Kazda, Jaromír: Činoherci v zajetí loutek

Enormní popularita a rozšíření loutkového divadla v 19. a první polovině 20. století samozřejmě ovlivnily i řadu herců, kteří se jinak věnovali divadlu hereckému, nebo chcete-li interpretačnímu. V následující studii defiluje až překvapivě mnoho jmen slavných umělců, kteří holdovali půvabu loutek, ať už s nimi sami hráli v rodinném divadélku, nebo vzpomínají na představení kočovných loutkářů, která je fascinovala a dost možná je k divadelnímu umění vlastně přivedla. (red)

Kočovní herci v Čechách (a první česká divadelní společnost vznikla 1849) měli stejně jako jejich předchůdci od doby baroka v záloze možnost přejít, kdyby se jim nedařilo, k marionetám. Bylo to právě loutkové divadlo, které nám uchovalo z 19. století typové dekorace a oborové herectví. Český činoherní soubor ve Stavovském divadle měl ale tu výhodu, že byl malý, a herci tak museli hrát postavy všeho druhu a v různých žánrech, třebaže původně byli vybíráni pro určitý obor podle svých vnějších předpokladů a naturelu. To vedlo k herecké všestrannosti a překračovalo obvyklé omezení.

Když hrál roku 1842 jako host poprvé v Praze mladý František Krumlovský (1817–1875) titulní roli v Kotzebuově hře Hrabě Beňovský aneb Spiknutí na Kamčatce, napsal Tyl v referátu: “Pan Krumlovský má pěknou postavu, zvučný orgán a zřetelnou, srozumitelnou výslovnost – tři hlavní požadavky na herce, kterýž milovníky a hrdiny hraje.” Krumlovský, který jediný se zjevem, hlasem a temperamentem mohl měřit s vůdčím romantickým hercem Josefem Jiřím Kolárem, vynikal pak zejména v rytířských hrách a jako hrdinu v brnění sehrál také Žižku v premiéře Kolárovy Žižkovy smrti (17. 11. 1850), kterou pro bouřlivé přijetí českým publikem následně cenzura zakázala až do konce rakouské nadvlády. Růžena Pokorná-Purkyňová popisuje svůj dětský dojem z hercovy deklamace takto: “A co když Krumlovský tuřím hlasem přísahal pomstu některému nepřátelskému hradu! Leckterá kulisa se zapotácela…”1

Byli to právě na deskách později zaznamenaní lidoví loutkáři, kdo patos v některých postavách uchovali. Nesouhlasím s názorem, že šlo o “zdegenerovanou obměnu činoherní deklamace”2 – vždyť loutkář musel často sám mluvit všechny postavy a měnit tak hlas i způsob řeči, aby je odlišil. K romantickým loupežnickým a rytířským hrám, které na českém jevišti v 50. letech 19. stol. vytlačil z módy Shakespeare, odkazuje ještě například monolog s loutkářem Rudolfem Šimkem (narozen 1885) ze hry Marcelin a Boloneri. Josef Šmaha, který se za mlada a Krumlovským na štaci potkal, přitom obdivuje, jak se tento atletický tragéd s basovým hlasem uměl bez vnějších pomůcek proměnit v komika jako Vocílka ve Strakonickém dudákovi nebo sehrát titulní roli Hadrníka Pařížského3 Nevýhodou byla jeho závislost na alkoholu, občas improvizace vybočující z role (spílání publiku, nebo dokonce výstřel nad diváky!) a toulavý život.4 Byl tvůrcem osobitého happeningu, který obrátil v reklamu na představení nebo etudy v životě, dokazující jeho herecké kvality.5

Proč o tomto herci, jehož vybočování z role připomínalo Keana od Alexandra Dumase st. tak obsáhlá zmínka? Protože na sklonku své dráhy hrál dočasně u loutkářky Meissnerové (její rod se později psal Majznerové), a tam mohl uplatnit venku při hře s marionetami pouze své hlasové prostředky a možná i jejich proměnlivost. Zdálo se mu, že hlouběji už klesnout herci nelze. Na štaci u ředitele Brauna se potkal s budoucím Kvapilovým protagonistou Eduardem Vojanem.

