Loutkar.online

Šotkovská, Jitka: Čtyři zastavení v brněnské Polárce

Brněnské Divadlo Polárka uzavírá první sezónu, která je již plně v gesci nového vedení. Na začátku června 2016 byl zvolen novým šéfem KVS “U Tří kohoutů”, které je zřizovatelem divadla, Tomáš Pavčík a spolu se svým týmem, do nějž patří režisér a umělecký šéf Jan Cimr, vedoucí divadla Tereza Lexová a dramaturgyně Alžběta Kubíčková, se snaží, aby Polárka minimálně na brněnském divadelním nebi po letech zářila jasněji.

Divadlo Polárka má za sebou skvělou minulost – vzniklo před osmnácti lety z amatérského divadla Jitřenka a prošly jím osobnosti, které dnes patří k nejvýraznějším tvářím českého divadla. Ať už jsou to režiséři Jan Mikulášek, Martin Čičvák, Martin Františák či Hana Mikolášková, nebo herci jako Jan Hájek, Martin Siničák, Jana Plodková, Václav Neužil ad. Polárka byla divadlem s osobitou, někdy poněkud “punkovou” poetikou, vždy se vyznačovala energičností, kolektivní souhrou, silnou hudební složkou, hravostí a humorem. V posledních letech ale divadlo ekonomicky i umělecky spíše stagnovalo, personální změny přinesly tedy naději vlít do brněnského dětského a loutkového divadla novou krev. (Zvlášť po politicky zpackaném konkurzu na ředitele Divadla Radost.)

Nové vedení se snaží otevřít divadlo širší veřejnosti, hraje se víc odpoledne, nejen pro školy, otevřelo dětskou kavárnu i Malou scénu pro komorní inscenace, organizuje řadu celodenních akcí pro děti a jejich rodiče, při divadle byla zřízena jakási divadelní přípravka pro malé i starší děti. Nezahálí ani co se samotné divadelní produkce týče, na letošní sezónu je naplánováno rovnou 9 premiér.

Jak bylo v divadle vždy zvykem, Polárka sází na vyváženou dramaturgii a snaží se pokrýt celé spektrum divadla pro děti – od batolat až ke středoškolákům, resp. dospělému publiku.

Poezie pro nejmenší

Právě pro ty nejmenší, děti do tří let, je určena inscenace Jak dělá ryba, kterou v Polárce nastudovala hostující režisérka Gabriela Ženatá. Společně se scénografkou Jitkou Fleislebr jednoduše přeměnila pomocí modrých tylových závěsů Malou scénu Polárky v hlubiny oceánu. Děti společně s rodiči i dvěma herečkami, Filipínou Cimrovou a Isabelou Smečkovou Bencovou, sedí v podstatě na jakési velké hrací dece, po které se můžou volně pohybovat a která znázorňuje mořské dno. Deka je hebká, šustí, třpytí se, je ušita z různých materiálů různých barev, aby zprostředkovala všemožné zrakové a hmatové vjemy. Takže třeba i půlroční dítě, které zatím nezvládne sledovat příběh a hru hereček, se může během půlhodinového představení zabavit. Pro inscenaci je charakteristická intimní, bezpečná a velmi příjemná atmosféra, kterou vyvolává jak scénografie, měkké, teplé svícení, tak rytmická, ale něžná hudba s ústřední písní O oceánu, (s refrénem O oceánu nic se nedovíš, dřív než máš, o oceánu nic se nedovíš, dokud se sám nepotopíš.), kterou pro inscenaci složil a svým lehce nostalgickým, křehkým přednesem nazpíval Martin Kyšperský. O navození této důvěrné, poklidné atmosféry se ale postarají především obě herečky. Ty si sedají před děti a nejdříve se snaží jen navázat kontakt, naladit se na stejnou vlnu. Aspoň na mnou viděné repríze se jim dařilo skvěle udržet jejich pozornost po celou dobu. Poté doslova vyplivnou malou rybku. Před chvílí nebyla a teď tu je. / Malá ryba na mořském dně. / Kolík jí je? Sotva minuta. / Zatím jen kouká, ani nedutá. / Je tak maličká, že lidským okem sotva vidět je. / Musíš počkat, až vyroste, a ona připluje. Malá oranžová rybka jako maňásek na rukách hereček proplouvá mezi dětmi a nechává se chytat, hladit, občas je lehce šťouchne, pošimrá… A tím je vlastně nastaven základní inscenační princip. Herečky kromě rybky, která postupně roste a zvětšuje se, přinášejí na scénu nové loutky-objekty, jako jsou třeba starý opatrný rejnok nebo poťouchlé medúzy, barevní koráli nebo žralok s bolavými zuby, a nabízejí dětem možnost si je zblízka prohlédnout. Jednoduchý příběh rybky, která se seznamuje s prostředím oceánu, vedle základních vjemů a jednoduchých říkadel dětem taky jemně představuje určité vzorce chování, jako třeba že když je někdo smutný, pomůže jej pohladit.

