Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Lešková Dolenská, Kateřina: Deset let muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích

V čísle věnovaném tradičnímu a novému cirkusu by pochopitelně neměla chybět zmínka o unikátně koncipovaném muzeu, které svým zaměřením respektuje historický vývoj kočovného umění v našich zemích, a to tím spíš, že tato instituce letos oslaví kulaté výročí svého založení. Řeč je pochopitelně o Muzeu české loutky a cirkusu. Na otázky týkající se aktivit muzea odpovídala Lenka Šaldová, kurátorka sbírky loutek a loutkářských dekorací a sbírky rukopisů Divadelního oddělení Národního muzea, pod něž prachatické muzeum spadá.

Jak byste uplynulé desetiletí zhodnotila?

Strašně rychle to uteklo… V květnu 2006 jsme poprvé zpřístupnili stálé expozice, v březnu 2007 otevřeli první krátkodobou výstavu v podstřešním výstavním sále – a od té doby už jich tam bylo dvaadvacet a dalších pár v tzv. konírně v přízemí. Město Prachatice mělo původně s rekonstruovaným domem na náměstí jiné plány a Muzeum české loutky a cirkusu nebylo vítáno právě nadšeně. Dnes k nám ročně přijde téměř 10 000 návštěvníků a myslím, že jsme tamní obyvatele přesvědčili, že má cenu k nám zajít… Za jeden z průlomových okamžiků z tohoto hlediska považuju společný projekt s Prachatickým muzeem: výstavu Malíři Boškové z Vlachova Březí. Prachatické muzeum programově připomíná osobnosti, které jsou pevně spjaté s regionem, ale zároveň ho svým významem překračují, malíři Boškové zanechali významnou stopu za jeho hranicemi především díky tvorbě pro loutkové divadlo, cirkusy a poutě – takže se přímo nabízelo, aby se obě instituce, které sídlí na jednom náměstí, pár kroků od sebe, spojily a vzdaly hold Janu a Jindřichovi Boškovi společně. V Prachatickém muzeu v roce 2014 ukazovali jejich sakrální a volnou tvorbu, u nás jsme je představili jako jedny z nejvýznamnějších tvůrců dekorací a opon pro loutkáře a ochotníky ve 2. polovině 19. století a v 1. polovině 20. století.

“Táhne” vaše návštěvníky více loutkářská, nebo naopak cirkusová tematika? Loutkářských expozic je v České republice povícero, některé vznikly i po té naší, novou expozici má odnedávna ostatně i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Každé léto se na různých zámcích a hradech objevují výstavy loutek. Loutky jsou a vždycky budou vděčný výstavní artikl, rodiče na ně znovu a znovu budou vodit své děti a sami vzpomínat na to, co s loutkami jako děti zažili, ať už doma, nebo v divadle. Mnozí tedy určitě přicházejí i do našeho muzea především kvůli loutkám. Nicméně opravdu unikátní je naše cirkusová expozice. Jsme prvním a jediným cirkusovým muzeem u nás a jedním z mála v Evropě. Když v roce 2004 začal kolega Hanuš Jordan třídit pozůstalost cirkusového sběratele Antonína Hančla, ani ve snu ho myslím nenapadlo, že záhy pronikne do světa cirkusu, postaví s pomocí svých nových přátel expozici a za pár let bude naším největším odborníkem na tradiční cirkus. Nikomu z nás na začátku také ani nedošlo, jak velký význam může mít pro cirkusovou komunitu zájem Národního muzea o její tvorbu. Prachatice se v podstatě okamžitě staly centrem, kde se lidé spjatí s cirkusem pravidelně scházejí. Získali jsme si jejich důvěru a díky tomu také do sbírky Divadelního oddělení mnoho pozoruhodných rukopisů, fotografií, nahrávek, a především trojrozměrných předmětů, které by normálně cirkusy nepustily z ruky: třeba bicykl pro drezúru medvědů z cirkusu Humberto, klaunské boty z cirkusu Carini nebo kostýmy artistů Zavatta a Dua Enrico.

Jaké nejzajímavější loutkářské akvizice jste v posledních letech získali?

Podařilo se koupit soubor loutek a dekorací tradiční loutkářské rodiny Laghi a dvě kompletní rodinná divadla – Štapferovo divadlo s loutkami firmy Antonín Münzberg a Švábovo divadlo se soustruženými loutkami Františka Tvrdka. Dekorace pro rodinná divadla se tiskly v obrovských nákladech a sériově vyráběných loutek se také zachovalo mnoho, i my máme ve sbírce obojího hodně, nicméně každý takový přírůstek je pro mě cenný nejen jako další důkaz velké obliby rodinného loutkového divadla v jisté době, nejen jako další potenciální efektní exponát – vidím za ním příběh konkrétních lidí, kteří ke svému divadélku mají takový vztah, že ho nenabízejí po částech ke koupi sběratelům, ale chtějí ho jako celek uložit v instituci, která se o něj postará jako o významnou památku.

Jaké jsou nejcennější exponáty ve vaší sbírce? Jsou instalovány v expozici, nebo uloženy v depozitáři?

V expozici jsou zhruba dvě stovky loutek a pár dekorací, což je samozřejmě jen zlomek sbírky – ta loutkářská zahrnuje loutky (přes 3 000), loutkářské dekorace (kolem 7 000), scénické návrhy, návrhy loutek a kostýmů pro ně (stovky), kromě toho je ale spousta materiálů týkajících se loutkového divadla také součástí fondů fotografií, rukopisů, plakátů a tisků. Celkově má divadelní oddělení v centrální evidenci sbírek zapsáno přes půl milionu evidenčních čísel… A tak v depozitářích zůstává spousta pozoruhodných loutek, i když jsme pro expozici samozřejmě vybrali ty atraktivní a z historického hlediska významné. Plošné loutky, které vytvořil pro děti své bytné Mikoláš Aleš – výtvarník, jehož kresby byly značnou inspirací při vzniku prvních sériově vyráběných loutek. Loutky od řady významných výtvarníků, kteří tvořili pro rodinná nebo amatérská divadla: Vojtěcha Suchardy, Víta Skály, Karla Svolinského ad. A k nejcennějším exponátům rozhodně patří soubor loutek a opona Arnošty Kopecké, vnučky legendárního Matěje Kopeckého: loutkářka je byla v roce 1911 kvůli tíživé finanční situaci nucena prodat Svazu přátel loutkového divadla, který je v roce 1927 předal Národnímu muzeu, kde se právě rodilo divadelní oddělení.

Omezujete se jen na historii a tradiční loutkářství, nebo sledujete i moderní, současné loutkové divadlo?

V expozici představujeme tři kapitoly loutkového divadla na našem území: lidové loutkáře, rodinné loutkové divadlo a významné amatérské scény 1. poloviny 20. století, končíme vznikem profesionálních loutkových divadel po druhé světové válce. Nicméně v krátkodobých výstavách jdeme až do současnosti. Divadlo Continuo pro nás připravilo výstavu Vzpoura na půdě: loutky “utekly” z Malovic a obsadily celý prostor muzea, včetně sklepení. Díky svérázné imaginativní výtvarné instalaci si návštěvníci mohli udělat jasný obrázek o poetice Divadla Continuo.

Které výstavy patří podle vás mezi nejvýznamnější v dosavadní činnosti muzea?

Pro zdejší sál adaptujeme úspěšné výstavní projekty Národního muzea – a vůbec nemusí tematicky souviset s loutkami či cirkusem: v poslední době jsme sem přenesli např. výstavy Veselí kostlivci aneb Jak se slaví v Mexiku nebo Dětský svět za císaře pána. Základ ale samozřejmě tvoří autorské výstavy, které převážně dále rozvíjejí témata obsažená v expozici. Výstava Cirkus jede do světa tak připomněla slávu českých cirkusových umělců ve světě i těžké osudy muzikantů, tenťáků či ládemajstrů odcházejících z Pošumaví za prací k zahraničním cirkusům. Připomněla hostování slavného velkocirkusu Barnum and Bailey v Čechách i zahraniční turné českých cirkusů. V Loutkářské šatně Anny Suchardové-Brichové jsme se s kolegy z Umělecké scény Říše loutek podívali na to, kolik pozornosti se tu mezi válkami věnovalo oblékání dřevěných herců – v době, kdy přitom nebylo dost peněz ani materiálu ke koupi. Nahlédli jsme tak zároveň pozorněji do zákulisí tvorby amatérského divadla – přičemž “amatérské” chápejme v původním smyslu slova, tj. provozované lidmi, kteří s láskou bojují s překážkami. Osobně mám ale asi stále největší vztah k výstavě Erik Kolár a jeho svět loutek – v původní podobě byla k vidění v Lobkovickém paláci, pro Prachatice jsem v roce 2007 scénář razantně adaptovala a z původní pocty Eriku Kolárovi se stala zároveň i pocta jeho studentce a autorce původní výstavy Jindřišce Patkové. Přes čtyřicet let spravovala loutkářskou sbírku v Národním muzeu, spolu jsme na jaře 2006 připravovaly loutkářskou část stálé expozice, adaptaci kolárovské výstavy v Prachaticích už neviděla – a každou chvíli si ještě dnes říkám, jak by se asi dívala na dnešní Národní muzeum, jak by se jí líbily nové depozitáře, výstavy…

Pracujete také s audiovizuálními prostředky? Nabízíte i možnost dnes tak populární interakce?

Stálá expozice je založená především na kouzlu autentických předmětů. Nicméně kouzelníci natočili přímo pro naši expozici film a v cirkusové části zní hlas Karla Kludského. A interaktivní prvky výrazněji zahrnují krátkodobé výstavy – loni nám Moravské zemské muzeum zapůjčilo výstavu Jak se rodí večerníčky, která byla celá prostorem pro hru: návštěvníci si mohli složit Večerníčkovu čepici, nakreslit technický scénář, vyloudit nejrůznější filmové zvuky, zahrát si pexeso, zkusit si počítačovou animaci nebo se postavit před kameru a vyzkoušet si v improvizovaném televizním studiu zahrát s loutkami.

Máte kromě vlastní muzejní činnosti i další doprovodné akce?

Naše prachatická produkční Hana Patrasová připravuje výtvarné a divadelní dílny, komentované prohlídky, zve amatérské loutkové soubory… Je nám jasné, že chceme-li být jedním z respektovaných kulturních center Prachatic, nestačí jen dvakrát, třikrát do roka otevřít novou výstavu, musíme tu být pro obyvatele i návštěvníky Prachatic stále – logicky se přitom zaměřujeme především na rodiče s dětmi a školy. A z druhé strany nahlíženo: Muzeum české loutky a cirkusu přimělo leckoho z nás, že jsme se začali věnovat vymýšlení, organizování, a dokonce i instalování výstav daleko více, nežli jsme kdy měli v plánu – představuje pro nás báječné místo, kde můžeme realizovat své výstavní sny.

Loutkář 1/2016, p. 89–92.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.