Vojíková, Silvie: Malé divadlo v novém kabátě

V roce 2014 došlo v českobudějovickém Malém divadle k dalším personálním změnám: uměleckým šéfem se stal Petr Hašek, kmenovým režisérem Janek Lesák. Zaměřili se především na autorskou tvorbu a výrazné úpravy klasických látek. Jejich dramaturgické počiny i režijní práce vtiskávají Malému divadlu osobitou poetiku, na kterou tak dlouho čekalo.

První inscenací režiséra Janka Lesáka se v Malém divadle stala akční komedie Etiketa pro sígry. Tematicky (vztahy ve školním prostředí, klučičí touha po dobrodružství) navazuje na inscenaci 100 roků prázdnin dramaturgicko-režijního tandemu Jakub Vašíček–Tomáš Jarkovský, s kterou ji spojuje postava přísné pedagožky, zapojení živé hudby (především ve formě předělů mezi jednotlivými obrazy) a portréty stejného prezidenta (opět s tváří Josefa Brůčka, tentokrát vyfotografovaného v neseriózních podobách).

I v Etiketě scénáristické dvojice Janek Lesák–Natálie Preslová najdeme pestrou mozaiku spolužáků (génius otloukánek, sportovní nadšenec, sympatický sígr či zdatný manipulátor). Úvodní scéna, ve které třídní učitelka přichází se svými svěřenci do kina se zpožděním, působí naprosto autenticky. Po chaotickém usazení jsou všichni ohromeni trailerem o Bondovi, aby pak, plni zklamaní, měli zhlédnout nudný výchovný film. A v tu chvíli zasáhne sígr Kryštof (Jan Vejražka).

Pozice sígra ve třídě je ohrožena nejen incidentem v kině, ale především příchodem Sebastiana Krále, nadřazeného floutka, který si všechny kupuje pomocí tyčinek Mars. Tehdy přihází sígrovi na pomoc samotný James Bond a naučí ho, že největší zbraní je znalost etikety: pozdravit, řešit konflikty ne silou, ale zájmem o toho druhého, ovládat pravidla chování k ženám. A pokud sígr zaváhá, k čemu by potřeboval vědět, jak požádat papeže o oheň, hlava církve vyleze ze skříně. Díky Bondově instruktáži získá sígr zpět své místo ve třídě i důvěru paní učitelky a intrikářsky podlý Sebastian je třídním silákem vyhozen z okna. V závěru poděkuje paní učitelka Bondovi za úspěšnou misi, veškeré akce tedy proběhly pod jejím vedením.

Bondovo školení probíhá prostřednictvím zvláštní 3D projekce – výstupů maňásků, v nichž se na vztazích ve zvířecí říši (antilopy versus vlci) odhalují vhodné modely chování, aplikovatelné i u lidí. Scéna, představující třídu a sígrův pokoj, umožňuje díky posuvným dveřím nenadálé zjevování herců i maňásků. Inscenace se vyznačuje vtipnou nadsázkou, přičemž nadhled je zachován i v didaktické rovině (jedna z rad zní: nedávejte si tenisky na sedadlo v dopravním prostředku, mohly by se ušpinit).

V porovnání se zmíněnou inscenací 100 roků prázdnin však chybí Etiketě ona okouzlující míra hravosti, která je zde nahrazena akčností (zpomalené jevištní akce, projekce helikoptéry, výstřely, rozhovor s třídní učitelkou, stylizovaný v bondovském duchu). Akčnímu žánru by však prospělo trochu svižnější tempo. Lesákova inscenace odkrývá skrze oblíbené téma dětských idolů a neohrožených hrdinů snadnou manipulovatelnost v třídním kolektivu i křehkost dětského sebevědomí. A dětské publikum se s aktéry Etikety může snadno identifikovat.

Dalším titulem scenáristů Etikety je “velké drámo” Jak jsem byl Cyrano, inscenované jako divadlo jednoho herce. Příběh koktavého Jakuba, který přichází do nové školy a snaží se zapojit do dětského kolektivu, sledujeme především skrze jeho osudy v dramatickém kroužku, kde společně se spolužáky začne nacvičovat Cyrana. Prostředí “dramaťáku” přesně odkrývá jednotlivé dětské povahy. Pan učitel, který se snaží Jakubovi pomoci překonat jeho handicap a dodat mu sebevědomí, ho překvapivě obsadí do hlavní role. Jakub nakonec překoná – nejen díky laskavosti a trpělivosti pana učitele – svůj ostych a zábrany a úspěšně titulní postavu ztvární.

Hraje se na prázdné scéně ohraničené plátem v pozadí, přičemž změny prostředí probíhají pomocí barevného nasvícení. Jedinými rekvizitami jsou kytara, hrnek a doplňky pro výstup Cyrana, vše ostatní je imaginárně předváděno. Režisér Janek Lesák našel ideálního představitele v Marku Menšíkovi, který plynule a naprosto přirozeně přechází z role do role. Každou postavu jasně charakterizuje jemnou změnou gest, postoje, mimiky či hlasu. A pokud pracuje s nadsázkou, nikdy nesklouzne k pitvoření. Ač je na prázdné scéně sám, dokáže diváky dokonale vtáhnout do děje a svými hereckými prostředky ovládnout celé jeviště (např. vyvolat iluzi třídy plné rozdováděných kluků, holčičího štěbetání nebo chaosu v divadelní šatně před premiérou).

K vrcholům inscenace patří okamžik, kdy Kuba, vystresovaný z divadelní zkoušky, uniká z reality do světa fantazie. Ovládá vesmírnou loď, surfuje v kosmu a stává se prvním Čechem na Měsíci. Ve chvíli, kdy je pohlcen představivostí, přestává koktat. Navíc tak barvitě popsal a předvedl svou dobrodružnou vesmírnou pouť, že rázem získal obdiv svých spolužáků. V závěru inscenace se za bílou plachtou rýsuje obrys kytary (dar od pana učitele), jeviště zahalí kouř a Kuba si prožije svůj sen o rockové hvězdě. Svět imaginace je pro dětskou duši skutečnější než realita, kterou se snaží vytěsnit. Po kytarovém sólu následuje příliš ostrý střih do civilní polohy, kdy Menšík opět diskutuje s diváky o tom, jak se jim představení líbilo, jak hodnotí chování Jakubových spolužáků a co si z příběhu odnášejí. Přítomné děti se shodly na tom, že je nejvíce okouzlil vesmírný let a ocenily, že během celého představení musely zapojit fantazii. A to je zjištění více než potěšující.

Menšík prokazuje velkou dávku empatie, s níž ztvárňuje citlivého Jakuba, jehož porucha řeči začala v době, kdy mu zemřel tatínek. Zajímavě vystavěný příběh o obyčejném klukovi je prodchnut vtipem i emocemi a jeho autenticitu prohlubují i repliky postav, které jako by byly přesně odposlechnuty v dětském kolektivu. Inscenace režiséra Janka Lesáka se stává křehkou výpovědí o citlivosti a zranitelnosti dětské duše, která se úkostlivě bojí dalších jizev a vyrovnává se s pozicí outsidera.

Protipól ke komornímu Cyranovi představuje autorská inscenace Filmmakeři režiséra Janka Lesáka, jež nabízí opulentní exkurzi do světa filmu a odhaluje zákulisí tohoto fenoménu, plného dodaných triků, efektů a ruchů. Výběr filmů je v kompetenci počítače, který v průběhu představení vyhodnocuje, jaký typ podívané by byl pro dané publikum nejvhodnější. Hledá klíčová slova, analyzuje a vygeneruje pro diváky šest snímků, jež spojuje motiv milostného vzplanutí a postavy kavárníka. Začíná se érou němého filmu, následuje pochmurný thriller s hororovou atmosférou, western, válečné drama, sitcom a sci-fi, v jehož závěru přichází polibek ústřední astronautské dvojice, jemuž předcházela slova: “Musíme se chovat profesionálně.” Jednotlivé snímky se natáčí přímo před zraky diváků, po jevišti se pohybuje zvukař, maskérka a další pomocný personál, který přiznaně obstarává nejrůznější efekty (např. indián projíždějící na koni je tažen na dřevěné plošině, pot kovbojů je dodán z rozprašovače a vítr nahrazen větrákem). Veškeré jevištní dění doprovází vynalézavý ruchař (např. zvuk otvírání dveří v saloonu vytváří mačkáním umělohmotné krabičky).

Scénu tvoří vyvýšené pódium s propadly a horní závěsnou konstrukcí, z níž se spouští rekvizity či herci. Na zadní plátno se promítá projekce jednotlivých prostředí (krajina, interiér, oblaka, dálnice, vesmír), využívá se stínohry i figurín. Rekvizity i scénografické prvky (např. automobil, helikoptéra, kaktus či kůň) jsou většinou ploché a všechny ozdoby a doplňky na kostýmech jsou jen namalované. Filmmakeři nejen skrze výtvarnou složku odkrývají tajemství, na němž stojí sláva filmového umění – stvořit dokonalou iluzi, které divák bezmezně uvěří. Inscenátoři vybírají klišé (slovní i situační), charakteristická pro daný žánr, předvádějí je v úsměvné nadsázce a připojují odkazy na známé filmy. Pojítkem všech filmových obrazů je pestrá jevištní nápaditost a hravost, množství skvěle vybudovaných gagů a důsledná práce s detailem. Herecký tým (Denisa Posekaná, Lucie Škodová, Jan Hönig, Petr Hubík, Jan Vejražka a Bartoloměj Veselý) zdařile zvládá úskalí jednotlivých žánrů a přenáší radost ze hry na film do publika.

