Redakce: Staré loutkárny mám rád

Do světa loutek dvakrát vstoupil i jeden z nejoceňovanějších současných režisérů Jan Antonín Pitínský. V plzeňském Divadle Alfa nastudoval inscenace Démonův pramen (2010) a Princ Bhadra a princezna Vasantaséna (2013), obě na texty dramatika Huberta Krejčího. (red)

Jak jste se dostal ke spolupráci s Divadlem Alfa?

Byl jsem osloven panem Vašíčkem, dramaturgem Divadla Alfa.

Jak vzpomínáte na přípravu inscenací v tomto loutkovém divadle? Byla to vaše první divadelní zkušenost s loutkami?

Šlo vlastně vždy o činoherní inscenace s jistými loutkářskými prvky. Zajímavé to bylo tím, že šlo vždy o stylizaci v “čínském” nebo “indickém” stylu, takže herci sami hráli trošku jako loutky, vždy ale nápaditě a hravě. Jinak se loutek od dětství dost bojím a neumím s nimi vůbec pracovat. Pokusil jsem se kdysi v HaDivadle o velkoloutkový Máchův Máj a pamatuji si, že mě dost skličovalo vidět malé či velké loutky a jak mě doslova obtěžovalo je rozehrávat, jak jsem se děsil té mrtvolnosti, jak z toho šel na mě strach, ne radost. Nicméně staré loutkárny mám rád, zejména staré barokní hry atd. Tím chci říci, že se mně ten svět neoškliví ani mně není protivný, jen z něho mám jakýsi neuvěřitelný pocit tísně.

Je něco, co vás na loutkovém divadle jako režiséra překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?

Příjemný byl soubor v Alfě, jakási čirost, skromnost, cosi volajícího někam jinam. Dobrosrdečnost, jemnost a vstřícnost při práci. I v dílnách. Dost často jsme věci za pochodu měnili – Janička Kroftová námi trpěla! – všichni přesto nepochopitelně stáli při nás. Líbila se mně i filosofie pana Nesvedy a démonická dětská rukojetnost pana Vašíčka, klid a drsná rozšafnost pana Dvořáka. A samozřejmě ty dílny, vůně dřeva a pomalá práce, usměvavá trpělivost. Dětské výpravy, úžasy…

V čem podle vás tkví síla loutky a její jevištní možnosti? Přimělo vás užití loutek v inscenaci pracovat režijně jinak, než jste byl doposud zvyklý?

To souvisí s odpovědí na druhou otázku… Určitého pocitu odtažitosti jsem se nikdy nezbavil. Ale, opakuji, měl jsem štěstí vytvořit vlastně vždy činoherní představení ve stylu, který mám rád.

Byla pro vaši další režijní tvorbu zkušenost s jevištní prací s loutkami v něčem inspirativní?

Spíše je to jen hezká a zvláštní vzpomínka, spojená s vděčností. Nemohl jsem si zvyknout na zběsilý temporytmus loutkářských představení, tu speciální a výkonnou rytmizaci všeho. Ale to je jen velmi osobní pocit. Na divadle mám rád zářící oči herců, někdy mohou být dokonce jako “mokré borůvky”, jak píše Tolstoj ve Vzkříšení. Tohle loutky bohužel nemají.

Loutkář 2/2016, p. 28.