Vojan a oba Deylové jako loutkáři

Když se Vojanovi narodila 25. 2. 1896 starší dcera Olga, vyrobil pro ni později loutkové divadlo, kde loutky, kulisy i rekvizity byly dílem jeho rukou. Na tomto domácím divadélku jí hrával pohádky s Kašpárkem, čerty, rytíři i loupežníky. (Živé herce viděla Olga až 15. 4. 1900, kdy byla v Národním divadle na pohádce Medvěd a víla.) Nemohla tušit, že se sama stane jednou herečkou, ani že svůj život předčasně skončí v Berlíně roku 1922 (otec zemřel již 1920).

Loutkové divadlo u Vojanových přišlo ke slovu znovu, když se jim 28. 12. 1900 narodila druhá dceruška Miládka. Ta však bohužel nežila dlouho. Když holčička onemocněla spálou a měla horečky, marně se zoufalý otec pokoušel ji zabavit loutkami. Choval ji, utěšoval, ale dítě už přestávalo vnímat. Miládka zemřela 3. 7. 1903 a Vojan tehdy přinesl českému divadlu největší oběť. Aby umožnil Jiráskovu premiéru, hrál hlavní roli Jana Žižky. Byl to neskutečný výkon. Herci v zákulisí chodili kolem po špičkách a on se silou vší vůle soustředil na svůj výkon a jen tu a tam se mu někdo odvážil němě stisknout ruku. Divadélko osiřelo, ale zůstalo u Vojanů uschováno do roku 1917.

Tehdy se kolegovi zmínil Rudolf Deyl, že takové divadlo shání pro své děti Rudolfa a Evu k Vánocům. Vojan loutkovou scénu zabalil a poslal příteli s krásným dopisem: “Deyli, posílám slíbené divadlo a vzpomínám všech radostí, které z něj měla má nebožka holčička. Proto bych rád, aby se dostalo do dobrých rukou. Napovědovu budku neposílám, bude-li syn po vás, nebude ji potřebovat. Váš Eduard Vojan.”6

Byla to prorocká slova. Nejen Deylův syn Rudolf, ale i dcera Eva se měli v budoucnu stát herci. Nejdřív jim ovšem hrál s loutkami tatínek a maminka šila loutkám kostýmy podle těch, které děti znaly z Národního. Rudla brzy začal hrát na tomto loutkovém divadle sám a dokonce si sám další loutky vyráběl, včetně hlaviček zprvu ze sádry, pak ze sochařské hlíny, kterou mu otec opatřil. Maminka udělala z lesklé látky brnění a přilbu pro loutku zbrojnoše. Nakonec si Rudla udělal osvětlení na baterky, nápodobu reflektorů s barevnými celofánovými filtry a posléze dolní i horní rampu.7

Rudolf Deyl, zvaný mladší, aby se odlišil od slavného otce, se možná rozpomněl na své loutkářské začátky, když tak skvěle namluvil Pojarovy loutkové filmy s hrajícími si medvídky Potkali se u Kolína, K princeznám se nečuchá a šestidílný televizní seriál s nimi Pojďte, pane, budeme si hrát, který po Rudolfově smrti 22. 11. 1968 dokončil František Filipovský.

Hübnerová vypráví pohádky

Vojanova kolegyně Marie Hübnerová sice nehrála loutkové divadlo, ale četla dětem asi od let 1911–12 veřejně pohádky jako umělecký přednes a svého druhu “divadlo jedné herečky”, neboť hrála všechny hlasy jako lidoví loutkáři. Na jejím pohřbu pustili desku s jednou z pohádek, které nahrála, a Leopolda Dostalová soudila, že to bylo nevhodné a tyto desky by se měly zakázat, protože zkreslují představu o velké herečce. Nesouhlasím. Její přednes byl určen pro děti a museli bychom se zeptat dnešních dětí, jak se jim líbí v jejím podání pohádka Jak šlo vejce na vandr nebo O Smolíčkovi.8

Přední tehdejší kritik Jindřich Vodák píše: “Hübnerová má pohádky, v nichž poletuje pokojem pět nebo šest bzučících much – těch much nemůžete u ní poplést, každá má svou podobu, každá svůj životopis a na vlas víte, kdy která zacrkne o okno, kdy která zavadí o skříň nebo postel. A to jsou mouchy, ryby, kočky, psi. Natoť lidé! […] Když Hübnerová vypravuje svou pohádku o vajíčku, jest, jakoby táhlo v průvodu osmadvacet Chaucerových poutníků, z nichž jsme se s každým důvěrně seznámili; od hlavy k patě jsme si ho prohlédli a mohli bychom říci, co dělal dnes ráno, než se namanul k tomu vajíčku.”9

Liběna Odstrčilová a její Umělecká loutková scéna

Herečka Liběna Odstrčilová byla jednou z žaček Marie Hübnerové. V Národním divadle zaujala nejvíc jako první Stáza ve Šrámkově Létě (1915, režie Kvapil), kde jí byl partnerem v roli Jana Skalníka Vojta Matys. Roku 1917 s Vojtou Matysem mluvili za loutky při veřejném představení Jiráskovy pohádkové hry Pan Johanes s Alšovými loutkami v bytě Pavla Durdíka a v režii Jindřicha Veselého. V roce 1917 založila v dívčí škole ve Vojtěšské ulici Uměleckou loutkovou scénu, kde vodila na tradičním kulisovém jevišťátku loutky vysoké 25 cm. Své zkušenosti s mluvením za ženské i mužské postavy publikovala v odborných časopisech.10 Jistě byla přitom ovlivněna pohádkami své učitelky, která ostatně nedaleko v Pštrossově ulici bydlela a soukromě tam učila. Jako dramaturg, “loutkomluvec” a autor pomáhal Odstrčilové její příští manžel, Zdeněk Schmoranz.11

Herečka kolem sebe soustředila další kolegy nejen z činohry Národního divadla, např. Antonína Čepelu, Karla Kolára (syna Františka Kolára), Vladimíra Merhauta, Eduarda Tesaře či Alexandra Třebovského. Na parodii Weberova Čarostřelce se podíleli mladí členové operního souboru Národního divadla – vedle Jana Hilberta Vávry, Karla Küglera, “Vojana opery” Viléma Zítka (!) také Vlasta Loukotková a Ema Miřiovská. Hrálo se tu občas s maňásky, někdy bramborovými.

Odstrčilová s přáteli usilovali o organizační a tvůrčí reformu loutkářského oboru, zapojení soudobých výtvarníků a hledání nových výrazových prostředků. Na přípravu své inscenace tradičního loutkářského Fausta vzpomínala takto: “Bývá vám také tak, začínáte-li studovat novou věc? Hledí na vás knížka také cize, výsměšně a chladně jako na mne? Najednou chceš hrát Fausta nějak nově, moderně a vidíš, nelze ho hrát jinak, než ho hráli staří lidoví loutkáři. Bez zbytečných detailů hereckých, při cvakotné dřevěné chůzi svých aktérů, při pathetickém přednesu veršů, které za půl hodiny unaví stále stejným akcentem. A hůř pro tebe, ty to takto nesehraješ, ani kdybys chtěla! Tady je to! Je v koncích tvá moderna!

Bezradna, listovala jsem v knize ”Fausta“. Dialogy se mně zdály dlouhé, vtipy přežilé a mimo šprýmovné scény Kašpárka nevěděla jsem si rady.” Nakonec se Odstrčilová přece jen rozhodla pro civilní projev: “Respektujeme oblibu pamětníků pathetických lidových loutkářů – ale jako děti své doby přizpůsobujeme recitaci rychlejšímu vznětu, barevnějšímu projadřování a spádu. A nedovedu si představit, že by pathetický Mefisto mohl tolik podat ve svém přednesu, jako lidsky přirozený Mefisto Umělecké loutkové scény.”12

Škoda, že se nerealizovala Schmoranzova hra Guliver v říši Liliputů, která chtěla kombinovat hru loutek s živým hercem – bylo by to u nás asi poprvé.

