Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Mikulka, Vladimír: Pokojová únikovka na dvacet osm

Nová inscenace 28 dní divadelního sdružení Wariot Ideal měla premiéru na festivalu 4+4 dny v pohybu a je to one man show. V mém konkrétním případě byl oním jediným mužem Vojta Švejda, soubor však hlásí, že se v představeních budou nepravidelně střídat též Jan Dörner, Milena Dörnerová a Jan Kalivoda. Po festivalové minisérii byla inscenace přenesena do malého sálu Alfreda ve dvoře.

28 dní je svou podstatou divadlo domácké, nebo ještě spíš pokojové. V pražských Radničních domech, v nichž měl festival 4+4 dny v pohybu své hlavní sídlo, se hrálo pro přibližně dvacet diváků v bývalé kanceláři střední velikosti, s úplně obyčejným oknem do dvora a neméně obyčejnými dveřmi na chodbu směrem k záchodům. Okno bylo na začátku produkce otevřené, a ze dvora tak do místnosti kromě posledních zbytků večerního světla pronikal neurčitě hospodský šum zdola. Tím však jakákoli obyčejnost končila. Temný, po většinu představení jen minimálně osvětlený prostor byl malebně a trochu výhrůžně zaplněn hromadou neurčitě vyhlížejícího harampádí, kterému vizuálně dominovalo několik muzeálních fotografických zvětšováků; další nezřetelné objekty se daly tušit v koutě, ve druhém koutě se válela hromada špinavých pokrývek a u stropu vedle dveří viselo cosi zhola neidentifikovatelného.

Na rozkoukání i na prohlídku scény bylo času docela dost, na začátku se totiž dost dlouho nedělo vůbec nic. Poté se jen pomalu (ale opravdu pomalinku) začala dekami prohrabávat postava. Vojta Švejda vyhlížel hodně zanedbaně, a navíc měl přes celou hlavu naražené cosi na způsob síťky od brambor. Mátožně vyšátral a zapnul prastarý kazetový magnetofon (ozvala se praskavá hudba a smysl nedávající počítání: “Sedm… fazole, tři… mrkev, v pořádku…”), pak se doplazil k plechovému kbelíku s vodou a opláchl si paže, načež použitou vodu hltavě vypil. Představení mělo v tu chvíli ráz téměř beckettovského zmaru, ubíjející pomalosti a všeprostupující nemohoucnosti. Tu narušila až první rychlá akce, která vzhledem k dosavadnímu dění vyzněla jako zcizující vtip: Švejda se vrhl k oknu, cosi nesrozumitelně, ale hodně popuzeně zařval směrem dolů na dvorek a zabouchl okenice. Pak se došoural do kouta k poličce ve zdi, zkontroloval stav cibule, mrkve a sádla, z elektrické plotýnky vzal konvici s vařící vodou, z “nástěnky” si vybral jeden z mnoha visících sáčků a zalil si čaj. Doprovodil to replikou “čtvrtý den po pátém čaji” – a celé to podivné dění náhle začalo dostávat obrysy zvláštní a značně nejisté hry na trosečníka. Což je téma, pro které má Wariot Ideal slabost a objevuje se v jejich inscenacích opakovaně.

Wariotovská robinsoniáda se ovšem od běžných kousků tohoto žánru dost podstatně liší. Není ani trochu jasné, kdo že onen “trosečník” je, kde se nachází, jakou dobou je obklopen, čím se zabývá a kam ze svého tajuplného “ostrova” nakonec odejde. Lze to dokonce celé chápat úplně naruby a představovat si trosečníka v jeho vlastním pokoji, nebo dokonce – vznešeně řečeno – v jeho vlastním životě, výslovně řečeno to však není. Což je jasné plus: díky všeprostupující nejistotě se celá robinsoniáda mění na úzkostný obraz elementárního, degradovaného lidství, trochu směšně a trochu dojemně bojujícího o základní existenci. Švejda se ovšem nijak zvlášť existenciálně nebo smrtelně vážně netváří – a zdaleka to není jen tím, že mu v panujícím příšeří není vidět do obličeje. Řada akcí má dokonce ráz skoro groteskní. Třeba scéna, téměř etuda, ve které se marně – a v souladu s klaunskou logikou stále komplikovaněji – pokouší sníst jídlo z rozpálené pánvičky, vypít lahváč a ještě si při tom posedět v křesle.