Inscenace má zároveň ale i druhou, metaforickou rovinu, kterou přečte spíš rodičovský doprovod. A to je oceán jako přirozená metafora mateřského lůna. Rybka-maňásek se postupně zvětšuje, až se v ni nakonec pomocí kostýmu promění jedna z hereček (Isabela Smečková), a má touhu podívat se i jinam, než je bezpečné, ale už příliš známé prostředí oceánu. Jako pupeční šňůra se kolem ní obtočí mořský had a vyprovodí ji na cestu za novým životem. Střežím tvoje tajemství. / Z břicha oceánu odejít smí, / kdo pamatovat si nic nebude / ze světa na podmořském dně.

Motiv prenatálního života se do inscenace ale nedostává až v jejím závěru. Filipíně Cimrové v jednom momentu začne kručet v břiše a ukáže se, že herečka v pokročilém stádiu těhotenství má na břiše namalovanou rybku, kterou je potřeba nakrmit. Ale protože je nakreslená, potřebuje i nakreslené jídlo. Herečka obchází děti a dává jim příležitost pomalovat jí těhotenské břicho. Zřejmě díky předtím navozené atmosféře sounáležitosti, bezprostřednosti dětí i samozřejmého počínání herečky vzniklá situace, kdy Cimrová nechá děti a rodiče výrazně překračovat svou intimní zónu, nepůsobí nijak nepatřičně.

Gabriele Ženaté se tak podařilo vytvořit inscenaci, která může emotivními prostředky komunikovat jak s nejmenšími, tak s jejich rodiči, aniž by si obě roviny překážely, ale naopak se organicky doplňovaly a jedna druhou umocňovaly. A to při sledování stejného cíle – užít si po dobu trvání inscenace atmosféru bezpečí, tiché krásy a něhy.

Plnokrevná mateřinka

Pro jen o něco málo starší skupinu, předškolní děti, je určena inscenace Od maličkých k velikým Zoji Mikotové, která s Polárkou spolupracuje pravidelně téměř od doby jejího vzniku. Od maličkých k velikým je klasická “mateřinka” čerpající z dětských říkadel pro nejmenší děti, zvládnutá se suverénním režijním a hereckým řemeslem. Lubomír Stárek přibíhá na jeviště, na kterém stojí jen velká skříň. Všimne si diváků a lekne se, že mu ještě chybí spoluhráči. Ptá se dětí, jestli neviděly Hanku, a odbíhá ji hledat. Vzápětí přibíhá Hana Jagošová a shání se po Lubošovi. Odbíhá v momentě, kdy na scénu znovu přibíhá Stárek. Ještě chvíli se hledají, aby se nakonec díky vydatné pomoci dětí našli a zjistili, že jim chybí třetí do party – Jiří Skovajsa. Inscenace začne v komediálním, hravém a komunikativním duchu a tyto kvality jsou její hlavní devízou. Chuť si hrát je jejím základním stavebním prvkem. Asociační metodou na půdorysu jednoduchých dětských říkadel herci oživují nejrůznější předměty a ukazují dětem, co všechno svede fantazie. V souladu s názvem se začíná od hry s prsty, ukáže se, jak z ponožky smotat vajíčko, jak se vlastní boty můžou změnit v myš, před kterou nejde utéct, jak z ve skříni pověšených manšestráků udělat nezbedného opičáka, z pokličky od hrnce se stane medvěd, až se nakonec celá skříň změní v tělo velikého slona. K rozehrání situace stačí jakýkoliv počáteční impulz, ať už je to zvuk, gesto, pohyb. Například, když si Luboš všimne, že Jirkova mikina, když se zády k publiku opírá o skříň, připomíná slona s dlouhým chobotem: Jirko, tobě se na zádech udělal slon! Stačí mu přilepit kamsi k lopatce oko. Postupně jsou do hry vtahovány i děti, takže učí Luboše smotat ponožku, aby měl také svoje vajíčko, krmí kusy dortu mlsného medvěda – manekýna animovaného všemi třemi herci –, zjišťují, že polštářky, na kterých sedí, mohou být sloníma ušima apod.

I když inscenace nenabízí nic objevného a pracuje se známými principy, těží z velké profesní zkušenosti tvůrců jak na straně režie, tak v hereckém obsazení. Všichni tři herci mají s hraním pro děti dlouholeté zkušenosti a na jejich suverénním projevu je to znát. Dokážou velmi přirozeně navázat kontakt s dětským publikem, povzbuzovat nebo případně zklidňovat jejich reakce, jsou vtipní, hraví, dětem se nepodbízejí, ale berou je jako spoluhráče, rovnocenné partnery k dialogu. Daří se jim tak dát dětem zakusit divadlo ve své jedinečnosti, tedy jako místo vzájemného setkání.

Čarodějnice bez magie

Pro Malou scénu je určena také adaptace Preusslerovy Malé čarodějnice, kterou v Polárce pod názvem Malá čarodějnice a tma nazkoušela Anna Duchaňová. Začíná se hrát už ve foyer divadla, kam si pro diváky přijde Měsíc ve žlutém obleku bez jednoho rukávu, se stříbrnou parukou a s kulatým nerezovým tácem s vyraženými otvory pro oči, který používá jako masku (kostýmy i scénu navrhla Marie Jirásková). Stejně jako je posléze Měsíc průvodcem Malé čarodějnici, když jí po fiasku filipojakubské noci starší čarodějnice seberou koště a ona se musí plahočit domů za havranem po svých, provede i dětské diváky tajemným zákulisím divadla až do sálku, kde se nachází chaloupka Malé čarodějnice (tvořená jen dvěma kusy mobiliáře – chaise longue a kouzelnou skříní, kterou se dá procházet sem a tam). Po cestě se třemi zastaveními (stejně jako Malá čarodějnice se na své cestě domů třikrát potkává s lidmi v nesnázích) potkají děti také čarodějnici Bimbulu, která jim úlisně nabízí bylinkový čaj a zve je k sobě na návštěvu.

Anna Duchaňová je známá jako autorka a performerka se svébytným jevištním kouzlem, v Polárce ale vystupuje pouze v pozici autorky dramatizace a režisérky, sama v inscenaci neúčinkuje. Do role Malé čarodějnice obsadila netradičně Tomáše Sukupa, stejně jako další ženská postava Teta Bimbulová je hraná Matějem Záhoříkem, a naopak Havran Kateřinou Veselou. Veselé ráčkující Havran v lodičkách s vysokou platformou, v kostýmu z modré organzy, s velkým péřovým vějířem a s vysokou parukou působí jako jakási marnivá rokoková dámička líně se povalující na divanu a ironicky udělující své rady. Oba herci v ženských postavách nejsou oholeni, takže s vousy, parukami a dámskými šaty působí, jako by utekli z nějaké nepovedené travestie. Snad tím, že jim režie nenabízí moc nosných situací, oba vyhrávají především svou “ženskost” a často se nepříjemně pitvoří. Postava Měsíce, která v inscenaci slouží jako vypravěč a průvodce Malé čarodějnice, je obsazena technikem Jakubem Špiříkem. V chudé Polárce mají hrající technici, kteří jsou do souboru často přijímáni také jako hudebníci, dlouhou tradici, ale obsazení Špiříka, s jeho výraznými tupými sykavkami a nepříliš velkými jevištními dispozicemi do pro příběh zásadní role se nejeví jako šťastný tah.

Tak jako mi nedává smysl obsazení hry, přiznám se, že příliš nerozumím ani jejímu dramaturgickému a režijnímu záměru. Duchaňové zřejmě nejde o vytvoření tajemné, kouzelné, lyrické atmosféry, i když její autorské písně by to možná zprvu napovídaly. Vizuálně je inscenace nepříliš nápaditá, místy archaičtější jazyk narušují příliš civilní dialogy a nepatřičné novotvary jako “vytuněný košťátko”. Rekvizity také moc “magicky” nepůsobí, např. létající koště je obyčejný plastový smeták. Zdá se, že “čarovat” by se dalo například díky většímu využití loutek, ale inscenace je veskrze činoherní. Loutky – v podstatě banálně animované panenky –, se použijí jen ve třech scénách, kdy Malá čarodějnice koná dobro a pomáhá lidem. Navíc z loutek ve scéně, kdy se třem kamarádům v lese nedaří nasbírat dříví na otop, jsou vidět jen světýlka, jinak se celá situace odehrává ve tmě. Malého zapojení loutek se dá litovat – třeba téměř pětiminutová scéna letu na Skalnatou horu během vichřice se dala vyřešit jistě elegantněji a jevištně působivěji, než že představitel Malé čarodějnice drží smeták, dělá “brm, brm” a hází s sebou o zem.

Zdá se ale, že Duchaňové zřejmě nešlo ani o poutavé převyprávění příběhu, který je jakýmsi přechodovým rituálem, kdy Malá čarodějnice musí obstát v několika zkouškách, aby dospěla v plnohodnotnou čarodějnici a aby si uvědomila, že záleží čistě na ní, jestli se vydá cestou dobra či zla. Jako by všechny události byly pro režisérku stejně důležité, v inscenaci je málo významových akcentů, které by pro diváka vypíchly důležité momenty příběhu. Sama Malá čarodějnice jakoby vlastně o nic příliš aktivně neusilovala, věci se jí prostě dějí. Moment, kdy musí projít zkouškou, rozhodnout se, vlastně není zahrán, jen se o něm mluví. Stejně tak je v příběhu několik nelogičností, jako když se rozhodne, že musí domů, protože se jí zdá, že je Havran nemocný, a následně se tento motiv z inscenace zcela vytratí.

Zároveň se přes řadů “fórků” nedá na inscenaci dívat ani jako na rozpustilou klauniádu, na to je příliš málo artistní a hravá. Co tedy zbude? Bohužel jen neústrojné “blbnutí” a nepříliš zábavné vtípky typu: Babičko, co vy tu děláte? Vždyť vás tady ve vesmíru něco přejede.

Energický cirkus

Jedinou z mnou popisovaných inscenací, která se odehrává na velkém jevišti, je Cirkus Unikum Jiřího Jelínka. Už před premiérou byl hlavní postavě, loutkovému kouzelníkovi Hugo Hugínymu, založen facebookový profil, kde informoval o průběhu zkoušení i o dění v Polárce (v inscenaci hraje téměř celý soubor). Cirkus Unikum (který podle tvůrců nemá nic společného se slavnou Kroftovou inscenaci z hradeckého DRAKu) by se tak dal do jisté míry vnímat jako profilová inscenace “nové” Polárky.

Když se diváci usadí v sále, poté, co si mohli už ve foyer zkusit, jestli mají dost síly, aby uzvedli vak-vak místního svalovce Edy, přichází dvojice konferenciérů, zpěváků, principálů a, jak se v závěru ukáže, také hlavních postav příběhu, On a Ona hraných Davidem Smečkou a Kateřinou Veselou. (Smečka, jeden ze zakládajících členů divadla, se do Polárky na začátku sezóny jako herec a kapelník vrátil po svém dlouholetém angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové.) Spolu s nimi se po stranách forbíny rozesadí živá kapela složená z techniků divadla a během “nadupané” vstupní písně Ahoj, ahoj v cirkuse unikát představují osazenstvo svého cirkusu. Před dvěma kašírovanými maringotkami, mezi kterými je natažená varietní oponka a které v podstatě tvoří veškerou scénografii, postupně defilují loutky se svými vodiči – alter egy. Je zde už zmíněný svalovec Eda, krásná provazochodkyně Truda, která je nešťastná z množství nápadníků, kteří ji neustále pronásledují, polykač času, gumových hraček a zbraní Ursi a siamská dvojčata Adéla a Agáta, která krotí siamská koťata. Nováčkem v cirkuse je kouzelník Hugo, který podle svých slov ale vlastně nic neumí. Inscenace je pak sledem jednotlivých cirkusových čísel, které s tu větší, tu menší nápaditostí předvádějí jednotlivé loutky (setkáme se zde s maňásky, javajkami i manekýny). Víc než o technickou bravuru tu jde o typické jelínkovské slovní hříčky: Ursi: Teda řeknu ti, Truda je nádherná, já ji prostě žeru. Eda: No jo, jenže ty žereš všechno. Hele, kde je moje bota? Nebo situační vtípky, kdy např. Ona představuje svalovce Edu se slovy svaly na něm jen hrají, zaťuká na loutku a ozve se několik tónů z xylofonu. Většina situací se daří vypointovat, herci je podávají s lehkostí a nesnaží se ždímat humor za každou cenu.

Postupně se pozornost ale přece jen více přesouvá k melancholickému outsiderovi Hugovi. Ukáže se, že není tak docela pravda, že by Hugo nic neuměl, umí většinu běžných kouzelnických triků, předvede vytahování kytic z rukávu, probodávání mečem, zmizení z jedoucího auta. A u všech také vzápětí prozradí publiku, jak je provedl. Obyčejné triky mu totiž nejsou dost dobré. Chtěl by umět doopravdy zmizet. V řadě černobílých filmových dotáček se ukáže, že je to jeho největší přání už od dětství, kdy ho spolužáci zavírali do skříně nebo kdy musel být přítomen hádkám svých rodičů. I přes nešťastné okolnosti při volbě povolání je to právě Cirkus Unikum, kde v podobě Agáty našel pochopení a posléze lásku. A když se něco moc chce… Nakonec se mu podaří zmizet i s polovinou siamského dvojčete. Zmizet pro všechny ostatní, aby mohli zůstat sami pro sebe, jak v závěru říkají On a Ona, když přebírají od dosavadních vodičů Víta Piskaly a Moniky Jelínkové loutky Huga a Agáty a ukazuje se, že celý příběh byl vlastně retrospektiva jejich vzájemného vztahu.

Cirkus Unikum je především díky Smečkově hudbě a sborovým pěveckým i tanečním scénám “nakopnutá energická smršť”. Kvůli tomu je ovšem občas jakoby potlačen tematicky nosný příběh Huga Hugínyho, pro dětského diváka se může stát nepříliš zřetelným a z inscenace tak zbude jen veselý koncert s loutkami (jak jsem aspoň vypozorovala z reakce svého pětiletého doprovodu).

Na druhou stranu je to právě nadšení, energie a chuť souboru dělat spolu divadlo, které jsou na inscenaci nejcennější. A které jsou zatím i největší devízou letošní produkce Divadla Polárka.

Divadlo Polárka, Brno

Jak dělá ryba?

Koncept: Filipína Cimrová, Irena Iškievová a Gabriela Ženatá, režie: Gabriela Ženatá, výprava: Jitka Fleisleber, hudba: Martin Evžen Kyšperský, pohybová spolupráce: Irena Iškievová a Filipína Cimrová

Premiéra 14. 1. 2017, psáno z reprízy 6. 5. 2017.

Od maličkých k velikým

Scénář a režie: Zoja Mikotová, výprava: Yumi Mráz Hayashi

hudba: Zdeněk Kluka

Premiéra 25. 2. 2017, psáno z reprízy 4. 5. 2017.

Malá čarodějnice a tma

Scénář a režie: Anička Duchaňová, dramaturgie: Petr Pola, výprava: Marie Jirásková, Anna Duchaňová,

Premiéra: 22. 4. 2017, psáno z reprízy 25. 4. 2017.

Cirkus Unikum

Scénář a režie: Jiří Jelínek, výprava: Bára Čechová

hudba: David Smečka

Premiéra 18. 2. 2017, psáno z reprízy 27. 3. 2017.

Loutkář 2/2017, p. 46–50.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.