Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutkové divadlo mám velmi rád

Není mnoho českých operních režisérů, které by zajímaly loutky. Renomovaný divadelní tvůrce a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil mezi ně ovšem patří a s loutkami na jevišti pracoval již ve třech inscenacích.

Jak jste se dostal režii v loutkovém divadle? Bylo to vaše přání, nebo to bylo na základě pozvání ze strany divadla? Nebo se to uskutečnilo souhrou jiných okolností?

Dostal jsem režii nabídnutou! V roce 1996 od tehdejší ředitelky Malého divadla v Českých Budějovicích Ivany Přibylové. Zadání znělo vytvořit inscenaci, což v tomto případě znamenalo i napsat text podle scénáře Flaminia Scaly Šílená princezna, určenou pro exteriérové hraní. Inscenace ve výpravě Marka Zákosteleckého (s několika typy loutek – objevily se v ní marionety, manekýni i maňásky) a s hudbou Jana Klusáka měla premiéru na nádvoří zámku Kratochvíle.

A v roce 2000 přišla nabídka od tehdejšího uměleckého manažera pražského Divadla Minor Čestmíra Kopeckého a ředitele divadla Zdeňka Pecháčka připravit opět pro exteriér inscenaci loutkového Fausta, celé to bylo ještě součásti projektu Sláva barokní Čechie. Ta inscenace se pak hrála několik let, vždy v letních měsících se vracela na nádvoří Novoměstské radnice.

Myslím, že v obou případech chtěli zadavatelé pracovat původně s někým jiným, kdo jim to odřekl, a tak se obrátili na mě. V případě Malého divadla přišla nabídka někdy koncem ledna a již začátkem července byla premiéra.

Jsem tomu velmi rád a jsem jim vděčný, že je to napadlo a že jsem měl čas a možnost obě inscenace vytvořit. Loutkové divadlo mám rád – dalo by se hovořit i o lásce –, takže tyto nabídky byly zároveň i mým splněným přáním a touhou. V 80. letech minulého století pro mě byly tehdejší inscenace Divadla DRAK – zejména tria Krofta–Klíma–Matásek – naprosto zásadní, velmi inspirativní divadelní zážitky, dodnes velmi živé! Navíc jsem zde vždy obdivoval naprosto jasný důvod použití loutky ve chvíli, kdy může sdělit to, kam již živý herec nedosáhne.

Práce s loutkami byla také důležitou částí inscenace Play Magic Flute, což byl “první operní kabaret na světě” inspirovaný Kouzelnou flétnou W. A. Mozarta a Emanuela Schikanedera. Inscenace vznikla na základě námětu, scénáře a koncepce, kterou jsme vytvořili spolu s Vladimírek Markem. Vznikla jako inscenace Opery Mozart, scénu a loutky navrhl Daniel Dvořák a kostýmy Jana Preková. Premiéru měla v říjnu 1991 v pražském Klubu Lávka a dosáhla 259 repríz! Vladimír Marek spolu s operní zpěvačkou (představitelkou Paminy) byli jedinými protagonisty inscenace za doprovodu čtyřčlenného orchestříku. Byla to velká radost pozorovat Vladimíra Marka, jak hraje virtuózně úvod opery s několika marionetami či jak bravurně ovládá břichomluveckou loutku.

A pro úplnost bych měl jmenovat spoluautorství scénáře (spolu s Danielem Dvořákem) a úpravy pro loutkovou adaptaci opery Don Giovanni W. A. Mozarta pro Národní divadlo marionet v roce 1990, která se v režii Karla Brožka hraje dodnes, i když mé jméno z plakátů a programů časem zcela zmizelo.

Jste především operní režisér. Jak vzpomínáte na přípravu inscenací v loutkových divadlech? Byly pro vás ty spolupráce něčím výjimečné?

Byla to vždy zajímavá zkušenost, hlavně zjistit, co loutka může a nemůže sdělit a jaké má možnosti. Na obě práce vzpomínám velmi rád. Loutkáři jsou přece jenom trochu jiná komunita, než je v opeře, ale i v činohře. Jsou si na jevišti blíž, jsou na sobě ve srovnání s operou, ale i činohrou mnohem závislejší – je zde třeba většího detailu a souhry, aby se jim zjednodušeně řečeno “nezamotaly nitě”.

Co vás na loutkovém divadle jako režiséra překvapilo, ať už příjemně, nebo i nepříjemně?

Že se bohužel vytrácí poctivé loutkové řemeslo, schopnost virtuózně ovládat loutku – to, co jsem viděl a okouzleně obdivoval u Vladimíra Marka při jeho hře s marionetami, anebo když Zdeněk Říha v Šílené princezně vzal do ruky maňásky. Obojí nádhera, fantazie, vtip a naprostý úžas a radost. A z mladších Petr Vodička skvěle vodil a hrál ve Faustovi Mefista. Dokázal, že marioneta umí být velmi vtipná. A je to zřejmě tím, že v loutkových divadlech se pracuje s loutkami míň a míň, není to hlavní médium, ale mnohdy jenom doplněk. Také, pokud vím, není výuka loutkoherectví po proměně Loutkářské katedry na Katedru alternativního a loutkového divadla před čtvrt stoletím tak systematická jako dříve. Myslím si, že je to škoda. Já jsem naopak vždy využil nabídky z loutkového divadla k tomu, abych mohl pracovat hlavně s loutkami, i když vždy s přiznanými živými herci, kteří se dostávají v inscenaci do vztahu s loutkou.

V čem podle vás tkví síla loutky a její jevištní možnosti? Přimělo vás užití loutek v inscenaci pracovat režijně jinak, než jste byl doposud zvyklý?

Může sdělit a zahrát o mnoho víc než živý herec. Tak například takovou “vartovačku” ve Faustovi s naprostou destrukcí dekorace prostě s živými herci takto nezahrajete. Svou neživostí v dobrých rukou může vytvořit svůj specifický originální život. A pak je samozřejmě to, co skvěle uměli, jak jsem výše zmiňoval, v DRAKu. Loutka nese v celkové struktuře a kódu inscenace další sémantický význam. Důležité pro mě bylo objevování nejen možností, ale i limitů loutky. Co loutka není schopna zahrát (třeba psychologické herectví) a co musí sdělit jinými prostředky. No a pak je velmi inspirující a divadelní vztah a komunikace živého herce a loutky. A moc mě baví a zajímají ty možnosti změn měřítek, které loutkové divadlo nabízí.

Byla pro vaši další režijní tvorbu zkušenost s jevištní prací s loutkami v něčem inspirativní?

Pro mě je každá zkušenost z každé práce (i negativní) něčím inspirativní a obohacující. V případě mých loutkových inscenací – které si troufám říci, že se povedly – to byla příjemná praktická zkušenost s jiným, mně blízkým a obdivovaným médiem. Loutkové divadlo je navíc velmi stylizované a výtvarné – to je mi velmi blízké a má i tím velmi blízko k opeře, která je mým domovským divadelním druhem. Budu rád, pokud se mi ještě naskytne možnost s loutkáři někdy v budoucnu spolupracovat.

Loutkář 3/2016, p. 28–29.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.