Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Pózující inscenace

To první, co mohli pražští diváci z nejnovější inscenace Bajaja z produkce Studia Damúza vidět, byly divadelní fotografie a video trailer. A obojí působilo velmi dobře. Jenže pak se ukázalo, že stejně, jako se to často stává u hollywoodských filmů, tvůrci to nejlepší vyčerpali už v upoutávkách a na samotné dílo toho moc nezbylo. Nejsilnější stránkou inscenace je totiž právě její celková vizualita, zpracování loutek a scény. A vše ostatní jde trochu stranou.

Inscenace Bajaja v režii Filipa Jeviče skutečně působí dojmem, že je možné představení kdykoli zastavit, vyfotit a výsledný snímek rovnou tisknout. Hraje se na velkém stole na jedné noze, který lze na všechny strany naklánět, sklápět a otvírat v něm různá okénka. S dalšími prvky scénografie nakládá její autor Kamil Bělohlávek velmi úsporně – využívá jen trůn a houpací síť zavěšenou pod deskou stolu. Když pak v působivé scéně souboje Bajaji s tříhlavým drakem vylezou oba herci na desku a bojují, vyztuží konstrukci stolu ještě čtyřmi přídatnými nohami. Dominantním materiálem je dřevo, ze kterého je vyroben stůl, vyřezaní manekýni a neopracované proutí představuje dračí hlavy. Výprava je velmi skromná, ale efektní.

Asi nejzásadnějším problémem inscenace je, že manekýni jsou sice krásní, ale v zásadě nevyužití a málo animovaní. Zatímco běžní vesničané jsou na jevišti ztělesněni jako prosté kuželky bez obličejů i oblečení, hlavní postavy (Bajaja, princezny, král a kůň) jsou zhmotněny s výrazně většími podrobnostmi. Tvůrci třeba vtipně ztvárnili, jak Bajaja s bratrem vyrůstají; nejmenší prince reprezentují jen hlavy a tělo tvoří herci rukama. Když princové poporostou, dostanou dřevěná tělíčka. Když dospějí, dostanou velká těla. Celý proces je navíc rozfázován tím, že princové postupně procházejí výukou na krále a absolvují předměty, jako je “sezení na trůně” a “snižování daní”. Celý proces trvá jen chvilku a zkratka je to účinná.

Ačkoli v jiných inscenacích Miroslava Bělohlávková dokazuje, že jí loutky nejsou ani v nejmenším cizí, v Bajajovi na animaci manekýnů prakticky nepřijde čas. Společně s Jiřím Kohoutem animují loutky jen v jakémsi základním, výrazném gestu, a tak může dojít třeba k tomu, že se zamilovaná dvojice na sebe za celé představení nepodívá. Loutky měly navíc příliš volné krční klouby, takže vzájemné pohledy nahradily oči upřené k nebi, což bylo způsobené jen a jen gravitací.

Možná, že se tvůrci nechali příliš unést scénografickou fintou, spočívající v umístění silných magnetů do plochy stolu, díky nimž vydrží loutky nehybné, i když se se stolem hýbe. Tyto možnosti využívají tvůrci poměrně často, což mohlo vést právě k tomu, že animace spočívá zejména v důrazném umístění loutky na scénu a nikoli v její existenci tam. Nicméně, i tento scénografický prvek je docela zajímavý a sám o sobě inscenaci na ničem neubírá.

Na druhou stranu třeba souboje s draky jsou docela působivé. Zejména poslední souboj s tříhlavým drakem, který dští oheň (pomocí zapáleného spreje) je vysloveně děsivý. Bajaja oblečený v kovovém brnění je na scéně doopravdy pálen velkým plamenem a jeho milovaná princezna Savěna se zpovzdálí dívá. Draci jsou vůbec velmi povedení. Jejich hlavy jsou tvořeny jen svázaným proutím do podlouhlého tvaru a herci si je berou na hlavu jako helmy. Tělo zastupuje pruh látky spojený s hlavami. Důležité také je, že každý ze tří soubojů je jiný, a ani jeden nepostrádá napětí.

Bajaja, založený na klasické pohádce, nese podtitul Hledá se hrdina, značka: spěchá! a téma hrdinství je výrazně zastoupeno nejen v materiálech k inscenaci. Bajaja, který nechce být králem a raději odchází z domova, aby utekl před zodpovědností a nudou, přichází do království sužovaného třemi draky. Je příznačné, že tamního krále reprezentuje jen hlava a ruka herce. Král se příslibem dcer a odkládáním problému na později skutečně zachoval jako malé dítě, a je tedy zpodobněn stejně jako předtím malé děti-princové. Bajaja nevykazuje žádné hrdinské kvality, není ničím zvlášť výjimečný, a naopak je podtržena jeho obyčejnost. Vždyť i prvorozený je jen o pět minut. Bajaja v tomto výkladu pohádky skutečně žádné dobrodružství nehledá. Princezny zachraňuje, protože ho okolnosti svedly na nebezpečnou cestu, ne proto, že by snad byl odvážným hrdinou od prapočátků. Dramaturgovi Jeníku Bubalovi se podařilo najít v pohádce neobvyklý motiv jakéhosi všedního, civilního hrdiny, který vykoná velké věci v zásadě hlavně proto, že nikdo jiný je za něj neudělá a udělat se prostě musí. To je velice zajímavé téma, které není v tvorbě pro děti úplně obvyklé.

Bajaja není žádný propadák sezóny, je ale určitým zklamáním. Inscenace má totiž nakročeno mnohem dál, než kam nakonec došla. Zvolené téma, loutky, výprava a v neposlední řadě také nadmíru povedená autorská hudba Marka Bělohlávka, to vše může být příslibem doopravdy dobré inscenace. Ta ale nakonec naráží na jakousi neukotvenost jednotlivých prvků, nepropojenost a možná nevyhranost inscenace. A to je škoda, protože nakonec jsou tím nejpovedenějším celkem právě jen obrazy, pro které inscenace padesát minut pózuje.

Damúza, Praha

Bajaja

režie a dramatizace Filip Jevič, hudba Marek Bělohlávek, scénografie Kamil Bělohlávek, dramaturgie Jeník Bubal, kostýmy Tereza Venclová

Psáno z pražské premiéry 5. 2. 2017.

Loutkář 1/2017, p. 46–47.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.