Kočičková, Kateřina: Alenko! Hopsej!

Alenka v říši divů patří k dílům, které nás nikdy nenechají zcela v klidu. Vtípek, fantastické vyprávění určené dětem pro ukrácení volné chvíle z pera matematika Charlese Dodgsona alias Lewise Carolla nikdy nepřestane pobízet k intepretacím, přičemž každá doba ve výkladu zrcadlí především samu sebe. Alenku je tak možné pochopit jako drogový trip, labyrint psychoanalýzy, temnou zprávu o nebezpečné přitažlivosti malých holčiček (dnešní době připadá Carollovo přátelství s devítiletou Alicí, živým předobrazem Alenky, trochu podezřelé) nebo jako příběh vyzrávání a hledání vlastní identity. K tomuto výkladu se přiklonila i divadelní novocirkusová adaptace Alenky v podání souboru Long Vehicle Circus.

Desetiletá Alenka (v podání Dany Markové) je v ní dítětem, které ale už pozvolna otevírá dveře do světa dospělých a zákonitě v něm propuká vnitřní zmatek. Jaká je “image” současné dívky (potažmo mladé ženy)? Jaké jsou vzory a idoly, se kterými se identifikuje? Feminismus, ale také stále přetrvávající sexualizace a objektivizace, vliv masmédií, stereotypního reklamního zobrazování… To všechno stále “formuje” místo žen ve společnosti a ovlivňuje vnímání sebe sama. Tím nechci říci, že se inscenace v režii Viktorie Čermákové pouští do nějaké složité analýzy nebo výpovědi. Přece jen jde o kus koncipovaný především jako pouliční divadlo. Patří tak k němu klipovitost, střihovost, počítá se částečně s přílivem i možným odlivem publika. Potřeba je jasná vizuální zkratka. Alenka je na pomezí mezi malou holčičkou a teenagerkou, která zvýrazňuje domnělou dospělost: růžové punčošky, culíky, ale také výrazné kalhotky s krajkovým srdcem, latexová průhledná minisukně a k tomu dojemně naivní rukávy od pyžama. Bílý králík má roztomilý růžový čumák, ale v bachratých plyšákovitých kalhotách se boulí rozkrok a tričko odhaluje chlupaté břicho. A “stará dobrá Krysa” nosí kazajku sešitou z dámských tělových podprsenek. Sexuální znaky tedy na Alenku útočí i ze světa jejích hraček, neboť jak se postupem ukazuje, nic jiného Králík, Krysa či Žáby ani nejsou. “Plastikový svět dětství” symbolizují i drobné látkové hračky nebo baťůžek, který v úvodu inscenace Alence dva kluci s trochou obtěžování berou a který je – jak jinak z průhledného plastu, plný plastových míčků a kostek.

Slov je v inscenaci pomálu, postavy se vyjadřují hlavně pohybovými čísly a songy. Ke škodě je použití mikroportů (na premiéře), nebo mikrofonu (v terénu, kde si jej herci předávali z ruky do ruky). Odhaduji, že použity byly spíše z praktických důvodů než pro odlidšťující efekt, jakého bylo v konečném důsledku dosaženo. Měla jsem možnost vidět premiéru Alenky uvnitř na Jatkách78 a pak záznam z Václavského náměstí, kde použití mikrofonu představení obralo o závěrečný efekt, kdy se dosud dějem smýkaná Alenka ujímá vůdčí role a suverénně uchopí mikrofon na svůj závěrečný song, aby definitivně opustila svět dětství.

Koncept inscenace ale především vychází z toho, co jsou Long Vehicle Circus zač: poznávacím znakem a nejsilnějším vyjadřovacím prostředkem jsou chůdy, v Alence doplněné ještě o Králíkovy skákací (“hopsací”) boty. Chůdy jednak ukazují technickou bravuru herců, kteří na nich suverénně tančí a předvádějí akrobacii – nejatraktivnějším číslem je tanec-zápas žab s deštníky, který z revuální podoby přejde až do groteskního masakru. Chůdy jsou rovněž důležitým scénickým prostředkem, například díky nim se Alenka v kontrastu s jinými postavami může jevit menší. Na závěr, před příchodem královny, je Alenka i sama nazuje. “Podpatky, ty mít musíš,” vysvětluje jí králík, který navíc po Alence žádá taky lak na nehty, kabelku či růžový mobil.

Scénu tvoří jedna obří městská lavička polepená otrhanými hudebními plakáty, která umožňuje hrát ve vícero úrovních. Zezadu herce chrání jako “paraván” pro přeměny kostýmů, v opěradle a sedadle jsou pak ukryta různá dvířka, kterými se herci protahují, provlékají, prolézají – ať již chůdami nebo bez. Opěradlo lavičky slouží jako přirozený horizont pro loutkové výjevy. Alenka se nejen zvětšuje, ale také zmenšuje (přirozeně, že nepije obyčejné lektvary, ale Bubble tea). Tento efekt se děje pomocí loutky – maňáska s měkkým látkovým tělem a hlavou skutečné dětské panenky. Objevuje se také, a to na stejném principu, ještě celolátková loutka krysy. Loutky ale slouží především jako scénický efekt, kromě posezení na rampě a primitivní manipulaci se s nimi nijak vlastně nehraje a part je vždy rychle “předán” živým hercům. Nejaktivněji se nakládá s obří růžovou rukou-rukavicí, která spolu s Alenkou nezvladatelně vyrostla a již se snaží Králíkovi pomocníci vypáčit ze dvířek. Rukavice se “pouťově” objevuje a zase mizí, šátrá kolem a tluče pronásledovatele po hlavách ve zrychleném tempu jako v němé grotesce.

Inscenace nezadržitelně pádí k Alenčinu setkání s Královnou. Ta přichází na scénu opět na chůdách, jakási lacinější verze “Drag Queen” Conchity Wurst v černém dresu a se špičatou podprsenkou. Alenka vzdává hold její “kráse”, ale vbrzku je jasné, že ani tady se nedozví, co je tím smyslem veškerého životního pachtění, čím má člověk být a jak má žít. V otázce po smyslu a identitě se k Alence totiž průběžně obracejí všechny postavy – zkouší ji, znejisťují… Nikdy ale samy nenabízejí odpovědi. Snad jedině “stará dobrá Krysa” – ta vybízí jednoduše nikdy nevěřit nikomu. Královna nemůže být vzorem, je to laciná povrchní karikatura. Padá rozhodnutí Alence srazit hlavu a naše hrdinka se konečně odhodlává. Pryč s dětskou naivitou, k níž patří i podřízená pozice a vzhlížení k autoritám. Alenka strhne pyžamkový vršek a pod ním odhalí korzetové spodní prádlo. Vzápětí se ale zachumlá do bundy, chápe se mikrofonu a vítězně odchází. Králík, zvířátka a královna, částečně zbavení kostýmů i vlivu, na Alenku posmutněle, a přitom netečně přihlížejí – přesně jako opuštění plyšáci na poličce.

Long Vehicle Circus, Praha

Režie: Viktorie Čermáková, hudba: Jan Burian, scénografie: Klára Syrůčková, Lenica Rozsnyóová, Jana Morávková

Psáno z premiéry 30. 5. 2015.

Loutkář 1/2016, p. 38–39.