Hilar se na loutkách zacvičoval, jak na herce i diváky…

Režisér Karel Hugo Hilar, vlastním jménem Bakule, narozený 1885 v Sudoměřicích u Bechyně, měl v dětství doma pro divadlo loutkářskou průpravu. Ne náhodou později říkal, že kdo nemá odvahu riskovat, nic v kumštu nedokáže, a že divadlo má diváky nadchnout nebo pobouřit, jen ne je nechat lhostejnými. Jeho matka později vzpomínala: “Bušil loutkami o sebe. Hrozně si přál, aby mohl na scéně zapálit oheň. To by teprve bylo to pravé divadlo! Nikdy jsme mu to samozřejmě nedovolili.”13

Fascinace kočovnými loutkáři

Člen Osvobozeného a pak Národního divadla, Jaroslav Průcha se narodil roku 1898 v Plzni. Ve svých pamětech vzpomíná: “Když k nám do Škvrňan zavítalo loutkové divadlo principála Kočky, nebyl jsem k udržení. Od klaunů na kolech po pohyblivého Kašpárka – všechno jsem obdivoval. Když odjeli, udělali jsme si s Jeníkem Martínkovým loutky aspoň papírové a Kočkovo divadlo napodobili. Ani ve škole nebylo s námi k vydržení. Všechen náš zájem se soustřeďoval na pimprlata.”14

Eduard Kohout (narozený v Českých Budějovicích 6. 3. 1889 – rok prý “si raději nepamatoval” – a eo ipso rád “upravoval”) prožíval dětství v Plzni, kam se s rodiči brzy přestěhovali. V dětství ho okouzlily marionety, s nimiž hrál potomek Matěje Kopeckého. V rozhlasovém interview z roku 1970 předvedl Kohout loutkářovu starobylou mluvu: “Jaké démonium mělo tehdy Mefistovo: ,Fauste, Fauste, ty mne neokulíruješ!\’´” (Pod vlivem dětských představení v Městském divadle v Plzni následovala jeho vlastní hra na divadlo pro děti ze sousedství, z nichž některé se na ní podílely, a krátkodobý útěk z domova a pokus stát se akrobatem v cirku Henry.)15 Loutky tak znamenaly pro chlapce první vábení divadla, kterému později neodolal.

Bramboroví maňásci

František Kovářík (Plzeňák, narozený 1. 10. 1886) viděl první loutkové divadlo za dva krejcary v tamní hospodě Na Cajdrně: “Loutky byly – jako dnes to vidím ve vzpomínce – všelijak oblečené, velké tak něco kolem půl metru, a ten, kdo s nimi hrál, byl mohutný muž s ohromnými licousy. Byl jsem velice rád, že jsme taky zčásti viděli, jak s těmi loutkami zachází. Tenkrát jsem byl vším, co jsem v loutkovém divadle viděl, ohromně nadšen a okouzlen. Proto jsem tak toužil po loutkovém divadýlku, proto jsem si tolik přál je mít!”16 Když Ježíšek chudému chlapci přání nemohl splnit, chodil hrát loutkové divadlo k nemocnému synkovi domácího, který je od Ježíška dostal.

Na Silvestra 1914 si Kovářík s Haškovým kamarádem Zdeňkem Matějem Kudějem udělali maňásky s hlavičkami z brambor a hráli na něm velmi úspěšnou parodii na sentimentální dušičkový kus od Raupacha Mlynář a jeho dítě, přejmenovaný na Mlynář a jeho dcera a hlavně její dítě, kterou hráli v hospodě U Vojáčků mj. před hercem Alexandrem Třebovským, manžely Longenovými a pozdějším prvním představitelem Švejka, komikem Karlem Nollem. (Pikantní na tom bylo, že Kudějovi se podařilo uniknout z fronty díky mystifikaci, že padl, ale byl to vlastně dezertér. Kovářík ho u sebe skrýval.)17 Kovářík sám unikl válce díky odvážnému vystoupení před komisí a zranění v divadle. V létě 1919 putoval bos po Čechách, drátoval lidem hrnce a hrál pro děti bramborové divadlo. Roku 1933 vydal s Ladovou obálkou návod na výrobu takového divadélka a maňásky, jak je osvítit a hrát a čtrnácti scénkami pro ně.18 To byl návod pro minimální obsazení. Kovářík sám hrával tehdy hlavně s maňásky Kašpárkem, Škrholou, Princeznou a Honzou.19

Živé i stínové loutky v Červené sedmě

Hříčku Eduarda Basse Raubíř a kladivo hráli v kabaretu Červená sedma roku 1918 jako parodii na maňásky a šlo zároveň o politickou satiru: “Na jevišti stálo velké maňáskové divadlo, v němž hráli živí herci, a bylo vidět pouze horní polovici těla; měli na sobě bundy s rukávy téměř přišitými k tělu, takže nemohli přirozeně gestikulovat a museli se omezit na pohyby maňásků. Oběma rukama se chápali kladiva a zatloukali rakvičku – jako na skutečné pouti. Komedie měla politický obsah, a proto velký úspěch. Raubíř měl masku France Josefa, se svou pomocnicí Politikou přepadli hospodu s nápisem ,U české koruny\’ a snažili se hostinského v českém kroji dostat do rakve. Ale přišel mu na pomoc kovář s kladivem a oba útočníky zatloukli do rakve.”

Sedmičkáři tuto parodii provedli pak ještě roku 1919 za hostování na přírodním divadle v Krči. Navázali tak na žánr 19. století “živé loutky”, ve kterém živí herci parodovali marionety a pro který složil Bedřich Smetana předehru k loutkohrám Matěje Kopeckého Doktor Faust a Oldřich a Božena.20

V Červené sedmě se však hrálo též po příkladu staršího pařížského kabaretu Chat noir (Černá kočka) stínové divadlo. Za ploché loutky, voděné zdola, mluvili členové kabaretu, a jak dokazuje kresba Emila Artura Longena, mohly v případě potřeby pomocí hadičky i kouřit.

Bylo by možné sledovat loutkové aktivity českých herců až k Josefu Pehrovi či Lubě Skořepové, zabývat se loutkovými a animovanými filmy, které herci ozvučeli nebo k nim byla použita nahrávka (Werich). Zvlášť cenný je v tomto směru Trnkův loutkový film Staré pověsti české (1952), kde vyprávění s rozehráním přímé řeči vytvořily dnes už legendární osobnosti Národního divadla Václav Vydra st., Eduard Kohout, Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger a Otomar Krejča st. Připomeňme aspoň loutkové filmy Don Šajn – v jednom (1953) si hlasově s chutí a vervou hlasově zařádil Karel Höger, v druhém (1969) František Filipovský, nebo brněnský televizní seriál Černá hodinka (1984), kde historické marionety z muzea vodili členové loutkového divadla Radost a propůjčil jim svůj hlas, coby principál Jura přední tamní herec Josef Karlík.

Skutečným skvostem však zůstává věrná nápodoba mluvy lidových loutkářů Johann doktor Faust v režii Josefa Henkeho s Milošem Nedbalem v titulní roli, Mezistáflem Vladimíra Šmerala a Pimprdletem (Kašpárkem) Jaroslava Kepky. Byla natočena v rozhlase roku 1966 a vydaná na desce Pantonu o šest let později.

Stojí zato srovnat Šmeralova ukňouraného a spíše líného čerta s bujaře rozchechtanou a cynickou podobou jeho Mefista v rozhlasové inscenaci Přemysla Pražského z roku 1959. Ve scéně Mefista se žákem z Goethovy hry Šmeral dosáhl jednoho ze svých vrcholů a přiblížil se koncepci Vojanově (režisér Pražský byl kdysi Vojanovým kolegou). Herce ovlivnila i inscenace Reinhardtova, kterou zhlédl kdysi v Salcburku.

Henkeho oživení nejlepších loutkářských tradic navazuje na dětské okouzlení tímto druhem divadla a hravosti, která neztratila fantazii ani humor. Jak se říkávalo kdysi v nedělním vysílání pro děti po obědě: “Pohádky jsou branou, kterou vstupuje do života lidského poezie.”

1 Pokorná-Purkyňová, R.: Život tří generací, Výtvarný výbor Umělecké besedy, Praha 1944, s. 84.

2 Bartoš J. in Černý F. a kol.: Dějiny českého divadla, II, Academia, Praha 1969, s. 190.

3 Šmaha J.: Dělali jsme divadlo, Kruh, Hradec Králové, 1982, s. 49.

4 Branald A.: My od divadla, Životy herců, Panorama, Praha 1983, s. 5–54 a 325.

5 Arbes J.: Narcis, in týž: Z českého jeviště, SNKLU, Praha 1964, s. 491–519.

6 Deylová, E.: Romeovy děti, Československý spisovatel, Praha 1983, s. 54. Srov. obr. s faksimilí dopisu

7 Za Kvapila se v Národním divadle svítilo kromě reflektorů i rampami z barevných žárovek. Spodní rampa se jmenovala rivalta.

8 Srov. Klosová L.: Život za divadlo. Marie Hübnerová, Odeon, Praha 1986, s. 135n.

9 Vodák J.: Třetí ze tří, Jeviště, I, 1920, č. 52, 30. 12., s. 590.

10 Liběna Odstrčilová (1890–1962) byla v Národním divadle předčasně penzionována roku 1933 za Hilarovy éry. O ní jako loutkářce viz heslo Umělecká loutková scéna plus bibliografie in Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha 2000, s. 500–501.

11 Zdeněk Schmoranz působil v Národním divadle v letech 1919–21 jako archivář a překladatel. Roku 1924 jako kritik Venkova odsoudil Hilarovu inscenaci Romea a Julie. V roce 1942 ho popravili nacisté za odbojovou činnost.

12 Odstrčilová L.: Jak se hrál Faust, Loutkář, r. III, 1918/19, přetištěno v Loutkáři, r. XLIV, 1994, č. 7, s. 167.

13 Dokument Česká divadelní režie – K. H. Hilar, Česká televize 2002, scénář a režie: Aleš Sobotka.

14 Průcha, J.: Má cesta k divadlu, Divadelní ústav, Praha 1977, s. 17–18. Kouzlo večerní produkce principála Kočky dotvářely karbidové lampy (viz filmový dokument Národní umělec Jaroslav Průcha).

15 Kohout E.: Divadlo aneb Snář, Odeon, Praha 1975, s. 10–12.

16 Kovářík F.: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha 1982, s. 27.

17 Tamtéž, s. 120–131.

8 Kovářík F.: Veselé kousky Karlíka a Frantíka, Praha 1933.

9 Tamtéž, s. 160–176. Fotografie maňásků a mapka putování za s. 166. Kovářík měl celoživotní láskyplný vztah k dětem, proto později v Městském divadle na Vinohradech psal, režíroval i hrál divadlo pro ně – viz heslo František Kovářík na serveru www.osobnosti.cz.

20 Červený J.: Červená sedma, Orbos, Praha 1959, s. 158. Fotografie z Raubíře a kladiva v Krči viz Kazda J. – Kotek J.: Smích Červené sedmy, Čs. spisovatel, Praha 1981, s. 132.

Loutkář 2/2016, p. 96–99.

Kazda, Jaromír: Činoherci v zajetí loutek

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters