Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Loutka je jednoznačně prostředkem fantazie

Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, v současné době umělecká šéfka ostravského Divadla Petra Bezruče, se často pracovně vrací do divadel určených pro nejmladšího diváka – brněnské Radosti a ostravského Divadla loutek –, kde režírovala své autorské pohádky i adaptace předloh jiných autorů. Známe se už dlouho, proto jsem rozhovoru ponechala formu tykání.

Na začátek se nelze nezeptat: Jak ses vlastně dostala k režii v loutkovém divadle?

Po škole mi šlo především o to dělat divadlo. Bylo mně jedno, jestli bude určené dospělým, nebo dětem – i když se kolem mě říkalo, že mladým režisérkám nezbývá nic jiného než dělat pohádky. Samozřejmě bohužel s podtextem, že jde o to nižší divadlo, loutkové, a ještě pro nejmenší. Moji vrstevníci tehdy investovali strašně moc do projektů, líbila se mi jejich práce, ale zároveň jsem vnímala, jak moc energie odteče z procesu tím, že za sebou nemají instituci, profesionalitu, že se vše “šudlí” na koleni. Když jsem pak navíc viděla, kolik talentovaných lidí a jak rychle skončí s divadlem vysílením, řekla jsem si, že tudy má cesta nevede a nesmí vést. Vlastně jsem sama sobě projekty zakázala.

Během posledního ročníku na Janáčkově akademii jsem pak posílala tradiční dopisy s dotazem, zda by pro mě v tom kterém divadle nebyla práce. No a ředitel Radosti Vlastimil Peška mi jako jeden z mála odepsal, sešli jsme se a za chvilku bylo vše k mému překvapení domluvené. Začínala jsem na malé scéně a nakonec jsem si pohádku napsala sama s pomocí zkušené, citlivé a zároveň ne pasivní dramaturgyně Evy Janěkové. Musela jsem si pohádku napsat, a to i když jsem si v tomto směru moc nevěřila. Jednoduše proto, že většinu titulů pro nejmenší, na které jsem si vzpomněla, už mělo Divadlo Radost v minulosti na repertoáru. Ovšem – tak jak tak – já stejně už tehdy intuitivně šla po svých dětských snech, klasické pohádky mi, co se mého zaměření fantazie týče, nestačily.

Jak si vzpomínáš na přípravu své první inscenace v loutkovém divadle? Byla pro tebe ta spolupráce něčím výjimečná? Pokud vím, šlo o tvou autorskou věc Jak morčata pekla bábovku uvedenou právě v Divadle Radost.

Jak morčata pekla bábovku byl splněný sen, i když jsem si to uvědomila až ex post. Vyprávěla jsem vlastně dětem o světě, který se odehrával a odehrává v mé tajné fantazii. Jako holčička jsem milovala hrát si u babičky na půdě, takže místo pro zápletku bylo jasné. Do toho jsem se zrovna učila péct bábovku, svému manželovi jsem říkala přezdívkou Morčátko a snila jsem o tom, že jednou budu mít psa mopse, kterého mimochodem dneska už skutečně mám. Kuna Pepina, hlavní záporná postava, byla mé osobní vyrovnání se s jedním pedagogem, o kterém jsem si toho moc dobrého nemyslela. V textu jsem přímo citovala jeho choré věty o tom, jak a proč něco nejde a že on je chudák uprostřed divokého světa a že ho nikdo nemá rád, postava Pepiny prostě jen postávala na jevišti a fňukala.

Kromě toho všeho, co jsem už vyjmenovala, se mi jednoduše líbilo hrát dětem o vaření a jídle. Gastro pohádky – to je skutečně moje téma a myslím, že si v nich “lebedí” i malí diváci. Jídlo, to dobré i to nedobré, totiž patří mezi zásadní milníky jejich života, mezi jejich velké radosti i smutky. Zrovna v únoru jsem měla premiéru Malé Míny zmlsané v Divadle loutek Ostrava. V inscenaci jsou zbytky neoblíbených jídel šikanovány namyšleným Hugo von Hamburgerem. Pohádka byla velmi dobře přijata, myslím, že i proto, jak zpracovává téma šikany a téma namyšlenosti, s obojím se děti setkávají dnes a denně, a to nejen ve škole – a když pak svůj problém vidí na divadle, pomůže jim to udělat si od něj odstup, a když ne ho vyřešit, tak se mu alespoň vysmát.

Je něco, co tě na loutkovém divadle jako režisérku zaskočilo?

Nejhorší jsou pro mě doteď na divadle pro nejmenší paní učitelky. Tolik naondulované hlouposti, agrese a potlačovaných mindráků v kontrastu s dětskou nevinností a spontánností, často mě z toho zebe. Netvrdím, že jsou takové všechny, ale bohužel je jich dost zlých a vyčpělých na to, že se člověku zaryjí do duše – a právě tyhle paní kazí zážitek dětem a z divadelní práce pro nejmenší dělají takovou tu fašisticky prudérní poučovací “podívanou”. Naopak děti a dělání divadla pro ně, to je pro mě potěcha. Miluji, jak jsou až příliš chytré a mluví hercům do hraní, jak křičí, i když ví, že všechno je to jenom jako, jak bazírují na spravedlnosti a tančí, když si to situace žádá. Pro mě jsou daleko rovnocennějšími partnery, než dospělí diváci. Jednoduše proto, že nemusí nic předstírat, já i herci máme ihned odezvu. Pokrytectví nebo snobismus v tomhle odvětví divadla kvést nemůže a nikdy nebude, díky dětem – a přesně tohle já prostě “žeru”. Samotnou mě mimochodem jako malou holku iritovalo, že v Karafiátových Broučcích není jasně vysvětleno, kde a za co si broučci kupují hrnce, když se jim rozroste rodina o malé broučínky. Po jednom představení za mnou došla malá divačka a zeptala se mě, kde nakoupila morčátka ingredience na bábovku. Odpověděla jsem jí, ona se zamyslela a povídá mi: “To uznávám, máš to promyšlený.” A bylo, sečteno a podtrženo, svět měl smysl.

Když pro nejmenší tvořím, musím si jednoduše “jen” vzpomenout na ty doby, kdy jsem si hodiny tiše hrála a stavěla panenkám domečky, když jsem si hodiny vytvářela příběhy v hlavě a zapomněla na svět kolem. Jakmile si na tenhle “super trans” vzpomenu, témata mi vyskakují na počkání. Ať už jde o “gastro” pohádky, nebo personifikované bytosti z říše zvířat. Vždycky si vzpomenu na nějaký dětský vjem, který mám hluboko uložený, a rozpracovávám ho. U pohádky Jak morčata pekla bábovku to bylo pečení mé maminky, ta páteční nebo sobotní vůně práškového cukru. U Malé Míny zmlsané jsem si zase připomněla strach, který jsem si sama vyvolávala, když jsem ležela potmě v posteli. Říkala jsem si, jaké by to bylo, kdyby zbytky těch jídel, co jsem nesnědla, přišly a řekly mi, co si o mně myslí, jak jsem vybíravá. No a v neposlední řadě v dětském divadle skvěle využívám jeden ze svých podivných talentů, které mám a nevím, kde se vzaly. Odjakživa mi totiž šlo dávat lidem přezdívky – koukla jsem se na ně, řekla, co mi připomínají, a bylo to, už se jim tak říkalo. Mám celou zásobu postav, co čekají, až dostanou svou šanci, teď jsou na řadě dvě náladové myši, jedna se jmenuje v mé hlavě Mišpulka a druhá Miluška, háčkují dečky, pijí čaj, a když se naštvou, dokážou s přesností na desítky metrů dohodit koňakovou špičkou. Tak uvidíme, kde to využiji.

V Radosti jsi podepsaná i pod divadelní adaptací jedné literární předlohy, knihy O líné babičce. Nenarazila tvoje fantazie nakonec na fantazii její autorky?

Knížku O líné babičce mi donesla Kateřina Höferová, herečka z Divadla Radost, napsala ji její a teď už i má kamarádka Alena Kastnerová. Okamžitě se mi zalíbila myšlenka netuctové postarší paní, co se rozhodne na poslední chvilku si pořádně užít života. To je energie, co mě na divadle baví. Nejít se stereotypem, nemlít stále dokola o tom samém, ale najít silný příběh. Autorka naštěstí neměla ambice zasahovat do dramatizace, a tak jsem měla volné ruce. Ovšem upřímně řečeno – spojením fantazií autorky, výborné scénografky Ireny Marečkové a mojí vznikaly situace, že bylo na jevišti těsno, prostě moc nápadů najednou… Je to sice trochu rouhání, ale bylo to tak. Nakonec ale vznikl krásný pohádkový příběh, díky kterému se můj manžel stal hrdinou třídního srazu, kdy spolužačkám, co učí v mateřských školách, vyprávěl, jak inscenace vznikala.

V čem podle tebe tkví síla loutky a její jevištní možnosti?

Pro mě je loutka jednoznačně prostředkem fantazie. Skrze ni ožívají mé sny, nejdivočejší představy, loutky jsou mé postavy, kterým nejdříve v hlavě vdechnu duši, a pak je třeba, aby ožily. Líbí se mi, že loutka je proměnlivá, a to co se tvaru, velikosti i materiálu týče. Do scénického prostředí pro mě vnáší legraci a samozřejmě nikdy nekončící imaginaci. Skrze ni se dá zahrát tak mnoho, ne-li všechno, a je-li dobře vymyšlená, dokáže jednat jako rovnocenný protihráč herce. To je pro mě malý zázrak.

Přimělo tě užití loutek v inscenaci pracovat režijně jinak, než jsi byla doposud zvyklá? Nebo tě loutky v něčem limitovaly – třeba svou technologií?

Vzhledem k tomu, že jsem na divadle pro nejmenší, kde se loutky využívají často, de facto profesně vyrůstala a vyrůstám paralelně s divadlem pro dospělé diváky, vůbec si neuvědomuji, že bych režírovala jinak s nimi a jinak bez nich. Dětskou radost ve mně vyvolávají “mapeťáci”, a pak si opravdu libuji v kostýmových loutkách, které si herci vlastně oblečou a pak je celým svým tělem vodí. Obecně vzato, loutky mě vzrušují tím, jak dokážou být jiné, jak se s čímkoliv dá zahrát cokoliv a jakkoliv, jak překračují hranice, a to s grácií i elegancí. Teď zrovna se těším na mazlivě tulivé barevné loutky, co pro mou novou pohádku vytváří tým Divadla Radost pod taktovkou Kataríny Kováčikové. Předobraz pro fantaskní svět pro inscenaci Kao a Maki vytvořila výtvarnice Daniela Mikulášková.

Loutkové divadlo se stereotypně považuje za něco určeného pro děti. Láká tě připravit i něco loutkového pro dospělé – třeba i Bezručů, kde šéfuješ –, nebo tě spíš láká tvorba pro dětského diváka ve spojení s loutkami?

Troufám si hádat, že kdyby přišel text nebo nápad, který by si o loutku říkal, nebudu se jí bát. Ale že bych se snažila za každou cenu překonat předsudek, že loutkové divadlo je “jen” pro děti, to ne. Já prostě věřím, že divadlo nikdy nepřestane existovat a že loutka má i v divadle pro dospělé své místo, které některé generace divadelníků cítí a některé méně, stejně jako se u moci střídají lidé, co bez divadla být nemohou, s těmi, co by ho klidně v rozpočtech města vynechali.

Byla pro tvou další režijní tvorbu zkušenost s jevištní prací s loutkami v něčem inspirativní?

Asi byla, doufám, že byla – nebo spíš nevím, neumím sama sebe analyzovat. Ale obecně jsem se na dětském divadle naučila, jak je pro to divadlo, co chci dělat, důležitá situace – a jak lehce a přitom účelově se s ní dá pracovat. Prostě s loutkou nebo bez, režisér musí, podle mě, vystavět houpací síť, do které když pak skočí herec a bude sebou i hodně házet, stejně nepropadne na zem…

Čeká tě další spolupráce s nějakým loutkovým divadlem?

Ráda se vracím do Divadla Radost, kde už v červnu budu zkoušet zmiňovaná inscenace Kao a Maki, jak já říkám “miminí divadlo”, a po Malé Míně zmlsané mám nabídku i do Divadla loutek Ostrava. Velmi si obou těch otevřených náručí cením, připravovat divadlo pro nejmenší je skvělá nejen duševní očista. Najednou se můžete “vyprdnout” na umění a vytváříte prostě jen legraci. A ono z té legrace ve výsledku umění vyleze, nádhera.

Zmínila jsi, že připravuješ inscenaci pro předškolkové publikum. Nabídneš dětem příběh, nebo spíš asociační sled obrazů na nějaké téma?

“Miminí divadlo” pro mě bude příjemný adrenalin, v životě jsem pro tak malé diváky nedělala. Kromě toho budu svou prací víc než jindy zasahovat do mateřství, což je téma, kolem kterého létá tolik předsudků a ustálených blbin, co se za léta opakování změnily na pravdu, že mi z toho zrovna není do skoku. Ovšem zkušenosti jiných divadelníků mluví jasně, má to cenu. Když jsem poprvé slyšela o divadle pro kojence a batolata, měla jsem pocit, že jde o módní výstřelek, úlet. Pak jsem ale v Portugalsku, osm let nazpět, viděla několik výstupů. Tehdy ještě nešlo o ucelená představení, ale takové zvláštní herny, a došlo mi, že je to cesta, jak už u malých dětí podporovat fantaskní vnímání světa, jak jim nabídnout nepopisné vyprávění, které ty mrňouse přiměje k zasmání i zamyšlení. Kao & Maki bude příběhem dvou kamarádů, asi nejspíše medvědů, kteří spolu prožijí jeden krásný den na louce, u rybníka a v lese. Půjde o sled obrazů a půvabných situací, které podpoří hudba Maria Buzziho. Budeme hrát pomaleji, než bývá zvykem, a budeme opakovat, aby se děti mohly co nejvíce na příběh napojit. I když vím, že to nebude lehké, věřím, že v Radosti můžeme uspět a světlo světa tak spatří další z malých divadelních krás.

Janka Ryšánek Schmiedtová (1983)

Vystudovala činoherní režii na JAMU v Brně. Doposud režírovala např. v HaDivadle, Městském divadle Zlín, Divadle Radost (Jak morčata pekla bábovku, 2011; Dlouhý, Široký a Bystrozraký, 2011; Za devatero horami, 2013; O líné babičce, 2014, glosu z premiéry naleznete na www.loutkar.eu), Bratislavském bábkovém divadle (Zdeněk Svěrák: Safaládka a Špajdlička, 2014), Národním divadle moravskoslezském, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Národním divadle v Brně a v Divadle loutek Ostrava (Malá Mína zmlsaná, 2016, glosa viz www.loutkar.eu ). Od září 2015 umělecky vede Divadle Petra Bezruče. Pod hlavičkou o.s. Tripitaka a Centra experimentálního divadla režírovala projekty sociálního divadla.

Loutkář 2/2016, p. 34–37.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.