Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Vojtíšková, Zuzana: Svět se řítí do ďáblovy řiti

Klasická hudba, klasické marionety a maňásci, klasický přístup Buchet a loutek a neklasický text kritizující současnou společnost – tak by se ve stručnosti dala charakterizovat inscenace Hrůza v Brně, kterou v květnu nastudovalo na základě hry Arnošta Goldflama nezávislé alternativní loutkové divadlo Buchty a loutky.

Poté, co na konci roku 2015 uvedlo Goldflamův text ve světové premiéře Činoherní studio Ústí nad Labem, sáhli po něm tvůrci Buchet a loutek. Žertovná groteska z brněnského prostředí je autorem předurčena k činohernímu nastudování, ale evidentně nabízí zajímavé výzvy i pro loutkáře, resp. pro jejich punkovou odnož, kterou Buchty a loutky už čtvrt století jsou.

Hrůza v Brně se zpočátku tváří jako obyčejná, humorně psaná detektivka, postupně však začíná nabírat silnějších a silnějších společensko-politických rozměrů, až na konci diváky úplně mrazí.

Soubor v čele s Vítem Bruknerem, který se tentokrát chopil režie, se rozhodl zabalit drsnost současných manipulativních praktik do hezkého hudebního obalu. Dva policajti Jara a Ruda (Marek Bečka a Radek Beran) milují hudbu, a ne ledajakou – jejich idolem je božský Luciano Pavarotti. Operní hudba je ve službě tedy stále provází, umějí si ji užít v extázi laděné cigaretovým kouřem. Ušlechtilost krásných tónů však zakrývá prázdnotu a bezskrupulózní vychytralost hlavních hrdinů příběhu, kteří jdou za svým (vlastně ani není možno říct “cílem”) doslova přes mrtvoly.

Sama scéna navržená Bárou Čechovou a Kateřinou Houskovou už při prvním divákově pohledu evokuje trojdílný oltář, a to i přesto, že jde vlastně o panelákový dům s okny – čtyřmi kukátkovými jevišti zakrytými moderními žaluziemi místo klasickou oponou. Na těchto jevištích a v prostoru před celkovým objektem se odehraje vyšetřování vraždy i ostatní epizody navázané na ústřední příběh. Jara a Ruda si v herecké etudě beze slov doposlechnou božskou árii v Pavarottiho podání, vyzbrojí se a srdnatě jdou do akce – to už jako loutky, marionety. Cílem je byt, kde očekávají maximálně nějakou rozkrádačku, ale najdou v něm mrtvolu mladé ženy – panenky Barbie. Ohledávání mrtvoly je samostatným “loutkářským koncertem”, provedeným typickým buchťáckým způsobem, tj. panenka je zkoumána nikoli loutkou “jedna k jedné”, ale lidskou rukou – kontrast malé umělohmotné panenky v konfrontaci se skutečnou rukou v kukátku je skutečně působivý a v divácích vyvolává zároveň smích a zároveň hrůzu, kterou evokuje především doslovnost prováděných úkonů.

Jara s Rudou jsou obyčejní okrskáři a komičnost těchto postav je podtržena nízkým intelektem, který je patrný z jejich dialogů. Buchty a loutky umně a logicky střídají hraní činoherních a loutkových plánů, které ztvárňují zpravidla pomocí tradičních marionet. Jsme-li na policejní služebně, vidíme jednající herce, v terénu jsou už loutky nebo vhodně použité reálné detaily v loutkovém kukátku.

Brněnský hantec a vulgární jazyk napsaný Arnoštem Goldflamem a přirozeně interpretovaný herci je komickým prvkem, který zpočátku záměrně zavádí diváky jakoby do jiného příběhu, než se před nimi skutečně odehrává. Postupně se totiž začne rozkrývat, že vraždu neprovedl nějaký neznámý násilník, ale že pachateli jsou sami policisté, kteří ženu zabili svým neprofesionálním, nesmyslným zásahem. Když Jara s Rudou ze stejných příčin zraní ještě trojici přivolaných kolegů z oddělení vražd, vypadá to na pořádný průšvih v policejních kruzích. Ale právě odtud se začíná hrát zcela jiný příběh, i když je stále týž: zpráva o neschopnosti policie nesmí vyjít za žádnou cenu najevo, nic nemůže proniknout na veřejnost, policejní solidarita je natolik pevná, že překryje i spravedlnost.

V této chvíli se kapitánovi Hrůzovi vyplatí vydat rozkaz k záměrnému převrácení skutečnosti, k upravení důkazů – a ze zabití z nedbalosti se rázem stane hrdinský čin provedený pro záchranu lidstva před stvůrou, která nepředvídatelným způsobem ohrožovala všechno živé. K zahlazení stop slouží nová poškození mrtvoly, která Buchty a loutky vytvářejí opět v kontrastu – využívají panenku, které ubližují herci (například ji koušou, škrábou vidličkou, svlékají z ní skutečné dámské kalhotky apod.).

