Lešková Dolenská, Kateřina: Obecná znalost loutkového divadla je slabá

O tom, že jsou výzkum a dokumentace loutkářství ve Francii podporované a respektované, svědčí rozhovor s historičkou a dokumentaristkou Raphaèle Fleury, která má mimo jiné lví podíl na vzniku digitálního Portálu loutkářského umění (PAM – Portail des Arts de la Marionnette) a virtuální výzkumné Katedry pro výzkum cirkusu a loutek (ICiMa – Chaire d\’Innovation Cirque et Marionnette). Početný specialistů, institucionální zázemí a dlouhodobou finanční podporu, které mají za úkol rehabilitovat loutkářství v očích nejširší veřejnosti, můžeme francouzským kolegům jenom závidět.

Asi nejrozšířenějším způsobem, jak seznamovat odbornou i laickou veřejnost s loutkářským uměním, je vedle jeho živého hraní také vystavování loutek a loutkářských artefaktů v muzeích. Která francouzská muzea považujete z hlediska popularizace oboru za klíčová?

Obzvláště zajímavé mi přijde nové pojetí muzea Gadagne v Lyonu, které se přejmenovalo z původního Světového muzea loutek na Muzeum loutkářského umění u příležitosti otevření nové expozice, která byla zpřístupněna letos v květnu. Namísto toho, aby zachovali obvyklý způsob expozice podle typu loutky či třídění dle kontinentů, se tým muzea Gadagne ve spolupráci s loutkáři a badateli rozhodl, že návštěvníkům nabídne možnost nahlédnout přímo do základů loutkářského umění – tedy jak pracovat s materiálem, s pohledem, s váhou, s těžištěm předmětu, aby vytvořil iluzi života – a podělí se o emoce, které umělec nebo veřejnost cítí, když se ocitnou tváří v tvář, jako jsou nejistota, překvapení nebo třeba smích. Druhá část expozice, která bude vytvořena v následujících letech, představí různé kontexty, v nichž loutkáři působí, část bude věnována také dějinám tohoto umění.

Francie má mnoho dalších sbírek, soukromých i veřejných, ale bohužel jen málo z nich je momentálně přístupných. Mezi výjimky patří například dům George Sandové (Maison George Sand) v Nohantu, kde jsou vystaveny loutky Maurice a George Sandových, dále pak Musée du Vieil-Aix v Aix-en-Provence, která z muzeologického hlediska nabízí velmi klasické pojetí, ale tamější “klávesové loutky” určitě stojí za zhlédnutí, a Musée Comtois v Besançonu, kde je slavný živý betlém s postavou Barbiziera. Naproti tomu MuCEM (Muzeum civilizace a Středozemí) má krásné sbírky, ale aktuální vystavená část je dost velkým zklamáním vzhledem k potenciálu, které místo zasvěcené evropské a středozemní kultuře má, přičemž je MuCEM navíc nástupcem bývalého Národního muzea lidového umění a tradic (Musée national des Arts et Traditions populaires), které se jako první přihlásilo k loutkové tradici a uznalo loutkové divadlo jako umění. A pokud jde o muzea v Amiens, ty své sbírky loutek také nevystavují.

Což je velká škoda.

Jeden z důvodů vzniku našeho webového portálu PAM bylo právě ukázat tyto úžasné sbírky. Je samozřejmě poněkud frustrující, že je není možné vidět na živo a v akci, ale lepší než nic. Velkou výzvou je vynést na světlo také loutky ze severní Francie (Lille, Roubaix, Tourcoing), které jsou naprosto úžasné, ale o které se instituce zabývající se kulturním dědictvím stále nezajímají, přestože se tento region může pyšnit jak bohatou historií – mám na mysli především sbírku divadla Louise Richarda, jejíž osud je znepokojující –, tak mnoha současnými uměleckými soubory, které působí na národní, či dokonce mezinárodní úrovni.

Musím také zmínit, že už delší dobu existuje v Charleville-Mézières snaha vybudovat trvalou expozici určenou veřejnosti, jejímž cílem by bylo ukázat hodnotu sbírek a archivů Mezinárodního loutkářského institutu (IIM – Institut International de la Marionnette), ale také Světového festivalu loutkového divadla (Festival Mondial des Théâtres de Marionnettes), mezinárodní organizace UNIMA a ardenského muzea (Musée de l\’Ardenne), to vše za přispění názorů expertů, využití pamětí a společné tvůrčí práce vycházející od všech, kteří jsou spojeni s loutkářským řemeslem, ať už se to týká tvorby, vzdělávání, distribuce, vědecké činnosti a podobně.

Kromě muzeí se na zachycování vývoje loutkového divadla podílí i publikace a periodika. Naše redakce je v kontaktu s francouzskou revue Puck a časopisem Manip. Existují i jiné odborné platformy, které se loutkovému divadlu cíleně věnují?

Časopis Manip je čtvrtletník sdružení THEMAA, který je rozesílán členům sdružení a dále profesionálním divadelníkům ve Francii. Vzhledem k tomu, že je na stránkách THEMAA a v PAMu přístupný i online, má také mezinárodní čtenáře. Manip navazuje na někdejší časopisy, jako byly UNIMA France nebo UNIMA Marionnettes či Mû – l\’autre continent du théâtre, který v 90. letech vedla Evelyne Lecucq. Manip publikuje kromě aktualit týkajících se sdružení a jeho členů i přílohu, která zkoumá současný stav loutkářského umění v jiných zemích, popularizuje aktuality z vědeckých výzkumů a umělecké činnosti či historie našeho oboru a dává ve velkém rozsahu slovo umělcům a mladým badatelům-teoretikům.

Časopis Puck, la marionnette et les autres arts (Puck, loutka a další umění), vychází přibližně jednou do roka. Periodicita byla v minulých letech přerušena z důvodu úmrtí Brunelly Eruli, od příštího roku už bude opět vycházet pravidelně. Časopis se zaměřuje na mezinárodní čtenáře a od příštího čísla by měl opět být dvojjazyčný. Každé číslo pojednává na 150–200 stránkách o jednom tématu a důležitou roli hrají také fotografie. Obsah je vždy mezinárodní a mísí umělce i badatele z různých oborů.

Myslím, že bych se měla zmínit ještě o třetí publikaci, a to o TJP de Strasbourg (Théâtre jeune public), která začala vycházet v roce 2015 a jejíž první dvě čísla vyšla v papírové formě a od té doby vychází již jen v digitální podobě. Tato revue zachycuje reflexe, experimenty a tvorby umělců a badatelů, kteří se pohybují okolo TJP de Strasbourg, pod vedením ředitele Renauda Herbina.

A pak jsou zde samozřejmě i naše digitální platformy orientované na dokumentaci a výzkum.

Vy sama pracujete jako vedoucí výzkumu v Mezinárodním loutkářském institutu. Jaké všechny služby badatelům v oblasti loutkového divadla nabízí a jaké je zaměření tohoto výzkumného centra?

Moje pozice byla vytvořena v roce 2012 za účelem reorganizace aktivit spojených s kulturním dědictvím, dokumentárních, vědeckých a vydavatelských činností Institutu. Cílem bylo, aby se lépe propojily administrativní nástroje podpory vědecké činnosti (rezidence, stipendia) s dobrými podmínkami pro samotnou činnost (laboratoře, semináře, kolokvia) a nástroji souvisejícími s rozšiřováním vědeckých výsledků (cena za výzkum, publikování, překlady, výstavy, Portál loutkářského umění atd.). Dalším úmyslem bylo rozvíjet a využívat zdroje uchované v Charleville (audiovizuální produkce, dokumentační centrum) a podporovat výzkum v oblastech potřebných pro vykonávání profese, které univerzita není schopna iniciovat, nebo nevnímá podporu tohoto výzkumu jako prioritní. Toto vyžaduje neustálou badatelskou bdělost, ale také naslouchání studentům, jejich pedagogům i umělcům, kteří Institutem procházejí.

To vede k tomu, že náš přístup je dosti odlišný od toho, jaký má například Vědecká komise při UNIMA, i když s ní v několika oblastech spolupracujeme. Naši badatelé nejsou nutně odborníky na loutkové divadlo, dokonce ani obecně na divadlo. Mohou to být například chemici, lingvisté, nebo odborníci na ekologii, které se chystáme oslovit, aby zkoumali různé aspekty loutkářského umění ze svého odborného pohledu. Jakožto zdrojové centrum jsme – poměrně tradičně – místem, co přijímá badatele zabývající se loutkovým divadlem, kteří k nám přicházejí pracovat s dochovanými písemnostmi, sbírkami a archivními materiály. Připravujeme stipendijní program zaměřený zejména na podporu mobility mladých badatelů, který je ale zároveň určen i těm, co mají zájem studovat archivy a sbírky, které zde uchováváme. Umožňujeme vědeckou činnost za účasti studentů a vyučujících ze školy ESNAM, vyhledáváme vědce v oboru loutkářství po celém světě, podporujeme vývoj sítě mladých badatelů, pořádáme konference, studentské dny atd.

I na vašem novém virtuálním projektu Katedry pro výzkum cirkusu a loutek (IciMa) mě zaujala jeho mezioborovost a snaha vykročit nejen z loutkářského, ale i divadelního světa, mimo jiné také směrem k exaktním vědám…

Kromě toho, že jsme výzkumným centrem, chceme být i prostředím, které stimuluje a motivuje k práci, jež může přispět k poznání a rozvíjení loutkářského umění jako takového. Právě v rámci katedry IciMa, kterou jsme založili na konci roku 2015 ve spolupráci s Národním centrem cirkusového umění v Châlons-en-Champagne (Centre national des arts du cirque de Châlons-en-Champagne), propojujeme tři přístupy: teoretický/základní výzkum, aplikovaný výzkum a výzkum umělecký (prováděný samotnými umělci). Vědecké skupiny pracující na projektech, které iniciujeme, jsou vždy složeny ze tří nezbytných ingrediencí, které tvoří 1) jeden nebo více loutkářů (anebo cirkusových umělců), 2) jeden badatel s akademickým vzděláním zabývající se loutkářským uměním (dějinami, divadlem, divadelní vědou, literaturou aj.) a 3) vědec/odborník z jiného oboru (antropologie, lingvistiky, biomechaniky, chemie aj.).

Již od vzniku IIM doplňujeme výzkum dějin loutkářského umění následujícími činnostmi: mapujeme existující francouzská i zahraniční naleziště archivních materiálů ve státních či soukromých institucích či archivy soukromých osob, získáváme sbírky a archivní materiály umělců a jejich objektů (např. od souboru Claude et Colette Monestier, Jacquese Chesnaise, Yvese Jolyho, od Brunelly Eruli ad.), umožňujeme jejich popis a správné zacházení s nimi, nabádáme univerzitní profesory, aby zadávali témata diplomových prací vztahující se k tomuto “bohatství”. Rozvíjíme také program, zaměřený na dokumentování samotné realizace různých fází projektu (od vzniku po rozšiřování výsledků, tedy publicitu), nahráváme představení, vedeme rozhovory s pedagogy, významnými osobnostmi z loutkářského oboru, vytváříme “poznámkové sešity” (poznámky a náčrty zachycující proces vzniku od prvního do posledního dne). Přála bych si, aby tento projekt mohl v příštích letech vyústit v publikaci o moderních dějinách loutkového divadla.

Mimo jiné se zabýváme také výzkumem pedagogických přístupů při výuce loutkářského umění. Dokumentujeme tyto rozličné praktiky, snažíme se je analyzovat a organizujeme laboratoře a praktická cvičení, ve kterých experimentujeme s novými přístupy.

Jaký máte ideální, vysněný cíl? Čeho byste rádi dosáhli?

