Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Jako umělec-cizinec jsem se vždycky cítil mnohem svobodnější

O Jakubu Kroftovi není žádné klišé prohlásit, že si vydobyl mezinárodní uznání a zpečetil je řadou divadelních cen. Někdejšího uměleckého šéfa Divadla DRAK proto není třeba českému publiku nijak zvlášť představovat, nicméně se tento úspěšný český režisér v roce 2012 stal uměleckým šéfem Wrocławskiego Teatru Lalek a postupně zmizel z české divadelní scény. Jak ji vidí z odstupu?

Táhlo vás to do zahraničí už na škole?

Studoval jsem na začátku devadesátých let, kdy se po pádu železné opony otevřely hranice a objevilo se množství různých stipendií a výměnných programů na západních univerzitách. Domluvil jsem se anglicky, což v té době bylo v mojí generaci postižené komunistickým školstvím spíše výjimkou, a tak jsem jen využil toho, co se samo nabízelo. Dneska je to už těžké pochopit, ale tenkrát bylo pro kluka z východu cestování po světě něčím stejně neuvěřitelným jako cesta na Měsíc.

V čem pro vás byly stáže důležité?

V té době to bylo hlavně v poznávání svobodného světa na západ od naší hranice. Vyrostl jsem v totalitě a bylo třeba pochopit, jak funguje a co obnáší svoboda. Samozřejmě jsem během těch cest potkal spoustu báječných lidí, se kterými se dodnes potkávám a různě s nimi spolupracuji.

Kdy jste začal režírovat v zahraničí?

Když o tom teď tak přemýšlím, tak si uvědomuji, že tím nejdůležitějším důvodem mých cest do ciziny asi bylo to, že mě strašně bavilo být cizincem. Každý cizinec má totiž v sobě určitou atraktivitu, která ho nic nestojí. Cizinec není obtěžkaný svými kořeny, historií, tradicí, úspěchem, ale ani chybami, kterých se v minulosti dopustil, protože v cizině ho nikdo nezná. Cizinec existuje teď a tady, je ztělesněním absolutní svobody. Jako umělec-cizinec jsem se vždycky cítil mnohem svobodnější než jako umělec-našinec. Tak abych konečně odpověděl na vaši otázku: upřímně nevím, co bych mohl považovat za svoji první velkou zahraniční práci. Spíš si pamatuji na ten báječný, povznášející pocit z bytí cizincem, který jsem si zamiloval natolik, že se mi stal osudným.

Do Polska jste se tedy přesunul těsně po premiéře vaší poslední inscenace v Česku – Hrnečku vař z roku 2012 v DRAKu?

Okolnosti mého odchodu z DRAKu v roce 2012 mi daly pořádně zabrat a přiznávám, že jsem díky tomu na nějaký čas, samozřejmě neprávem, zanevřel nejen na DRAK, ale i na celé Česko a možná na divadlo obecně. Naštěstí pro mě ten truc netrval ani pár týdnů a po vyhraném konkurzu na uměleckého ředitele největšího polského loutkového divadla Wroclawski Teatr Lalek a nabídce k pravidelnému hostování ve slavném varšavském činoherním Teatrze Dramatycznym od ředitele Tadeusze Słobodzianka se mi vrátila chuť do práce. Přede mnou se najednou otevřel ten báječný svět polského divadla, fascinující divadelní tradice s Wyspianským, Grotowským a Kantorem na čele, s režisérskými esy současné evropské a světové divadelní scény Lupou, Warlikowským, Klatou nebo Jarzynou, slavnými polskými dramatiky uváděnými na celém světě Gombrowiczem, Mroźkem nebo současným Słobodziankem. Hlavně ale s tou obrovskou láskou a obdivem Poláků k divadlu jako takovému, s vírou, že divadlo může změnit svět a s ní související výsostné až nekritické postavení divadelníků ve společnosti. Vedle takového světa ten můj český, unavený a vyhořelý hradecký neměl samozřejmě žádnou šanci. Neváhal jsem ani vteřinu, zapakoval si kufr a přes Náchod a Kudowu Zdroj odjel za novým životem.

Co vás na polské divadelní scéně lákalo?

Vždycky mě zajímala současná témata, ale málokdy jsem v u nás nalezl ten správný text. Proto jsem se soustředil hlavně na adaptace nebo na nonverbální divadlo. Do Polska jsem odešel také za současnou polskou dramatikou. To je fenomén, který v Česku a nejspíš ani jinde na světě nemá obdoby.

V čem se liší?

V Polsku existuje dobře rozvinutý systém podpory původní dramatické tvorby. Vzdělávání mladých dramatiků v nejrůznějších státem podporovaných školách, stipendia, soutěže, festivaly, překlady polských her do cizích jazyků a jejich propagace v zahraničí nebo finanční podpora uvádění původních polských her v divadlech, to všechno velice efektivně činí z psaní divadelních textů plnohodnotnou profesi, kterou se může úspěšný tvůrce poměrně slušně uživit. To je v Česku zatím úplná utopie a podle toho to taky vypadá. Většina českých dramatiků se ještě kromě psaní musí něčím živit, a svůj talent tak rozmělňuje v seriálech, reklamních agenturách nebo eventuálně jako dramaturgové divadel, což také nepovažuji za ideální. Dramatik na plný úvazek je ale v Polsku poměrně běžný jev. Díky tomu vzniká každým rokem množství vynikajících současných textů, z nichž se dá vybírat. U těch nejžádanějších tvůrců si pak divadla objednávají texty s několikaletým předstihem a za honoráře běžné v západní Evropě.

Máte tedy svého dramatika?

Já osobně jsem si v Polsku našel dramatika, o jakém se mi v Čechách vždycky jen snilo. S Mariou Wojtyszkovou už máme na kontě devět inscenací, které se dočkaly mnohých ocenění, včetně toho v Polsku nejcennějšího, významem srovnatelného s českým “Radokem”, kterým je Grand Prix v Anketě o nejlepší inscenaci původní polské hry. Získala jej v roce 2014 naše inscenace Sam aneb Příprava pro život v rodině.

Věnujete se stále zejména loutkovému divadlu?

Po odchodu do Polska pracuji častěji v činoherních divadlech, ale způsobem ne vždy úplně činoherním. Ve skutečnosti jsem se ale ani v Česku neomezoval pouze na loutkové divadlo. Bavilo mě prolínání jednotlivých druhů a žánrů, mám rád loutky, ale určitě nejsem ortodoxním loutkářem. Snažím se ve své tvorbě vůbec vyhýbat jakýmkoliv ortodoxním postojům, za což bývám jejich zastánci často kritizován. Paradoxně nejvíc ideových nepřátel mám ve světě loutkového divadla. Už jsem dokonce slyšel, že jsem jeho “likvidátor”. Musím se přiznat, že mi takové označení dělá dobře, už jen kvůli tomu, že podobným se kdysi pyšnil můj otec – “hrobař loutkového divadla”. Bohužel se ale nezakládá na pravdě.

Bohužel?

Loutkářství je uměleckým druhem, který, tak jako kterýkoli jiný druh, podléhá neustálému vývoji a proměně a já se jenom proměňuji společně s ním. Poslední dobou mě ta “svatá válka” za čistou rasu loutkového divadla vyloženě rozčiluje a myslím, že může, spíš než cokoliv jiného, urychlit jeho zánik. Umění, to je živý organismus a jakákoliv snaha ho zakonzervovat končí tragicky. Upřímně řečeno, trochu se děsím toho, co způsobí zápis českého loutkářství na seznam dědictví UNESCO. Znamená to, že teď budou do Čech jezdit komisaři, aby ověřili, zda udržujeme tradici v její původní podobě? Nemám nic proti jízdě králů na Hané nebo Slovácku, ale budoucnost českého loutkového divadla bych si představoval trochu jinak.