Ministr (asi vnitra) potom odvážné policisty za jejich dobře provedenou práci veřejně vyznamená – ale opět je to podvod, a to nejen ve své podstatě, ale i v provedení: televize se tváří, že ceremoniál probíhá v přímém přenosu. Zatímco však národ sleduje událost s rozechvěním, její hlavní aktéři už dávno společně popíjejí vínko a vysmívají se celému světu, jak jim na ten jejich špek všichni dobře skočili. Šéf policejního tým, kapitán Hrůza, je nakonec za skvělý zásah povýšen a pověřen vedením newyorského týmu FBI-CIA-OSN pod jménem Akta X. Z humoru tu divákům už začíná běhat mráz po zádech, když si začnou klást stále vtíravější otázky: kdo, jak a s jakým cílem vede všechny nadnárodní organizace, které proklamují ochranu celého lidstva?

Goldflam ve svém textu přesně vystihl rétoriku politiků a funkcionářů, problematiku odbíhání od témat, spotřebovávání času na nesmysly, záměrné vytváření pseudoreality, zveličování marginálních věcí a událostí, zametání stop apod. Na základě švindlu lze v naší společnosti dosáhnout čehokoli, a ještě za to člověk bude pochválen. Postupně se ale ukazuje, že autor jde ve svém textu ještě dál, je rafinovanější a trápí ho nejen tyto běžně používané a známé taktiky. Uvědomuje si, že všechno je v životě vrtkavé, a když už všichni toho na sebe vědí moc, začnou odstraňovat nepohodlné svědky sami ve svých řadách. “Svět se totiž řítí do ďáblovy řiti, šílenou rychlostí, úplně závratnou,” říká s využitím bonmotu Josefa Váchala ústy kapitána Hrůzy. Ovládání lidí, sekty, přijímání lži za pravdu, oportunismus, to vše vrcholí divákovým poznáním, že ti, co mají nejšpinavější ruce, jsou vítězi. A v kukátkovém jevišti přibývají rakve s mrtvolami.

K hlavním hrdinům pak nakonec promluví Bůh, aby i on jim vysekl poklonu a ujistil je: “Zasloužili ste si to, ste féroví kořeni, já su dycky na vaší straně.” Buchty a loutky absurditu závěru hry podtrhly dotvořením tušeného oltáře ve scéně. Jara a Ruda před ním klečí a modlí se k božímu oku, z něhož na policejní chlapíky shlíží usmívající se Luciano Pavarotti s doutníkem v puse – symbol božského umění a zároveň pochybné pověsti spojené s daňovými úniky. Policisté Rudolf Špaček a Jaromír Veselka si pak na sebe obléknou pláště a divákům ukážou záda – s andělskými křídly…

Tvůrčí tým Buchet a loutek v inscenaci Hrůza v Brně pracoval svým tradičním způsobem, nepřekvapil žádnou formální inovací, nezklamal svoje diváky nějakým experimentem z “jiného světa”. Zároveň však prokázal, že tvorba Buchet a loutek, stojící na zdánlivé nedbalosti, neschopnosti, na amatérismu v negativním slova smyslu, je ve své podstatě naopak velmi pečlivě a přesně promyšlená a profesionální. Buchty a loutky znovu potvrdily, že umějí skvěle pracovat se zkratkou a symboly, dokážou vytvářet napětí kombinací různých loutek a využíváním detailů lidského těla, mistrně pracují s doslovností (např. mluví-li o tom, že finanční odměna bude dělat “tři klacky”, dají do prostoru kukátka skutečné tři klacky), zvládají nabízet “hladivý” i černý humor a skrze něj se vyjadřovat k podstatným tématům dneška.

V inscenaci Hrůza v Brně přesně vystihli atmosféru Goldflamova textu a dokázali ji převést na jeviště a vytvořit funkční komedii se společensko-kritickým tónem o tom, že všechno je postavené na hlavu, na nic se nelze spolehnout, veškerenstvo (dokonce i Bůh) ztratilo smysl a svou pravdivost, ničemu a nikomu nelze věřit a největší gauneři mají navrch, přestože (nebo snad protože?) jsou to největší hlupáci. Spojení Goldflamova textu a pojetí Buchet a loutek bylo tedy šťastné a přineslo mnohovrstevnatý výsledek, tj. divácký zážitek.

Buchty a loutky, Praha

Arnošt Goldflam: Hrůza v Brně

Režie: Vít Brukner a Buchty a loutky, výprava: Bára Čechová a Kateřina Housková, hudba: Buchty a loutky a světoví klasici, světla a zvuk: Lukáš Valiska

Psáno z premiéry 12. 5. 2016.

Loutkář 3/2016, p. 52–53.

Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.