Schwarzová, Kateřina: Kristina Beranová Maděričová

Kristina. Dvě měkká i ve jméně po babičce. Jemné a šikovné ruce. Dlouhé smyslné černé vlasy. Skvělý makovo-švestkový štrúdl. Neuvěřitelná síla. Křehkost. Spousta přátel, známých, blízkých. Pořádek a pořádání věcí. Schopnost naučit se cokoli – hrát na trubku třeba. Humor a sebeironie. Posmutnělé, krásné básničky. Potřeba o někoho se starat, dávat lidi dohromady. Pevnost. Země. Barevné boty.

Vystudovala KALD DAMU, hrála v Divadle DRAK, ve slavné léblovské éře nastoupila do Divadla Na Zábradlí (1995), kde odehrála v dalších dvaceti letech mnoho pozoruhodných rolí. Já jsem ji poznala v Buchtách a loutkách, kde začala hrát o pár let později (1997).

Do Buchet a loutek prý Kristina přišla sama od sebe, začala hrát v inscenaci Neviditelná Praha a pak už zůstala. Hrála skoro ve všech inscenacích, režírovala pohádku Opička Jenovéfa, skvěle zpívala v Koncertu Josef K. i v hudebně loutkovém programu pro děti Popeláři jedou, v legendární inscenaci Příběh ??? člověka přebrala dokonce po Pavlu Antošovi part na tahací harmoniku, své zpívané číslo neodolatelné ženy měla i v Kabaretu Kaka.

Měla velký smysl pro humor, nadhled i sebeironii, s nimiž mohla ztvárňovat i své dokonalé kožešinové femme fatale. Jednu takovou, oslnivou Královnu galaxie a anti-gravitační sex-bombu z roku 40 000 Barbarellu vytvořila také v inscenaci Barbarella Reloaded, vzniklé na motivy slavného sci-fi filmu Rogera Vadima. V rámci cyklu “reloadovek” Buchet a loutek ji nazkoušela se svým manželem Radkem Beranem a každé představení bylo oslavou smyslových rozkoší všeho druhu. Anotace tehdy zněla: “Ani spousta nádherných převleků nezbaví tuto královnu galaxie samoty. Samoty, hluboké samoty ji nezbaví ani náklonnost bytostí opačného pohlaví, ani splnění mise a potrestání nebezpečného šíleného vědce. Putuje tedy dál a dál hlubinami vesmíru se svou samotou a chlupatou palubou kosmické lodi.” Odrážela Kristinino právě opouštěné téma samoty, které se jí asi nejvíc povedlo zachytit o čtyři roky dříve v projektu připraveném mimo obě domovská divadla pro festival VyšeHrátky. Autorská kompozice Vetřelec, která se hrála v Gorlici na Vyšehradě, byla určena pro jednu herečku a jejího dvojníka, loutku v životní velikosti plněnou rýží. Živost a neživost, samota a vztahy mezi oběma i k imaginárnímu očekávanému muži se přelévaly v nečekaných vlnách. Kristina zde ukázala svou další podobu, působivé minimalistické herectví, absolutně přesnou a jemnou práci s loutkou i s každým sebemenším pohybem.

A pak tu také byla podoba přátelské Kristiny, která ráda propojovala lidi a dávala jim možnost spolu něco zažít. Začala tak organizovat například Vánoční bazary v Buchtách a loutkách a v Divadle Na zábradlí, které měly být a také byly především místem setkávání lidí i krásných věcí. Organizování Kristinu vůbec bavilo, říkala, že ji to asi naplňuje ze všech jejích činností nejvíce. Měla spoustu nápadů a byla rychlá, výkonná a pracovitá, dokázala věci promyslet velmi prakticky a do detailů, vše zařídit a dotáhnout do konce. Stála u zrodu festivalu Buchty a loutky dětem, spoluorganizovala Koncert krás k 15. výročí Buchet a loutek, a postupně se produkci a organizaci věnovala víc – pořádala například Velikonoční trhy pro Prahu 3, Vánoční koncert s Collegiem 1704, podílela se na Žižkovském masopustu.

Největší radost ale měla z loutkového filmu svého muže Radka Berana Malý pán. Byla u celého procesu od scénáře přes natáčení v lesích po závěrečné práce jako první divák, skriptka, pomocnice, organizátorka a opora. Do poslední chvíle se pak intenzivně věnovala také vzniku divadelní podoby Malého pána, začala zkoušet a starala se o propagaci, webové stránky i grant. Ten odevzdávala dva dny před smrtí, s těšením a humorem, jakoby nic. Nikoho z nás nenapadlo při vtipkování a hledání cédéčka na vypálení žádosti o grant, jak málo času zbývá. Ukonejšila nás, tak jako nás uklidňovala po celou dobu své nemoci. Když jsme se viděly naposledy, klidně a jistě se usmívala: “Jo, já jsem tady, pořád jsem tady.” Bylo to kvůli klíčům, pro které si k ní měl někdo přijít, a myslím, že už to tak i zůstalo.

Loutkář 3/2016, p. 57.