Výše zmíněné “nepatřičné” rekvizity se s tímto typem robinsoniády nijak nevylučují. Inscenace pracuje s nejrůznějšími trosečnickými představami, překlápí je ale do svého podivného světa, který kromě propriet očekávatelných v zašlé domácnosti nezapře ani blízkost starosvětskému okouzlení technikou, typickému pro spřízněnou Handu Gote. Tento Robinson rozdělává oheň – docela pracně – pomocí plotýnky elektrického vařiče a novinového papíru. Bez zřetelného důvodu natírá stěnu pomocí malířského válečku (odhaduji, že znalci trosečnické literatury by tento výjev nějak interpretovat dokázali, já bohužel nikoli). Pečlivě přivazuje nůž na násadu od smetáku, aby pak s takto vytvořenou zbraní prudce zaútočil na balík toastových chlebů (to byl ten dlouho nezřetelný objekt u stropu). Jednotlivé krajíčky o chvíli později použije k hektickému utěsňování škvíry pode dveřmi. Těžko říci, co to má znamenat, ale svíravý pocit ohrožení je v tu chvíli úplně hmatatelný. Vzápětí je podobným způsobem “uloven” i bochník normálního chleba, s nímž Švejda nejprve svede několikavteřinový lítý zápas a pak se s vyhladovělou hltavostí zakousne do odříznuté patky. Když ale špatně vidí na otvírání lahvového piva, úplně civilně popojde k normálnímu vypínači a bez okolků si rozsvítí tlumený “pracák”.

Směrem ke konci představení jako by se trosečník začal nejasně rozvzpomínat na svou minulost či snad – zůstaneme-li u vznešeného výraziva – lidskou identitu. Její součástí se stávají nezřetelné obrazy promítané na stěny (jako negativy) pomocí zvětšováků. Švejda ze sebe s nadšením a se zvířecky koktavou námahou vyráží slova jako “palma” nebo “elektrika”; když se na stěně objeví torza tří žen v plavkách, vrhne se k ruční pumpičce a začne zuřivě pumpovat v náznaku masturbace. Neméně svérázným způsobem ctí pravidla robinsonovského žánru úplné finále: “někde venku” se objeví loď, což protagonistu přiměje k hektické aktivitě. Umyje se v proudu vody, která začne zcela nečekaně tryskat ze stropu, převlékne se do civilních šatů, (mezitím se s mohutným bušením pokouší otevřít lahev vína) a nakonec s pýthickým výkřikem “Želva je u zdi!” rozrazí dveře a vyběhne ven.

Na mé repríze zůstali diváci ještě nějakou dobu opuštěně sedět, pak se chvíli nejistě tleskalo, ale Švejda se už neobjevil. Narazili jsme na něj – zcela náhodou – až po chvíli, za dvěma rohy v improvizovaném festivalovém baru. Poklidně a nenápadně seděl u stolu a zcela přirozeně splýval s ostatními hosty. Trosečník se zachránil a vrátil se se vším všudy zpět do civilizace? Vypadá to jako happy end. Ale kdo ví, vždyť interiér Radničních domů žádnou moc velkou krásu nebo civilizovanost nenabízel. Nevlídný labyrint vybydlených chodeb a otřískaných zákoutí, z nichž čpí socialisticko úřednická minulost i absurdní současná prázdnota. Jestli to třeba v tom nepříjemně temném, stísněném, ale také uspořádaném a důvěrně známém, svým způsobem útulném trosečnickém světě nebylo lepší. To už si ale musí každý Robinson rozhodnout sám. Inscenace v tomto ohledu (ostatně ani v jakémkoli jiném) žádný snadno srozumitelný návod nenabízí.

Wariot Ideal: 28 dní

Autoři: Jan Kalivoda, Vojta Švejda, Jan Dörner, Milena Dörnerová

Psáno z premiéry 4. 10. 2016 uvedené na festivalu 4+4 dny v pohybu.

Loutkář 4/2016, p. 58–59.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.