Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Redakce: Loutkáři mají lépe zvládnuté ego

Ačkoli nemá rád škatulkování divadla, je třeba na začátek uvést, že v divadlech všeobecně braných jako loutková pracoval režisér a vedoucí KALD DAMU Jiří Havelka jen dvakrát. Poprvé v královéhradeckém DRAKu, kde pod jeho vedením vznikl divácký hit Poslední trik Georgese Mélièse (2013, cena Erik za nejinspirativnější inscenaci roku, cena za režii na Skupově Plzni 2014) a před měsícem měla ve slovinské Lublani premiéru inscenace Misija X, na níž opět spolupracoval se scénografem Markem Zákosteleckým. (red)

Jak ses dostal režii v loutkovém divadle? Bylo to tvoje přání a touha si to zkusit, nebo to bylo na základě pozvání ze strany divadla?

Ono to vždycky probíhá podobně. Nosím v hlavě delší dobu nějaké nápady, témata nebo jenom principy, co bych si chtěl někdy zkusit, a pak, když přijde nabídka na autorskou režii, tak o nich mluvíme a najednou zjistíme, že třeba tenhle nápad se vlastně parádně hodí, skoro jako kdyby byl připravován právě pro tuto příležitost.

Byla pro tebe spolupráce s loutkáři něčím výjimečná?

Já to málo vnímám přes rozdělení na loutkáře, herce, tanečníky… Ten proces zkoušení je vždy podobný, ale paradoxně především v tom, že je vždycky úplně jiný, protože zcela ovlivněn spolupracovníky, prostorem, tématem. Ale ten záměr dosáhnout hmatatelné komunikace s divákem je vždycky stejný.

Co tě na loutkovém divadle jako režiséra překvapilo, ať už příjemně, nebo i nepříjemně?

I když moje dosavadní inscenace asi nespadaly vyloženě do kategorie loutkové, jsem v přirozeném kontaktu s tímto žánrem už dlouhou dobu, nemůžu tedy říct, že by mě něco vyloženě překvapilo… Možná je tam lehká nevýhoda pro můj způsob práce, kdy rád nechávám všechno co nejdéle neukončené, živé, otevřené změně, protože v jednu chvíli prostě potřebujete dát loutky i rekvizity do výroby, musí být fyzicky přítomny na zkoušce a nedají se zastoupit žádnou nápodobou, protože musíte zvládnout manipulaci s tím objektem atd. A navíc ty věci musí fungovat přesně, to znamená, že se musí vyzkoušet, doladit a upravovat a znovu vyzkoušet a znovu upravit. Dílny se tak vlastně stávají naprosto rovnocennou organickou složkou tohoto zkušebního procesu, stejně jako světlo či zvuk, a mají zásadní dopad na výsledek. Já jsem měl zatím štěstí, že v obou případech, tedy v DRAKu i v Lublani, měl scénograf Marek Zákostelecký dílny k dispozici přímo v budově divadla, což té organičnosti zásadně pomohlo. A z těch příjemných věcí je to určitě fakt, že jak loutkáři, tak tanečníci mají z mojí zkušenosti nějak lépe zvládnuté ego než klasický činoherec.

V čem podle tebe tkví síla loutky a její jevištní možnosti? Přimělo tě užití loutek v inscenaci pracovat režijně jinak, než jsi byl doposud zvyklý?

Na KALD DAMU jsem za studií slyšel těch definic loutky i loutkového divadla velké množství, často si odporujících. V pátrání po tom, co vlastně všechno v sobě ten termín skrývá a jaké nové divadelní možnosti nabízí, pokračujeme na katedře i teď, v postkroftovské éře, a často jsou to velmi intenzivní diskuze, ne-li rozepře.

Na to, v čem tkví síla loutky, by určitě Karel Makonj odpověděl jinak než Marek Bečka a Marek Bečka jinak než Miloslav Klíma a ten zase jinak než Robert Smolík a Robert Smolík jinak než Braňo Mazúch a tak pořád dál. A to mě hodně baví, protože dokud je důvod se o to přít, je to živý element a při našem klauzurním Procesu je to jasně vidět. Vedle sebe tu stojí figurativní, iluzivní, antiiluzivní, materiálové, multimediální, objektové, nebo spíš jakési nástrojové loutkové divadlo. To, že je důležitý otevřený přiznaný vztah herce a loutky či objektu, je zjevné už několik desetiletí, ale to, že se zdaleka nemusí jednat jen o vztah manipulátor a manipulovaný, pořád skýtá velký prostor k experimentům. Proto naprosto odmítám ty staromilské vzlyky, že se na KALDu už “neučí loutky”. Loutky se tam opravdu neučí, protože se tam neučí nikdo nic. Není to výuková manufaktura. Je to spíš laboratoř, kde se poskytuje čas a prostor k tomu, objevovat loutkovost nejen v nápodobě člověka neživou hmotou, ale především v práci s materiálem, světlem, zvukem, rytmem nebo věcmi každodenní potřeby atd.

Pokud jde přímo o mě, tak při práci ke všemu přistupuji tak, jako kdybych o tom nic nevěděl, až naivně, prostě jako nepoučený divák. V Mélièsovi loutek moc nebylo a šlo především o realizace jevištních kouzel a různých optických klamů, které mě fascinují dlouho a vlastně pro mě spadají do žánru loutkového divadla. Copperfield je podle mě loutkář. V Lublani jsme naopak měli na začátku jednu loutku, kterou už jsme si přivezli s sebou. Kosmonauta asi 80cm velikého, s helmou se zrcadlovým hledím, takže nemá žádný obličej. Nejdřív jsme zkoušeli, jak s ním vlastně nakládat, co může dělat, co nemůže dělat. Vzpomínal jsem na to, jak Josef Krofta vždycky říkal, že loutka má dělat to, co herec udělat nemůže. Ale tady u toho vesmírného kluka fungovalo nejvíc, když jen stál. Nebo seděl. Nebo dělal jen malé pohyby hlavou. A došlo mi, jak je neuvěřitelné, že loutka dovoluje daleko intenzivnější emoční diváckou projekci, protože tam vlastně “nepřekáží” ten originál herce, příliš popisný obličej, příliš konkrétní člověk. Je to dokonalá odrazná plocha, “parťák” pro imaginaci z hlediště. Ono to není nic nového a platí ho hlavně pro manekýny, pro jiný typ loutek to je zase jinak. Ale já se na chvíli přistihl úplně dětsky okouzlen tímhle vlastně loutkovým realismem.

Myslíš, že bude pro tvou další režijní tvorbu zkušenost s jevištní prací s loutkami v něčem inspirativní?

Všechno se neustále vzájemně ovlivňuje, to nejde plánovat, programovat ani se tomu bránit. Divadlo je vždycky do jisté míry zhmotněním představy, zmaterializováním ideje. Jestli je ten materiál tkáň nebo dřevo, není zas tak důležité. V tomhle smyslu je každé divadlo tak trochu loutkové. A teď mám chuť se rozepsat o tom, jak současná věda velmi těžko hledá ostrou hranici mezi živou a neživou hmotou. Prostě všechno jsou to atomy… Mimo to, myslím, že pořád platí, že ve chvílích absolutního vyčerpání autenticity živého herce se loutkové divadlo stává zdrojem možných inovací a reforem.

Rýsuje se ti do budoucna další spolupráce s nějakým loutkovým divadlem?

Rýsuje. Loutkové divadlo má neuvěřitelně dobrý, dlouho budovaný networking různých kongresů a festivalů. V tomhle dost připomíná taneční scénu nebo dnes i nový cirkus. Takže nabídky jsou. Ale mě baví zkoušet pořád něco nového…

Loutkář 2/2016, p. 30–31.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.