Klasický pohádkový titul zastupují na repertoáru Malého divadla Dalskabáty, hříšná ves, které režisér Petr Hašek inscenuje na půdorysu klasické commedie dell\’arte, v níž nechybí výrazné masky, živá hudba, písně, komické výstupy a pohybová stylizace. Děj se soustředí na osudy a vztahy čtyř obyvatel Dalskabátů a jednoho zapomenutého čerta. Svár do poklidného a spořádaného života vesnice systematicky vnáší vyslanec pekel (v přestrojení za úlisného faráře).

Na scéně jsou umístěny pojízdné skříňky připomínající střechy domků, které slouží jako úkryt postav i předmětů a jejich přeskupením vznikají další prostředí. Uprostřed se tyčí konstrukce kostelní věže, která se drobnou úpravou mění v samotné peklo, z něhož jeho vládkyně svými extrémně dlouhými chapadly marně lapá po nových obětech. Funkční scéna, ozvláštněná barevným nasvícením, podporuje dynamičnost dění.

Haškovi se v Dalskabátech podařilo vytvořit důkladně prokomponovaný celek, jenž propojuje commedii dell\’arte s lidovými a folklorními prvky (hudebníci mají masopustní kostýmy, staví se svatební májka aj.). Originálně pojatý pohádkový příběh se vyznačuje výtečně vystavěnými komickými výstupy a přesnou hereckou stylizací, kde k charakterizacím postav a jejich jednání slouží gesto, postoj a pohyb. V závěru, kdy všichni odolají ďáblovu pokušení a spasí své duše, jsou při krátkém setmění zbaveni masek. Tím dochází k jejich osvobození, Dalskabátští přestávají být loutkami a stávají se lidskými bytostmi, jsou opět sami sebou. Šťastný konec podtrhuje i několikanásobná svatba.

Dosavadní inscenace Malého divadla potvrzují, že volba námětů i forem jevištního zpracování oslovují a okouzlují nejen dětské publikum a Malé divadlo po letech hledání nachází novou identitu. Věřím, že vytyčený trend bude úspěšně pokračovat i v dalších sezónách.

Malé divadlo České Budějovice

Janek Lesák, Natálie Preslová: Etiketa pro sígry

Režie: Janek Lesák, scénografie: Kamil Bělohlávek, hudba: Jan Čtvrtník, dramaturgie: Natálie Preslová

Premiéra: 25. 1. 2014, psáno z reprízy 8. 10. 2015.

Janek Lesák, Natálie Preslová: Jak jsem byl Cyrano

Režie: Janek Lesák, pohybová spolupráce: Tomsa Legierski, Vojta Švejda, dramaturgie: Petr Hašek, scénografická spolupráce: Ján Tereba, hudba: Jan Čtvrtník, Petr Hubík

Premiéra: 4. 10. 2014, psáno z reprízy 18. 1. 2016.

Janek Lesák a kolektiv: Filmmakeři

Režie: Janek Lesák, scéna: Kamil Bělohlávek, animace: Tomsa Legierski, dramaturgie: Petr Hašek, hudba: Petr Hubík, hudební spolupráce: Jan Čtvrtník

Premiéra 27. 3. 2015, psáno z reprízy 13. 1. 2016.

Jan Drda: Dalskabáty, hříšná ves

Režie: Petr Hašek, výprava: Kateřina Štolcpartová, dramaturgie: Janek Lesák, dramaturgická spolupráce a texty písní: Helena Kebrtová, hudba a korepetice: Filip Nebřenský, pohybová spolupráce a technika komedie dell\’arte: Veronika Poldauf Riedlbauchová

Premiéra 29. 11. 2014, psáno z reprízy 16. 1. 2016.

Text vybraný pro citát: Malé divadlo po letech hledání nachází novou identitu.

Loutkář 1/2016, p. 49–51.

Vojíková, Silvie: Malé divadlo v novém kabátě

Current issue

Premieres

Festivals

Anniversaries

Links

Our supporters