Lešková Dolenská, Kateřina:

Vážení a milí čtenáři,

ve třetím čísle se společně vydáme do sféry hudebního divadla, kde ale mají své místo i loutky v tom nejširším slova smyslu. Zvu vás tedy do nablýskaného světa opery, zábavních muzikálů i do laboratoře současných hudebně-divadelních experimentů s předměty.

Loutky se pochopitelně neobjevují jenom jako zpestření hudebně-divadelních produkcí – klasické tituly (zejména operní literatury) nalezneme i na scénách loutkářů. A to buď s využitím hudebního záznamu, nebo ve výrazné autorské úpravě. O tom ví mnohé třeba letošní nositel ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru loutkového divadla, muzikant a herec Jiří Vyšohlíd, s nímž v čísle najdete rozsáhlý rozhovor.

Čím déle o tom přemýšlím, tím organičtější a přirozenější se mi spojení loutkářů a hudebníků zdá – zvlášť ve srovnání se vztahem činoherního divadla a loutek, jemuž jsme se věnovali minule. Hudební divadlo, zejména opera, je postavené na mnoha konvencích a funguje divácky jinak – stylizovaněji než činohra, která chce být mnohdy nápodobou života. To loutkám velmi sluší. Není divu, že se řada loutkářských režisérů odvážila do světa opery vstoupit – za všechny třeba Neville Tranter, Fabrizio Montecchi a jeho soubor Gioco Vita, Basil Twist, Julie Taymorová a mnozí další. U nás se s loutkami v opeře asi nejúspěšněji utkávají bratři Formanové, o nichž se také dočtete na stránkách tohoto čísla.

Velmi děkuji všem, kdo se na tomto vydání podíleli, zejména paní Nancy Lohman Staubové a redakci amerického časopisu Puppetry International za poskytnutí skvělých studií na naše téma.

V příštím čísle naše crossoverové pátrání po loutkách mimo loutkový svět ukončíme “nejnepřehlednější” součástí divadelního světa, tedy alternativní, pohybovou a taneční scénou.

Přeji příjemné a inspirativní čtení!

Loutkář 3/2016, p. 1.