Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Lešková Dolenská, Kateřina: Pohled za hranice

Je obtížné podat ucelený přehled prací významných světových činoherních režisérů, kteří se nějakým způsobem dotkli principů loutkového divadla. Proto se zkusím na několika příkladech současných inscenací spíš zaměřit na to, podle jakého klíče byly loutky do inscenací “neloutkářských” tvůrců zasazeny a pojmenovat, k čemu loutky v těchto inscenacích slouží.

Případ první – War Horse1

Stále hraný divácký hit Válečný kůň/War Horse původně vznikl v londýnském Národním divadle (premiéra 2007; v letech 2011–2013 byl uváděn i na Broadway, kde jsem ho měla možnost zhlédnout) ve spolupráci s jihoafrickým souborem Handspring Puppet Company podle knižní předlohy Michaela Morpurga a v režii Marianne Elliottové a Toma Morrise. V inscenaci jsou všechna zvířata ztvárněna loutkami, z nichž nejvýraznější a nejpropracovanější jsou pochopitelně loutky koní v životní velikosti (animované třemi vodiči v nenápadném oděvu), které je dokonce možné si osedlat. V souvislosti s touto inscenací se stále dokola skloňuje sousloví “dokonalá animace” a jistě právem, protože způsob, jakým jsou koně na scéně voděni je dechberoucí. Jsou skutečně jako živí. Ovšem nabízí se otázka, co použití loutek inscenaci nabízí kromě maximální nápodoby reálných koní? A odpověď je nasnadě: nic. Loutky nejsou užity jako symboly, nepracuje se s nimi jako s metaforou. Jsou pouhou ilustrací, hlavní akce spočívá v klasickém činoherním hereckém projevu. Okouzlující řemeslná práce je v inscenaci zdatně vykalkulovaná do poslední vteřiny, ale režiséři jako by od loutky nepožadovali nic jiného, než aby suplovala cvičeného koně.

Případ druhý – Hand to God

V únoru tohoto roku jsem zhlédla britskou premiéru hitu Hand to God (v českém překladu bude uváděna pod názvem Přisámbůh!) z newyorské Broadwaye (uváděný v letech 2011 a 2014 na Off-Broadway, v roce 2015 “postoupil” na Broadway), který se naopak přesunul do Vaudeville Theatre v londýnském West Endu. Autorem hry je Robert Askins, pod divadelní inscenací je podepsán režisér Moritz von Stuelpnagel. Jde o standardní činoherní konverzační komedii plnou nekorektního černého humoru, v níž náctiletí členové “dramaťáku” nacvičují pod patronací a v prostorách místní farnosti loutkové etudy pro své veřejné vystoupení. V textu se mluví o “ponožkových loutkách”, nicméně jde o malé spodové loutky navlečené na ruce animátorů s čempurity pro vodění rukou. Jedna z loutek ale “obživne”, respektive se do ní “vtělí ďábel”, a začne ovládat svého animátora. V tento okamžik se na scéně konečně objevuje skutečně loutkářská práce, která graduje brilantně zahranou vzájemnou hádkou i fyzickými útoky mezi loutkou a vodičem (Harry Melling).

Pokud se zamyslím nad úlohou loutky a jejím významem v inscenaci Hand to God, je to jednoznačně sázka na napětí mezi “roztomilostí” loutky a její násilnickým charakterem a vulgární mluvou. Na stejném principu byla ostatně postavena třeba inscenace Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků podle textu Tima Davise v plzeňské Alfě (2011, režie Radovan Lipus) nebo americký film Ted/Méďa (režie Seth MacFarlane, 2012). Ostatně, když se podíváme do historie loutkového divadla, tak třeba nesmrtelné rakvičkárny patří do stejné divadelní rodiny. Loutka v tomto případě působí groteskně a její loutkovost je hlavním zdrojem komiky.

Askinsova hra, která se stala “nejlepší hrou roku 2014” (Off Broadway Alliance Award), je v mnoha ohledech provokativní – s nadsázkou zesměšňuje církev a církevního představitele, ukazuje milostnou aféru mezi souborovou vedoucí a jedním z jejích nezletilých svěřenců, dojde i na velmi explicitní “soulož” dvou loutek. To, co šokuje a rezonuje s americkým publikem, však britské diváky evidentně nezasáhlo – inscenace byla předčasně stažena z repertoáru už na konci dubna. Uvidíme, co na tuto hru řekne české publikum. Od října obohatí její inscenace v režii Janusze Klimszi repertoár českobudějovického Jihočeského divadla a celkem příznačně bude uvedena činoherním souborem, nikoli Malým divadlem.

Případ třetí – Mojmír II.2

Velmi úspěšná inscenace Slovenského Národního divadla Mojmír II. alebo Súmrak ríše (2015) na text Viliama Klimáčka a v režii Rastislava Balleka, která získala hned pět ocenění Dosky 2015, se může možná zdát mezi západními komerčními trháky jako překvapivá volba. V inscenaci plné polemik tří generací velkomoravských knížat (Rostislava, Svatopluka a Mojmíra II.) však vystupuje majestátní loutka představující věrozvěsta Metoděje vedená trojicí vodičů v čele s vynikajícím loutkářem Ivanem Martinkou a její úloha je zase diametrálně odlišná od dvou předchozích titulů. Je to totiž loutka v úloze statického symbolu. Je mementem vyhnání Metodějových žáků, které Svatopluk donutil opustit území Velké Moravy, kam je naopak jeho předchůdce a ideový protivník Rostislav pozval.

Loutka má podobu kostlivce v životní velikosti oděného v bohatě zdobený zlatý ornát. Nejedná s ostatními postavami, animována je minimálně a její jevištní akce spočívá v tom, že je sestavena, velmi obřadně oblečena a přejde (resp. přejede) přes scénu. Ani v tomto případě tak nejde v pravém slova smyslu o loutkové divadlo, ale o scénografické ozvláštnění herecké akce.

K této inscenaci mám ještě jeden postřeh, který ovšem s vytčeným tématem souvisí jen velmi volně. Shodou okolností jsem zhruba ve stejné době jako Mojmíra II. zhlédla i inscenaci pražského Minoru Lipany (recenze viz s. XX), kde na scéně také defilují – tentokrát tři – “reální” kostlivci v blyštivých ornátech představující papeže z období schizmatu. Zatímco loutkářský technolog Ivan Martinka (autor mnoha důmyslně konstruovaných loutek, například realistického portrétu Juraje Kukury v inscenaci Kukura) si vyhrál se složitým mechanismem lanek a táhel ovládání kostlivcovy ruky, aby udržela mitru (stejně tak složitě loutka velmi kymácivě “kráčí” na podstavci), kdy publikum ani nedýchá a pozoruje, jestli se úchop povede nebo ne, v Minoru se vydali mnohem prostší a dlužno dodat efektivnější cestou. Herci zcela jednoduše provléknou zezadu ornátem ruku v rukavici, která pochopitelně zvládne naprosto přirozená gesta. “Jak primitivní! – Ale jak účinné!” řečeno s klasikem.

Pokud tenhle velmi stručný exkurz shrnu, mohu konstatovat, že loutky nalezneme i na těch nejkomerčnějších scénách západního divadla – na Broadway a londýnském West Endu, stejně jako na scénách národních divadel. Pochopitelně mě těší, že se loutky dostávají i mimo svoje ghetto, ale pokud nad tím déle přemýšlím, zdá se mi, že se v těchto případech nedá mluvit o skutečném loutkovém divadle, jako spíš o divadle s loutkami. Ale to ostatně platí i o tvorbě mnoha takzvaně loutkářských režisérů…

1 Podrobnou recenzi jsme publikovali v Loutkáři 5/2011, s. 326–328.

2 V případě slovenského divadla samozřejmě nejde o ojedinělý průnik loutek a hereckého divadla – jako další případy bychom mohli uvést například inscenace Les (Divadlo SNP Martin, 1982, režie: Ľubomír Vajdička), Ivanov (SKD Martin, 2006, režie: Roman Polák), Medeia (ŠD Košice, 2009, režie: Michal Vajdička), Kubo (SKD Martin, 2011, režie Dodo Gombár) a Kukura (Divadlo Aréna Bratislava, 2011, režie: Rastislav Ballek). Více viz disertační práce Lenky Dzadíkové Prieniky bábkového divadla a popkultúry obhájená na VŠMU v Bratislavě (2012).

Loutkář 2/2016, p. 14–15.

Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.