Výzkumy vedené v rámci katedry IciMa jsou motivovány především snahou o inovaci, ale mají za cíl zlepšit i pracovní podmínky umělců, s ohledem třeba na jejich zdraví, používané nástroje, jejich tvůrčí metodu. Soustředíme se na zkoumání materiálů používaných při vytváření scénografie, nářadí a loutky (prototypy, životnost materiálů, ekologické koncepce ad.), gest a pohybu (prevence úrazů, fázování pohybu atd.), specifického slovníku cirkusového a loutkářského umění (vícejazyčná terminologie) s cílem podpořit mezinárodní výměny. Energie, která vzniká okolo těchto projektů, a setkání, která vyvolává, jsou velmi povzbuzující…

Česká loutkářská teatrologie se momentálně potýká s výraznou proměnou loutkového divadla a výrazným pronikáním jiných divadelních disciplín. “Klasická” loutka, nebo přesněji to, co si pod pojmem loutka veřejnost nejčastěji představuje, je tak dnes často považována za něco starého nebo neatraktivního. Je výše zmíněný trend vysledovatelný i ve Francii?

Ano, musím říci, že veřejnost si stále neuvědomuje, co se pod pojmem loutka může skrývat. Znalost loutkového divadla je slabá a omezená na představu loutky pro rozptýlení a zábavu dětí, Guignola, případně pořadu Guignols v televizi, či břichomluvecké loutky.

Věci se nicméně pomalu mění a posouvají správným směrem, a to díky četným aktivitám loutkářských spolků, regionálním festivalům a činnostem jednotlivých aktérů působících v různých oblastech (politice, výzkumu atd.). Skutečnost, že loutkářské řemeslo je od roku 2016 zákonem uznávané jako kreativní živnost, a fakt, že média, která se zabývají kulturou, věnují nyní pravidelně pozornost loutkovému divadlu, a nejen tomu pro mladé publikum, jsou znakem toho, že ve vnímání tohoto oboru dochází k posunu, a nadějí, že tento vývoj bude pokračovat.

Dostačuje ve francouzštině odborná terminologie, jak “novému” loutkovému divadlu říkat? Alternativní divadlo? Výtvarné divadlo? Vizuální? Figurativní nebo předmětové divadlo? Jak si s tím francouzština poradila?

Tato otázka se mezi loutkáři pravidelně objevuje. Mimochodem jedna z pracovních skupin příštího vydání Sasison de la Marionnette, kterou připravuje THEMAA, plánuje nabídnout tuto otázku ke studiu a hledat nový výraz. Naši předchůdci to již zkoušeli: Georges Lafaye mluvil o “divadle animace” (théâtre d\’animation), jiní se inspirují německým konceptem “figurativní divadlo” (théâtre de figure). “Divadlo předmětů” má užší význam a ve Francii představuje práci těch, co vystupují s běžnými předměty denní spotřeby, které se na jevišti stávají loutkami. I když někteří tento výraz používají k označení svých loutkových představení, právě aby se vyhnuli termínu “loutka”.

Situace ve Francii je v tomto ohledu tedy dost podobná české realitě…

Pokud jde o pojmenování řemesla v národních terminologiích, tak na toto téma se konaly nekonečné diskuse mezi zastánci výrazu “loutkové divadlo” (např. François Lazaro) a stoupenci pojmenování “divadlo loutkářů” (théâtre de marionnettistes) (Pierre Blaise, který se uchyluje k takovému pojetí, kde předmět-loutka není nutně na scéně, ale kde prostor, materiály, těla a obrazy jsou vymyšlené loutkářem, pojaté loutkářským způsobem). Pokud jde o Renauda Herbina, ten svou praxi a práci umělců, kteří se podílí na programu TJP de Strasbourg, pojmenovává “tělo-předmět-obraz”.

V politice a institucích se stále používá pojem “loutkářské umění” (arts de la marionnette), slavné A-M, které uzavírají většinu akronymů našich struktur (Ecole nationale supérieure des Arts de la Marionnette, Mouffetard – Théâtre des Arts de la Marionnette, Musée des Arts de la Marionnette à Lyon, Portail des Arts de la Marionnette atd.). Tento výraz podle mne představuje trojí význam: pojmout různorodost praktik, ukotvit je v historii a nárokovat je jako umění (ve všech směrech významu slova: technika, řemeslné umění a umělecké provedení).

Práce na několikajazyčné terminologii umožní zmapovat současný stav diskuse a já se hrozně těším na další debaty na toto téma.

Loutkář 2/2017, p. 19–21.

Lešková Dolenská, Kateřina: Obecná znalost loutkového divadla je slabá

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters