Kirschnerová, Denisa: 90 let s Hurvínkem aneb Zajímavosti z archivu

U příležitosti letošních devadesátin zdá se nesmrtelné loutkové postavy Hurvínka jsme požádali Denisu Kirschnerovou, dramaturgyni Divadla Spejbla a Hurvínka, aby nám poodkryla některá méně známá fakta z počátků existence divadla a podělila se s námi o unikátní fotografie z bohatého archivu souboru. (red)

Jak to vlastně začalo

Josef Skupa (1892–1957) tíhl k loutkám od dětství. Jeho studentská léta na UMPRUM přerušila 1. světová válka, ale díky šťastné souhře okolností byl převelen do Plzně, kde si jeho srdce získaly loutky. Psal se rok 1917 a Loutkové divadlo Feriálních osad postrádalo výtvarníka. Skupa byl přizván ke spolupráci a loutkový svět ho uchvátil. Našel zde uplatnění pro své výtvarné nadání, ale i řemeslnou zručnost. Byl aktivní také dramaturgicky, režijně, organizačně a proslul také jako interpret plzeňského revolučního Kašpárka.

Josef Spejbl

Světlo světa spatřil díky řezbáři Karlu Noskovi. Tomu Josef Skupa, Spejblův nesporný duchovní otec, údajně předložil jakýsi náčrtek na hnědém balicím papíru, který se nedochoval a který měl posloužit jako inspirace pro budoucí podobu loutky. Podle svědectví Gustava Noska si jeho strýček na Spejbla netroufal. Obával se, že by se děti takové loutky bály. Nabídl proto Skupovi vlastní představu a ten s ní souhlasil. Na podzim roku 1920 přinesl Nosek loutku Spejbla do divadla – a Skupa byl nadšen. Dlouho toužil po loutce, která by ztělesňovala obecné lidské slabosti a nebyla přesně zařaditelná.

Ecce Hurvínek

Květnová neděle roku 1926 změnila mnohé nejen pro Josefa Spejbla, ale také pro Josefa Skupu. Narodil se Hurvínek! Tím, kdo Hurvínka pro Spejbla, Skupu a publikum stvořil, byl Gustav Nosek, synovec Karla Noska, který vytvořil Spejbla, a vnuk Františka Noska, který vyřezal plzeňského revolučního Kašpárka. Gustav Nosek tak věnoval Skupovi loutku, po níž dlouho toužil, loutku Hurvínka, která se stala Spejblovým rovnocenným jevištním partnerem. Na Skupovo přání posléze Nosek ještě zkrátil původně dlouhý Hurvínkův nosík na roztomilejší “frkolku” a Hurvínek se mohl vydat na svou jevištní pouť. Poprvé vystoupil v zábavném přídavku večerního představení komedie Rudolfa Nešvery Počestný dům na scéně LDFO v Řemeslnické besedě v Plzni.

Josef Skupa: “Nejprve jsem zamýšlel udělat z nich kamarády, ale myšlenka, že Spejbl má najednou malého Spejblíka a od neznámé matky, se tak vžila, že jsem ji neměnil. Obecenstvo mi to vlastně vnutilo. Čekalo se, že uvedu i jeho matku, ale tento pojem jsem nechtěl karikovat a kromě toho jsem chtěl, aby tu dítě stálo osamocené, čímž jsou zdůvodněny jeho chyby.”

Nezvyklé jméno

Na vznik jména Hurvínek vzpomíná spisovatel a novinář Karel Koval Šlais. Jeho tvrzení je doloženo dochovaným poděkováním Josefa Skupy. “Vypravoval jsem jednou Josefovi [Skupovi] pohádku o podivném dítěti, které mělo ploutvičku na zadečku a když je sudičky v kolébce spatřily, přivítaly je na svět trojnásobným ”hurrá“. Tu pohádku jsem napsal a Skupa k ní udělal obrázek o Vánocích r. 1923, byla kratičká a bylo v ní doslovně řečeno: Tož bylo jemu jméno Hurvínek. To proto, že mu sudičky daly do vínku ,hurrá\’.” Skupa tehdy doprovodil pohádku ilustrací, na které tento podivný, kapříka připomínající chlapeček sedí na schůdku před domkem nesoucím jeho jméno. Je na něm umístěna cedule s nápisem: “A. Hurvínek, ručně zpracovaná rochňátka.”

Neobvyklý projekt

Slavné Osvobozené divadlo se chystalo zahájit novou divadelní sezónu 1929/1930 na velké scéně divadla U Nováků ve Vodičkově ulici. Voskovec s Werichem počítali s velkorysým kulturním projektem, nechyběl by dětský, večerní i noční program. V+W se proto rozhodli vyzvat ke spolupráci také osvědčeného Skupu. Ten jejich pozvání rád přijal a v Osvobozeném divadle několikrát účinkoval v listopadu a v prosinci roku 1929. Tehdy se v prvním čísle nového divadelního časopisu Vest Pocket Revue objevil krátký dialog S+H, kterým ohlašovali chystaný projekt Vest Pocket Varieté. Mělo jít o loutkovou prvotinu Voskovce a Wericha, kteří by své dřevěné dvojníky hovořili a zpívali, spolu se Skupou, hrajícím Spejbla s Hurvínkem, z loutkovodičské lávky. Počítalo se s tím, že Jaroslav Ježek složí i novou hudbu.

Bohužel z tohoto projektu nakonec sešlo. Důvodem bylo tehdejší nařízení, ve kterém loutkové divadlo nebylo pokládáno za umění, nýbrž za atrakci a podléhalo placení vyšších dávek. Skupa byl vybaven licenční knížkou, která zařadila loutkovou produkci mezi houpačky a kolotoče. Nechybělo v ní ani poučení, aby se před úřady nechoval dotěrně, a přiloženo bylo i osvědčení o bezinfekčnosti. V souboru se dokonce tradovalo, jak byl Skupa při návštěvě jakéhosi městečka vyzván, aby se dostavil na obecní úřad a sdělil počet dravých zvířat, která s sebou vozí a počet míst, která má jeho stan. Nakonec však Skupa získal od ministerstva osvědčení, že je jeho divadlo umělecky na výši a zmíněné dávce nepodléhá. K tomu však došlo až příliš pozdě. Voskovec a Werich tedy byli nuceni od spolupráce upustit z ekonomických důvodů. Dnes se můžeme bohužel již jen dohadovat, co mohlo spojení těchto tvůrčích osobností přinést.

Nový autor

Skupa se průběžně snažil získat pro divadlo nové autory. Nakonec se osmělil a požádal o spolupráci i jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů. Jak sám uvádí svou prosbu dlouho zvažoval, ale nakonec ho utvrdila kniha Válka s mloky.

V Plzni, 11. března 1936

Vážený pane doktore,

už po léta toužím po příležitosti, poprositi Vás, zda byste napsal nějaké dialogy pro Spejbla a Hurvínka, či dokonce hru. Vědomí, že byste jedině Vy dovedl udělat ideální loutkovou věc, plnou člověčího humoru, posilovalo se ve mně od knížky ke knížce, které jsem od Vás četl a uzrálo ve mně k odvaze přímo se Vás zeptati, když jsem právě jedním douškem přečetl Mloky.

Nechci spekulovati – kdybyste mohl vyhovět – se jménem Karel Čapek, šlo by mi jen o Vaší práci, poněvadž vím, že by určitě “seděla”. Vaše jméno mohlo by se objevit i nemuselo.

Prosím Vás, kdybyste ve volné chvilince mi aspoň zásadně odpověděl. Odvážili-li jsem se k něčemu, co jsem si dovolit neměl, tedy mi laskavě odpusťte, máte jistě mnoho důležitějších plánů, nežli se obírat mým divadélkem, možná také ale, že byste si na tomto poli třeba i rád zapracoval.

Uctivě se Vám poroučí Josef Skupa

Karel Čapek odpověděl téměř okamžitě, ale bohužel zamítavě.

V Praze 13.března 1936

Vážený pane profesore,

děkuju za Váš zájem, ale je tady jedna potíž – katastrofální nedostatek času. Nestačím ani na to, co musím dělat, jak bych si mohl troufat brát na sebe ještě nové úkoly? Proto mě, prosím Vás, omluvte.

S upřímným pozdravem Vás Karel Čapek

Animovaný film promlouvá

Hurvínek byl údajně první postavičkou, která promluvila v prvním zvukovém českém animovaném filmu z roku 1936. Jednalo se o 13 minutový, loutkový film Všudybylova dobrodružství v režii Ireny a Karla Dodalových. Hudbu složil Jaroslav Ježek. Výtvarníkem byl Jiří Trnka a interpretem pochopitelně Josef Skupa. Hurvínek v roli zvídavého Všudybyla provádí diváky právě dokončenou moderní budovou Českého rozhlasu. Dá se také říci, že se jednalo o první český animovaný vzdělávací film. V roce 1936 získal snímek na filmovém Bienále v Benátkách Čestné uznání.

S+H a léta válečná

10. února 1939 byla uvedena hra Josefa Skupy a Franka Weniga Kolotoč o třech poschodích. Zdánlivě šlo o další úsměvný příběh ze Spejblova života, za nímž se však skrývala na svou dobu odvážná metafora na Mnichovskou dohodu. V červnu 1943 se o divadlo začalo zajímat gestapo. Divadelní autobus byl dvakrát útočištěm pro vysílačku ilegální skupiny v Chrástu, a byl zřejmě použit i k převozu zbraní. 18. ledna 1944 byl Skupa zatčen a vyslýchán. Pro nedostatek důkazů byl odsouzen alespoň za poslech zahraničního rozhlasu, a to k pěti letům vězení v proslulé drážďanské “Mathildě”. 14. února 1945 byla věznice při náletu amerických letadel zasažena a Skupovi se podařilo z hořící budovy uprchnout.

Pražská éra

Skupův návrat k divadlu byl po válce nejistý, působil totiž v plzeňském rozhlase. Jeho přátelé ho ale nakonec přemluvili. Josef Skupa si pro nový začátek zvolil Prahu, kde si už v minulosti vytvořil dostatečné divácké zázemí. Pražská éra divadla byla zahájena 12. října 1945 a Divadélko Spejbla a Hurvínka našlo svou domovskou scénu v Římské ulici na Vinohradech. Od začátku padesátých let přenechával Josef Skupa tvůrčí iniciativu mladším kolegům. Novými členy souboru se stali Miloš a Radko Hakenové, Zdeněk Raifanda, Jan Dvořák, Luboš Homola a především Miloš Kirschner. Skupovo zdraví se stále zhoršovalo, a tak již od roku 1952 začal Miloši Kirschnerovi – zatím anonymně – svěřovat interpretaci Hurvínka.

S+H a cizí jazyky

V březnu roku 1953 postihl Skupu infarkt. V Bukurešti se konal festival, kde měli S+H vystoupit, smlouva s divadlem byla podepsána, a tak za Skupu musel zaskočit Miloš Kirschner. Když se byl v nemocnici se Skupou poradit, jak Spejbla s Hurvínkem publiku představit, odvětil mu bard lakonicky: “Víš co? Hraj si to, jak chceš. Oni ti budou stejně hovno rozumět!” Tato rustikální odpověď přivedla Kirschnera na myšlenku nechat Spejbla s Hurvínkem promluvit nad rámec běžné zdravice. Cestou do Bukurešti mu s překladem dialogů do několika světových jazyků pomohli spolucestující z vlaku – proslulí cestovatelé Hanzelka a Zikmund a houslový virtuóz Josef Suk, kteří na festival také mířili.

S+H po adopci

Roku 1956 se v předsálí divadla objevil na vývěsce text, kterým se Skupa veřejně přihlásil ke svému nástupci: “Vychoval jsem si svého pokračovatele, jak mi radili přátelé z obecenstva. Zůstáváme těsnými spolupracovníky a jsem rád, že Hurvínek a Spejbl žijí dál ku potěše Vaší i mojí.” 8. ledna 1957 podlehl Josef Skupa mozkové mrtvici. Sotva se soubor divadla začal vzpamatovávat z jeho ztráty, ozývaly se ze strany některých odborníků a profesních konkurentů mnohé hlasy a byly sepisovány i petice, aby Spejbl s Hurvínkem ukončili svoji divadelní pouť. Miloš Kirschner a jeho kolegové tak na sebe vzali velkou zodpovědnost za další osud S+H.

Loutkář 4/2016, p. 100–102.

Kirschnerová, Denisa: 90 let s Hurvínkem aneb Zajímavosti z archivu

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters