Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Malíková, Nina: Loutky v rukou „neloutkářů“

Uvažování o vztahu činoherních režisérů – a činohry vůbec – k loutkovému divadlu bychom mohli začít někde na počátku 20. století a důkazy pro to bychom našli zcela určitě kolem Craigových studií o nadloutce a přemýšlení o vlastnostech a využití herce na jevišti vůbec.

Obliba loutek, někdy jen “panáků” a manekýnů všech rozměrů se táhne celým obdobím evropské avantgardy a připojuje se k tomu i adorace masky (pokud divadlo masek vnímáme jako jednu z odnoží loutkového divadla) spolu se vstupem vlivu asijského divadla do evropské divadelní kultury. Ponechme však stranou evropské a světové vlivy i výboje a podívejme se na domácí půdu. První polovina 20. století probíhala – až na několik malých výjimek – v adoraci postupů miniaturizace činoherního jeviště, nápodoby činohry a jen v některých výtvarných výbojích (zde by posloužily spíše francouzské příklady) šlo o využití specifika loutkového divadla jako takového.

O loutkách ve spojení s živým hercem – ať už v kabaretních výstupech, nebo v ojedinělých hrách pracujících s gulliverovským efektem (za všechny v dějinách už mnohokrát zmiňovaný Velký Ivan ze sovětského repertoáru, ale i český Gulliver v Maňáskově a další) byla napsána už řada článků i studií.1 Loutky začínají činoherní (a přesněji řečeno “neloutkářské”) tvůrce u nás podstatně více zajímat až ve druhé polovině 20. století – a to kupodivu s vlnou obliby černého divadla a až poněkud později ve své nejvlastnější funkci – metaforické a významové, jako výraz manipulace a manipulovatelnosti (a to ve vztazích společenských i osobních). “Panák” se objevuje v nepříliš klasicky loutkových inscenacích Vedeného divadla Karla Makonje, nebo v inscenacích Jana Schmida v Naivním divadle, který k nim přistupuje z hlediska možností proměnlivých dimenzí herce i loutky daných jeho výtvarným pohledem. V jednom rozhovoru Jan Schmid vzpomíná: “O loutkovém divadle jsem asi nevěděl vůbec nic, ale s loutkami jsem pracoval úplně jinak, než bylo zvykem. Výtvarno jako animovaná hmota, výtvarno a jeho dramatické možnosti. Zajímaly mě nadreálné proporce. Vedle loutek jsem užíval i masky i nadloutky… Zajímal mě také pohyb na jevišti hlavně ve svém znakovém a symbolistním zatížení – stejně tak všechno, co si nese při správném užití svůj vlastní význam – gesto, tvar, materiál, barva. Takže nemusíme všechno vyslovit a zahrát, mnohdy je účelnější to správně nastavit.”2

Loutky bychom nakonec našli i u režisérů, pro něž byl “únik” k loutkovému divadlu zvláštní nabídkou a výzvou dokonce i v letech, kdy byla jejich činoherní práce v plném rozsahu v jakémsi chtěném administrativním útlumu – zde máme na mysli “zapletení se s loutkami” především u režiséra Jana Kačera. Ten se do dějin loutkového divadla zapsal zejména svou ostravskou inscenací Zlatovlásky, za niž v roce 1977 dostal na Skupově Plzni cenu za režii a inscenace získala i hlavní Skupovu cenu. Týž titul režíroval o rok později v českobudějovickém Malém divadle v hlavní roli s Františkem Husákem, svým někdejším kolegou z pražského Činoherního klubu.

Režie v loutkovém divadle dále realizovali např. Miloš Horanský (Augustův Dračí kámen v Naivním divadle v Liberci; 1975) nebo Ivan Rajmont, o jehož inscenaci Brechtova Kavkazského křídového kruhu (NDL; 1987) Marie Boková napsala: “Rajmontovu smyslu pro groteskní vidění jde vstříc grotesknost, plynoucí ze spolupráce herce a loutky při kreslení dramatické postavy.”3 Od poloviny 70. let se tak v souvislosti s pohostinskými režiemi mnoha významných činoherních tvůrců mluví dokonce o “vpádu činoherních režisérů na loutkové jeviště”, kteří podle teatrologa Miroslava Česala “přistupovali k loutce s neobyčejnou úctou a respektem”.4 Je třeba ale na druhou stranu také přiznat, že loutkové divadlo vstupem herců na scénu hodně získalo. “Není třeba příliš rozvádět, že dualita živého herce a loutky obohatila loutkové divadlo o dosud nevídané a nevyužité významové možnosti, a to nejen pro samotné tvůrce, ale i pro diváka včetně dosahu témat, jež se zdála při tradicionalistickém iluzivním divadle nedosažitelná.”5

Asi nejvýraznějším reprezentantem režiséra propojujícího programově loutkářské principy s činoherními před Kroftovou érou je Karel Brožek, mezi kolegy nazývaný s trochou škodolibosti “nejlepším činoherním režisérem mezi loutkáři a loutkářským režisérem v činohře”. Jeho využití loutek v činoherních inscenacích se však o klasickou podobu loutek (tedy o marionety či manekýny a minimálně maňásky) opíralo sporadicky a zahrnovaly spíše jeho tíhnutí k nejednoznačným vizuálním objektům, jako byly totemy, masky či rekvizity a předměty použité ve smyslu metaforické funkce vlastní loutkovému divadlu. V těchto inscenacích (zejména v Tristanovi a Isoldě v Hradci Králové z r. 1996; Amadeovi, 1991 na Kladně a v 1993 v Hradci; v Kouzelné flétně, 1998 v hradecké činohře; v několikráte inscenované Kytici v Hradci, na Kladně i v Chebu v letech 1986–2015; i v hradecké inscenaci Macbetha z r. 1998) využíval svých zkušeností s propojením činoherních a loutkářských akcí ze svého působení v Semaforu, ve skupině černého divadla v Laterně magice a nakonec i ve vlastní tvorbě na Slovensku, ve Švédsku, v Německu, bývalé Jugoslávii a v Polsku. Ladislav Zeman, někdejší ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové, vzpomíná: “[Karel Brožek] získal v Kladně loutkové divadlo Lampion a udělal z něj špičkovou loutkovou scénu. Ale samozřejmě měl v sobě pořád stopy činoherních režií. […] Brožek vždycky pracoval, když ne s loutkami, tak alespoň s různými výtvarnými artefakty, s pruhy látky, krásně uměl rozehrát každý předmět.”6

Dnes v souvislosti s prolínáním divadelních druhů už nevnímáme toto “vykrádaní” postupů loutkového divadla jako něco zvláštního, naopak přijímáme skoro samozřejmě, že loutky oslovily i takové režiséry, jako je Peter Brook (Ptačí sněm/Conference of the Birds, 1979), Ariane Mnouchkine (Tamboři na hrázi/ Les Tambours sur la Digue, 1999) a další.

1 Asi nekomplexnější rozbor problematiky podává Miroslav Česal ve své knize Živý herec na loutkovém jevišti, Praha 1983.

2 Ježek, V.; Stano, T.; Tichý, Z. A.: Šest z šedesátých, Radioservis 2003, s. 139.

3 Boková, M.: Scéna, r. 13, 1988, č. 19, s. 3, in: Tichý Z. A. a kol.: Ivan Rajmont, Pražská scéna, 2005, s. 121.

4 Česal, M.: Mezní situace, Československý loutkář, r. XL, 1990, č. 10, s. 219.

5 Česal, M.: Mezní situace, Československý loutkář, r. XL, 1990, č. 10, s. 218.

6 Zeman, L.: Karel Brožek v Klicperově divadle v Hradci Králové, in: Dvořák, J.; Malíková, N.: Karel Brožek, Pražská scéna 2015, s. 129.

Loutkář 2/2016, p. 12–13.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.