeřily mrazy, což bylo tehdy v zimě ještě běžné, “polívalo se”. S pomocí hadice vyvedené z prádelny se vytvořilo skvělé kluziště, hned u nosu, přístupné 24 hodin denně, hrál se tam i hokej, a protože můj starší brácha v té době chytal za žáky Komety nebo Zbrojovky, už nevím přesně, měl doma potřebnou výstroj a tu jsem si od něj půjčoval a díky ní jsem byl pasován na brankáře mužstva 3. bloku. Díky tomu, že jsem těmi “betony” vyplnil téměř celý prostor branky, většinou jsme nad 4. blokem vítězili… A pak už přišel ke slovu zimní stadion, kam chodily i krásné spolužačky…

Po kole jsem celé dětství toužil, ale nikdy jsem ho nedostal. Kdyby ano, nejspíš bychom už tento rozhovor nedělali. Kolo jsem si půjčoval, kde to jen šlo a jednou jsem se i docela ošklivě vymlátil. Zato u příbuzných v jedné z českých Lhot jsem našel ideální několikakilometrové lesní “cyklostezky”, na nichž jsem byl ovšem jediným cyklistou… Na Konzervatoři jsme samozřejmě měli tvrdou pohybovku a taky judo, šerm a jízdu na koni. Mým vrcholným výkonem v té době byl přeskok letmo přes tři nebo čtyři židličky od klavíru! Na DAMU jsem absolvoval vodácky a lyžařský kurz – bez větších následků… O plavání už řeč byla, krom toho jsem strašně rád hrál volejbal a ping-pong, ten mě baví dodnes… A málem bych zapomněl – u dědečka v zahrádkářské kolonii měli ruský kuželník, ten jsem hrál od dětství a kdekoliv jsem pak na něj narazil, tak jsem neodolal!

A co dnes? Zdravotní procházky po Plzni?

Ping-pong jsem hrál ještě loni. A v létě jsem si zaplaval. Ženě se občas podaří mě vytáhnout na procházku na Bory a v létě na výlet v rámci poznávání pamětihodností západních Čech. Dokonce mi v únoru koupila krokoměr. Taky mi koupila nádherné pruhované celotělové plavky, upomínající na dresy Rousseauových Hráčů ragby. Průběžně mě láká do bazénu, tuším, že vbrzku jejímu vábení podlehnu, už kvůli těm plavkám…

Trávíš čas s vnuky? Hrajete si? Jaký jsi dědeček?

No, popravdě, k tomu abych naplnil svoji vlastní představu ideálního dědečka, mi ještě kus cesty zbývá, ale vynasnažím se. A teď už snad spolu budeme víc… Naposledy jsme byli v Dinoparku a v cirkuse. A taky se jim snažím podsouvat vhodný kvalitní kumšt. Naštěstí mají i babičku, která je, pokud jde o hraní si, nevyčerpatelná a nedostižná.

Máš nějaké plány do budoucna?

Kromě vnoučat a zdravotních vycházek chci více času strávit nad věcmi, na které jsem dostatek času dosud neměl. Třeba knihám a filmům o historii, především minulého století, třeba o protektorátu a zvláště o 50. letech, což je naprosto šílené období, které jsem už sám zažil a stále se nějak snažím rozumem pochopit, co se to vlastně tehdy dělo, ale asi to není možné… Rád bych se pokusil napsat studii o tom, jak se léta 1948–56 promítla do českého loutkářství. Myslím, že je o čem psát. A také bych se rád vrátil ke své rozepsané historii počátku loutkářské katedry. Až po otištění v Loutkáři jsem získal další dokumenty, chci tedy jednotlivá pokračování scelit, doplnit a pokud síly dovolí, psát dál, i když už asi jen do šuplíku… Ale jen když se mi bude chtít. Hlavně plánuji ještě aspoň chvilku docela obyčejně žít.

A závěrečné slovo jubilanta…

Někdy po roce 1970 jsem četl na zadní straně obálky časopisu Zlatý máj básničku, která mi zalezla pod kůži. Neučil jsem se ji, a přece mi nějak samovolně utkvěla v hlavě a dodnes se mi občas vynoří… Myslím, že vůbec není náhoda, že se mi vynořila právě teď, nad tvojí otázkou. Napsal ji belgický básník Maurice Caréme.

Odkud to pocházíme?

Z časů, jež se klidí.

A co my vlastně jsme?

Jsme chudý lidi.

A kam že jdem a co se s námi stane?

Kdo ví, kam mořský vítr vane…

Loutkář 2/2017, p. 68–71.

Josephová Luňáková, Blanka: Hlavně plánuji ještě aspoň chvilku docela obyčejně žít

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters