Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Tento způsob léta zdá se mi velmi šťastným

Toto číslo Loutkáře se zabývá českým novým cirkusem a ptá se i po případných specifikách domácí produkce. Inscenace Plovárna je podle mého soudu příkladem dokonalé syntézy cirkusového řemesla a divadelního jazyka a domnívám se, že tím dokumentuje svébytný český přístup k tomuto dnes tak populárnímu druhu umění.

Plovárna vznikla jako první celovečerní inscenace žonglérské dvojice Bratři v tricku, tedy Václava Jelínka a Adama Jarchovského, kteří si ke spolupráci přizvali akrobatku Kristýnu Vlčkovou [1] a režisérku Veroniku Riedlbauchovou. Ta už měla s režií nového cirkusu a pohybového divadla předchozí zkušenost a na výsledku je to myslím znát. [2]

Přiznávám, že na začátku mi přišlo jako velice paradoxní a od inscenátorů svým způsobem pošetilé vybrat si pro inscenaci uváděnou takřka beze slov inspirační předlohu tak bytostně postavenou na možnostech českého jazyka a hře s ním v archaickém a šroubovaném vyjadřování. Během představení jsem se jim pak v duchu snad tisíckrát omluvila. Samozřejmě, že nepřevedli na jeviště Vančuru, ale vytvořili na jevišti poetiku Rozmarného léta (a to i Menzelovy filmové adaptace) náladou, zvukovou kulisou letního dne se zpěvem ptáků a cvrkáním cvrčků i líně plynoucím časem, který dokonale evokuje “staré časy”.

Tím však rozhodně nechci říci, že by se představení vleklo: právě naopak. Je velmi chytře gradováno až k velkolepému žonglérskému finále kombinovanému s párovou akrobacií. Začíná se zdánlivě nenápadně – na plovárně zevlují dva mladí muži poněkud starosvětského zevnějšku s nezaměnitelnými kníry. První z nich (Adam Jarchovský) má šviháckého motýlka a vestičku a i chováním je mnohem světáčtější, druhý (Václav Jelínek) je oblečený v tak trochu umolousaném tričku s námořnickými pruhy a plandavých kalhotách s kšandami a v charakteru postavy je plachý a nenápadný, asi jako jeho oděv. Pánské popíjení a hra v kostky na ukrácení dlouhé chvíle jsou náhle utnuty nečekaným příchodem slečny s kufříkem a krajkovým slunečníkem. Inscenace rázem získává dynamiku díky jejich dojemně komickému nadbíhání krásné neznámé.

Dějová (de facto “nedějová”) linka inscenace je velice přímočará – jak se slečna na začátku náhle odkudsi objeví, aby zamotala pánům na plovárně hlavu, stejně náhle na konci odchází a opět nikdo neví kam. Přesto se režisérce podařilo tuto anekdotku poutavě rozvést do hodinové stopáže. Riedlbauchová totiž tento boj o přízeň zvolna stupňuje až do úplného absurdna – naparování se, předvádění a poutání slečniny pozornosti vrcholí koncem představení, kde už muži k vzájemnému zápasu dámu dávno nepotřebují, a dokonce ji dost nevybíravým způsobem od sebe odsouvají a odstrkují. Linie klaunských čísel klauna protřelejšího, který krásku aktivně “loví”, a záměrně “nemotornějšího”, který je spíše sám “loven”, přináší také funkční napětí ve stylizaci do dvou protikladných typů. Jejich gagy jsou na vteřinu přesné a přesně vygradované a oproti technice němých grotesek jsou navíc okořeněny žonglérským mistrovstvím.

Žongluje se tu nejen s kužely, ale i s pivními lahvemi.

A vůbec vše, co je na scéně přítomno (několik dřevených bedýnek, prkno, zmiňované lahve, natažené lano, červený slunečník i ručníky), má svůj důvod a je divadelně užito. Nic není pouhý dekorativní ornament, navozující pro diváka dojem: ejhle, plovárna. Vše má svůj přísný účel. Z bedýnek může být například barový pult i posezení (případně se do nich dá schovat drobounká akrobatka), slunečníkem se dá koketně točit i se za ním dá převléknout do plavek, lano je nejen šňůra na prádlo, ale i místo pro náročnou akrobacii Kristýny Vlčkové ve snové pasáži, která tempo inscenace příjemně zpomalí, aby po ní opět gradovala až k oslnivému finálovému číslu.

Asi nejcennější mi na celé inscenaci přijde smysluplné užití artistických dovedností všech tří performerů. Není to pouhá prezentace bravurně zvládnuté techniky, ale způsob, jakým se sděluje rozpoložení postav, koketuje se, triky působí jako nevyřčené dialogy. A zcela nezapomenutelný je nápad “zaplavat” si v divácích, mezi nimiž se oba muži prodírají ve svých staromódně legračních plavkách. Napojení jeviště a hlediště je po celou dobu představení maximální.

Přiznám se, že k novému cirkusu mám poněkud ambivalentní postoj, protože pouhá forma může být sice fascinující, ale jako relativně zkušeného divadelního diváka mě za chvilku nudí, chybí-li obsah. Plovárna nabízí skutečně situační nový cirkus, kde triky a neobyčejné dovednosti účinkujících dotvářejí charakter postav a stávají se funkčním hybatelem děje. A takových produkcí je jako šafránu. Plovárna každopádně patří mezi mé nejpříjemnější divácké (a to nejen novocirkusové) zážitky, kdy se člověk odcházející ze sálu po představení ještě dlouho nezadržitelně usmívá.

bra(Tři) v tricku, Praha

Plovárna

Koncepce a režie: Veronika Riedlbauchová, scénografie: Marianna Stránská, světelný design: Šimon Kočí

Psáno z reprízy 25. 9. 2014

[1] Protože v inscenaci účinkuje trio, je uváděna pod hlavičkou (bra)Tři v tricku.

[2] Její zkušenost s tímto (para)divadelním druhem, podrobný popis jejího dramaturgicko-režijního přístupu, včetně plastických rozborů použitých gagů, a inspirativní úvahy o jevištních možnostech nového cirkusu byly publikovány ve sborníku Divadlo a interakce VII, jehož editorem je Miloslav Klíma a vydává ho Výzkumné pracoviště KALD DAMU ve spolupráci s nakladatelstvím Pražská scéna. Viz RIEDLBAUCHOVÁ Veronika: Proces vzniku cirkusové humoresky Plovárna, s. 149–173.

citát: Plovárna nabízí skutečně situační nový cirkus, kde triky a neobyčejné dovednosti účinkujících dotvářejí charakter postav a stávají se funkčním hybatelem děje.

Loutkář 1/2016, p. 36–37.

This website is maintained by Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Prague, ID no.: 67363741. The content of this website is subject to copyright law and without consent of its owner may not be disseminated further. The owner does not accept any responsibility for the content of third-party websites linked from this site.