Loutkar.online

Jordan, Hanuš: Od loutek k cirkusu – a zpátky

Počátky veřejného provozování artistiky na českém venkově souvisejí s loutkářstvím. Tradiční kočující rodiny lidových loutkářů provozovaly další pozornost poutající činnosti. Gymnastiku (akrobacii), provazochodectví či vzdušné skoky, předváděli stínohru či “panorámy” (rozměrné obrazy pozoruhodných krajin nebo událostí), ohňostroje, “provozovali hudbu” na kolovrátek či citeru.

Předvádění akrobacie, balančních kumštů a provazochodectví u loutkářů vrcholí kolem roku 1850 a pokračuje do začátku 80. let 19. století. Tehdy se odděluje cirkusová zábava a stěhuje se pod šapitó a do bud, do cestujících zvěřinců. Osamostatňují se i jiné zábavní podniky, divadla (či muzea) kuriozit. Ve velkých městech (Praha, Brno, Plzeň, České Budějovice) se k veřejnosti cirkus dostává jako importované vyšší umění podstatně dříve. V pražských ulicích se předváděly Caitanova i Hyamova společnost už v roce 1786 a na místě cirkusu po desetiletí zaslíbeném – Josefském a Kapucínském rynku (dnes náměstí Republiky) – opakovaně (od r. 1803) hostoval podnik Kryštofa de Bacha, ale i Tourniaire, van Akenův zvěřinec a jiné. Stejně jako první český Beránkův cirkus (po roce 1827) je tato linie odlišná. Potulní komedianti, loutkáři a gymnasté měli povolen jen venkov. Popisované začátky potulných komediantů živících se loutkářstvím a artistkou (a dalšími zábavními činnostmi) nepřekonatelně zaznamenal Jaroslav Bartoš (1963), který se opíral o kritické zhodnocení dostupných archivních pramenů.

Kludských, Berouskovi, Kellnerovi, Wertheimovi, Štipkovi, Tříškovi, Viničtí a další rodiny, které se i v současnosti věnují tradičnímu cirkusu, mají svou loutkářskou historii. Vědí o ní a patří k tomu nezcizitelnému dědictví po předcích. K povědomí o souvislosti obou kočovných umění, která byla na svém společném počátku na okraji. Na okraji většinové společnosti, tíhnoucí na venkově k selské hierarchii, ve větších sídlech k měšťanskému statu quo.

Je zajímavé sledovat více jak dvě staletí snah “dělat komedii” jak s dřevěnými herci, tak s dovednostmi svého těla. Navzdory. Navzdory úřadům, které chránily většinovou společnost před někým tak nízkým, jako jsou “potulní” komedianti, a před jimi předváděnou kulturou. Navzdory počasí, větru, chladu, dešti, nejistotě, že najdou střechu nad hlavou, že přežijí zimu.

Navzdory zábavám, které přináší pokrok průmyslové společnosti, ať to byla kina, divadla ve městech, včetně lehkých žánrů, které lákaly tradiční cirkusové návštěvníky; nemluvě o zábavách v době všech technických revolucí.

Právě soudržnost početných cirkusových rodin, kde bylo obvyklé, že jeden dělal komedii s loutkami, druhý ekvilibristiku či s bratrem a jeho ženou chodil přes náměstí po provaze, dokazuje zvláštní společenství lidí, pro které není charakterizující označení, že jsou “světem jdoucí”. Ale spíš, že jsou to ti praví komedianti, kteří dělají to, v čem se narodili, to, co mají v genetickém kódu, a to, o čem nepochybují.

Při hledání archetypu loutkáře, který byl i špičkovým cirkusovým umělcem, není nutno jít mezi zapomenutá nebo neznámá jména. Byl jím Jan Nepomuk Lašťovka (Honza Lašťovák z Malých Buben, 1824–1877), jedna z nejvýznamnějších postav lidového loutkářství po roce 1850. Vyučený pekař utekl k loutkařině, tam se sblížil s Antonií Festovou, hrál s Václavíkem, který byl Antoniiným švagrem. A když se nabídla možnost vystupovat v cirkuse, tak hned v tom největším, Beránkově. Jeho hlavní disciplínou byla silová akrobacie, představoval Herkula, který nesl na sobě osm mužů. Předváděl skoky na módní “francouzské trambulině”, jeho žena Antonie se stala krasojezdkyní. Na konci 40. let 19. století se osamostatnil a s dvanáctičlennou skupinou vystupoval ve středních Čechách. Je zachován záznam o tom, že v roce 1848 v Čelákovicích předváděl “oltář”, což byla živá stěna z pěti dospělých a tří dětí, která znázorňovala výjevy. Díky tomu, že po roce 1850 jeho cirkusové podnikání upadalo, “byl zachráněn” pro české loutkářství.

Příběh rodiny Laghi ukazuje provázanost českého loutkářského mikrosvěta i cestu loutkářských dcer k moderní zábavní produkci spojené s cirkusy. Václav Laghi mladší (1896–1965) zapsal, jak se k nim do rodiny dostaly historické loutky a jak to je s jejich původem. Jan Vinický, který jezdil s loutkami po Čechách po roce 1830, měl za manželku Marii Hergotovou. V roce 1841 zaměstnával artistu ze Sieny Štěpána (Stefana) Laghiho. Je to důkaz (mimochodem nezaznamenaný Jaroslavem Bartošem, který v té době zmiňuje jen zamítnutou žádost o loutkářskou koncesi Františka Vinického, později spolupracujícího s Hergotovými) o provozování obou činností, loutkářství i akrobacie, u jinak loutkářské živnosti. Štěpán Laghi – jak bývalo zvykem – pojal manželku z podniku, sestru principálky, Terezii Hergotovou. V roce 1861 Vinický skončil s uměleckou činností, odjel do Ruska a loutky uložil ve vesničce Hobšovice na Slánsku. Štěpán Laghi se vrátil k artistice. Bohužel ho postihl pád. Ze zranění se nevyléčil a zemřel v Praze ve Všeobecné nemocnici v roce 1865. Zůstal po něm jediný syn Václav. Matka pokračovala v loutkářské pouti s Vincencem Vocáskem, kterému porodila sedm dětí. Dcery, provdané Bradáčovy a Štaubertovy, byly také lidovými loutkářkami. V roce 1880 se od Smolenska v Rusku ozval spokojený Jan Vinický, že se tam usadil a provozuje hospodu. A že loutky jsou volné k pokračování živnosti. Pro šestnáctiletého Václava (Václav Laghi starší, 1864–1945) to byl impuls k založení tradice, ve které pokračoval Václav mladší a která vydržela až do konce 50. let 20. století. Oblíbené putovní středočeské loutkové divadlo používalo po 2. světové válce místo vostaváku upravený autobus, a to až do všeobjímajícího zákazu kočování v roce 1959. Ten zlikvidoval soukromé cirkusové podniky hrající na koncesi od n. p. Československé cirkusy a varieté i lidové loutkáře. V té době pochopitelně kolem loutkového divadla pracovali všichni členové rodiny, hlavní roli přebíral starší syn Adolf. Jeho sestra Marie se provdala do rodiny podnikající v zábavě. Její muž Jindřich Ruml chtěl provozovat dechberoucí atrakci, která se předváděla v lunaparcích, na poutích i v cirkusu (do dnešních dní): globus smrti. V obří ocelové kouli se míjejí závratnou rychlostí jedoucí motocykly. Dvě, čtyři i šest motorek. Stroje řvou, prokluzují jim pneumatiky v ocelové kouli, občas dojde ke kolizi. Někdy i ke zranění. Globus smrti, byť byl provozován už v meziválečném období, vždy poutá pozornost diváků. I na pražském cirkusovém festivalu (Cirkus Cirkus 2013) získali umělci v globu smrti první cenu. Ale v 50. letech šlo o zábavu s jiným významem. Marie Rumlová přizvala ke spolupráci svou sestru Annu a jejího manžela Václava Rychtera. Ten měl předpoklady k této práci nejen díky praxi motokrosového závodníka, ale i díky tomu, že byl svářečem. Sestry Laghi sklízely se svými manžely obdiv za odvahu i za motorkářské umění. Když žena vynikne v mužském světě, o to je obdiv publika větší. Samozřejmě, že náročné umění si vybralo svou daň. V 70. a 80. letech pokračovali Anna (používala umělecké jméno Anita Laghi) a Václav Rychterovi ve své show, provozovali Richter\’s Moto Rodeo, vystupovali na Matějské pouti, na Slovensku, v Berlíně, ve střední Asii v Alma-Atě (dnes Almaty, Kazachstán), v roce 1988 v Dánsku. Jako na pamětníka na mě působila paní Anita svou hřívou vlajících vlasů při rotacích v glóbu. Dáma si přeci nepomačká účes helmou…

Loutkáři Laghi byli příbuzensky spojeni také s tradiční cirkusovou a loutkářskou rodinou Kaiserů. Maminkou Adolfa Laghiho a sester Marie Rumlové a Anny Richterové byla Vincencie Kaiserová provdaná Laghi. Pro generaci dnešních padesátníků a šedesátníků jsou Kaiserovi spojeni s představeními na náměstích, kde jim nad hlavami přecházeli nejištění provazochodci. Od kostelní věže na radnici a zpět. Mnohdy za větru, za náhlé změny počasí. Přechod mezi věžemi kostela sv. Havla na pražském Starém Městě si zájemce může vyhledat na Youtube. [1]

Provazochodectví a překonávání rekordů, které předváděla skupina pod vedení dosud artisticky aktivního Ladislava Kaisera staršího (narozen 1947) je pokračováním tradice započaté už Matějem Kaiserem (1820), jehož otec Vilém Kaiser byl loutkářem. Protože mě přes čtyřicet let zajímá cirkus, spojoval jsem si vrcholné umění Kaiserů se vzdušnou artistikou. Ladislav starší s bratrem Arturem starším prováděli v kopuli cirkusu looping (tj. číslo vzdušné akrobacie založené na přemetech), jejich sestry Hena (Jindřiška) a Marcela (provdaná Joo) perfektně zvládaly akrobacii na létající hrazdě. Ale k uvědomění si loutkářské tradice mě přivedl až čtyřicet let starý článek Tondy Hančla v brněnské Rovnosti, kde je připomenuto, že v mezinárodním varieté Rozmarýn vystupuje toho dne sedmdesátiletý Josef Kaiser s marionetami. A v cirkusovém fondu divadelního oddělení Národního muzea jsem nalezl fotografie jeho varietních loutek. V tom mu patřilo prvenství, na pódia oblíbených varieté přivedl před šedesáti lety námořníka i pouličního harmonikáře, akrobata na jednokolce nebo operní pěvkyni s klavírním doprovodem. Do roku 1956 střídal Josef Kaiser s dětmi provazochodectví v létě s hraním loutkového divadla v zimě. Administrativně direktivní nařízení (byla polovina padesátých let!) však ukončila jeho relativně svobodné podnikání. Ale artista, když je navíc loutkář, si umí poradit a nabídnout divákům jiné podoby zábavného umění. Ladislav starší se nikdy nepřestal věnovat loutkám, zhotovil kopie loutek po oceňovaném dědovi, lidovém loutkáři Rudolfu Kaiserovi. A v současnosti kromě toho, že technicky pomáhá synům provazochodcům Ladislavu mladšímu a Viktorovi v zahraničí a vystupuje v brněnském Národním divadle v inscenaci Prodané nevěsty v režii Ondřeje Havelky (jak jinak: Komediant-provazochodec), tak hraje loutkové divadlo. Zadarmo. Pro pacienty dětské onkologie fakultní nemocnice v Motole…

Za zakladatele slovenské loutkářské tradice, opomeneme-li Čechy Dubské z Kaňku, kteří přišli do Uher před epidemií za prusko-rakouské války, je považována rodina Stražanova. Ján Stražan (1856–1939), vychován v rodině Dubských, provozoval Velké Kašpárkovo divadlo. Pokračovali po něm jeho synové Viliam a Jožka. Z rodiny pocházel i artista, který vynikal v artistice na visuté perské tyči. Jako 2 Bertini předváděl od roku 1955 se svou manželkou Ernou (roz. Arnoštka Vallová) číslo, které zaujalo tak, že v letech 1960 až 1963 vystupovali (a to se železná opona ještě moc nezvedala) v Nizozemí, Velké Británii a USA. Stražanovi byli členy skvělé skupiny akrobatů na jednokolkách rodiny Vallovy 6 Bertini. Jejich snímek z Manchesteru (1965) v přítomnosti královny Alžběty II. byl mylně několikrát otištěn s uvedením, že jde o rodinu Berouskovu.

Vědomí souvislostí neopouští protagonisty současného českého cirkusu. Kořeny rozvětveného rodu Berousků zasahují k loutkáři a gymnastovi Ignáci Berouskovi do roku 1836. Majitelé největšího českého Národního cirkusu Originál Berousek, cirkusu Berosini, Sultán, Prince a Alex jsou potomky Hynka Berouska, který v roce 1918 vyjel se stejnojmenným cirkusem. A jeho bratr Jan byl loutkářem, po Čechách jezdil s Berouskovým loutkovým divadlem. Loutkářská tradice Wertheimů pokračuje v liniích Národního cirkusu Jo-Joo (manželka principála Marcela Joová je navíc sestrou zmíněného Ladislava Kaisera st.) nebo v cirkusu King. Principál novocirkusové La Putyky Rosťa Novák ml. je syntézou artistiky i loutkářství. A hlavně: je představitelem. 9. generace, a jeho syn Matyáš, který exceluje v inscenaci Family (2015), dokonce 10. generace, české veřejnosti nejznámější loutkářské rodiny Kopeckých.

Poznámky

[1] Viz https://www.youtube.com/watch?v=Bbfg7DEkMdQ, publikováno 27. 5. 2015.

Zdroje informací

Rozhovory: Adolf Laghi (2005), Ludvík Laghi (2005), Anna Rychterová rozená Laghi (2010–2016), Ladislav Kaiser st. (2006, 2007, 2010, 2016), Marcela Joová rozená Kaiserová (2005–2016), Medyna Štaubertová (2005–2016), Mario Berousek (2007, 2016)

Rukopis Laghi Václav, 19. 5. 1896…, kopie nepojmenovaného dokumentu uložena v divadelním oddělení NM.

Literatura

Jaroslav BARTOŠ, Loutkářská kronika, Praha 1963.

Eva ŠORMOVÁ, Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti. Praha 2015.

Milan KNÍŽÁK, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku, Praha 2006.

Hanuš JORDAN, Příběh českého cirkusu, in: Jordan, Cihlář, Orbis cirkus, Praha 2014.

Loutkář 1/2016, p. 86–88.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.