Polská loutkářská škola má stále velmi zvučné jméno. Jak si stojí polské loutkové divadlo podle vás?

Polské loutkové divadlo je dost široký pojem, který není možné ocenit univerzálně. Dalo by se říct, že v Polsku je ve srovnání s Českem proporcionálně mnohem větší vliv státních loutkových divadel, takových jako je u nás třeba Alfa nebo DRAK. Je jich po celém Polsku téměř třicet, většinou jsou štědře dotovaná, a tak to nezávislá divadla a spolky mají v konkurenci s nimi velice těžké. Možná právě proto těch nezávislých skupin ve srovnání s Českem moc není a umělecky jich dokáže státním divadlům konkurovat jen pár. To ale neznamená, že všechna státní divadla jsou zajímavá. Bohužel dost velkou část z nich představují poněkud zkostnatělé instituce bez vlastní výrazné poetiky, zaměstnávající stárnoucí frustrované herecké soubory, které se díky silným odborovým organizacím nemusejí obávat žádných změn. V ostrém kontrastu k nim tak působí rychle se rozrůstající skupina divadel s mladým progresívním vedením, prosazujícím riskantní novátorskou dramaturgii. Právě taková divadla jsou potom hosty festivalu, který jsem ve Wroclawi založil na začátku své pětileté éry. Festival se oficiálně nazývá Přehlídka nového divadla pro děti a klade si za úkol propagaci všeho nového a zajímavého, co se v polském divadle pro děti a mládež děje. Dramaturgie festivalu je tak trochu v opozici k těm pomalu umírajícím institucím, o kterých jsem mluvil.

Jste také pedagog. Liší se nějak zásadně výuka loutkového divadla v Česku a v Polsku?

Shodou okolností ve Wroclawi sídlí jedna ze dvou vysokých škol, kde je možné studovat loutkové divadlo. Druhá je v Bialystoku a mezi oběma školami panuje dost silná rivalita. Je zvláštní, že jak dokážou polští loutkáři být revoluční na jevišti, tak ve školství jim to podle mého soudu zatím moc nejde. Pražská katedra alternativního a loutkového divadla prošla svojí změnou už téměř před třiceti lety a od té doby se stále rozvíjí a proměňuje, zatímco ve Wroclawi se na loutkárně tak trochu zastavil čas a je to bohužel spíš ke škodě věci. Největší problém zřejmě spočívá v tom, že mezi loutkáře se tam počítají pouze herci a režiséři, na scénografy se zapomnělo. A proto má pražská KALD DAMU v Polsku tak dobrý zvuk – protože tam jsou všechny tři nejdůležitější složky alternativního a loutkového divadla pohromadě pod jednou střechou ve vzájemné interakci. Režisér – výtvarník – herec; potažmo dramaturg a muzikant. Ve Wroclavi se ten nedostatek snaží řešit spoluprací s místní akademií výtvarného umění, ale zatím to podle mě moc nefunguje. Také pražský systém ročníkových vedoucích a jimi koncipovaný program je mnohem efektivnější než wroclawské poněkud staromódní lekce maňásků, marionet nebo masek, které většinou u studentů vzbudí spíš odpor než zájem. Přes to všechno udržuji se školou dosti úzký kontakt a vedu semináře se studenty prvního ročníku režie. Mám tak od samého začátku přehled o zajímavých mladých talentech.

Láká vás ještě české divadelní prostředí?

V Polsku jsem od prvního dne naskočil do extatického víru plánování, zkoušení, premiér, festivalů, setkání, přednášek a cest, který mě pohltil tak, že jsem si na domov vzpomněl jenom, když jsem jel navštívit své dospělé syny a rodiče. Teď, po pěti letech, se to trošku uklidnilo, a tak jsem začal přemýšlet, jaké by to asi bylo, pracovat po tom všem zase doma.

Takže chystáte nějakou inscenaci v ČR?

Letos na podzim jsem dostal nabídku režírovat mezinárodní projekt pod názvem Cizí jazyk v pražském Divadle X10. Zlákala mě moje kamarádka a spolužačka z DAMU Lenka Havlíková, která je jednou z prvních porevolučních průkopnic a propagátorek současné dramatiky v Česku. Velice jsem obdivoval její odvahu odejít po letech z postu šéfdramaturgyně Národního divadla a začít nový divadelní život na “offové” scéně. Momentálně tedy vzniká nový text Marii Wojtyszkové, který bude v rámci projektu přečten v partnerských divadlech v Maďarsku, na Slovensku a v Polsku, a později inscenován v mojí režii a v mezinárodním obsazení v Praze ve Strašnicích. Neskutečně se na to těším a jsem strašně zvědavý, jak se mi bude v Česku po té pětileté pauze pracovat.

Sledujete také českou divadelní scénu?

Snažím se, ale je to komplikované, protože se do Česka dostanu dost málo. Viděl jsem ale samozřejmě většinu nových drakovských inscenací a mám radost, že se to úžasné místo znovu proměňuje a hledá si svoji tvář. Myslím si, že se to daří zejména díky projektům jako Labyrint světa a ráj srdce Ondry Spišáka, Tomáše Žižky a Dominiky Špalkové. To je přesně ten druh divadelního experimentování, které má nejblíž k podobným projektům z nejslavnějších časů DRAKu v osmdesátých letech. Absolutně mě taky nadchl Poslední trik Georgese Mélièse Jirky Havelky a Marka Zákosteleckého. To je jedna z nejlepších inscenací, jaké jsem kdy viděl, a těším se z toho tím víc, že to byla ve skutečnosti poslední premiéra, kterou jsem naplánoval ještě jako umělecký šéf DRAKu. Ta inscenace způsobila velký rozruch a posbírala množství festivalových cen, mimo jiné také v Polsku, a tak jsou Jirka Havelka a Marek Zákostelecký také mými pravidelnými a velice úspěšně hostujícími režiséry ve Wroclawi. V případě drakovských inscenací týmu Kuba Vašíček–Tomáš Jarkovský mám stále pocit mírného nedostatku a jakoby příliš pokorného přístupu k drakovské tradici, a to zejména ve srovnání s jejich geniálně novátorským a kouzelně drzým Back to Bullerbyn a vůbec celou parádní tvorbou Športniků. Z vlastní zkušenosti vím, že prosadit se vedle klasiků, jako je Jiří Vyšohlíd nebo Václav Poul, může být komplikované, ale po zhlédnutí inscenací jako jsou třeba Amundsen kontra Scott nebo pohádka O bílé lani si myslím, že DRAKu by taková drzá športnikovsko-punková revoluce udělala jenom dobře.

Pokud by si loutkové divadlo mělo dát do nového roku nějaké předsevzetí, jaké byste mu doporučil?

Aby se přestalo považovat za takové malé království, kde se všichni bojí, že jim hrozí nějaké nebezpečí. A tak místo toho, aby se otevřeli světu a těšili se z nových dobrodružství, staví si čím dál vyšší hradby, až k nim jednoho dne přestane svítit sluníčko a vše se promění v turistickou atrakci.

Jakub Krofta (1971)

Absolvent KALD DAMU. Po škole nastoupil v roce 1995 jako režisér do Divadla DRAK a v roce 2008 se stal jeho uměleckým šéfem. Už v rámci studia absolvoval řadu zahraničních stáží a postupně začal režírovat v Dánsku, Rakousku, Finsku, Polsku, na Slovensku a dalších, nejen evropských zemích. Od roku 2012 žije a pracuje v Polsku, kde je uměleckým Wrocławskiego Teatru Lalek, externím pedagogem PVST Wrocław a jako režisér pravidelně spolupracuje s varšavskými scénami Teatr Dramatyczny, Teatr Lalka a Teatr Guliwer.

Loutkář 1/2017, p. 28–30.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.