Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Lešková Dolenská, Kateřina: Krepsko je hřiště nápadů a inspirace

Stálice českého experimentálního divadelního nebe, skupina Krepsko, se věnuje poetickým nonverbálním inscenacím. Její členové často improvizují a tíhnou k absurditě a černému humoru, zároveň jsou precizními loutkáři a vynikajícími technology. Hlavními osobnostmi Krepska jsou Linnea Happonen a Jiří Zeman a letos oslavili už 15. výročí založení souboru.

Co vlastně znamená “Krepsko”?

Linnea Happonen: Je to hra se slovy, nic víc. Zní to trochu jako název země nebo města.

Jiří Zeman: Ten název něco evokuje, nutí ti nějakou představu, máš pocit, že to znáš, a přitom to vlastně neznáš.

Kdy soubor přesně vznikl a kdo byl u toho?

Linnea Happonen: Na začátku to byl Petr Lorenc, kdo nás dal dohromady. Začínali jsme s čistými improvizacemi a experimenty, a protože jsme chtěli v činnosti pokračovat i s možností hrát předem nazkoušené inscenace, vznikla skupina Krepsko. Naše první představení se konalo 3. března 2001.

Jiří Zeman: Na počátku bylo několik studentů z HAMU z Katedry nonverbálního divadla, ti na sebe nabalili studenty z DAMU. Pak někteří přišli a jiní odešli, odstěhovali se, otěhotněli, zkrátka jako v každém jiném souboru. Zakládající člen Petr Lorenc v roce 2006 bohužel tragicky zemřel, takže dnes je Krepsko především Linnea a já. Protože víme, jak bylo Krepsko pro Petra důležité, tak nám to dodalo sílu a odhodlání pokračovat dál. Bereme to i jako určitou zodpovědnost vůči němu.

Jaká je vaše tvůrčí metoda? Máte už nějaký zavedený “postup”?

Jiří Zeman: To se dost těžko říká a nějak definuje. Mně se třeba zdá, že naše inscenace, když o nich uvažuju takhle dohromady, nemají nic společného. Dokonce když začínáme pracovat na něčem novém, tak vždycky chceme pracovat úplně jinak než doposud. Ale když opadne popremiérový stres a člověk se na tu novinku podívá trochu s odstupem, zjistí, že tam něco shodného s předchozími projekty přece jenom je. A to je přesně to “Krepsko”, to čeho se asi nikdy úplně nezbavíme. A asi není úplně dobré se toho nějak zbavovat.

Linnea Happonen: Řekla bych, že je pro nás také typické, že dopředu nemáme žádné předem rozdělené a hotové role, ale každý z nás tvoří.

Jiří Zeman: Velmi často na divadle děláme to, co bychom jako diváci chtěli sami vidět. A často jsou to třeba naše dětské sny, nebo třeba archetypy.

Linnea Happonen: A samozřejmě se stále věnujeme čisté improvizaci. Máme za sebou několik jednorázových projektů, z nichž asi nejznámější jsou Ukradené ovace. (Projekt získal cenu festivalu Next Wave 2005 za “projev umělecké odvahy”, pozn. aut.)

Co všechno vás dokáže pro tvorbu inspirovat? Hudba, kniha, obraz?

Linnea Happonen: Popravdě to může být skoro cokoli, klidně staré plavky, nějaký film, věta v knize, úryvek hudby, určitá barva… Samotnou mě překvapuje, kolik inspirace za mnou přichází a nutí mě jít dál. Vlastně to ani nemusíme nijak složitě hledat, protože ty impulsy přichází samy od sebe.

Jiří Zeman: Já myslím, že jsme potom zpětně i schopni se dopídit, co vlastně byla ta úplně první inspirace na počátku každého zkoušení. Že to opravdu může být třeba stará brusle, která kouká z popelnice, a to prosím nijak nefabuluji, nebo obrázek skutečné ženy, která kdysi žila v Kodani a u nás se stala součástí inscenace Nejmenší žena na světě… Musím ale přiznat, že z devadesáti devíti procent má tyhle vnímavé “antény” Linnea a my ostatní na to začneme koukat, až když nás na to upozorní. Také na nás velmi silně působí to, že máme možnost hodně cestovat po světě. Protože když je člověk otevřený, tak ho setkání s jinou kulturou určitě hodně ovlivní.

Když vás tedy zaujme třeba ta zmiňovaná brusle v popelnici, jak s ní naložíte dál? Jaký je další postup a jak dlouho na jedné inscenaci pracujete?

Linnea Happonen: Ta intenzívní práce většinou zabere několik měsíců, ale hledání před začátkem zkoušení může trvat o hodně déle. Většinou improvizujeme, píšeme si poznámky a všichni dohromady chytáme směr, kudy se budeme ubírat. Musíme spoléhat na svou intuici a zároveň být i opatrní na to, kam nás to téma dovede, protože jsou tisíce možností a my si musíme zvolit jen jednu.

Jiří Zeman: Krepsko má jednu výhodu, třeba oproti jiným divadlům, s nimiž jsem kdy pracoval, že když večer hrajeme a třeba i něco deset let starého, tak už od rána zkoušíme. Takže i v případě inscenace, u níž máme pocit, že už je hotová a není potřeba ji dál měnit, se přesto ráno sejdeme a celý den jí ještě věnujeme. Což tedy v jiných divadlech nebývá zvykem. Takže když už něco hrajeme pět let a klidně i déle, tak se to pořád zlepšuje, až se člověk dostane do fáze, že už čistí opravdu jenom ty nejdrobnější detaily. Mít možnost si užívat tu přesnost a ten pocit, že už to skoro nejde dělat líp, je opravdu velký luxus.

Když tvoříte dohromady, máte mezi sebou rozděleno, kdo bude řekněme dramaturg a kdo bude ten závěrečný supervizor? Zvete si na to případně někoho zvenčí?

Jiří Zeman: Právo veta má Linnea. Ale musím říct, že se dost dohadujeme, protože když člověk do něčeho vkládá tolik osobního, velmi mu záleží na konečném výsledku. Takže když je někdo z týmu nespokojený s tím, kam se to vyvíjí, tak to prostě řekne a zabýváme se tím. Protože nemá cenu jít před lidi s něčím, o čem si myslím, že není dobré. Někdy si zveme kamarády, aby nám dali zpětnou vazbu. Ale řekl bych, že u nás nikdy nic neprobíhá stejně, každá inspirace přináší nové podněty, každé téma potřebuje něco jiného… Také hodně dáme na diváky a jejich reakce. Člověk po představení slyší, vidí, ptá se, a protože má druhý den zase od rána čas se tomu věnovat, může získané podněty nějak zpracovat. Takže ty naše inscenace pořád žijí.

Co pro vás Krepsko znamená? Jaké s ním máte spojené asociace? Co vás napadne jako první?

Linnea Happonen: Osmdesát procent mého života…

Jiří Zeman: První, co mě napadne, je, že je to něco, co je jinak, než si myslíš, že je. Že nic není tak, jak se očekává.

Linnea Happonen: Je to hřiště nápadů a inspirace, kde neplatí žádná pravidla z obyčejného života.

Jiří Zeman: A mám s tím spojenou i tu určitou disciplínu. Jak vždycky říká Linnea, nemá smysl být dobrým divadlem, protože dobrých divadel je plná Praha. Musíme být prostě lepší než dobří. A proto jdeme ve zkouškách až do nejmenších detailů a tam, kde by jiní skončili, my jdeme ještě dál. Jak jsem říkal, nic není nikdy hotové a vždycky to může být ještě lepší.

Zdálo se mi, že Krepsko na čas zmizelo ze zdejšího divadelního světa a nyní se vrátilo se dvěma českými premiérami inscenací Edgar\’s Echo a AnnaBerthaCecilia, které se dočkaly velmi vřelého přijetí. Kde vlastně Krepsko dnes sídlí?

Z našeho pohledu Krepsko z Česka nezmizelo, v posledních letech jsme zde uváděli své starší inscenace, loni jsme dokonce měli menší divadelní túru po Čechách a Moravě. A pokud Krepsko někdy někde sídlilo, tak to byla a pořád je Praha, kde dokonce většinu našich inscenací stále skladujeme.

Právě jste slavili 15 let existence souboru. Jak se podle vás Krepsko vyvíjelo a kam ve své hledačské divadelní cestě došlo?

Linnea Happonen: Krepsko má za sebou pro nás neuvěřitelných 15 let existence, za které jsme nesmírně vděční. Dá se říci, že jsme za těch 15 let zažili všechno – od nádherných reakcí diváků po celém světě až po největší tragédii, se kterou se divadlo může setkat. Každopádně je to krásná zkušenost – mít možnost vytvářet příběhy, atmosféry, vlastní světy a ty pak navíc představit divákům ve více než třiceti zemích světa.

V poslední době se trochu vracíme k loutkám a snažíme se hledat nové divadelní formy, ve kterých loutky mají podstatnou úlohu. Obecně se ale dá říci, že se od začátku stále snažíme o jediné – hledat, objevovat, cizelovat a rozvíjet základní a prosté divadelní principy a nabízet divákům jedinečné zážitky, které nezažijí jinde než v divadle.

Když už bilancujeme, jaké inscenace vám připadají pro tvorbu Krepska zásadní a řekněme ikonické?

Jiří Zeman: Na to se velmi těžce odpovídá, to je trochu, jako kdybyste se ptala rodičů, které dítě mají raději. Jestli je ikonické to, co má nejvíce repríz, tak by to asi bylo Fragile. Nebo Mad Cup of Tea – věřím, že každý, kdo to představení viděl, bude mít navždy někde vzadu v hlavě obraz kola zavěšeného ve vzduchu. Shodou okolností zrovna nedávno nám jeden náš věrný divák vyprávěl, že pro něj byla zásadní zase Nejmenší žena na světě. A diváci, kteří znají naše novější věci, tak zase budou mít pravděpodobně na mysli Egdar\’s Echo. Těžko odpovědět.

Jaké máte další plány?

Jiří Zeman: Letos na podzim jsme vytvořili tři velké nové projekty, poslední z nich byl site specific kabaret ve Valdštejnské lodžii v Jičíně. Takže momentální plán je na chvilku vydechnout a nabrat sílu do další práce.

Linnea Happonen (1975)

Absolventka KALD DAMU, režisérka a performerka, zakládající členka divadla Krepsko. Jako režisérka je podepsána pod všemi jeho inscenacemi.

Jiří Zeman (1976)

Absolvent KALD DAMU. Performer, členem Krepska je od roku 2004.

Loutkář 4/2016, p. 46–47.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.