Loutkar.online

Malíková, Nina: Miloslav Klíma – udatný

Pracovali spolu ve vedení AMU celkem osm let – doc. Ivo Mathé jako rektor, prof. Miloslav Klíma jako prorektor. Během tohoto období se na AMU mnohé změnilo. I když Klíma divadlo ani pedagogickou práci v těchto letech neopustil, byla to pro něj určitě další životní etapa a zkušenost. Jejich aktivním svědkem byl právě Ivo Mathé.

Jaké bylo vaše první setkání s Miroslavem Klímou?

My jsme o sobě s Mílou Klímou věděli, ale nikdy jsme spolu před tím nepracovali, ani se nějak nesetkávali. Neměli jsme asi úplně mimoběžné životy, ale on ho měl možná zajímavější a pestřejší, protože byl vystrčen z Prahy po 60. letech, absolvoval Cheb, Hradec Králové, a tam už jsme nějaké společné průsečíky měli – především Kroftu a lidi z divadla. V Krátkém filmu pak pracoval s Jirkou Kubíčkem na animovaných filmech, takže jsem o něm věděl, ale nikdy jsme spolu na něčem nespolupracovali.

Když jsem byl osloven, abych se zabýval myšlenkou kandidovat na rektora, tak jsem to vůbec nepovažoval za aktuální záležitost, a protože jsem někdy v létě říkal: “Ano, s tím se perspektivně zabývat mohu,” tak mě o měsíc později zaskočil pokyn, abych připravil nějaký kandidátský projekt, neboť se musí už v září odevzdávat. To jsem netušil. Myslel jsem si, že to bude až někdy za rok, takže jsem se ocitl pod docela velkým tlakem a nevěděl jsem, s kým bych měl spolupracovat. Věděl jsem jen o nějaké sestavě prorektorů, která tam byla.

Poměrně rychle jsem se rozhodl pro koncepci nikoli tří, ale dvou prorektorů s tím, že tak malá škola nepotřebuje tolik prorektorování. Věděl jsem, jak nutný je prorektor pro zahraniční styky a trošku třeba pro PR, a ten druhý aby byl osobností, která pod sebe zahrne výzkum a vývoj, ale samozřejmě i studijní záležitosti a studijní problematiku. Přemýšlel jsem o tom, sem tam jsem se s někým radil a myslím, že tím autorem tipu na Mílu Klímu byl Jirka Pitterman, můj bývalý kolega z České televize. Měl velmi podobný osud jako Klíma, možná trošku horší, protože byl úplně vyhnán z profese, ale znal ho a pamatoval si ho. Když jsem mu říkal, že nevím, jakého prorektora oslovit, když mám takový obrovský nárok sloučit tolik agend, prohlásil: “Míla Klíma přeci, to byl první děkan DAMU po revoluci. No, tak to zkus!”

Tak jsme se sešli a Míla Klíma asi z těch informací, co jsme o sobě vzdáleně měli, okamžitě přikývl a udělal mi tím obrovskou radost. A vlastně jsme do toho šli spolu. Já už jsem snad i dopisoval koncepci s vědomím budoucí asistence a přítomnosti Milana Klímy, což bylo velmi povzbuzující a zklidňující, a skutečně po té volbě a po mém jmenování se okamžitě tím prorektorem stal. Původní prorektoři se myslím ani nechtěli moc na nové koncepci podílet, asi byli zvyklí na trošku drobnější agendu. Škola byla organizovaná jinak, vládla jí kvestorka a myslím i tvrdou rukou, byla to taková generální ředitelka školy a prorektoři jí spíš asistovali. Já jsem měl trošku jiné pojetí. Okamžitě jsme museli i změnit statut, aby AMU nemusela mít tři prorektory. Tím druhým byl v té době Zdeněk Kirschner s tím, že bude kvůli svému věku později nahrazen někým mladším.

Milan Klíma do toho vstoupil s obrovským elánem – stejně jako já naprosto pochopil záměr, že výzkumné a studijní záležitosti budou pod jedním člověkem, a proč je potřeba co nejužšího aparátu. Jasně souhlasil s konceptem vlastně synergického efektu, kterého využil, myslím, úplně perfektně. Takže on se stal hnacím motorem nového pohledu na svou agendu a v tom prostě vytrval.

Jaká byla vaše spolupráce na vytváření profilu AMU? Co se vám v téhle koncepci společně povedlo a co se vám nepovedlo?

Já bych skoro možná spíš přisoudil ty velké posuny Milanovi, protože on opravdu vydupal například krok, který není doceněný, a sice že AMU má “Diploma Supplement Label” z Bruselu, to znamená, že k diplomu smíme absolventům dát seznam získaných kreditů a diplomy jsou tak respektovány i v zahraničí. Všechny výjezdy, jak v Erasmu, tak mimo, měly najednou smysl i formální. V tom propojování se zahraničním byl další významný skok. O to se zasloužil ohromně, a to je jednoznačná legitimace jeho působení. Ty ostatní věci jsou asi míň hmatatelné, ačkoli škola začala mít výkon i v oblasti výzkumu a vývoje. Klíma to sledoval, tlačil na to a i všichni ti, co se na tom podíleli, začali být efektivnější. Měl pravidelné porady, vedl lidi a snažil se o jejich porozumění. Já si myslím, že tak to asi před tím nebylo, takto intenzivní tlak vedení a managementu. Předtím to byla jakási družina, kde byla nejdůležitější kvestorka, nikoli akademičtí pracovníci a funkcionáři.

Druhou nejvýznamnější věcí, která je optická i zvenku, je to, co běží dodnes a o co se dodnes Milan Klíma nejvíc stará, registr uměleckých výstupů (RUV). To je projekt, který byl podceňovaný stejně jako ten “Diploma Supplement Label”, neboť přináší určitou administrativu. Ale takový je už dneska svět. Prostě bez jisté byrokracie a související administrativy se bohužel nic dopředu nepohne a nepohne se ani financování školy. RUV ovšem má pozitivní dopad na školu a na příspěvek ze státního rozpočtu. Milanův obrovský boj – nejenom za tento registr uměleckých výstupů, který bude pro umělecké obory něčím podobným jako je RIV pro ty vědeckovýzkumné obory a školy, ale za uznání uměleckých výstupů vůbec – má tak obrovský dopad nejen na výši příspěvku. Klíma se velmi snažil snést všechny možné argumenty, našel citáty od Masaryka až po Churchilla, aby bylo umění postaveno na úroveň vědy. Je tou myšlenkou nadšen, přímo prodchnut a já mu v tom vždycky fandil.

Jsem také zastánce toho, aby existovala Česká akademie věd a umění, tedy nejen věd a myslím, že to i rezonuje se stanovisky některých představitelů Akademie, ale ještě nikdo nedokázal myšlenku dotáhnout do správného konce. Ale Klímova pravda je jednoznačná a jednoduchá, stále se snaží přesvědčovat o tom, jak je umění svým způsobem též vědeckým zkoumáním. Skrze leckterá skutečně umělecká díla o člověku opravdu poznáte víc, než z celé řady psychologických a filosofických děl. Třeba u děl Dostojevského je to úplně jednoznačné. A to je Klímova hlavní myšlenka, kterou už nám zřejmě nebude dovoleno dotáhnout do konce, ale registr uměleckých výstupů je alespoň první krůček na této cestě. Myslím si, že tahle aktivita je respektu hodná a prostě báječná.

Tohle se tedy asi povedlo jen zpola, ale co se vám nepovedlo?

Měli jsme s Klímou pořád představu, jak by měla být celá AMU konvergentnější, aby fakulty víc spolupracovaly a spolužily, byly opravdu sesterské, nikoli odstředivé. A odstředivé bývají i katedry na fakultách.

Není v tom umělecká ješitnost?

Určitě je to v uměleckém prostoru trošku citelnější, než na jiných školách. Měl jsem příležitost poznat hodně univerzit – i kvůli pozici v České konferenci rektorů. Ono je to tak trochu všude, ale ne tak citlivé a tak hmatatelné jako na umělecké univerzitě, ačkoli právě tam jsou všecky předpoklady pro to, aby synergie a spolupráce byly mnohem intenzivnější, mnoho dramatických děl, aby se vůbec dostala na jeviště, tak jsou podobným “gesamtkunstwerkem”, jako je filmové dílo. Konec konců i v muzice nakonec většina našich absolventů hraje rameno vedle ramene v orchestrech, nejsou pouze sólisté, jak jsou vychováváni. To jsme asi neprosadili, na souznění není osm let dostatečná doba. Vytvoření jakéhosi vzájemného respektu na všech těch fakultách vůči všem ostatním oborům trvá. Nakonec budou spolu, budou se potřebovat, hudbu vedle filmařů dramaturgové i scénografové; režiséři a kameramani herce, a ti zase budou potřebovat všechny ostatní!

A není tohle propojení spíše v generaci než ve vedení?

Já myslím, že studenti jsou často ochotnější spolupracovat, když poznají, jak je to důležité, ale jsou k tomu málo vedeni. Na činoherním herectví by měli tušit, že také existuje herectví před kamerou a že tuhle kvalifikaci budou potřebovat. Často stejně intenzivně jako přípravu pro jeviště.

S generací to má společné leccos. Do roku 1989 bývali studenti více spolu, měli společné nepřátele, víc stmelujících společných aktivit. Byly mnohem silnější spojovací efekty díky katedře tělesné výchovy, nebo u kluků – objektivně něco velmi negativního – vojenská příprava. Na to vzpomínají právem jako na hrůzu, ale poznali se blíž. Prožil jsem to také, byla to ztráta času, státní lumpárna, ale člověk strávil hodně času vedle violoncellisty, vedle herce a divadelního režiséra, vedle dirigenta a všichni spolu nějakou dobu i bydleli. Jde o velmi podobný efekt, jako kdysi měla kolej v Hradební. Tam také byli všichni spolu. To dneska už nejde, škola byla menší a bylo méně studentů. Dnes je navíc mnoho možností bydlet mimo kolej, a je to možná výhodnější a komfortnější. V Hradební bydlí spíš muzikanti, protože ti mají s těmi pronájmy – když pořád zkoušejí, zpívají a hrají – větší problém. Takže kolej je profilově úplně jiná, než byla v době našich studií, kdy se všichni spolu setkávali i popíjeli. To už dneska není a nejde to ani vrátit.

Tak snad je vhodné studentům připomínat, jak je dobré vědět, že vedle na fakultě se učí to a ono. A aby se třeba k vzájemnosti a spolupráci spíš vybízeli, třeba i v tak jednoduchých záležitostech, jako je focení absolventského ročníku herců, kdy by se měl nabídnout fotograf studující na FAMU, a ne cizí člověk. Ale to jsou představy, které se naplnit nepodařilo a asi ani nepodaří, protože to souvisí s celým vývojem a individualizací. Je to škoda. Já ale myslím, že někteří studenti k poznání mají dnes blíž než pedagogové.

Jak byste charakterizoval nejsilnější stránky Míly Klímy jako dramaturga, koncepčního pracovníka a osobnosti?

On je vzácný případ právě jakési syntézy toho všeho. Ani jako prorektor a pedagog nikdy nepřestane být dramaturgem a samozřejmě nepřestane být člověkem, který je schopen psát a píše dobře. Je nesmírně udatný a pilný. A stihne v tom čase, který je nám přidělen, obrovské množství práce. Přinutí se na své chalupě, kterou miluje, psát a psát a psát. To je prostě báječné. Já taky píšu hodně, analýzy pro Fond kinematografie, ale mne to úplně vyčerpává, protože se musí hodně nastudovat a ověřovat a potom z textů ani nevzejde knížka. A výsledkem Milanovy práce je knížka. On ji stihne i vedle stále ještě pedagogické a dramaturgické práce, a dokázal to i vedle té manažerské a de facto producentské práce.

Klíma spolupracoval s významnými režiséry (Grossmann, Krofta, ale i Krobot, Rajmont a další), inspiroval řadu studentů v jejich začátcích (zejména SKUTR, ale i Tejnorovou, Ljubkovou…) a zůstával vždy v pozadí. Jaká je vaše zkušenost, jak pracuje s impulzy a co k nim sám dodává?

Dramaturg je na divadle samozřejmě nesmírně důležitá postava, něco jako delegovaný producent nebo málem producent inscenace, a přitom neleze na jeviště. Víte přece, jak málokdy se stane, aby se po premiéře na jevišti objevil dramaturg. Kromě herců automaticky vyjde režisér, vezme kostýmního výtvarníka, samozřejmě scénografa, třeba i choreografa, ale aby někdo přitáhl na pódium dramaturga, to se stává zřídkakdy.

Ono to je s filmovými premiérami to samé. Mě dneska docela udivuje, jak tam jsou ochotní nastoupit všichni ti producenti, vedle herců a režiséra. Jistě, producent, který riskuje a který vlastně vše táhne, tam patří, ale dneska při multikoprodukcích běžně vystupují i ředitelé koprodukujících televizí. Za mého působení v České televizi se vyrobilo dejme tomu sto hraných filmů a řekl bych, že na mnoha jsme měli mnohem větší podíl, než je běžné na těch současných. Vzpamatovávali jsme s mnoha riziky českou kinematografii, byla málem pohřbená zákony a privatizacemi, ale za šest let jsem nešel před premiérou filmu na jeviště.

Milan Klíma to myslím vidí úplně stejně, asi by taky nešel jako dramaturg na pódium, přestože, jak jste dobře říkala, on je pro mladé tvůrce stále guru, oni s ním konzultují – jak Petra Tejnorová, tak Skutři – celou řadu záležitostí a zvou ho potom samozřejmě na premiéry, to ano, ale vylezl by na jeviště? To nemá nic společného s tím, že na vkladu lidí, kteří se zdržují v pozadí, kvalitní inscenace často stojí.

Neodpověděl jste mi, jak s těmi impulzy pracuje a co k tomu dodává? Byli jste dobrý tým?

My jsme dokonce měli zvláštní období, kdy byla škola rok vlastně bez rektora a on byl statutárním zástupcem rektora a já zase prorektorem, takže my jsme si prošli – nechci říct peklem, ale opravdu velmi nepříjemnou periodou, kdy jsme si to do jisté míry museli kompetence vyměnit a museli jsme se nutně doplňovat, protože on některá ekonomicko-provozní rozhodnutí dělat nechtěl a také říkal, že je dělat neumí. Tak jsme se chtě nechtě v tom podivném ročním mezidobí museli nutně beze zbytku doplňovat. Škola musela běžet, jako by se nic nedělo. Já nevím, jestli lze popisovat velkými slovy, jak Milan reaguje na impulzy, ale vlastně nikdy mě negativně nepřekvapil. Prostě reagoval logicky, věcně, pracovně, ochotně a s pochopením. Myslím, že podobně jedná i ve své pozici dramaturga, také asi upřednostňuje velkou empatii než bouchání do stolu. Nesmírně si ho vážím.

Charakteristikou Míly Klímy by mohlo být: inspirátor, iniciátor, kronikář, svědek, diplomat.

Určitě. Já to naznačil už tím, jak je ochoten psát. Vlastně celá řada jeho publikací je založená na jeho kvalifikovaných vzpomínkách. Bez něj by v popisu českého divadla 70. i 80. let minulého století mnoho scházelo. Já jsem se ho nikdy neptal, jestli má nějaký speciální deník, nebo vynikající paměť, nebo schopnost ty informace a ty podklady dobře sehnat, ale když se on prostě pustí do nějakého historizujícího textu, tak to je vždycky dobře “vyfutrovaný”. Nemá žádné chyby, věnuje se textům opravdu důkladně. Je to jeho další kvalifikace – dramaturg-historik.

V čem vidíte základní hodnoty toho, co napsal?

Že se tématům opravdu věnuje. Kdyby něco podobného psal pouhý pamětník třeba z divadelního souboru hradeckého divadla, tak by sdělení zřejmě nemělo tu pádnost a ověřený obsah, jako když píše poučeně Klíma. Měl navíc šanci ještě před Hradcem i po něm leckde být a dokáže tak přesným způsobem vážit i bilancovat. Takže myslím, že by to měl každý jiný autor těžší. Či spíš čtenář…

Pro mě je v něčem také výtečný diplomat.

Jsem rád, když to tak vypadá, protože určitě celou řadu věcí uměl vyjednat a dojednat i třeba v kuloáru, protože na to měl vlohy. On se třeba teď už přiznává, jak ho tahle ochota opouští a jak říká věci příměji. Někdy dokonce dnes na té hraně diplomacie balancuje, protože se přiznává k nutnosti vyjádřit nějaký svůj interní pocit i na široké poradě. A někdy tam vypálí názor, až některým lidem úplně tvrdne brada, ale prostě má právo to říct, třeba i míň zaobaleně. Myslím, že diplomacie u něj byla možná dřív na sofistikovanější úrovni, ale dneska je o to upřímnější.

Projevily se nějak jeho divadelní zkušenosti na vaší spolupráci?

On dokonce někdy záměrně před těmi lidmi přiznával, že jeho porady měly aranžmá a dramaturgii! To má samozřejmě hlavu a patu. To mi připomínalo Václava Havla, protože on nepřestal být dramaturgem ani na Hradě. Pět let jsem vedle něj pracoval a vím, že spolupracovníky, kteří nebyli naším oborem nebo prostředím políbeni, svým odlišným a někdy málo pochopitelným pohledem často překvapoval, až šokoval. Jednak znal samozřejmě množství klasických i moderních příběhů, stavby dramatu, možnosti kolizí apod., a to lidé, kteří vystudovali filosofii, diplomacii nebo zahraniční styky neznali a málokdy se s jiným typem myšlení setkali. Možná se to dokonce míjelo s jejich invencí, kdežto Havel byl tím hravým dramaturgem i při přípravě nějaké oficiální návštěvy či jednání. To měli Havel i Klíma určitě společné. I Havel měl někdy opravdu některá svá vystoupení připravená tak, aby gradovala a ještě měla nějakou katarzi, tečku na konci. A někdy se i omluvil nahlas. Řekl: “Nezlobte se, já jsem původně dramatik,” ačkoli to vlastně ani dodávat nemusel.

Chtěl byste s Klímou ještě někdy spolupracovat?

My spolu stále spolupracujeme na registru uměleckých výstupů, protože říká, že to nemůže dál táhnout sám, obzvlášť bude-li zajišťující provoz přenesen na ministerstvo školství novelou zákona. AMU se už o RUV nebude starat projektově. To bude veliká starost a pro něj asi i bolest, kterou nevím, jak překousne, protože část té stavby, kterou tak pečlivě konstruoval, se určitě poněkud zhroutí. Ono to nějak bude fungovat, ale jak to bývá s nedostatky, když se konstrukce jakkoli naruší. Už prostě nechce být vůči ministerstvu hlavní zodpovědnou osobou, když odpovědnost bude přenesena na úřad, snad zůstane alespoň zásadním konzultantem. Trošku na mne některé povinnosti přesunuje, ale stále na projektu intenzivně spolupracujeme. Já se spíš starám o to, aby převod proběhl v klidu a pohodě, Milan jde tvrdě za obsahem. Nemá to jednoduché, a to je škoda.

Můžete prozradit ještě něco?

Nevím, jestli je to obecně známé, ale on je také autorem originálních dramatických textů, já dokonce jednu jeho hru asi v páté či šesté verzi mám a dostávám pravidelně další verze. Je to nesmírně zajímavé téma, kterého si taky váží a nechce text žádnému divadlu vnucovat ani dávat, pokud si nebude jistý, zda je to verze nejlepší a poslední. Hra je určitě zajímavá, nechci říkat báječná, ale určitě by si realizaci zasloužila.

Loutkář 2/2016, p. 9–11.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.