Malíková, Nina: Nejmladší evropské muzeum loutek

Loutkářské muzeum v Lublani má za sebou teprve rok života, ale má se čile k světu. Na “bílou Lublaň”, jak se hlavnímu městu Slovinska říká, shlíží muzeum z vršku nad městem, kterému vévodí lublaňský hrad. Lepší místo si pro propagaci loutkového divadla nelze asi nejen ve Slovinsku představit a vnitřní vkusnou instalaci a architektonické řešení lze skoro závidět. Nejen, že výtečně zapadá do starých prostor památného hradu, ale svou atmosférou podporuje magické kouzlo, které je s loutkovým divadlem spjato snad ve všech koutech světa.

Muzeum se stálou expozicí nazvanou Podoby slovinského loutkářského umění 1910–1990, které bylo vytvořeno ve spolupráci lublaňské loutkové scény (Lutkovno gledališče Ljubljana) a dalších slovinských loutkových divadel, čítá na 3 000 sbírkových předmětů (loutek, dekorací i dalších scénických elementů).

Dvoupodlažní prostor uvnitř historické části hradu má vnitřním schodištěm spojené dva samostatné ochozy. První část výstavy v nižším patře je poctou zakladateli slovinského loutkářství – výtvarníku Milanu Klemenčičovi, “mistru scénické iluze”, a jeho komornímu loutkovému divadlu s akcentem na slavného Doktora Fausta, inscenaci z roku 1938, kterou v historické rekonstrukci znovu uvedlo před časem Lublaňské loutkové divadlo.

Další etapa zahrnuje produkci spolkových a sokolských divadel a pokračuje ukázkou práce partyzánského loutkového divadla v letech 1943–1945, které tvoří předěl mezi tradicí a modernou. Historická část expozice končí u tvorby zakladatele moderního slovinského loutkového divadla Jože Pengova a jeho nejvýraznějších inscenací (Zlatá rybka, 1953; O hvězdičce, která zaspala, 1955), které jsou dodnes opravdu obdivovaným a uznávaný “zlatým fondem” slovinského loutkářství.

Nečekané pro mne bylo nejen úzké sepětí s hnutím českého Sokola a éry československých sokolských divadel, ale překvapení jsem se nemohla ubránit při obdivném vztahu, který ve Slovinsku chovají ke hře Jana Malíka Míček Flíček. Pokládají ji zde ve slovinské loutkářské tvorbě za součást svého kulturního dědictví a tento titul znají dodnes všechny generace diváků – od malých dětí po prarodiče. Legendární inscenace Míčka Flíčka v režii Jože Pengova z roku 1951 je ve své původní podobě na repertoáru Lublaňského loutkového divadla dodnes a je i v samostatném edukativním programu divadla inspirací pro pravidelné dětské výtvarné dílny. Historické česko-slovinské kulturní vazby vztahující se k naší první republice a pokračující programově až do současnosti jsou těsnější, než je u nás obecně známo. Ostatně výrazný podíl spolupráce českých a slovinských výtvarníků a režisérů (ze slovinské strany je třeba zmínit např. výtvarníka Silvana Omerzu, performera Matiju Solceho, režírující herečku Martinu Maurič a z české strany Pavla Poláka, nezávislou skupinu Športniki a naposledy Jiřího Havelku a Marka Zákosteleckého…) na podobě moderního loutkového divadla není ani zdaleka uzavřen.

V první, historické části expozice jsou zajímavé prostředky instalace dokumentárních materiálů. Návštěvník si může k inscenacím, osobnostem, ale i přehledně informativně zpracovaným historickým souvislostem sám najít ukázku (část záznamu inscenace, filmu atd…) či dokument, a to všechno umně schované a zabudované do výstavních panelů a doprovodných vysouvacích skřínek. Je to opravdu moderní příklad interaktivity mezi exponáty a návštěvnicko-diváckou zvídavostí i šikovností v tom nejlepším slova smyslu.

Poněkud chaotičtěji působí část věnovaná modernímu a současnému slovinskému loutkovému divadlu. Není divu, už samotný výběr nebyl jednoduchý (každý významný výtvarník je zde většinou zastoupen jen jedním či dvěma artefakty), stejně tak jako snaha přinést alespoň rámcový přehled o vývoji moderní slovinské loutkářské scénografie. Na tak velkorysou koncepci nebylo asi příliš šťastné spojit moderní scénografickou retrospektivu a prostorově neméně rozsáhlou interaktivní část. Ta má podobu několika jevišťátek (či spíše malých loutkových divadel) vybavených pro možnost hraní marionetami, maňásky, technikou stínového divadla i spodovými (hůlkovými) loutkami. Ke každému “domečku” patří i loutky odpovídající danému technologickému typu, a tak opravdu můžete svým přátelům či náhodným divákům sami něco zahrát.

Kromě přehledu technik loutkového divadla je předmětem této druhé části expozice výběrová tvorba slovinských profesionálních loutkových divadel 70.–90. let 20. století. Kromě lublaňského loutkového divadla (vzniklo roku 1948) je zastoupena v tvorbě řady výtvarníků také mariborská loutková scéna (druhé slovinské profesionální loutkové divadlo bylo založeno v r. 1974) i loutková televizní tvorba. Představeni jsou zde nejen nejvýznamnější slovinští loutkářští výtvarníci (Agata Freyer, Breda Varl, Silvan Omerzu, Barbara Stupica) a režiséři (Edi Majaron), ale pozornost je věnovaná i “klasickým” slovinským autorům loutkových her pro děti (Svetlana Makarovič), které jsou stále na repertoáru slovinských loutkových divadel.

Prohlídka loutkářského muzea, na které jsou slovinští loutkáři právem hrdi, byla součástí programu setkání a konference evropských odborníků zabývajících se loutkářskými sbírkami nazvané All Strings Attached/Na nitích (27. 2.–4. 3. 2016). Kromě toho, že její účastníci představili jednotlivé sbírky i předměty svých bádání v oblasti kulturního dědictví loutkového divadla, hledali také odpovědi na otázky ohledně jejich prezentace veřejnosti. Samozřejmě, že se v diskuzích řešily problémy, jak vystavovat živé umění, které je bez divadelní inscenace a interakce mezi jevištěm a hledištěm jen přehlídkou sebedůmyslněji prezentovaných artefaktů, ale i nutnost častějších setkání těch, kteří se v této netypické muzejní oblasti pohybují a jejich zkušenosti jsou často nejen inspirativní, ale i zcela prostě užitečné.

Lublaňské divadlo si kromě velmi široké řady aktivit zahrnujících vlastní divadelní produkce určené předškolákům, mládeži i dospělým, edukativní workshopy pro děti a pořádání mezinárodního loutkářského festivalu Lutka přibralo i starost o kulturní program nově vzniklého muzea. Je vidět, že se slovinští loutkáři popularizaci loutkového divadla rozhodli vzít do ruky. A další projekty svědčí o tom, že rozhodně nežijí jen historií.

Během březnového setkání pracovníků zahraničních loutkářských muzeí nazvaném All Strings Attached nás provázela i Nadja Ocepek, která je kurátorkou a vedoucí muzea a pečuje také o celou řadu mezinárodních projektů divadla. Není to ale jen produkční a propagátorská práce, Nadja při budování muzea pronikla do historie loutkového divadla a dalších plánů spojených s lublaňským loutkovým divadlem i muzeem. Je zde zasvěcenou průvodkyní i nadšenou propagátorkou dalších projektů, které nejsou omezeny jen na slovinskou půdu. Nadje jsem také položila následující otázky.

Jaký je váš pohled na vystavování divadelního umění? Jak propojujete statické exponáty (loutky, rekvizity atd.) s jevištní akcí?

Divadelní umění klade na muzeologii zvláštní požadavky. Dokud budou loutkářská muzea pouze okrajovým typem, zůstane toto téma poněkud problematické. Loutkové umění nabízí různé způsoby vyprávění příběhů prostřednictvím předmětů a vyžaduje proto různé typy vystavování. Existují okruhy problémů, s nimiž se aktuálně vypořádáváme. Muzeum loutek tvoří malou součást Lublaňského loutkového divadla. Bylo založeno v květnu 2015. Některé historické loutkové inscenace hrané původními loutkami jsou dodnes součástí našeho pravidelného programu. Není jisté, kdy už jsou loutky natolik staré a opotřebované, aby se z nich stal muzeální kousek. A pokud je nahradíme kopiemi, abychom zabránili dalšímu poškozování, je to pořád ještě ono? Nebyly ostatně loutky vytvořeny pro jeviště? To jsou klíčové otázky, které mají loutkáři a pracovníci muzea neustále před sebou. Protože jde o jeden z poměrně mála typů muzejních objektů, které lze bez ohledu na čas kdykoliv navrátit k původní funkci, není možné dát jednoznačnou odpověď na to, jak by měly být vystavovány. Jisté je, že by to mělo být komplexním způsobem.

Naše stálá expozice je nejlepší pro prvotní seznámení se se slovinským loutkářstvím. Byla navržena jako místo, které lze aktivně využívat. Její koncept je multisenzorický a zaměřujeme se na zkoumání a získávání praktických zkušeností. Je to místo, kde se střetávají klasický a moderní koncept muzea. Na jedné straně jsou vystaveny nejcennější artefakty, na něž se nesmí sahat, a přímo naproti je zeď plná interaktivních prvků, která to má vyvažovat. Tato zeď je velmi netypický muzeální exponát. Je to místo, na němž je nutné využít svou představivost a sahat na vystavené exponáty je dovoleno. Abyste získali kompletní zážitek, doporučuje se prozkoumávat, otevírat, naslouchat, diskutovat, zpívat a vzpomínat na loutková představení, která na vás zanechala dojem. Zvlášť velkou radost máme z toho, že si návštěvníci mohou vyzkoušet vodění různých loutek a s pomocí stínových loutek, maňásků a marionet sehrát vlastní jedinečné představení.

Zaměřujete se jenom na historické a tradiční loutkářství, nebo reflektujete i moderní a současné loutkové umění?

Loutkářství je jako specifický divadelní druh pro slovinskou kulturu velmi cenné, ale dosud nebylo pojímáno dostatečně komplexním způsobem. Proto se naše stálá výstava snaží poukázat na význam této často přehlížené součásti naší kultury. Jedním z hlavních cílů muzea je proto vytvořit podmínky pro řádné uchovávání slovinského loutkového dědictví. Muzeum loutek je nadšené možností podílet se na nových a zajímavých projektech, které by nám mohly pomoci obnovit zapomenuté loutkové příběhy a sbírat či obnovovat vzpomínky na naši loutkářskou minulost. Přitom často žádáme o pomoc celostátní i mezinárodní instituce, které se věnují výzkumu loutkářství, divadla a muzeologie.

Organizujete nějaké doprovodné akce? Máte v této oblasti nějakou konkrétní dramaturgii?

Muzeum loutek organizuje různé aktivity pro rodiny a školy a aktivně se snaží přispívat k rozvoji výzkumu, uchovávání a restaurátorství loutek. Program představovaný v Puppetheque je doplňkem muzejní výstavy a má za cíl opět oživit klasické loutkové inscenace. Hradní divadlo a Lublaňské loutkové divadlo mají pevně dané dny (neděle a pondělí), kdy uvádějí inscenace, jež byly v minulosti u diváků zvlášť populární a zapsaly se do divadelní historie.

Muzeum nabízí speciální komentované prohlídky pro děti, které lze propojit s loutkovými představeními v hradním divadle nebo Lublaňském loutkovém divadle. Prohlídky pro školy a školky doplňují a rozšiřují znalosti získané ve třídách zapojením tak rozmanitých oblastí, jako je historie, literatura, umění, etnologie, hudba, přírodní vědy a zeměpis. Záměrem je propagovat kreativitu a upozorňovat na význam umění a záchrany dědictví loutkářství.

Součástí vzdělávací nabídky muzea jsou také sobotní rodinné workshopy – loutkový klub pro rodiče a děti, kteří společně navštěvují loutková představení. Během jednoho z kreativních workshopů muzea si děti například mohou vyrobit kopii loutky z pohádky O hvězdičce, která zaspala. Přitom se seznámí s klíčovými muzeologickými pojmy, jako je originál, kopie, duplikace a replika. Je zajímavé sledovat reakce rodičů a prarodičů, kteří na tyto loutkové workshopy nazvané Stipendium pro mladé muzeology také chodí. Fascinují je totiž stejně tak jako děti a zajímá je jejich obsah související s muzeologií – pravděpodobně proto, že se o tomto oboru obecně poměrně málo ví.

Jaké jsou plánované výstavy, festivaly a další akce, které připravujete ve vašem muzeu na rok 2016?

V roce 2015 získalo Lublaňské loutkové divadlo prostřednictvím svého muzejního oddělení grant v evropském projektu All Strings Attached: The Pioneers of European Puppetrybehind the Scene/Na nitích: průkopníci evropského loutkového divadla v zákulisí, kterého se spoluúčastní italské město Cividale, španělská divadelní skupina Etcetera a Akademie umění v chorvatském Osijeku.

Tento projekt, který navazuje na poslání Muzea loutek, byl navržen jako putovní artefakt, jenž se zvlášť zaměřuje na miniaturní loutkové divadlo Milana Klemenčiče, průkopníka slovinského loutkářství, na divadlo marionet I Piccoli di Podrecca Vittoria Podreccy (1883–1959), jehož kabaretně-operní program měl velký vliv na evropské loutkové umění, a na dílo Hermenegilda Lanze, který je spolu se skladatelem Manuelem de Fallou a básníkem Federicem García Lorcou považován za zakladatele španělského loutkového divadla.

První část projektu má za cíl zkoumat, konzervovat a restaurovat loutky a vyměňovat si know-how v oblasti péče o naše loutkové dědictví. Tato aktivita končí v září 2016, kdy bude projekt poprvé veřejně představen v rámci mezinárodního festivalu Lutke 2016, který každé dva roky organizuje Lublaňské loutkové divadlo. Putovní výstava o velkých evropských průkopnících a jejich loutkových divadlech spolu s doprovodnými workshopy navštíví partnerské země projektu: Chorvatsko (Osijek) na festivalu Lutkokaz 2016, Španělsko (Granada) na El riconcillo de Cristobica a Itálii (Cividale) na festivalu Mittelfest 2017.

Loutkář 2/2016, p. 106–108.

Malíková, Nina: Nejmladší evropské muzeum loutek

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters